Kapitola 1
Včera jsem se probudil s rakovinou. Zbytek dne proběhl jako obvykle. Večer jsem se cítil už o poznání líp –trpěl jsem pouze úzkostí. Den předtím mi klekla ledvina – vyčůral jsem jen půl litru a vážně jsem uvažoval o transplantaci. Kdy se naučím být vděčný za drobná onemocnění?
Podle posledního odhadu Ministerstva práce (Viveca a kluci) jsem už skoro tři roky bez zaměstnání.
Tři roky civím z okna na lesy a pozoruju, jak se střídají roční doby, jen občas si ulevím nějakým příležitostným melouchem.
Navíc k tomu, že jsem Luftmensch, někdo, komu k životu bohatě stačí vzduch, jsem rovněž držitelem záložního titulu „práce všeho druhu“ – což je dostatečně bezpečná kvalifikace, neboť v Goobersvillu, jak se říká, o žádnou práci nezavadíte… Je ale zvláštní, že se v duchu pořád ještě nedokážu tak úplně smířit se svým sešupem z profesorských výšin do chudoby na plný úvazek… Tři roky. Tři roky bez příjmu a nakonec ještě těmi ubožáky, co ho pobírají, pohrdám. V tuhle chvíli už mám bankrot dávno za sebou. Všechna svoje přátelství jsem vysál do poslední mrtě. Plížím se městem a doufám, že uniknu zrakům kolemjdoucích. Vymahač dluhů by mi zabušil na dveře nebýt toho, že by se musel víc než kilometr po pás brodit sněhem, a je dost mizivá šance, že by náš dům v lesích vůbec našel. Když mi banka
pohrozí bezprostředním nebezpečím kreditního rizika, tak se směju, pískám si mezi zuby, stavím se na hlavu a divoce křepčím. Co tihle vědí o rizicích? Z vážené opory goobersvillské komunity jsem klesl tak hluboko, že šidím telefonní společnost, načerno odebírám elektřinu, pytlačím, přikrádám, čachruju, kšeftařím a jsem sám sobě naprosto odporný – přes to všechno, i když jsem dopadl takhle bídně, si myslím, že pořád ještě žiju a umím se ohánět a rozhodně nedopustím, aby mě ti hajzlové dostali na kolena – o tohle tady přece jde, ne?
Ale to už zase předbíhám. Tolik toho mám na srdci a zničehonic mám naspěch. To je fór, musím se tomu smát. Po třech letech nicnedělání mám najednou naspěch. Musím to všechno dostat na papír. Ano. Tři roky. Poslední varování. Výzvy od vymahače. Prázdná bříška. Vyhlídky na zaměstnání veškeré žádné. Přesto se na člověka s rakovinou, nemocným srdcem, nádory na mozku a halitózou cítím plný života. A k tomu všemu se také cítím provinile, že se cítím tak skvěle. Nebo to tak není? Takové rozpory. Takové šílenství. Kdy tohle všechno skončí? n
Drahý příteli, tento dopis Vám může v první chvíli připadat jako formální. Svým způsobem tomu tak je, ale ujišťuji Vás, že jej posílám namísto osobního psaní pouze z důvodu časové tísně.
Od mého posledního dopisu se situace naší rodiny – morálně, duchovně, eticky, ale především finančně – rapidně zhoršila. Ocitl jste se na tomto speciálním seznamu, protože jste se v minulosti projevil jako humánní, účastný a štědrý obyvatel této planety – o stupeň výš než zbytek lidstva. S největší pravděpodobností Vás již oslovily organizace jako CARE a UNICEF, kterým jste zaslal peníze, podpořil jste rodinu v Soulu, věnoval finanční částku na pomoc Biafře a poslal záchranné prostředky do Managuy a Tegucigalpy. Jsem si jistý, že vzhledem k tomu, jak se Heart Fund, Easter Seals a American Cancer Society horlivě ucházejí o Vaše těžce vydělané dolary, Vás již značně unavují dopisy žádající o další finance. Ale prosím Vás, dříve než tuto naléhavou žádost zahodíte do koše, dovolte mi, abych Vás seznámil s některými skutečnostmi, které si možná neuvědomujete, konkrétně, že svým příspěvkem do fondu
ZACHRAŇTE NUDELMANOVU FEDERACI, odpočitatelným z daňového základu, pomůžete nejen rodině v nouzi, ale také podpoříte umění. Vaše dolary zaslané mojí osobě naleznou oproti jakékoli jiné charitativní instituci dvojnásobné uplatnění. Nemáme naprosto žádné režijní náklady,
žádné přehnané výdaje za kancelářské potřeby nebo výpomoc. Naším jediným výdajem je známka na tomto dopise, a dokonce i ta byla zcizena. KAŽDÝ VÁŠ DOLAR
DO JEDNOHO JDE PŘÍMO NÁM. Žádný prostředník. Žádní nadační úředníci, kteří si něco ulijí do vlastní kapsy. Z Vašich těžce vydobytých dolarů se nestane pšenice, která nakonec shnije nebo ji ohryžou krysy v kalkatském přístavu. Vámi zaslané dolary poskytnou nejen obživu, ale také morální podporu rodině přímo zde v USA, přímo zde ve starém dobrém Goobersvillu ve státě New York.
A zde je seznam, co Váš příspěvek, odečitatelný z daňového základu, může pokrýt:
5 $ vystačí na jedno vydatné jídlo pro celou rodinu, které bude tvořit maso, salát, litr mléka a skromný zákusek.
10 $ pošle jedno z mých dětí do školy v nových nablýskaných botách.
25 $ uhradí dětem letos buď chanukový, nebo vánoční dárek (prosím označte, čemu dáváte přednost).
100 $ oddálí zabavení našeho domu o celý jeden měsíc.
500 $ bude důkazem trvalého přátelství, vžene slzy do očí tohoto pisatele a Vaše jméno bude slavnostně připsáno na
bronzovou desku cti umístěnou na vrchol
ku hory Nudelman.
Jak říká můj dobrý přítel dr. Malvin
Mandel: „Jsou někteří lidé, kteří si na základě toho, jak žijí, zasluhují, abychom je my ostatní podporovali.“ Naprosto s touto racionální filozofií souhlasím a netřeba říkat, že kopii tohoto dopisu obdrží i dr. Mandel.
Drahý příteli, přestože spím do samého
poledne, už ani nevím, jaké to je být výdělečně činný, nevzpomínám si na pocit, když jsem zaklapával budík nebo platil bernímu úřadu, rád bych Vás ujistil, že si ani nevyskakuji, ani si nebudu užívat Vašich v potu tváře vydřených dolarů, zatímco Vy musíte být dnes a denně potupně zavřený ve své kanceláři, nucený si v ledových zimních ránech obléknout naškrobenou bílou košili nebo cestovat newyorským metrem.
Budeli to jakoukoli útěchou a zmír
níli to Vaši bolest, když se rozloučíte s nepatrným zrnkem svého bohatství, dovolte, abych Vám sdělil, že můj život byl až doteď jedním velkým trápením. Spím každý den do samého poledne čistě z nutnosti – obávám se, že trpím buď narkolepsií, encefalitidou, nebo obojím. Migrény, které jsem zažíval každé dva měsíce, když jste se se mnou poprvé seznámil, mívám téměř každý den.
Jak možná víte, starosti dokážou člověka naprosto pohltit. Jeden potřebuje drobná vítězství, aby vymazal velké porážky. Místo aby mi Bůh nadělil silné tělo a ducha mdlého, popletl to a dopadlo to právě naopak. Moje děti měly dokonce červíky. Co má toto společného s mdlým duchem? Naprosto nic než to, že Vám chci ukázat, jak moje myšlenky bloudí pod neustálým náporem starostí – náporem, od kterého mi můžete pomoci pouze Vy.
Jistě, dnes je levnější posílat peníze do Asie. Šest dolarů, které uživí indonéskou rodinu měsíc, by sotva nakrmilo moje auto. Ale až jednou budu bohatý a slavný (což se stane stejně nevyhnutelně, jako že chleba zplesniví), nezapomenu na Vaši laskavost, splatím Vám všechno do posledního centu, dokonce prostřednictvím programu Staňte se pěstouny korespondenčně adoptuji brazilského chlapce.
Děkuji Vám a nechť Bůh popřeje hodně štěstí Vašim dopisům plným šeků.
S úctou
Neil H. Nudelman
Neil H. Nudelman výkonný ředitel ZNF