ÚVOD
Je to pár let, co se čtyři generace mé rodiny sešly v jižní Francii v domě mého dědečka, abychom tu spolu oslavili jeho devadesáté narozeniny. Bylo vlahé červencové ráno, seděli jsme na terase a pochutnávali si na croissantech s džemem – naší obvyklé prázdninové snídani –, a mně v tu chvíli vůbec nepřišlo na mysl, že ten báječný muž v čele stolu toho prožil víc, než si umíme představit. Jean-Jacques Cartier se narodil v roce 1919 a pocházel z pozoruhodné generace, která na vlastní kůži zažila hned několik celosvětových tragédií. Byl svědkem ničivého pádu do hlubin světové hospodářské krize a bojoval ve druhé světové válce. Zlatá dvacátá léta 20. století znal důkladněji než to, co zatím uplynulo ze století jednadvacátého. Dívala jsem se, jak si otvírá přání k narozeninám, a byl to pro mě prostě můj dědeček, pán s úhledně učesanými bílými vlasy, knírkem a usměvavýma modrýma očima. Jenže za chvilku mělo být všechno jinak: jen pár okamžiků mě dělilo od objevu, který mi toho odhalil mnoho nejen o jeho minulosti, ale i o životech řady mých předků. Dopíjeli jsme kávu a plánovali si nenáročný program. Rádi bychom dědečka trochu rozmazlovali, jenže on nebyl rád středem pozornosti. Jako obvykle si přál, abychom si to užili hlavně my. Vždycky na svoje narozeniny dárky radši rozdával, než dostával, z čehož jsme byli se sourozenci nadšení hlavně jako děti. Jeden rok se nám na terase zničehonic objevilo veliké pískoviště, jindy jsme zase dostali kola, na kterých jsme pak mohli brázdit zahradu. Letos, jak nám oznámil, tu pro nás má láhev archivního šampaňského.
ÚVOD
19