Co viděli lidé, když se dívali na královnu?
V určitém smyslu je odpověď zjevná: viděli živoucí zpodobnění tváře, kterou do sebe vstřebávali téměř každý den svého života, aniž si toho byli vědomi: v televizi, na mincích a pohlednicích, v novinách, knihách a časopisech, na internetu, v galeriích i na známkách.
Pro lidi, kteří byli královně představeni, to byla matoucí zkušenost. Jakkoli to pro ně povětšinou bývalo první setkání s panovnicí, byla jim i v takové chvíli její tvář mnohdy povědomější než ta vlastní. Znali ji z profilu i z ánfasu, seshora i zespodu, viděli ji ve ztvárnění bezpočtu výtvarníků a fotografů. V paměti nosili otisk její podoby o deset, dvacet, čtyřicet, osmdesát i devadesát let dřív. Dokázali si ji představit jako dívenku a také jako nemluvně. Byla to ostatně nejznámější, nejfotografovanější tvář v dějinách. Existovalo sice pár tyranů či slavných osobností – předseda Mao, členové skupiny Beatles, princezna Diana, Donald Trump –, kteří byli v určité době častějším objektem zájmu fotoreportérů, ale nikdo z nich nebyl zachycován tak často po celý svůj život. Například Adolf Hitler se stal známou tváří teprve ve středním věku: mezi čtyřicítkou a svou smrtí v šestapadesáti letech. Beatles si museli počkat až do svých dvaceti. Princezna Diana byla slavná sedmnáct ze svých šestatřiceti let, od poloviny 80. let do své smrti v roce 1997. A Gándhímu bylo skoro padesát, než se jeho tvář stala světoznámou.
Setkání s královnou tak mnohé přivádělo do stavu vytržení nebo závratě, jako by oblíbený rodinný portrét, předávaný z generace na generaci, náhle oživl. Pro většinu lidí to byla silně zneklidňující, ne-li děsivá zkušenost. Roku 2005 královna navštívila vernisáž výstavy George Stubbse* v Národní galerii. „Nějakého chytráka napadlo, že je to nejlepší šance, jak dostat královnu do obrazárny,“ vzpomíná Nicola Shulamová, členka správní rady, „a měl samozřejmě pravdu. Přišla. Byla to uzavřená společnost a všichni jsme se museli shromáždit se značným předstihem. Myslím, že jeden trapný zážitek, kterého zůstala ušetřena, bylo dorazit na nějaký večírek jako první. Zatímco si s princem Philipem nerušeně prohlíželi výstavu, museli jsme čekat venku, v prostoru, kde se prodávají pohlednice. Nějaká osoba nás rozdělila do skupinek po čtyřech nebo pěti, mezi kterými zůstala mezera na pár kroků – byla to přehlídka trapnosti. Dovedete si představit, co se dostavilo za lidi: nebyli to právě koktaví začátečníci. Stáli tam kapitáni průmyslu, velvyslanci, šéfové nejcennějších společností na londýnské burze, přední architekti a tak dále. A přece – když královna zamířila k nám, mohli jste přímo cítit vlnu strachu. Oněměli jsme hrůzou jako cestující v letadle, kterému hoří motor. A když skončila se skupinkou po naší pravici a přiblížila se k nám, všichni smrtelníci v naší skupině ustoupili hbitě vzad a zkoumavě upřeli pohled na podlahu, takže jsem tam vyčnívala jedině já. Jako někdo, s kým se dá mluvit. A protože tak vycouvali, budilo to dojem, jako bych se schválně drala vpřed.“
Byla to, co jsme z ní udělali. První dáma Michelle Obamová se s královnou poprvé setkala v Buckinghamském paláci v roce 2009. „Když jsme spolu usedly, musela jsem s námahou překonávat zmatek v hlavě – přestat vnímat nádheru toho prostředí i ochromení ze setkání tváří v tvář s opravdovou modlou. Viděla jsem tvář Jejího Veličenstva stokrát
* George Stubbs (1724–1806) je vesměs považován za největšího malíře koní v historii, třebaže by ho tahle poznámka nejspíš rozčílila. „Říká se, že člověk nemůže se více dotknout talentovaného kreslíře, než když prohlásí pana Stubbse za koňského malíře,“ zarýmoval si jeho současník, satirik Peter Pindar.
předtím, v historických pojednáních, v televizi a na bankovkách, ale tady si mě najednou se zájmem prohlížela a kladla mi otázky jako osoba z masa a kostí.“
Můj přítel, šéfredaktor jistého časopisu, dostal pozvání na jeden z královniných pravidelných „neformálních obědů“ pro významné lidi z nejrůznějších oblastí života. Když ho uváděli dovnitř, navrhl mu poblíž stojící vysoký dvořan, že by se možná chtěl zbavit nějakých drobných. Když host opáčil, že to nepovažuje za nutné, dvořan ho informoval, že jistota je jistota. Pár jeho předchůdců totiž „utrpělo při představování nehodu“. Humorista Kingsley Amis dostal pozvání na jeden takový oběd v roce 1975. „Několik dní se děsil pomyšlením, že si u toho prdne nebo krkne, a držel kvůli tomu dietu s vyloučením fazolí a cibule,“ prozradil zlomyslně jeden z jeho nejstarších přátel, historik Robert Conquest, jinému kamarádovi, básníku Philipu Larkinovi. Amisova hrůza znovu naplno ožila o patnáct let později. Než se prozaik vydal do Buckinghamského paláce, aby tam byl pasován na rytíře, opanoval ho takový strach, že se před královnou pokálí, že slovy svého syna Martina – též známého spisovatele – přemluvil svého doktora, „aby ho zabarikádoval omidiem*, přičemž poté nebylo jisté, jestli ještě někdy bude potřebovat jít na záchod“. Jiný význačný literát – světaznalý, zámožný a tak trochu republikán** –přijal pozvání na jeden z královniných neformálních obědů s obvyklou světáckou směsicí zvědavosti a povýšenosti. Potkal už v životě Marlene Dietrichovou, Jackie Kennedyovou, rytířku Rebeccu Westovou… tak proč by k čertu mělo být setkání s Jejím Veličenstvem jiné? A přece se mu v okamžiku, kdy královna vstoupila, podlomila kolena. „Najednou mi bylo fyzicky zle. Sotva jsem se udržel na nohou, točila se mi hlava a měl jsem v ní dočista prázdno. ‚Takže vy píšete o tom a o tom?‘ zeptala se ho královna. Neměl jsem ponětí, o čem píšu, anebo jestli vůbec něco píšu. Nenapadlo mě nic jiného než: ‚Máte opravdu krásnou brož, madam.‘ Pokud si vzpomínám, žádnou brož na sobě neměla, ale
* Martin Amis musel mít na mysli imodium, lék používaný proti průjmu.
** Republikánem se v Británii myslí odpůrce monarchie. [pozn. překl.]
nejspíš byla na takové imbecily zvyklá – v každém případě mému blábolení nevěnovala pozornost… Nikdy v životě jsem se necítil tak hrozně. Doufám, že už to víckrát nebudu muset zažít. Nikdy bych nevěřil, že zareaguju tímhle způsobem.“
Královna vlastně asi nepředstavovala ani tak portrét, jako spíš zrcadlo. Její vnitřní svět byl před zraky veřejnosti zahalen a dvorský protokol omezoval její vyjadřování na otázky bez odpovědí. Stala se lidským zrcadlem: světlo vrhané slávou se od ní odráželo zpět k těm, jimž stála tváří v tvář. Optimistům se zdála optimistická, pesimistům pesimistická. Zasvěceným připadala důvěrně známá, outsiderům odtažitá, cynikům nezáživná, obdivovatelům charismatická. Generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Chruščov si roku 1956 ze společné večeře v Buckinghamském paláci odnesl dojem, že je to „mladá žena, jakou může člověk potkat na Gorkého ulici za vlahého letního odpoledne“.
Někdy v ní lidé nepoznávali sebe, nýbrž nějakého blízkého příbuzného: matku, sestru, tetu nebo babičku. Když si prostořeká australská republikánka a feministka Germaine Greerová přečetla článek o královniných každodenních stereotypních návycích, vzpomněla si ihned na svou matku a obě ženy se jí v mysli slily v jednu. „Její Veličenstvo se kouká při jídle na telinu a zřejmě jí pětkrát denně jako stařenka v nějakém ústavu. Jako stařenka v ústavu sice dostává jídlo ve stanovenou hodinu, ale často ho nesní. (…) Kouká se na přihlouplé seriály, přestože by se mohla dívat, na co chce, jenže ona nechce. Tak jako moje matka v domově pro přestárlé.“* Kdykoli o ní lidé mluvili, mluvili o sobě, a pokud se jim o ní zdálo, promítali do toho snu své tužby. Zosobňovala okno do jejich nadějí i do jejich úzkostí. „Princezna Elizabeth s Philipem je už zase ve městě a bydlí naproti přes ulici,“ poznamenala si komplikovaná mladá autorka detektivek Patricia Highsmithová, když noc z 19. dubna 1951 trávila v Římě. „Doprava stojí, všichni jsou naštvaní a rozčilení.“
* Greerová zpodobnila svou matku Peggy jako nestabilní, netrpělivou ženu, která jednou v záchvatu vzteku vytrhla ze zásuvky šňůru od opékače topinek a dceru s ní sešvihala. Opékače v královských rezidencích ale zůstaly netknuté.
Slova, která královna pronesla, se jakoby zázrakem rozplynula ve vzduchu. Později se ti, které potkala, dokázali rozpomenout pouze na to, co sami říkali a jak se chovali. Královnin výrok se vytratil a zanechal jejím poddaným jen vzpomínky na sebe sama. Jeden sloužící v Buckinghamském paláci s oblibou odposlouchával právě vyznamenané osobnosti. „Přišli pečlivě oděni v žaketech a jejich manželky či nejbližší příbuzní na ně čekali. První otázka zněla pokaždé: ‚Co ti řekla?‘, zatímco obvyklá odpověď byla: ‚Nevzpomínám si.‘ Fascinovalo mě, jak lidé v královnině přítomnosti oněměli… Byli obvykle tolik zaměstnáni vnímáním jejího zjevu a zmámeni jejíma opravdu krásnýma očima, že se jim všechny ostatní myšlenky vykouřily z hlavy.“ Ve svých memoárech psala řada britských premiérů o svých pravidelných týdenních setkáních s královnou, ale většina si uchovala jenom tu nejmlhavější vzpomínku na cokoli, co panovnice řekla, byť bereme ohledy na patřičnou diskrétnost. Málem jako by se proměnila v přízrak.
„Je to jediný člověk v téhle zemi, s nímž mohu mluvit o čemkoli, protože neusiluje o mé místo,“ prohlásil o ní vždy ostražitý premiér Harold Wilson. Jeho méně hlasitá a rezervovanější manželka Mary napsala jednou o královnině tichosti a soukromí báseň.
Je královnou, svobodná na svém panství a smířená se svou samotou.
Z vydařené večeře a přenocování prezidenta Ronalda Reagana s chotí na královské jachtě Britannia v roce 1983 nabyla jeho žena Nancy dojmu, že jsou s královnou cosi jako dvojčata. „Nebyly jsme královna a první dáma, ale dvě matky a manželky, které se spolu baví o životě, zpravidla o dětech,“ vzpomínala. Je přitom dost těžké si představit, jak si královna vyměňuje dojemné historky o princi Andrewovi nebo princezně Anne s pichlavou americkou první dámou. Nejspíš se tedy rozpovídala paní Reaganová a královna dávala najevo přiměřený zájem („Ach, doopravdy?“). Je to, jako když se hází míček proti zdi a zase se chytá. Aktivní
účastník ho háže i chytá, zatímco zeď má za úkol stát pevně a nehybně, aby se míček pokaždé odrazil zpět.
„Královna, která seděla vedle Billa, na sobě měla třpytivou diamantovou čelenku, která odrážela světlo, když přikyvovala a smála se jeho historkám,“ vzpomínala na svou návštěvu v Buckinghamském paláci Hillary Clintonová.
Do určité míry právě v tom spočívá královnin talent i účel jejího počínání: odrážet světlo.
Na předchozí dvoustraně: Královna s Ronaldem a Nancy Reaganovými