9788072606566

1 Tehdy když jsme se s Lilou rozhodly vyjít po temném schodišti, které vedlo schůdek po schůdku, poschodí po poschodí až ke dveřím bytu dona Achilla, začalo naše přátelství. Vybavuju si nafialovělé světlo ze dvora, vůni vlahého jarního večera. Mámy chystaly večeři, byl čas vrátit se domů, ale nás zdržovaly zkoušky odvahy, jež jsme podstupovaly ve vzájemném mlčenlivém duelu. Už nějaký čas jsme ve škole i mimo školu nedělaly nic jiného. Lila strčila ruku až po rameno do černého chřtánu kanálu a já to hned vzápětí udělala taky, s tlukoucím srdcem a s přáním, aby mi po holé kůži neběhali švábi a aby mě nekousla krysa. Lila se vyšplhala až k oknu paní Spagnuo­lové v přízemí, pověsila se na tyč, kterou byla provléknutá šňůra na prádlo, chvíli se houpala, pak skočila dolů na chodník a já to udělala hned po ní, i když jsem se bála, že spadnu a natluču si. Lila si zapíchla pod kůži zrezivělý svírací špendlík, který našla kdovíkdy někde na ulici, ale nosila ho pořád v kapse jako dárek od kmotřičky víly; já sledovala kovovou špičku, jak hloubí bělavý tunel v její dlani, a pak, když špendlík vytáhla a podala mi ho, jsem udělala totéž. Jednou pak po mně vrhla ten svůj pohled, nehybný, s přimhouřenýma očima, a namířila si to k činžáku, kde bydlel don Achille. Ztuhla jsem strachy. Don Achille byl pohádkový obr lidožrout, měla jsem přísně zakázáno se k němu přiblížit, mluvit s ním, podívat se na něj, špehovat ho, musela jsem dělat, jako kdyby neexistoval ani on, ani jeho rodina. U nás doma, ale nejen tam, vůči němu panovala bázeň i nenávist, jejichž původ jsem 25