9788072606580

1 Naposledy jsem Lilu viděla před pěti lety, v zimě roku 2005. Procházely jsme se brzy ráno po hlavní ulici a tak jako už spoustu let jsme se nedokázaly cítit uvolněně. Mluvila jsem jen já, pokud si vzpomínám, ona si něco pobrukovala, zdravila lidi, kteří jí ani neodpovídali, když mě výjimečně přerušila, omezovala se na zvolání bez zjevné souvislosti s tím, co jsem říkala. Během let se přihodilo moc ošklivých věcí, některé byly strašné, a abychom zas našly vzájemnou důvěrnost, musely bychom si sdělit své tajné myšlenky, jenže já neměla sílu najít slova a jí, která sílu možná měla, scházela chuť, neviděla v tom žádný smysl. V každém případě jsem ji ale měla moc ráda, a když jsem přijela do Neapole, snažila jsem se s ní pokaždé setkat, třebaže musím říct, že jsem z toho měla trochu strach. Hrozně se změnila. Obě nás už přemohlo stáří, ale zatímco já bojovala se sklonem k nadváze, ona byla pořád kost a kůže. Nosila krátké vlasy, které si sama stříhala, úplně bílé, ne záměrně, ale protože o sebe nepečovala. Ve tváři, do níž se pořádně zaryl zub času, se stále více podobala svému otci. Nervózně se smála, znělo to skoro jako vřeštění, a mluvila moc nahlas. Nepřetržitě gestikulovala a do pohybů vkládala tak divokou rozhodnost, až se zdálo, že chce rozpůlit nízké činžáky, ulici, kolemjdoucí i mě. Byly jsme zrovna v úrovni základní školy, když kolem nás proběhl zadýchaný mladík, kterého jsem neznala, a křikl na ni, že na záhoně vedle kostela našli mrtvolu nějaké ženy. Spěchaly jsme k parčíku, Lila mě zatáhla do hloučku čumilů, neurvale si jím proklestila cestu. 19