PROLOG
Sobota 26. dubna 1986, 16 hodin 16 minut Černobylská jaderná elektrárna, Ukrajina
Nadporučík Alexander Logačov měl záření rád tak, jako jiní muži mají rádi své ženy. Bylo mu šestadvacet, byl vysoký, pohledný, měl nakrátko ostříhané tmavé vlasy a ledově modré oči. Do Sovětské armády vstoupil ještě jako chlapec. Výcvik měl důkladný. Na vojenské akademii poblíž Moskvy ho naučili, jak zacházet se smrtícími jedy a s nestíněným zářením. V kazachstánském Semipalatinsku navštívil jaderný polygon a byl i na zdevastovaném území Východouralské radioaktivní stopy, kde byla krajina stále zamořená toxickým spadem z utajované jaderné havárie. Dostal se dokonce daleko za polární kruh na vzdálené, zakázané souostroví Nová Země, na místo, kde byla odpálena strašlivá Car bomba, největší termonukleární zbraň v dějinách. Teď byl Logačov velícím důstojníkem radiačního průzkumu 427. mechanizovaného pluku Rudého praporu, působícího v rámci civilní obrany Kyjevského obvodu, a dobře věděl, jak má sebe a svůj tříčlenný tým chránit před nervovými jedy, biologickými zbraněmi, gama paprsky i radioaktivními částicemi – tím, že se při práci budou řídit pokyny z manuálů, budou důvěřovat dozimetrům, které mají ve výbavě, a když bude třeba, sáhnou po lékařském kufříku vybaveném pro jadernou, bakteriální nebo chemickou válku, který je uložený v kabině jejich obrněného auta. Zároveň měl ale za to, že nejlepší ochrana je ta psychologická. Největšímu riziku jsou vystaveni ti, kdo
Půlnoc v Černobylu
si připustí, že se mají záření bát. Avšak ti, kdo si oblíbí jeho přízračný charakter a začnou si ho vážit, kdo pochopí jeho vrtochy, zvládnou i ty nejintenzivnější dávky gama paprsků a přežijí je ve zdraví. Když se toho dopoledne řítil předměstími Kyjeva v čele kolony víc než třiceti vozidel, povolaných k mimořádné události v černobylské jaderné elektrárně, měl Logačov všechny důvody k tomu, aby si věřil. V jarním vzduchu, pronikajícím okénky do obrněného průzkumného auta, byla cítit vůně stromů a právě posekané trávy. Jeho muži, kteří se zrovna předešlého večera shromáždili na nástupní ploše k pravidelné měsíční prověrce, byli vycvičení a připravení. U nohou mu tiše vrněla baterie přístrojů na detekci záření, včetně nově instalovaného elektronického dozimetru, dvakrát citlivějšího než starý typ, a nic nenaznačovalo, že by ve vzduchu kolem nich mělo být něco neobvyklého.
Když ale později konečně dorazili k elektrárně, bylo jasné, že se děje něco mimořádného. Poprvé dozimetr spustil poplach, když míjeli betonový ukazatel na hranici areálu elektrárny; Logačov nařídil zastavit a měření zaznamenat – 51 rentgenů za hodinu. Kdyby tu zůstali stát hodinu, dostali by maximální dávku záření přípustnou pro jednotky sovětské armády v době války. Jeli dál podél vedení vysokého napětí, které se táhlo od elektrárny až k horizontu. Hodnoty dál stoupaly a pak začaly klesat.
Obrněné auto se kodrcalo podél betonového kanálu s chladicí vodou, až konečně spatřili obrysy čtvrtého bloku černobylské jaderné elektrárny. Zůstali jen mlčky zírat. Střecha dvacetipatrové budovy byla doširoka rozervaná a z nejvyšších pater zbývala černá změť trosek. Viděli vytrhané železobetonové panely, ven vyhřezlé grafitové bloky, mezi nimiž se tu a tam zableskly kovové obaly palivových článků z jádra reaktoru. K obloze zalité sluncem stoupal z ruin oblak páry.
Rozkaz však zněl provést úplný průzkum. Obrněné auto se kolem elektrárny ploužilo proti směru hodinových ručiček rychlostí deset kilometrů za hodinu. Seržant Vlaskin hlasitě odečítal z nových přístrojů hodnoty záření, Logačov je propiskou zapisoval a barevným fixem je zaznamenával do mapy nakreslené rukou na archu pergamenového papíru – jeden rentgen za hodinu, potom dva, potom tři. Zahnuli doleva a čísla začala rychle růst – 10, 30, 50, 100.
„Dvě stě padesát rentgenů za hodinu!“ vykřikl seržant a vykulil oči.
„Soudruhu nadporučíku –,“ začal a ukázal prstem na radiometr.
Logačov se podíval na digitální ukazatel a hlava mu začala hrůzou třeštit – 2 080 rentgenů za hodinu. Nemožné číslo.
Ze všech sil se snažil zůstat klidný a vybavit si, jak to psali v příručce – ovládnout strach. Ale přes veškerý výcvik sám sebe slyšel, jak zkamenělý hrůzou, že tam uvíznou, křičí na řidiče.
„Ty vole, proč jedeš zrovna tudy? To ses posral?“ ječel. „Jestli ti tu chcípne motor, je do čtvrt hodiny po nás!“