A pak se divíte
Učíte děti nenávidět, a pak se divíte, že ukopají psa, zapálí kočku, podříznou bezdomovce.
Kupujete svým dětem videohry, ve kterých vítězí ten, kdo zabije víc nepřátel, a pak se divíte, že postřílí patnáct spolužáků.
Strašíte děti mimozemšťany, a pak se divíte, že navždy emigrují do drogových rájů.
Čemu se divíte?
Divte se sami sobě.
Blackout Klaksony sanitek pod mými okny vyjí a budí ve mně instinkt neandertálce.
Předčasná předzvěst příštích tragédií?
A jakých? Jsme snad vážně ve válce?
Vyhubí nás mor, který ničí mozky?
Zemětřesení? Hrůzná povodeň?
Přiletí asteroid a změní Zemi v trosky, svět shoří jako obří pochodeň?
Prý pouhý blackout? Dárek našich elit.
Test ke zjištění, kdo z nás přežije.
Ten, kdo se nechce s nikým o nic dělit.
A ten, kdo bude šéfem režie.
Že hloupě straším svými třesky plesky a že vám vnáším zmatek do duší?
I já mám radši smích než pláč a stesky.
Co přijde zítra, nikdo netuší.
Oblázek
Už se mi kůže skládá do vrásek a ty se brzy do vějířků svinou, a ještě letím jako oblázek hozený v dětství nízko nad hladinou.
Letím a nevím, kam až doletím, a vlastně mě to nezajímá ani, letím vstříc příštím dnům a stoletím, až skončím v hebké teplé dívčí dlani.
Všecko začne znova
Až se probudíme, všecko začne znova.
Ukrojíme chleba, uvaříme čaj.
Povíme si spolu nejněžnější slova a den bude bílý jako hranostaj.
Život naše touhy ustavičně mění.
Objímali jsme se, srdce na dlani.
Zavřeli jsme oči, celí rozžhavení, a noc byla černá jako havrani.
Žiju si Žiju si jako v pohádce, v pohádce plné tiché hrůzy, marně se učím nebát se a vyhýbají se mi múzy.
Žiju si jako v románu, kde věčně prchám před ostudou, kde nezažiju nirvánu a nehrozí, že umřu nudou.
Žiju si jako v eposu, kde schytám pecku do nosu, honorář za mé noční flámy.
Žiju si jako v sonetu a těším se, jak rozkvetu v náruči jedné hezké dámy.