Listopad 1994
Prásk!
Míč plachtí a s uspokojivým odrazem od tyče zapadne
do sítě.
Ruce diváků i spoluhráčů letí nahoru. Jenže každá ruka,
která vyletí nahoru, pak sletí i dolů. Někdy bolestivě rychle. Jan se rozhodl, že nebude brečet. Nebude.
Nebude, ani když ruka dopadne tvrdě, ani když prohrají.
Už nikdy. Prásk!
Dokud v prvním poločase mohl běhat, celý tým šlapal.
On sám dal dva góly. Jenže po přestávce mu ztěžkly nohy. Nepomohlo povzbuzování diváků, rady trenéra, přítomnost
slavného odchovance Nováčka, ani tátův řev. Nic.
Prásk!
Ne, ani slzu.
Když šel ze hřiště, trenér ho nepoplácal po rameni. Nejspíš
si to nezasloužil. Tým stál na něm a on sice dva góly vstřelil, ale to nestačilo. Taky nějaké míče nedoběhl nebo je rovnou
ztratil. Příště zkusí dát tři. Příště bude lepší, nebo aspoň nebude hrát tak špatně. Prásk!
Vlastně je to jednoduché. Utéct obránci, před brankářem
krok s míčem doleva, náznak přenesení váhy, jako by chtěl
7
chlast_sazba_ZDROJ.indd 7
12.08.2026 11:12