Na svobodě
Zaskřípalo to a ozvala se dunivá rána. Masivní vrata se zabouchla, ale radost nikde. V hlavě měl Tadeáš vymeteno. Po dlouhejch devíti měsících opustil věznici na pražským Pankráci a teď stál na opuštěný ulici a přemejšlel, co dál.
Zarazil se. Netušil, jestli se vydat doprava nebo doleva. Měsíce byl zvyklej bejt v neustálý společnosti ostatních vězňů a najednou byl sám. Měl přepnout z režimu za mřížemi na běžnej život, a to nebylo zase tak jednoduchý.
Z kapsy vytáhl mobil, aby zavolal bráchovi. Vězeňská služba mu před propuštěním nabila baterku, ale stejně mu byla k ničemu. Na rozbitým displeji svítilo oznámení, že mu operátor deaktivoval simku. Později se s bráchou zkusí spojit jinak.
To se snadno řekne, běž, nebuď debil a začni fungovat. Najdi si práci a holku a všechno bude dobrý, radil mu vychovatel pár dní před propuštěním, ale to byly jenom kecy. Žádnou holku tady na ulici neviděl a o práci tu taky nezavadí.
Některý zkušenosti jsou v životě nepřenositelný.
Vychovatel to s vězni sice myslel dobře, ale na rozdíl od nich ho po osmi hodinách šichty pouštěli z basy domů za rodinou. Nikdy nezažil ulici a neměl na čele vypálenej neviditelnej cejch odsouzence.
Lidi si neumí představit, co to v zimě znamená bejt
bez domova. Mrzne a fouká. Spaní mezi krabicema na poflusaným betonu pod mostem, kde je aspoň sucho. Žádná naděje, že se to někdy zlomí k lepšímu. Časem ti začne bejt všechno fuk a jedinou útěchou je opít se do němoty a na chvilku zapomenout. Řešení černý budoucnosti nabízí nedalekej Nuselák. Čtyřicet dva metrů vysokej most zaručuje tečku za nepovedeným životem, ale taky je obehnanej skoro třímetrovou bariérou s těžko zdolatelnou stříškou.
Jednodušší je zapadnout do nějakýho místního pajzlu. Ožrat se na sekyru je vlastně fajn a další den se uvidí.
Tadeáš byl plnej elánu dát si život dohromady. Teprve nedávno dostal ve vězeňský jídelně porci masa navíc. Bylo mu třicet a kluci mu do sekaný narvali tři svíčky a falešně zazpívali hodně štěstí, zdraví.
Pořád je mladej a ještě není všechno ztracený.
Pořád má čas to v životě otočit. I když je pořádný kvítko a ne všechno se mu v životě povedlo, není přece žádnej hajzl. Ale na druhou stranu, kdo by si něco takovýho přiznal.
Před propuštěním mu na výstupním oddělení vrátili všechny jeho osobní věci a sto dvacet korun. A to mu mělo ke startu do novýho života stačit. Jestli mu nějaká banka ještě vedla účet, bude stejně v zápornejch číslech. V base si stihl nadělat akorát dluhy, protože pobyt za mřížemi není žádná dovolená a stát si za něj jako přísnej pan domácí účtuje nájemný.
Práci v base mu kvůli byrokracii a nekonečnýmu papírování přidělili až po čtyřech měsících. Jako
soustružník by si někde venku vydělal pětadvacet plus. V base za to měl podle podělanejch předpisů a tabulek osm tisíc měsíčně, ze kterejch mu stát rovnou strhnul částku za pobyt ve vězení a peníze, co dlužil za ustanovenýho obhájce.
Makat za takový prachy bylo hrozný, ale nuda z nicnedělání na cimře uměla bejt ještě horší, takže na tuhle novodobou otročinu přistoupil. Na spoluvězně si stěžovat nemohl, protože Deny byl vlastně fajn.
Byl o něco starší a z úplně jinýho světa. Na svobodě vydělával velký prachy jako manažer obchodního oddělení v korporátu, ale do toho si začal pudrovat nos a nakonec si zamiloval pervitin. Pak přišel náraz hlavou do zdi a policie ho zadržela po jedný zběsilý párty, jak dýluje s patnácti gramy pika.
Vyzvídali, kde člověk jako on přišel k tak obrovskýmu množství. Vždyť by odrovnalo slona, ale Deny přísahal, že to všechno měl jenom pro svoji vlastní spotřebu. Vyšetřovatelé mu slibovali podmínku, když bude vypovídat, ale on zarytě mlčel. Takhle svýho dealera zachránil od několika let života strávenýho za mřížemi a sám dostal čtyři roky natvrdo.
Někdo si může říct, čtyři roky, co to proboha je. Ale takovej člověk se nejspíš nedokáže ani na okamžik zastavit, zavřít oči a uvědomit si, že čas je na světě to nejdůležitější. Může si myslet, že to je drahý auto nebo dovolená, ale až bude před hrobem, pochopí.
Začalo se stmívat a vyznat se v tomhle cirkuse s názvem Praha dalo zabrat. Byl pátek a lidi po práci
spěchali do hospody a za zábavou. Všude samý světla, samý auta a samej hluk. Na smysly, zvyklý dlouhý měsíce jenom na ošuntělý bílý stěny a věčný plácání vězňů o vlastní nevině a nespravedlivých soudech, to bylo moc.
Vězení bylo plný Horákovejch a Havlů, ale Tadeáš jim to nežral. Jestli měli vězni něco společnýho, tak neustálý svalování viny za svý podělaný životy na druhý. Sám si uvědomoval, že to posral a jak dlouho si koledoval o pořádnej trest. Podvědomě ale stejně tušil, že se za těch pár měsíců ve vězení ještě nepoučil a že ho pořádný dno v životě teprve čeká.
Dole pod kopcem v Nuslích ho málem přejela tramvaj. Stačilo, aby ho neznámej chlap na přechodu na poslední chvíli nechytil za rukáv, a měl po starostech. Náhoda a štěstí hrajou v životě zatraceně velkou roli.
Pořád se nemohl zbavit nutkání ohlížet se přes rameno. V base měl vycházky každej den hodinu a ani o minutu víc, a mazal pěkně zpátky do cely. Teď mu nikdo nestál za zadkem a najednou nevěděl, co s nabytou svobodou.
Výkon trestu měl aspoň pevnej řád. Bez něj je v životě všechno daleko těžší. Chybí rovnováha a pocit jistoty. Na svobodě je větší odpovědnost, větší tlak a větší prostor něco podělat. Žádná záruka druhý šance. A bez dobrýho základu není vůbec složitý posrat si život tak, že už to nikdy nebude dobrý.
V český společnosti se na druhý šance nehraje.
Když někdo něco podělá, připomínají mu to do konce života. Nevadí, že ho zaženou do kouta. Kopnout si do lidí, kteří jsou na zemi, je jednoduchý. Taky ale platí, že pes zahnanej do kouta kouše, a u lidí to funguje stejně.
Ve vězení dostal Tadeáš od Denyho zaručenej tip na známýho, kterej mu pomůže rozkoukat se první dny na svobodě. Už samotný jméno Ilja napovídalo, že to musí bejt pořádnej průser, a taky že jo. Ilja byl Srb, ale nikdo mu prej neřekne jinak než Ivane.
Šlo o prodej drog, ale ani tohle Tadeáše nerozhodilo. K omamným látkám všeho druhu si poctivě budoval vztah už od šestnácti a nebylo divu, že se do vězení dostal pro opakovaný přechovávání drog. Teď přišel čas budovat kariéru a posunout se v drogovým obchodním řetězci od nákupu k prodeji.
Byl přesvědčenej, že mu obchodní duch nechybí. V osmnácti nastoupil na svou první pořádnou práci v call centru a ze začátku šlo všechno jako po másle. Byl placenej za počet prodanejch mobilů. Jeho nadřízenej měl za sebou jenom několikaletou kariéru smažení hranclí v nějakým fastfoodu, ale na pozici vedoucího pobočky to očividně stačilo.
Na poradách používal často příměry, který se naučil u friťáku: „Základ je zákazníka ojebat. Myslíte si, že snad někdo někdy poznal, když jsem usmažil tejden prošlý maso? Jo, pak se možná doma někdo posral, ale to bylo tak všechno. A přesně tohle po vás chci. Vytvořit u zákazníků iluzi, že ten podřadnej telefon je vlastně dobrej. Prostě zákazníka ojebat, udělat marži a nasrat.“