Odjezd
Už ho nikdy neuvidím. Zamává mi, když nasedne na Nilsovu loď. Vím to. Otočí se, a než mu vítr rozcuchá vlasy do obličeje, usměje se a zvedne ruku na pozdrav. Jeho dlouhé štíhlé prsty. Nils ani nebude vypínat motor, a proto to celé proběhne rychle a bezbolestně – jak by mohlo? – a on odjede po tom klidném, kobaltovém moři pryč. Už ho nikdy neuvidím. A ta myšlenka mě naplňuje údivem, zvláštně tichým klidem a neopodstatněnou chutí na silnou černou kávu. m
Chtěla jsem začít slovy – ten mladík přijel jednoho brzkého letního rána Nilsovou starou motorovou lodí se světle žlutým kufrem a křiklavě žlutou bundou proti větru – ale potom jsem si vzpomněla na narcisy, které dnes ráno konečně vykvetly, na jejich křehké hlavičky – tmavě žluté uprostřed, světlé, téměř průhledné okvětní lístky – na jejich vábivou, sladkou vůni a na intenzivní zápach soli přicházející z moře, neochvějně zvěstující blížící se léto. Konečně. Před pár dny jsem znovu, jako každé brzké léto, vynesla první bylinky na venkovní parapet. Společně vyhlížíme slunce. Takže ano, byly to narcisy a jejich dusivá vůně 15