10
Další rok na stejné demonstraci už ze mě byl jiný člověk. Příprava ve dnech před průvodem byla stejná jako před dvanácti měsíci, efektivní a vzrušující jako vždycky, ale za tu dobu jsem nasbíral zkušenosti, něco si nastudoval a moje uvědomělost vzrostla. Začal jsem jí říkat jinak: aktivismus. Navenek jsem se příliš nezměnil, ale uvnitř jsem cítil, že jsem našel místo, které je mi blízké. Ještě jsem neměl moc jasnou představu, jaký typ aktivisty ze mě bude, ale na to bylo dost času. Na Federaci se objevovali týpkové, kteří mi naháněli strach, často žertovali, a to i vulgárně, vyloženě z nich bylo cítit násilí, vztek, jehož výbuchy bylo těžké předvídat. I ostatní je tam jen trpěli, dostávali nepříliš důležité operativní úkoly. Nerozdávali letáky, nestavěli stánky na ulici, neúčastnili se schůzí. Byli potřeba na průvodech. Jejich opak představovalo politické křídlo, jehož hlavním představitelem byl Giulio: tihle lidé už vykročili na cestu, která je měla dříve či později dovést do nějakého typu oficiálních struktur. To mi bylo samozřejmě milejší, ale o fungování aktuálního politického systému jsem toho ještě moc nevěděl, spíše bych měl říct, že vůbec nic. Nacházel jsem se ještě ve fázi ideologického tápání, hodnoty zářily kdesi v dáli jako světla ve tmě. Všechno se u mě tehdy točilo kolem dávno mrtvých hrdinů, příkladné cti, opovrhovaných filozofů, 91
slavných činů nebo dojemných porážek. Jistě, občas jsem zareagoval i na aktuální události: dokonce ani mně neušlo jedenácté září a invaze do Afghánistánu a všeobecné světové pozdvižení. V následujících měsících jsem na Federaci našel bednu plnou nepoužitých letáků. Na jednom byla politická mapa Afghánistánu a na ní nakreslený terč s nápisem: „USA, wrong target!“ Pořádaly se schůze ohledně dějin téhle vzdálené země, která byla hlavním důvodem obav pro všechny, od školy přes rodinu až po Federaci, a já se dozvěděl o sovětské invazi a odporu mudžáhedínů: chápal jsem to jako důkaz, že komunismus je ideologickou oslavou vraždění, invazí a útoků na princip sebeurčení národů, ale že Amerika není o nic lepší. Mnohé se koneckonců svádělo na dvě různé dichotomie. Na jedné straně jsme byli my, odvážná mládež plná života, která se semkla a čestně a hrdě čelí komunismu. Tady se skloňovala nejrůznější hesla: naše svoboda proti jejich utlačování. Naše čest proti jejich bahnu zkaženosti. Naše radost proti jejich touze po pomstě. Bylo to jednoduché: na jedné straně život, na druhé smrt. Pak tu byl ten druhý nepřítel, na kterého se nedalo tak snadno zaostřit. Dostával mnoho jmen, která zněla víceméně stejně, měla jen nejasné kontury a nebylo lehké je uchopit. Vedle kapitalismu a imperialismu se najednou objevil globalismus. Byl jsem trpělivý a pořád jsem se náležitě ospravedlňoval: časem, krok za krokem všechno pochopím. V průběhu roku si mě kamarádi taky začali víc 92
vážit, a právě proto mi tentokrát nebylo určeno jen pochodovat v průvodu a nic víc, nemohl jsem se stáhnout někam do ústraní, ale dostal jsem úkol – těžký, vzrušující – nést jednu z dlouhých plastových tyčí – celkem byly tři –, na kterých byl upevněn velký transparent připravený v předcházejících dnech. Na plátně bylo velkým písmem, jaké používají i jisté skupiny fotbalových fanoušků, napsáno „Národ Evropa“. Ten slogan se mi líbil a pomáhal jsem ho kamarádům vyrobit: pomocí izolepy jsme vyznačili okraje jednotlivých písmen a šablony jsme pak sprejovali černou barvou. Líbila se mi taky modrá vlajka se žlutými hvězdami do kruhu, připomínala mi znělku, kterou jsem jako dítě vídal v televizi, když začínaly přenosy Eurovize. Tak tohle je naše hradba na obranu před globalizací, říkal jsem si v duchu a připadalo mi to jako malé zjevení: velká a prastará vlast, v podstatě další věc, díky níž jsem měl pocit, jako bych měl zase v ústech a v koutcích očí sladkou příchuť dětství. Další věc, za niž mi přišlo správné a čestné bojovat. Ten den v Miláně pršelo a vlhkost zhušťovala vzduch, který byl už celé dny těžký a smrdutý. Průvod prošel mírumilovně centrem, dýmovnice kamarádů v prvních řadách měly ostrý sírový zápach, který jsem nikdy předtím nepoznal. Zpočátku jsem se z něho rozkašlal, ale potom jsem se zhluboka nadechl a pocítil něco, co se podobalo opilosti. Další neznámá věc, která mě nejdřív vyvedla z míry a nakonec se mi zalíbila. Skandovali jsme: „Národ – Evropa – Revo-luce!“ 93
Mezi jednotlivými částmi průvodu přecházel Roberto s megafonem a opakoval slova nebo předříkával nová hesla, vypadal přitom jako trenér a my jako jeho svěřenci, jednou se tvářil rázně a přísně, za chvíli zase šťastně navzdory holé, mokré a prochladlé hlavě. Ani Giulio nezůstával na jednom místě, ale chodil dopředu a zase dozadu, kontroloval transparenty a říkal: „Víc nahoru!“ nebo se s někým dal do řeči, utrousil sotva pár slov či nějakou vtipnou poznámku, zastavil se na několik vteřin, aby utlumil nadšení nebo napětí, a pak se zase vydal jinam. Ti mohutní týpci s výhrůžným výrazem nebo nepříčetnýma očima, kteří mluvili jen málo a vždycky mě děsili, se drželi po stranách a sledovali nás z odstupu, jako bychom byli ovce, na které se musí dávat pozor, a oni ovčáčtí psi: řekli mi, že fungují jako pořádková služba. Bundy nám mezitím promokly a já si z prvních jemných vousů, které mi rašily nad horním rtem, olizoval kapky deště. Připadalo mi, že déšť pocit jednoty jen posiluje. Giulio mi nabídl cigaretu, já ale nemohl pustit transparent, tak mi ji zasunul rovnou do úst, podržel u ní ruku jako štít před větrem a pomohl mi ji zapálit. Smáli jsme se. Pár dní před průvodem jsem hodně poslouchal obzvlášť jednu písničku, v níž se zpívalo o maďarské revoluci v roce 1956, byl to smutný a ponurý pochod, který jsem si v duchu prozpěvoval, abych udržel krok a nemyslel na vlhko, které mě mrazilo v zádech. Píseň se jmenovala „Kupředu, chlapci z Budy“. V posledních dnech jsem ji poslouchal ze sluchátek walkmana 94
vleže na posteli a občas mě dojala až k slzám, a jelikož jsem se už od dětství vždycky rychle pro nic za nic rozbrečel, plakal jsem pokaždé, když došlo na část, v níž maďarský student, který se účastnil povstání za svobodu proti Sovětům, říká studentce ze stejné politické strany: „Děvče, neříkej mojí matce, / že dnes večer zemřu, / řekni jí, že jdu do hor / a že se na jaře vrátím.“ Vracel jsem písničku pořád k téhle větě, protože jsem chtěl plakat ještě víc, chtěl jsem vyplakat všechny slzy a smutek, dokud jsem se křečovitě nerozvzlykal. Toužil jsem po očistě, míru a klidu, který tu písničku daleko přesahoval. Vždycky když jsem se jí dost naposlouchal a přestaly mi téct slzy a dech se zklidnil, ukládal jsem se – občas s kapesníkem v ruce – ke spánku a přemýšlel o lásce, takže jsem se ve vzpomínkách vracel k Olimpii, jejím oříškově hnědým očím a malým prsům, které jsem už měsíce neviděl. Od nesení transparentu mě začínaly bolet ruce, bolest se během pár minut rozšířila od loktů až ke krku. Nevěděl jsem, kdo je kluk, který vedle mě drží prostřední tyč, ale vyměnili jsme si pohledy a vyjádřili si tak podporu ve společné námaze. Byl jsem šťastný. Byl jsem – neexistuje lepší slovo, jak to vyjádřit – plný, naplněný, jako dokonale zralý plod. Občas jsme všichni dohromady znova skandovali opakující se slogan: „Národ – Evropa – Revo-luce!“ Otočil jsem se dozadu, abych si prohlédl průvod, ale ohrozil jsem tak rovnováhu celého transparentu, 95
takže hrozilo, že se prověsí. Nějaký starší týpek rychle popošel dopředu, otevřenou rukou mi dal herdu do zad a řekl: „No tak, drž ten transparent pěkně nahoře!“ Byl z univerzitní skupiny, párkrát jsem ho viděl na Federaci, i když jsem nevěděl, jak se jmenuje. Napadlo mě, že takhle se cítím poprvé. Myslel jsem na paže ostatních, co kráčeli volně přede mnou nebo vedle mě, jak občas vylétly do výšky, aby doprovodily skandování, napřimovaly se k římskému pozdravu, gestu, z něhož jsem byl pořád ještě rozpačitý. Děsilo mě, připadalo mi násilné, až vulgární. Navíc to bylo to nejzakázanější gesto vůbec. Ani Giuliovi se nelíbilo, chodil sem a tam a mumlal si něco pro sebe nebo říkal Robertovi: „No tak,“ a pak dodával, že nemůžeme pořád ukazovat římský pozdrav, že v novinách nás kvůli tomu budou zase pomlouvat, že jim nesmíme dávat tak snadné záminky. Musíme prý být chytřejší. V určité chvíli jsem ale uchopil tyč jinak: levou ruku jsem vysunul výš a přemístil se tak, abych byl vůči ostatním o krok vpředu. V téhle mírně vychýlené pozici jsem si mohl tyč opřít o rameno a protáhnout si pravou ruku. Zničehonic jsem ji instinktivně na okamžik zvedl, napřímil jsem paži vzhůru. Rychle, nahoru! Jako otvírající se deštník, jehož ramena se na pár vteřin zarazí ve vzduchu. Napnou se. Zaťal jsem všechny svaly, aby se paže dokonale napřímila, bez otálení a ochablosti, bezchybně. Moc zakázaného gesta účinkovala. Rázem jsem pocítil krásu toho, co všichni považovali za
96
nesprávné, došlo mi, že nesmím váhat ani na okamžik. Potom jsem se zase zařadil na své místo. Zamrazilo mě. Znova jsem pohlédl na kluka vedle sebe, opět jsme si vyměnili ten spiklenecký pohled. V tu chvíli jsme se dali do smíchu.
97