Kapitola 1
Včera jsem se probudil s rakovinou. Zbytek dne pro běhl jako obvykle. Večer jsem se cítil už o poznání líp – trpěl jsem pouze úzkostí. Den předtím mi klekla ledvi na – vyčůral jsem jen půl litru a vážně jsem uvažoval o transplantaci. Kdy se naučím být vděčný za drobná onemocnění? Podle posledního odhadu Ministerstva práce (Vi veca a kluci) jsem už skoro tři roky bez zaměstnání. Tři roky civím z okna na lesy a pozoruju, jak se stří dají roční doby, jen občas si ulevím nějakým příleži tostným melouchem. Navíc k tomu, že jsem Luftmensch, někdo, komu k životu bohatě stačí vzduch, jsem rovněž držitelem zá ložního titulu „práce všeho druhu“ – což je dostatečně bezpečná kvalifikace, neboť v Goobersvillu, jak se říká, o žádnou práci nezavadíte… Je ale zvláštní, že se v duchu pořád ještě nedokážu tak úplně smířit se svým sešupem z profesorských výšin do chudoby na plný úvazek… Tři roky. Tři roky bez příjmu a nakonec ještě těmi ubo žáky, co ho pobírají, pohrdám. V tuhle chvíli už mám bankrot dávno za sebou. Všechna svoje přátelství jsem vysál do poslední mrtě. Plížím se městem a doufám, že uniknu zrakům kolemjdoucích. Vymahač dluhů by mi zabušil na dveře nebýt toho, že by se musel víc než kilometr po pás brodit sněhem, a je dost mizivá šan ce, že by náš dům v lesích vůbec našel. Když mi banka 13