Robyn Tessierová si promnula suché oči. Kdyby existoval nějaký trh s prachem a pavučinami, vydělala by tolik, že by nemusela do konce života pracovat. Ve chvíli, kdy se zahleděla na svůj odraz ve staromódním zrcadle, které kdysi visívalo v pekárně jejího strýce, poklízeli v knihkupectví už několik dní. Dokonce i její odraz vypadal přepadle: pohled zelených očí otupovaly stíny okolo nich, pleť měla bledou – ať už to byl kdokoli, kdo řekl, že je bledá pleť zajímavá, podle ní si musel dělat legraci. Potřebovala dlouhou teplou sprchu. Bílé tričko jí pokrýval prach z knih a kvůli vrstvám pavučin, jimiž překypovaly rohy knihkupectví, se její jemné blond vlasy zbarvily na voskově žlutou.
„Hej, přestaň se flákat.“ Kian vyšel ze dveří, které ústily z bytu v horním patře.
Přesně kvůli tomuhle Kiana Lawsona milovala.
Stál před ní s krabicí knih v jedné ruce a dvěma velkými hrnky čaje ve druhé. Hloupě se křenil a tmavé vlasy mu padaly do očí. Těžko uvěřit, že má doktorát z německé novověké filozofie! Oba si připadali unavení. Měli za sebou dlouhý den, kdy se snažili vyznat v systému, který možná kdysi dával smysl starému panu Douglasi Howardovi. Když si teď vezme, jak důkladně musela všude uklidit a pak instalovat nové police do prostoru, kde býval Douglasův kuchyňský kout, chaos byl ještě slabé slovo.
„Už nám to nebude trvat tak dlouho, no tak Robyn,“ přemlouval ji, třebaže ani nemusel. Udělala by cokoli, aby knihkupectví rozjela. Svou vlastní firmu, přímo zde v Ballycove. Od doby, co se k tomu odhodlala, si nemoh
la nevšimnout, že ji až příliš často přepadá panika. Měla strach a Kian byl nejspíš jediný, kdo to věděl. Nikomu jinému to každopádně přiznat nedokázala.
„Ale co když…“
„Prosím tě, teď nemá cenu spekulovat. Tvrdila jsi, že do týdne otevřeš. Vždycky jsi po něčem takovém toužila, a i kdyby mě to mělo zabít, tak se to povede.
Teď se rozhodni, jestli tyhle knihy vyrovnáme na police, nebo je necháme v krabicích.“ Utahoval si z ní, ale aspoň jí na tváři vyloudil úsměv. Cítila se s ním v bezpečí, tak jako vždycky.
Krabice se povalovaly všude kolem, naskládané jedna na druhou, nekonečná řada kartonových beden plných knih z druhé ruky, jež si koupila od neteře Douglase Howarda. Robynin prastrýc Albie se kvůli tomu durdil, připadalo mu, že zaplatila až moc, ale k čemu by jí byl obchod, kdyby v něm neměla co prodávat? Kdyby nakoupila nové knihy, musela by zaplatit desetkrát tolik.
„A stoirín, Robyn,“ řekl něžně prastrýček, „když si je nikdo nekoupil za všechny ty roky, co je měl starý Douglas v obchůdku, proč si proboha myslíš, že si je koupí teď?“
„Nebudu je prodávat jen kolemjdoucím v Ballycove, Albie, v tom je ten rozdíl.“ A měla pravdu. „Knihy
nejsou jako pečivo. Nemají datum spotřeby, a když zákazník zaplatí poštovné a balné, můžu klidně poslat knihu na druhý konec světa.“
Samozřejmě i za to mohla poděkovat Kianovi a jeho zálibě ve svérázných, těžko sehnatelných knihách. Právě on ji uvedl do světa online prodeje specificky orientovaných svazků. Vážně by se dalo říct, že jestli má nějakou šanci vydělat si na živobytí jediným způsobem, ke kterému se upnula, tak pouze díky Kianovi.
„Tak to by se s mým chlebem dělalo vážně těžko,“ strýček se poškrábal na hlavě, jako by kolem něj svět uháněl příliš rychle, ačkoli na Albiem samotném nic pomalého nebylo.
„Kam to chceš?“ přerušil Kian tok jejích myšlenek.
Nějak se mu podařilo utišit paniku, která v ní narůstala při pomyšlení na rychle se blížící otevření.
„Tak se podíváme, vlaky, letadla a automobily?
Říkala jsem si, že bychom možná všechno, co souvisí s dopravou, mohli dát do té malé místnosti vzadu. Co myslíš?“ Napadlo ji, že když vytvoří různé sféry zájmů, třeba se jí povede obchod slušně vystihnout na sociálních sítích. Byl rozlehlý, ale rozčleněný do různých skulin a zákoutí, která opravdu nahrávala tomu, aby s nimi člověk provedl něco speciálního. Na Instagramu a TikToku se dobře uchytí nějaký fígl, něco osobitého, co upoutá pozornost. Rozhodla se, že sociální sítě budou její výloha. Stejně daleko lépe jednala s lidmi v online prostředí než ve skutečném světě, tak proč to nevyužít?
„Dobře. Takže když vezmu všechny knihy s dopravní tematikou a odnesu je tam, tak to bude celkem roztříděné,“ řekl optimisticky.
„Říkala jsem si, že dětské oddělení by mohlo být hned za dveřmi.“ Měla spousty dětských knih. Některé z nich byly zřejmě tak staré, že je nikdo nebude chtít, ale jako správná knihomolka by stejně nesnesla, kdyby je nevyrovnala na police. „S novými knihami si pak budu moct trochu pohrát ve výloze, až…“
To bylo trochu zvláštní. Věděla, že než bude moci začít uvažovat nad objednávkou nejnovějších bestsellerů, bude muset vykazovat zisk. Dali se do práce, oba se ponořili do probírání a nošení knih. Měla štěstí, že tu byl Kian s ní. Přemýšlela, jako v posledních letech mnohokrát, proč se pořád vrací. Pracoval přece na univerzitě, kde bylo jistě dost lidí, se kterými by mohl trávit čas – určitě má i jiné přátele, s nimiž by se mohl scházet. Nepočítaje kolegy a univerzitní bary plné lidí, nebo spíš dívek, které nebyly o tolik mladší než ona, a Kian by mohl trávit každý druhý víkend s nimi namísto toho, aby jí sem jezdil pomáhat.
„Jezdím sem strašně rád,“ ujistil ji, když to před ním nadhodila. „Vlastně doufám, že ze mě uděláš partnera. Procenta ze zisku by se mi hodily.“ Dělal si legraci. Před pár měsíci získal svoji vysněnou práci a začal přednášet na jedné z nejprestižnějších filozofických kateder v zemi. Brali ho tam jako učiněného spasitele německé novověké filozofie.
„Abych oddřela všechnu práci a ty sis nakonec
koupil porsche?“ Nikdo po kabrioletu netoužil míň než Kian. „Nic takového – zatím tomu budeme říkat stáž nebo třeba charitativní činnost.“ Rozesmála se, když před ni zvedl knihu s fotografií veterána na obálce.
„Pojď, je čas mě nakrmit,“ prohlásil a vytáhl ji z podlahy. Vyskočila na nohy jako gymnastka, fyzická práce v posledních pár týdnech jí svědčila. I když ji všechno bolelo, nikdy se necítila víc fit a šťastnější. „Když o tom tak přemýšlím, možná si koupíme něco s sebou, ne?“ táhl ji ke dveřím.
Venku se setmělo a po dešti, který vůbec neslyšela, se ulice leskly. O dva vchody dál někdo předělával obchůdek, kde se dřív prodávaly ryby. Už v Robynině dětství byl ale zavřený a od té doby jen chátral a nabíral pavučiny.
„Vypadá to na kavárnu, to se hodí,“ prohlásil Kian, který přes výlohu nakoukl dovnitř. Nějaký mladík natíral starý prodejní pult. Býval tak tmavě hnědý, že si ho Robyn vybavovala jako černý. Teď bude zase sytě kaštanový.
„Mohlo by to tam vypadat skvěle,“ řekla. Staromódní pult se táhl ode zdi ke zdi. Z nějakého důvodu to Robyn dodalo trochu optimismu. Nebyla na světě jediná, kdo se odhodlal zkusit štěstí v ospalé vesničce na pobřeží Atlantiku.
„Napadá mě…“ Kian se otočil na podpatku, a jelikož mu téměř přepadla do náruče, tak ji zachytil.
Na okamžik se zastavili. Vypadalo to, že zlatavý měsíc se od nich odvrátil, a tak se na prázdné ulici ocitli
opravdu úplně sami. Bylo slyšet jen dešťovou vodu stékající z okapu. Robyn zadržela dech. Přišla ta chvíle? Políbí ji? Zavřela oči. Nikdo kromě nich dvou by to nezjistil a jí připadalo, jako by byli jediní na světě. Moc po tom toužila. A pak ji narovnal, aby zase stála nohama na zemi, a štíhlými, silnými pažemi jí dodal balanc. Byla to jen taková rozpačitá chvilka. Když pominula, připomněla si, že je to její kamarád, nic víc. „Promiň,“ utrousil, „totiž, chtěl jsem říct, že je to dobré znamení, nemyslíš?“
„Souhlas,“ kvitovala Robyn tiše, protože se soustředila na to, aby se jí nechvěl hlas. Už pár let byla do Kiana zamilovaná, ale šlo o jednostrannou náklonnost. Ať už do ní dnes večer vjelo cokoli, věděla, že to musí mít na paměti. Za žádnou cenu by nechtěla narušit jejich přátelství – jen protože ji ovládlo vzrušení, že si konečně otevře knihkupectví, a kouzlo velkého úplňku třpytícího se na obloze.