Wendi von Neurathová, kterou jsem poznal přes Tourniera, mě jednou pozvala, abych s ní strávil víkend na jejím rodinném panství u Stuttgartu, asi třicet kilometrů od Tübingenu. Byla přívětivá, střed ně vysoká, trouchu baculatá, z celé její bytosti vyzařovala dobrá vůle, ztělesněná morálka. Jejím strýcem byl Konstantin von Neurath, kariér ní diplomat ze staré aristokratické rodiny, velvyslanec, ministr zahra ničí von Papenovy vlády, která otevřela Hitlerovi cestu k moci, poté ministr zahraničí samotného Hitlera až do roku 1938, a ještě později „protektor Čech a Moravy“, odvolaný za neefektivnost v roce 1941 – po něm úřad zastával sám Reinhard Heydrich, než ho zabili čeští para šutisté –, a nakonec byl jmenován velvyslancem v Ankaře. Byl jedním z obviněných v norimberském procesu. Odsoudili ho k patnácti letům vězení, z nichž si odseděl jen osm, protože byl propuštěn v roce 1954, tedy sedm let po mé návštěvě rodinného panství. Wendina matka byla Konstantinovou sestrou a panství bylo něco úplně jiného než usedlost francouzského typu: to, čemu Němci říkají „Gut“, tedy doslova pře loženo „dobro“, zabíralo tisíce hektarů, kde ještě převládaly feudální vztahy, se stovkami venkovanů a venkovanek, farmářů nebo pachtý řů, kteří si před mým nevěřícím pohledem klekali před baronkou von Neurathovou, vysokou vyschlou ženou, jejímiž jistotami a zvyky, jak se zdálo, nemohly dějinné zmatky nikterak otřást. Říkal jsem si, že Ně mecko není vůbec tak zničené, jak se tvrdí, že hluboká tkáň německé země zůstala netknutá. Alespoň Tübingen, sto dalších středních šváb ských měst a všudypřítomné nesčetné velké vesnice zůstaly. O desítky let později, když jsem brázdil Německo sem a tam, abych natočil Šoa, jsem zajel do Günzburgu, malého pěkného městečka, až karikaturní ho ve své dokonalé snaze o ideálnost, do léna továren patřících rodině Mengele a rodiště jejího potomka doktora Josefa Mengeleho, „Anděla smrti“ z Osvětimi. Desítky kilometrů před Günzburgem a okolo něj bylo na polích a loukách, na traktorech, kombajnech a dalších země dělských strojích, na střechách a stěnách domů hrdě, velkými bílými písmeny vyvedeno jméno MENGELE, opakující se ad nauseam.
192