Namísto předmluvy
Maluje v kalhotách, které se nosí v zimě, a v ústech má ci garetu; je v ní však hodně ženskosti a hodně „trpí“ pro své umění.1
Narodila se v Praze v roce 1899. V Petrské čtvrti Dolního Nové ho města do rodiny židovského původu, kde se mluvilo německy. Byla talentovaná, emancipovaná a navštěvovala Akademii výtvar ných umění. Charlotte Radnitz, později Lotte Frumi, zazářila jako vycházející malířská hvězda meziválečného Československa. Před vypuknutím druhé světové války se však nadobro ztratila. Zůstalo pouze povědomí, že žije v Itálii. Tato kniha podnícená novinářskou zvědavostí vznikla proto, aby
LOTTE FRUMI
17
Ústí Canalu Grande s kostelem Santa Maria della Salute
18
LOTTE FRUMI
významnou malířku se silnou orientací na italské prostředí připo mněla. Na začátku mé badatelské cesty stál pouhý katalog portrétů ze stálé expozice v benátském Arsenalu. Byl to dar, který jsem ná hodou dostala od jednoho přítele a nějakou dobu ležel na spodní polici v mé domácí knihovně. Kde začít? Zdroje z Československa dvacátých let 20. století exis tují, i když mnoho malířčiných děl je dnes nezvěstných či ztracených a nezachovaly se ani v reprodukcích. Mnohem obtížnější však by lo odkrývat jednotlivé vrstvy Charlottina příběhu na italské půdě. Nakonec jsem i tam díky přátelům a mimořádně vstřícným lidem, díky ochotě pracovníků knihoven, archivů a nadací našla spoustu zajímavých informací. Proto následující text nechce a ani nemůže být souvislým životo pisem, je spíše souborem obrazů zrcadlících malířčin život v jednot livých životních etapách. Některá místa i přes veškeré úsilí zůstala nepopsaná. Ale kdo ví, třeba právě tato kniha podnítí další bádání, jež některá z nich pomůže zaplnit. Monografie vychází z pátrání v soukromých sbírkách, z osobních i knižních memoárů, z katalogů výstav, novinových výstřižků, do pisů, fotografií a archiválií uložených kromě Prahy i v Benátkách. Část z nich pochází také ze soukromého archivu ze St. Louis ve Spojených státech amerických, kde žije rodina Charlottiny sestry Gerty Therese. Malířčina životní dráha je rovněž vyprávěním o jedinečných Be nátkách, protože jedno bez druhého jednoduše nefunguje. Zacho valy se nám Charlottiny obrazy a kresby, najdeme je v Národní galerii a Židovském muzeu v Praze, v benátské společnosti Società Dante Alighieri a ve sbírce v St. Louis. Charlotte Radnitz se s Prahou rozloučila v únoru 1938 a vzhle dem k válečným a poválečným událostem ve střední Evropě už do svého rodného města zřejmě nikdy nezavítala. Příběh děvčete z dobré pražské rodiny rámuje její studium na
LOTTE FRUMI
19
Akademii, první manželství s malířem Richardem Schrötterem, for mativní cesty do Itálie a Francie. V Benátkách potkala Guida Ehren freunda, jenž se stal jejím druhým manželem a uvedl ji do tamní umělecké a intelektuální společnosti. I on měl židovské kořeny, jeho rodina pocházela z istrijského města Rijeka, italsky Fiume. Proto jej přátelé začali oslovovat pře zdívkou Frum. Propojuje jeho německy znějící příjmení a italský název města. Přezdívku nakonec přijal jako své italianizované jméno Frumi, které nepřipomínalo jeho etnický původ a hlavně se Italům lépe vyslovovalo. Charlotte si své křestní jméno zkrátila na Lotte a začala používat Guidovo nové příjmení. Proměny jména malířku provázely po celý život, a tak si v této knize zaslouží oprávněnou pozornost. Skrývá za nimi něco hlubšího, snad až kafkovského, než jen změny vynucené okolnostmi? Od února 1938 žila Lotte Frumi s manželem trvale v Benátkách, na prestižní adrese v paláci Falier u Canalu Grande. Cestovala i na další místa v Itálii, do Říma, na pobřeží Amalfi a na Sicílii, po pevnině Benátského kraje. Pravidelně jezdila malovat do Dolomit, hlavně do Cortiny d’Ampezzo obklopené krásnou horskou příro dou. Tu poznala už s Richardem Schrötterem během cest v letech 1924 a 1925. V její tvorbě čím dál větší díl zaujímaly veduty krajin, měst i ost rovů laguny a portréty významných benátských osobností, s nimiž se postupně seznamovala během svých prvních pobytů v Benátkách. Patřilo k tradici, že se tyto osobnosti uměleckého a společenské ho světa pravidelně scházely v kavárně Florian na náměstí Svatého Marka, v soukromí pořádaly koncerty a různá setkání, pro něž se vžilo označení salon. Některá místa malířčina příběhu jsem odvozovala pouze druhot ně na základě existujících obrazů a dostupného archivního mate riálu, zachovaných fotografií. Jak postupovala moje práce na této knize, začala se přede mnou z pohyblivých písků benátské laguny
20
LOTTE FRUMI
Kytice pro Paolu, 1964–1969
LOTTE FRUMI
21
Portrét Paoly Spanio, 1968
22
LOTTE FRUMI
vynořovat pozoruhodná a vášnivá žena, jejíž odchod do Itálie při spěl k vytvoření mýtu, že její tvorba už neměla takové kvality jako v meziválečném Československu. Opak dosvědčují četné výsta vy v italských městech ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století a pět účastí na benátských Bienále v letech 1926, 1938, 1948, 1954 a 1956. Za svou práci získala Lotte Frumi také několik ocenění. Dlouholetá Lottina přítelkyně Paola Spanio vzpomínala s doje tím na malířčinu celoživotní vášeň – malování kytic aranžovaných ve vázách proti vodní hladině kanálu. Za květinami se v odrazech světla odehrával každodenní benátský život. Rackové v letu rozta hují křídla, po vodě se sunou gondoly a na pozadí vyvstávají staré paláce, symbol někdejšího společenského statusu významných ro din. Zátiší vynikají zvláštní atmosférou, již dokážou vytvořit pou ze Benátky. Oskar Kokoschka jednou Lotte napsal: „Tebe se ani nemusím ptát, jak se máš, protože Ty máš své malování.“2 Jeho postřeh je přesný, neboť malování bylo pro Lotte jistotou, která ji nikdy ne zklamala. V Benátkách ještě žijí lidé, kteří si Lotte pamatují. V jejich vzpo mínkách se objevuje jako vznětlivá, emocemi nabitá osobnost, jejíž plamínky snadno vzplanuly. Podle svědectví Guida Perocca Lotte už v roce 1929 našla svůj přístav – inveni portum.3 Chtěl tím říci, že po mnoha „cestách“ nakonec zakotvila v Benátkách. Charlotte Radnitz se postupně proměnila v Lotte Frumi.
LOTTE FRUMI
23