DĚDICTVÍ VÁLKY
„Nedošlo k žádném pozvolnému rozkladu evropeizovaného světa – jiné civilizace vzkvétaly a pak upadaly, ale ta evropská byla v podstatě vyhozena do povětří.“
H. G. Wells: Válka ve vzduchu (1908)
„Humanitární krizi, jakou tahle válka po sobě zanechává, si dosud nikdo nedokázal představit, natož aby jí kdy nějaký člověk čelil. Ještě nikdy nedošlo k takové destrukci a takovému rozpadu veškerých životních struktur.“
Anne O’Hare McCormicková
„Všude tu panuje touha po zázracích a zázračných lécích. Tahle válka Neapolitánce uvrhla zpátky do středověku.“
Norman Lewis: Neapol ’44
Evropa v době po druhé světové válce skýtala obraz nejhlubší bídy a utrpení. Fotografie a dokumentární filmy z té doby představují zbědované zástupy bezmocných civilistů vlekoucích se zpustošenými zeměmi, vybombardovanými městy a rozbořenými vesnicemi. Osiřelé děti bloudící bezcílně okolo skupin vyčerpaných žen přebírajících se v hromadách suti. Dohola ostříhaní běženci a vězňové z koncentračních táborů v pruhovaných hadrech, podvyživení a nemocní, zírající apaticky do objektivů kamer. Dokonce i tramvaje, drkotající po zničených kolejích v těch vzácných okamžicích, kdy se zrovna na nějaký čas podařilo obnovit dodávku elektrické energie, vypadaly, že se teprve vzpamatovávají ze šoku po bombardování. Na všech a na všem, s výjimkou dobře živených vojáků spojeneckých okupačních armád, jako by ležel ubíjející příkrov únavy, vyčerpání a beznaděje.
Tento obraz bude ovšem potřebovat trochu jemnější rozlišení, pokud máme pochopit, jak se právě tento zdeptaný kontinent dokázal v následujících letech tak rychle zotavit, ale přesto v zásadě přesně vykresluje stav, v jakém se Evropané nacházeli bezprostředně po porážce nacistické říše. Evropská válka, která začala Hitlerovým vpádem do Polska v září 1939 a skončila bezpodmínečnou kapitulací Německa v květnu 1945, byla totální válkou. A vojáky i civilisty zasahovala stejnou měrou bez rozdílu. V zemích okupovaných nacistickým Německem – od Francie po Ukrajinu, od Norska po Řecko – to bylo vlastně především civilní obyvatelstvo, které muselo nést tíži světového konfliktu. Ke klasickým bojovým operacím v těchto zemích došlo pouze na začátku a na konci druhé světové války. V mezidobí na sebe válka vzala podobu okupací, represí, drancování a vyvražďování, kdy se
pány nad každodenním chodem společnosti, ale i nad holými životy desítek milionů lidí zbavených svobody, stali příslušníci ozbrojených sil, zásahových jednotek a policejních komand. V některých zemích trvala okupace po téměř celou dobu války a naprosto všude přinesla strach a strádání.
Druhá světová válka – Hitlerova válka – se na rozdíl od té první nějak dotkla prakticky každého. A také trvala déle. Skoro šest let pro ty země (Británie, Německo), které v ní bojovaly od začátku do konce, a dokonce ještě delší dobu v Československu, pro které začala okupací Sudet už v říjnu 1938. Navíc ve východní Evropě a na Balkáně neskončila dokonce ani s Hitlerovou porážkou, protože okupace (sovětskou armádou) a občanská válka pokračovaly ještě dlouho po rozdrcení Německa. Válečné okupace nepředstavovaly pro Evropu samozřejmě nic nového. To ani zdaleka. Ještě po třech stoletích jsou v Německu vzpomínky na třicetiletou válku 17. století, kdy zahraniční žoldnéřské armády vyjídaly zemi a terorizovaly místní obyvatelstvo, živé v místních lidových bájích a legendách. Španělské babičky dokonce ještě ve třicátých letech dvacátého století strašily neposlušná vnoučata Napoleonem. Ale zkušenost s okupací za druhé světové války se vyznačovala výjimečnou intenzitou, která částečně vyplývala ze svébytného přístupu nacistů k podmaněnému obyvatelstvu. Okupační armády minulosti – Švédové v Německu 17. století, Prusové ve Francii po roce 1870 – také drancovaly okupovanou zemi, přepadaly a vraždily civilní obyvatelstvo, ale v zásadě jen příležitostně a nahodile. Zato národy, které upadly pod německou nadvládu po roce 1939, se buď musely plně dát do služeb Říše, nebo byly určeny k vyhlazení. To byla v Evropě nová zkušenost. Ve svých zámořských koloniích Evropané běžně vykořisťovali nebo zotročovali domorodé obyvatelstvo kvůli vlastnímu prospěchu. Snižovali se i k mučení, mrzačení a masovému vraždění, aby si vynutili poslušnost svých obětí. Ale ve vztazích mezi nimi samotnými byly takové metody od 18. století prakticky neznámé, alespoň na západ od řek Bug a Prut.
Teprve ve druhé světové válce došlo tedy poprvé k tomu, že se primárním cílem nasazení veškeré moci moderního evropského státu stalo uchvácení a exploatace bohatství jiných evropských zemí. Britové museli kvůli tomu, aby mohli vést boj a zvítězit, spotřebovávat a plenit pouze své vlastní zdroje. Na konci války Velká Británie vynakládala polovinu svého hrubého národního produktu na válečné úsilí. Nacistické Německo naproti tomu vedlo válku –zejména v její pozdější fázi – za významného přispění vykořisťovaných ekonomik svých obětí (hodně podobně jako Napoleon po roce 1805, ale s nesrovnatelně větší efektivitou). Norsko, Holandsko, Belgie, protektorát Čechy a Morava a zejména Francie se nedobrovolně významně podílely na německém válečném úsilí. Jejich doly, továrny, zemědělská hospodářství a železnice musely fungovat tak, aby sloužily německým požadavkům, a jejich občané byli povinni pracovat pro německou válečnou výrobu – nejdřív ve vlastních zemích a později i v samotném Německu. V září 1944 se v Německu nacházelo 7 487 000 cizinců, většina z nich nedobrovolně, a představovali pětinu pracovních sil v zemi.
Nacisté tak dlouho, jak to jen šlo, využívali bohatství svých obětí, a to s takovým úspěchem, že německé civilní obyvatelstvo začalo pociťovat dopady válečných nedostatků a omezení teprve v roce 1944. Tou dobou se už ovšem válka začala přibližovat i k nim, zpočátku v podobě spojenecké bombardovací ofenzivy a potom souběžným postupem spojeneckých armád z východu i ze západu. A také teprve v posledním roce války, během relativně krátkého období důrazného postupu sovětských armád na západ, utrpělo Německo nejtěžší materiální škody.
Lidé ovšem tehdy ekonomické důsledky války neposuzovali ani podle zisků a ztrát průmyslové produkce, ani podle čisté hodnoty státních aktiv v roce 1945 v porovnání se situací v roce 1938, ale spíš podle viditelných škod, které napáchala v jejich bezprostředním okolí, a obětí, které si vyžádala v jejich vlastním společenství. A těmito škodami musíme začít, jestli chceme pochopit trauma, které se skrývalo za obrazy bídy a beznaděje, jež upoutávaly pozornost pozorovatelů v roce 1945.
Opravdu jen velice málo evropských měst, bez ohledu na velikost, přežilo válku bez šrámů. Ať už šlo o tichou dohodu nebo jen šťastnou souhru okolností, historická jádra a novodobá centra několika známých evropských měst –Říma, Benátek, Paříže, Oxfordu – se nikdy nestala cílem nepřátelského bombardování. Ale v prvním roce války srovnaly německé bombardéry se zemí Rotterdam a později zničily anglické průmyslové město Coventry. Wehrmacht vymazal z mapy mnoho menších měst na trase svého postupu Polskem a později si počínal podobně v Jugoslávii a v SSSR. Celé oblasti centrálního Londýna, zejména chudší čtvrti kolem doků v East Endu, padly v průběhu války za oběť blitzkriegu německé Luftwaffe.
Ale největší materiální škody způsobila v letech 1944 a 1945 spojenecká bombardovací ofenzíva, jaká neměla v dějinách obdoby, a nezadržitelný postup
Rudé armády od Stalingradu do Prahy. Francouzská pobřežní města Royan, Rouen, Le Havre a Caen zpustošilo americké letectvo. Hamburk, Kolín nad Rýnem, Düsseldorf, Drážďany a desítky dalších německých měst změnily v hromadu trosek kobercové nálety amerických a britských letadel. Na východě bylo na konci války z osmdesáti procent zničeno běloruské hlavní město Minsk. Z Kyjeva na Ukrajině zbyla hromada dýmajících trosek, zatímco Varšavu systematicky, jeden dům po druhém, ulici za ulicí vypálily a zdemolovaly náložemi dynamitu ustupující jednotky německé armády na podzim 1944. Když válka v Evropě skončila a Rudá armáda dobyla Berlín – poté, co ho zasypala 40 000 tunami dělostřeleckých granátů a leteckých bomb – zbyly z německého hlavního města jen hromady ruin, zkrouceného železa a mračna kouře. Sedmdesát pět procent budov bylo neobyvatelných. Trosky zničených měst byly nejočividnějším – a nejfotogeničtějším – důkazem zkázy a jejich obrazy posloužily jako vizuální zkratka pro vyjádření nesmyslnosti války. Právě proto, že budovy a obytné domy utrpěly tak nesmírné škody a tolik lidí kvůli tomu přišlo o přístřeší (odhadem 25 milionů obyvatel Sovětského svazu a dalších 20 milionů v Německu – 500 000 jen v samotném Hamburku), představovaly městské oblasti poseté troskami nejbezprostřed-
1. Dědictví války
nější připomínku války, která právě skončila. Nikoli však připomínku jedinou.
Válka také v západní Evropě těžce rozvrátila dopravu a komunikace: z 12 000 lokomotiv předválečné Francie jich v době německé kapitulace zůstalo provozuschopných jen 2800. Mnoho silnic, železničních tratí a mostů vyhodili do povětří ustupující Němci, postupující Spojenci nebo francouzské hnutí odporu.
Na dně moří a oceánů skončily dvě třetiny lodí francouzského obchodního loďstva. Jen v letech 1944–1945 přišla Francie o 500 000 bytových jednotek. Ale Francouzi dopadli ještě relativně dobře, ačkoliv o tom nevěděli. Stejně jako Britové, Belgičané, Holanďané (kteří přišli o 219 000 hektarů půdy, protože ji Němci zaplavili, a do roku 1945 byla jejich dopravní síť zredukována na 40 procent předválečného stavu železnic, silnic a vodních cest), Dánové, Norové (jejichž země v průběhu německé okupace ztratila 14 procent svého předválečného kapitálu), a dokonce i Italové. Opravdové hrůzy války se odehrávaly dál na východě. Se Západoevropany nacisté zacházeli přece jen s určitými ohledy, byť jen proto, aby je mohli lépe využít, a ti se jim za to zase odvděčovali tím, že poměrně krotili svou snahu narušovat nebo sabotovat německé válečné úsilí. Ve východní a jihovýchodní Evropě si němečtí okupanti počínali zcela nemilosrdně, a to nikoli jen kvůli aktivitám místních partyzánských hnutí – zejména v Řecku, Jugoslávii a na Ukrajině –, která proti nim vedla neúprosný, i když beznadějný boj. Na východě se proto materiální důsledky německé okupace, sovětského postupu a partyzánských bojů zcela lišily od zkušeností, které s válkou měla západní Evropa. V Sovětském svazu bylo během války zničeno 70 000 vesnic a 1 700 měst, dále 32 000 továren a 65 000 kilometrů železničních tratí. Řecko přišlo o dvě třetiny svého životně důležitého obchodního loďstva, byla zlikvidována třetina jeho lesů a tisíc vesnic bylo srovnáno se zemí. Německý zvyk vyměřovat okupační kontribuce podle vlastních vojenských potřeb, a nikoli podle platební schopnosti dané země rozpoutal v Řecku hyperinflaci.
Jugoslávie ztratila 25 procent vinic, 50 procent veškerého dobytka, 60 procent silnic a 75 procent železničních mostů. Znehodnoceno bylo 75 procent orné půdy, zkáze podlehla třetina skromných průmyslových kapacit země a pětina všech obydlí – a nad to všechno Jugoslávie ztratila 10 procent obyvatelstva. V Polsku byly vyřazeny z provozu tři čtvrtiny normálněrozchodné železniční sítě a zkáze podlehla každá šestá zemědělská usedlost. Většina středních a velkých měst stěží dokázala udržovat normální život i v nejzákladnějších oblastech (i když totálně zničena byla jen Varšava).
Ale tato čísla, jakkoli dramatická, sice dokumentují děsivé materiální zpustošení Evropy, nepodávají však úplný obraz celkového zmaru. Byť byly materiální škody, které Evropané během války utrpěli, strašlivé, přece jen jsou bezvýznamné ve srovnání se ztrátami na životech. Odhaduje se, že z příčin souvisejících přímo s válkou zahynulo mezi lety 1939 a 1945 třicet šest a půl milionu Evropanů (to se rovná celkovému počtu obyvatelstva Francie v době vypuknutí války) – a tento údaj nezahrnuje úmrtí z přirozených příčin v daném období, ani odhadované ztráty vyjádřené počtem dětí, jež nebyly počaty, nebo se tehdy či později v důsledku války nenarodily.
Celková válečná daň zaplacená v lidských životech je omračující (čísla zde
17
uváděná nezahrnují Japonce, občany Spojených států ani jiné mimoevropské padlé). I odstrašující úmrtní statistika Velké války z let 1914–1918 vypadá najednou vedle těchto čísel nepatrná. Žádný jiný známý válečný konflikt nepřipravil o život za tak krátké období tolik lidí. Co však na těchto údajích o ztrátách na životech překvapuje nejvíc, to je podíl civilního obyvatelstva.
Civilistů zahynulo nejméně 19 milionů, neboli víc než polovina celkového počtu. Počet mrtvých civilistů převýšil bojové ztráty v SSSR, Maďarsku, Polsku, Jugoslávii, Řecku, Francii, Holandsku, Belgii a Norsku. Pouze ve Spojeném království a v Německu byly vojenské ztráty výrazně vyšší než civilní.
Odhady ztrát v řadách civilního obyvatelstva na území Sovětského svazu velice kolísají, ale nejpravděpodobnější údaj hovoří o více než 16 milionech mrtvých (což představuje zhruba dvojnásobek ve srovnání s počtem padlých sovětských vojáků, kterých jen v samotné bitvě o Berlín položilo život plných 78 000). Civilní ztráty na území předválečného Polska se blíží 5 milionům, v Jugoslávii to bylo 1,4 milionu, v Řecku 430 000, ve Francii 350 000, v Maďarsku 270 000, v Holandsku 204 000, v Rumunsku 200 000. V těchto číslech je zahrnuto, a to se týká především Polska, Holandska a Maďarska, také 5,7 milionu Židů, k nimž je dále potřeba přičíst také 221 000 Romů.
Civilisté umírali jako oběti masového vyvražďování ve vyhlazovacích táborech a na místech hromadných poprav od Baltského moře až po Oděsu. Mezi další příčiny smrti civilistů patřily nemoci, podvýživa a vyhladovění (záměrné i nezáměrné), střílení a upalování rukojmích – ať už je prováděl Wehrmacht, Rudá armáda nebo partyzáni všech odrůd, represálie proti civilnímu obyvatelstvu, následky leteckého a dělostřeleckého bombardování a pozemních bojů na venkově a ve městech, na Východě po celou dobu války a na Západě od vylodění na normandských plážích v červnu 1944 až do Hitlerova konce v květnu následujícího roku, řízené letecké útoky na kolony uprchlíků a smrt z vyčerpání dělníků nasazených na otrocké práce ve válečném průmyslu pracujícím pro Němce a vězňů v pracovních táborech.
Pokud jde o vojenské ztráty, největší utrpěl Sovětský svaz. Má se za to, že v boji ztratil 8,6 milionu mužů a žen; německých vojáků padly 4 miliony, Itálie ztratila 400 000 vojáků, námořníků a letců, Rumunsko 300 000 vojáků, z nichž většina padla na straně Osy na ruské frontě. V poměru k počtu obyvatel utrpěli největší vojenské ztráty Rakušané, Maďaři, Albánci a Jugoslávci. Vezmemeli v úvahu všechny mrtvé – vojáky i civilisty – pak byly nejcitelněji postiženy Polsko, Jugoslávie, SSSR a Řecko. V Polsku zaplatila válku životem celá jedna pětina jeho předválečné populace včetně nepoměrně vysokého podílu příslušníků vzdělaných vrstev, jejichž likvidace byla promyšleným nacistickým záměrem.1 Jugoslávie ztratila jednu osminu své předválečné populace, Sovětský svaz jednu jedenáctinu a Řecko jednu čtrnáctinu. Pro srovnání uveďme, že Německo ztratilo 1/15, Francie 1/77, Británie 1/125.
1/ A také ovšem Stalinovým. Sovětský diktátor nařídil postřílet 23 000 zajatých polských důstojníků v Katyňském lese v roce 1940 a pak z této masové vraždy obvinil Němce.