V tu chvíli dolehne do hrobky zvenku nervózní hlas
Marie III.:
Záchody jsou na prvním nádvoří. Pokud jste sem nelezli kanálem, museli jste kolem nich projít… Jak nevšimli? Nápis WC je viditelný až ze stratosféry.
Smrt do telefonu: Musím končit, jde mě kunčoftka. A je dost nabroušená. Ať mně ten telefon neomlátí o hlavu. Tak zlom vaz… Cože?… Ale tomu chlapovi né, ježišmarjá, ten má dostat infarkt… Zlom vaz se jen tak říká… jako hodně štěstí.
Smrt pro sebe: Ty mladý holky jsou úplně blbý. Hlavně že mají chytrý telefon.
Pak otáčí mobilem: Já ani nevím, jak se to vypíná…
Jestli při akci začnu vyhrávat jak nákupčí králičích ko
žek, tak se hanbou propadnu.
Dává mobil do kabelky, ještě se podívá do zrcátka, upraví si vlasy a distingovaně si sedne. Pak si uvědomí, že nemá boty, snaží se rychle obout, ale nemůže se do nich vejít.
Smrt: Panebože, mně natekly nohy. Příště si vezmu kroksy!
Marie vchází do hrobky: Ti lidi jsou úplně zdegenerovaní. Všechno by chtěli zadarmo a bez navigace ne
najdou ani záchod. To je horší jak děcka z mateřské školky.
Uvidí Smrt na pohovce, rozhodí bezmocně rukama a bolestně se zasměje: Ale néé… To se mi snad jenom zdá… Ti turisti už se dostanou všude.
Obrací se k Smrtce: Co tady děláte? A jak jste sem dostala? Vylezla jste z nějaké rakve? Sem nemají návštěvníci přístup. Máte k dispozici celý zámek, tak aspoň ty nebožtíky nechte na pokoji. Jestli chcete, udělejte si morbidní selfíčko s nějakou truhlou a odchod.
V pokladně si kupte lístek a hurá na prohlídku…
Smrt: Uklidni se. Mně jsou nějaký zámecký prohlídky ukradený. Stejně je to všude na jedno brdo. Nábytek, koberce, obrazy, porcelán… Jak přes kopírák. Já nechápu, proč lidi na ty zámky pořád chodí. Stačí vidět jeden.
Marie užasle: Vy mluvíte jak náš kastelán. Leží dva metry od vás. Nejste jeho příbuzná?
Smrt: Já nejsem příbuzná s nikým. To by mě ještě chybělo. Rodinné oslavy, půjčování peněz, hádky o majetek, občas vražda…
Marie: No fakt, celý Josef. Škoda, že už umřel, vás dva by byla radost poslouchat… Ne, že bych s vámi nesouhlasila, ty zámky jsou opravdu jeden jak dru
hý. My máme dva a v podstatě se liší jen názvem. Já si kolikrát nejsem jistá, jestli jsem na Kostce nebo na Hvězdě.
Smrt: Ty máš starosti… Lidi nejsou schopni platit hypotéky na třípokojový byt v paneláku a tobě se pletou vlastní zámky.
Marie: Kdo jste? Nějaká potulná levicová kazatelka?
A o co se jako snažíte? Vyvolat ve mně pocit viny, že nebydlím v krabici od pračky za Kauflandem?
Smrt: Co se hned rozčiluješ? … To byl jen takový fór, aby řeč nestála…Lidi jsou poslední dobou strašně hákliví. Něco se řekne a oni hned skáčou metr vysoko.
Na jedno moje slovo jich mají dvacet. Dřív nikdo ani nepípl a dnes každý mele jak pojišťovák.
Marie: Já sice úplně přesně nevím, o čem teď mluvíte, ale i tak díky za přednášku… Teď se ale vraťme k našemu problému…
Když vás nezajímají památky, proč tady jste? To vás někdo násilím přinutil jet na výlet a vy jste mu utekla?
Smrt: Nech mě chvilku vydechnout. Já sotva sedím. Venku je čtyřicet stupňů, biozátěž na trojce, tak mě nehoň.
Marie: Jak vydechnout? Tady je hrobka, ne zotavovna. I když jak se na vás dívám, vám to asi splývá… Ale
jestli mermomocí potřebujete relaxovat, na hospodář
ském nádvoří je wellness…
Smrt: Vy máte na zámku wellness?
Marie: To je, co? Vyběhala jsem na to dotaci. Dřív jsme tam dělali zabíjačky a teď se tam paří lidi… Panebože… Prý tady musíme udělat zážitkový areál. Lidi mají čím dál víc volného času a peněz a neví si s tím rady. A prohlídky už jim nestačí. Potřebují zážitky… Ale já stejně nechápu, co na tom „wellnessu“ vidí. Zaplatit hromadu peněz za posezení v dětským
bazénku s bublající vodou…
Smrt: Moje řeč… Já bych do toho taky nevlezla. Nechápu, k čemu je to dobrý. Válet se jak kosatka na mělčině nebo se potit v sauně jak při malárii. A ještě si myslí, že si tím prodlouží život. Lidi jsou čím dál blbější.
Marie: Svatá pravda… Teď tady máme víkendovou seanci jakýchsi ezoteriček, které hledají podstatu vlastního bytí. V noci běhají po parku v průsvitných závěsech, spásají sedmikrásky a tančí při měsíčku. Takže vířivku vám teď nedoporučuju. Tam to musí vypadat jak sborová scéna v Rusalce. Ve středověku by se taková parta neráchala ve vodě, ale hořela na hranici… Tak počkat… Já teď mluvím jak náš nebožtík kastelán… My jsme asi museli vyvolat jeho ducha…
Ale to je jedno. Pokecali jsme a teď už běžte. A doufej
te, že neskončíte na infekčním… Pár místních štamgastů umřelo na mor a vzadu leží hrabě Vilém, který si z cesty kolem světa přivezl lepru. I po těch staletích jeho rakev smrdí jak vypnutý mrazák. Já nemíním běhat po soudech, že jste tady chytla tuberkulózu nebo neštovice.
Smrt: Buď bez obav. Mně už prošlo rukama tolik infekcí, že bych mohla učit na medicíně. Mor, cholera, úplavice, španělská chřipka, v poslední době covid…
Marie: Neříkejte… A kdo jste? Vývojářka biologických zbraní nebo jejich trenažér?… Ale ať jste, kdo jste. Tady nemáte co dělat. Opusťte moji hrobku.
Smrt: Opusťte moji hrobku? To mně nikdo neřekl, ani nepamatuju. Naposledy asi Drákula… S tebou musela být celkem sranda.
Marie: Proč o mně mluvíte v minulým čase? Co je to za poruchu?
Smrt vzdechne: Tak jo… Nebudeme to natahovat… Já jsem Smrt.
Marie: Aha, Smrt… Tak to gratuluju… To jsme tady ještě neměli… A že už těch magorů bylo… Já nechápu, kde se pořád berete. … Vy tady snad někde musíte mít hnízdo. Dnes jsou tady ty víly, včera tu byla
Hanychová a předevčírem se nám nějaký protičín
ský aktivista přilepil k vycpané pandě vteřinovým lepidlem… Ještě předtím si ale tu poloprázdnou tubu strčil do kapsy, kde mu vytekla a když zakřičel: „Svobodný Tibet,“ nějaký nervózní chlap ho nakopl a ten blbec se k té pandě přilepil i rozkrokem. Jestli chcete, ukážu vám fotku.
Marie vytáhne z kapsy mobil a začne listovat: Ale dopředu upozorňuju, že to vypadá hodně divně.
Smrt: To si můžeš ušetřit, já nemám brýle.
Marie, jako by ji neslyšela: Jo, tady je… A tady se ho kumpáni snaží odtrhnout a dva se přilepili taky…
Já to snad nechám vytesat jako sousoší pro budoucí generace. Ať si mají kunsthistorici čím lámat hlavu… Jsem zvědavá, jestli z nich vyrazím peníze na restaurování. Panda má půlku chlupů pryč, kluci budou mít nejspíš prašivku a Tibet je tam, kde byl… dívá se na další fotku… Tady mám tu Hanychovou ve spodním prádle u kašny, tady se Hanychová škrábe z kašny, tady jsou ty ezoteričky při vzývání matky Země… A tak bych mohla pokračovat do nekonečna.
Smrt: Mně to nezajímá. Takových šašků já potkávám dnes a denně stovky. Mně se zdá, že na světě už není nikdo normální. To je jeden velký blázinec.
Marie: Že to říkáte zrovna vy… Letos už tu byly tři princezny Diany, Lucifer, sraz Sněhurek, z nichž půlka byli chlapi, a krotitelé duchů se siderickým kyvadélkem, které se jim prý během prohlídky pokazilo, ale Smrt jsme tu ještě neměli.
Smrt: Jak se může pokazit siderické kyvadlo? To je přece šutr uvázaný na šňůrce.
Marie: No právě… Jo a ještě tady byla nějaká televizní moderátorka, která přesvědčovala lidi, že televize mluví pravdu – ale ta si ráno zapomněla vzít prášky… Jak je to u vás? Vzala jste si jich málo nebo moc?
Smrt: No dovol, vypadám jak smažka?
Marie: Na první pohled ne, ale dneska člověk neví. Nedávno na mě vletěla hygiena, že prý máme v odpadních vodách kokain a že to máme nějak řešit. Co s tím jako mám dělat? Kontrolovat muflonům u brány frňáky?… Ačkoliv, když se tak dívám na vás, tipovala bych, že prodáváte hrnce nebo deky… Ale tady štěstí neuděláte. My máme kastrólů a duchen, že to není kam dávat…Takže běžte pryč… A přestaňte mně tykat. Pár století zpátky bych vás dala zbičovat…
Smrt: A nechceš náhodou abych tě oslovovala báťuško care? Co je to za velkopanský manýry? Bičovat lidi… Kde žiješ? Máte demokracii… Dokonce li
berální… Nebo sem to ještě nedorazilo? Kdybych si nepotřebovala chvilku odfrknout, tak se s Tebou vůbec nebavím… Takže buď tak hodná, nevšímej si mě a počkej až se dám dohromady… Nemáš tady něco studenýho na pití?
Marie: To má být vtip? Vy jste někdy v hrobce viděla nápojový automat?… O co tady vlastně jde? To má být nějaký happening? Mě už to přestává bavit. Jestli se hned nezvednete, volám policii. Ti budou štěstím bez sebe… Tento týden už tu byli třikrát…
Smrt: Ty chceš volat policii? Na Smrt? Co by se mnou podle tebe ti policajti udělali? Zavřeli by mě do chlívku jak v té pohádce Dařbuján a Pandrhola?… Neztrapňuj se, prosím tě.
Marie rozhodí bezmocně rukama, bere ze stolku mobil a vytáčí číslo na policii: To je zas materiál… Co mě
čeká příště? Archanděl Michael?
Na druhé straně někdo zvedne sluchátko: Tady je Kostková z Kostky… Jo, už zase! Kdyby ti pošuci byli někde izolovaní, tak bych vás nenaháněla. Myslíte, že volat sto padesát osmičku je můj koníček?… Dnes tu mám ženskou, která o sobě tvrdí, že je Smrt… Co?
Agresivní? Ale ne, není agresivní, prostě jen sedí na pohovce a má blbý řeči… Jak mám vědět, jestli má
u sebe zbraň? Kosu v ruce nedrží a kabelku ji prohle
dávat nebudu… Cože? Děláte si srandu? Abych ji nechala vymluvit a ona sama odejde? To jsou teď nějaký alternativní postupy?… Prostě pro ni přijeďte a vyklopte ji někde na hřbitově… No jasně, že mně vadí, jinak bych asi nevolala… Co mě na ní vadí? To jsou otázky jak v manželské poradně… No vadí mně, že je v mojí hrobce. Jak by se vám líbilo, kdybyste otevřel vlastní hrobku a byl tam někdo cizí… Ale to jedno, že nemáte hrobku, že budete zpopelněný a rozhází vás na posypové loučce… Tak si představte, že vám někdo cizí vleze do obýváku… Ale já nemám obývák v hrobce, já sem chodím jenom relaxovat… Víte co, nechme toho. Já si poradím sama…
Marie pokládá mobil na stolek a podívá se na Smrt: Tak co? Odejdete dobrovolně nebo se porveme jak dvě hysterický megery u regálu se zlevněným máslem?
Smrt: Já jsem pořád hrozně rozhicovaná. Pár minut ještě vydrž a půjdeme.
Marie: Půjdeme? My dvě? Tak to ani za milión dolarů, dámo. Já sice vůbec nevím, proč tuto konverzaci vedu, ale přesto se zeptám: Kam chcete jít?
Smrt: No kam asi… Jsi nahluchlá? Říkala jsem snad,
že jsem Smrt… Cos myslela? Že tě vezmu do kina?…
A klidně mně tykej.
Marie: A jak ti mám říkat? Kmotřičko?
Smrt: Já jsem Maruna. Ale říkat mně můžeš, jak chceš.
Marie: Čím dál lepší. Smrt jménem Maruna… Čeho já se tady ještě nedožiju…
Smrt: Buď klidná. Ty už se nedožiješ ničeho.
Marie dělá, že neslyší a bere si ze stolku mobil.
Marie: Tak jo, Maruno, než tě vyhodím, musím si tě vyfotit do galerie magorů. Mám takové tušení, že v letošní sezóně budeš bojovat o medaile.
Marie několikrát vyfotí Marunu, ale když se chce podívat na fotky, na displeji je černo.
Marie: Mně ten foťák nějak hapruje. Vydrž, zkusím to ještě jednou. Takový exemplář nesmím ztratit.
Marie znovu fotí, ale výsledek je stejný.
Marie: Co s tím krámem je? Ráno jsem s tím fotila ty pasoucí se ezovíly. Že by z nich praskla čočka?
Marie si udělá selfie a podívá se na fotku.
Marie: Na mě to funguje normálně.
Stoupne si zezadu za Smrt, předkloní se a udělá si s ní selfíčko.
Když se podívá na fotku, vidí jenom sebe.
Marie: Aha…
Smrt: Překvápko, co?
Marie: Takže já tě vidím, mluvím s Tebou, ale nejdeš vyfotit, jo? Panebože, to je tak strašný klišé… To je v každé duchařské příručce… A co mám jako teď dělat? Zavolat vymítače ďábla? Nebo bude stačit, když tě pokropím svěcenou vodou?
Smrt: Svěcená voda funguje akorát na ty blbý čerty.
Mně můžeš kropit od rána do večera a nic to se mnou neudělá …
Marie: Tak pokud si opravdu Smrt, vítej na palubě. Na zámku je dnes lidí, co hrdlo ráčí. To ti kosa stačit nebude, tam je to spíš na kombajn.
Smrt: S tebou je řeč jak s Hotentotem. Před chvilkou jsem Ti říkala, že na zámek nejdu. Já mám kšeft tady.
Marie: Tady jsou ale všichni mrtví.
Smrt: Všichni ne.
Marie: Jak všichni ne? Kdyby tu byl někdo živý, tak bych o tom musela něco vědět… Já tu trávím dost času.
Smrt: A líbí se ti tady?
Marie: Jo, líbí se mně tady. Nikdo tu nekřičí, neštěká, netelefonuje, nestěžuje si, že na záchodech není papír… Přes léto není na zámku lepší místo.
Smrt: To jsem ráda, že to bereš takto. Já na nějaký
velký cukání a dohadování nemám čas ani energii. Až se znotýruju, tak jdeme na to…