Prolog Berlín, únor 1958
Nikdy nic z toho nezapomene. Zčásti mandlově zelené, zčásti cínově šedé paříž ské střechy. Stříbřitý lesk noční Seiny v prosinci, když padají první sněhové vločky. Nebe ve světle zapadajícího slunce, někdy zbarve né až dofialova. Hlasité vrkání holubů před Notre Dame. Netrpělivý klapot podpatků lodiček na chodníku, protože Pařížanky jako by vždycky měly naspěch. Útržky melodií vyhrávaných na akordeon v noční Latinské čtvrti, které umí znít tak melancholicky jako nic na světě. Nezapomene na hlad krutě svírající žaludek a na vysvobození, jaké dokáže přinést čerstvě upečená bageta. Na chuť černého tabáku na jazyku, kdy si člověk připadá tak proklatě dospělý. Na noci plné lásky ve věčně profukující mansardě, která se jim stala domovem. Na kreslení aktů u monsieur Colberta, který ji na učil precizně se dívat. Ale zrovna tak nezapomene na hořké slzy a pocit nejhlubší ztráty, když její přítel Pascal zničehonic po cítil, že není povolán k životu umělce, rozhodl se pro zaměstnání se zajištěným živobytím a vrátil se k rodi čům do Lyonu. Stálo ji to enormní množství sil, než se 13