Pomeranče z Jaffy
Jsme úspěšná, rozvětvená a rozrůstající se rodina, žijeme od Jaffy po Haifu a děláme do pomerančů. Na prahu nového milénia mi bude sedmaosmdesát a vlastním jeden z posledních opravdových hájů s jaffskými pomerančovníky, kde pěstuju sladké ovoce s tlustou kůrou. Moje čtyři děti – tři synové a dcera – pracují ve finančních a právních firmách, a moji vnuci – celkem jich mám devět – nepoznají jaffský pomeranč od mandarinky. Občas mě tu v Ha-Šaronu navštíví: pomáhají trhat pomeranče, balí je po jednom do voskového papíru a ukládají do beden, které pak prodávám na farmářských trzích. Pokaždé když si na svoje děti a vnuky vzpomenu, vybaví se mi jedna báseň Jehudy Amichaje. Jmenuje se „Oči“ a umím ji nazpaměť. Oči nejstaršího syna jsou jako černé fíky, neb se narodil na sklonku léta. A oči nejmladšího syna jsou jasné jako plátky pomeranče, neb se narodil, když zrály. A oči dcerky jsou kulaté jako první hrozny. A všechny jsou sladké v mém soužení. A oči Boha se toulají po celé zemi a moje oči střeží náš dům. Bůh má za úkol oči a ovoce. Já mám za úkol soužení. Chystám se na jaro, když vtom v hájku narazím na bloumající mladou ženu. Už od úsvitu čistím zavodňovací kanály, které ucpalo nezralé ovoce. Na hlavě mám tembel, svůj kibucnický klobouk, zpod jehož střechy vyčnívají velké uši – odstávají mi. Pohybuju se pomaleji než dřív, píchá mě ve všech kostech. Ženu 11