BRYDEN FROSTOVÁ MÁ zpoždění. Zbývá jí jen pár minut na to, aby vyzvedla ze školky svoji dceru Claru, jinak dostane vynadáno a pokutu za pozdní vyzvednutí. Na pokutě jí nesejde, ale napomenutí by se ráda vyhnula. Je konec ledna, úterý v pět odpoledne a ona ví, že touhle dobou bývá v newyorském Albany, městě se stovkou tisíc obyvatel, značný provoz. Dnes je to nicméně horší než obvykle, auta jenom popojíždějí. Shlédne na telefon umístěný v držáku na nápoje po své pravé ruce, v obavě, že se rozsvítí, protože budou volat ze školky. Nebo jí pošlou esemesku. Proč jí píšou, když jim musí být jasné, že je v autě, na cestě?
Bryden pění za velkým náklaďákem, který jí blokuje výhled, takže neví, co se děje vepředu. V čem je sakra problém?
Pomyslí na svou milovanou Claru, světlo jejího života, jak na ni čeká ve školce. Zůstala tam jediná? Ne, to není možné. Některé děti odcházejí taky na poslední chvíli, ty, jejichž rodiče končí v práci déle. Je ve svých třech letech dost stará na to, aby jí došlo, že ji máma vyzvedává pozdě? Na to, aby se cítila smutná, opuštěná? Oblékli jí už její růžovou manšestrovou bundičku?
A puká jí srdíčko, když vidí, jak se všechny ostatní děti vítají
s natěšenými rodiči? Anebo ji rozptýlila nějaká vychovatelka – snad Hilda, která je tak starostlivá a umí řešit potenciální smutky, ještě než k nim dojde? Ta ženská je úplně zlatá. Ale jestli slouží Sandy, bude pořád kontrolovat telefon, mít v hlavě vlastní plány a bude jí jedno, jak se Clara cítí. Přitom je to tak citlivé děcko. Její malá skleníková orchidej.
„Doprdele!“ uleví si Bryden v rozhořčení nad svým zpožděním. Už je 17.04 a ona měla Claru vyzvednout do pěti. Musí si zkusit vyjednat, aby mohla častěji pracovat z domova. Bylo by to jednodušší. Auta se zase dají do pohybu a ona si vpravo všimne mezery. Rychle se tam přesune v naději, že konečně předjede ten vysoký náklaďák a nažene trochu času. Je kousek od křižovatky a doufá, že se jí ještě podaří stihnout zelenou. Před ní jede lesklá černá tesla. Bryden uslyší pípnutí esemesky a automaticky sklopí oči k telefonu. Přečte si, že zprávu posílá školka, a vzápětí to s ní trhne na bezpečnostní pás a ozve se příšerné skřípění.
I ve třicetikilometrové rychlosti cítí náraz, vnímá zvláštní zvuk, který ho doprovází, i svůj šok. Nevěřícně vzhlédne a dojde jí, že najela do tesly, která zastavila na oranžovou, jež se právě mění na červenou. Do hajzlu!
Chvíli jen tak omámeně sedí, obě ruce na volantu, s pohledem upřeným vpřed, a sama sebe ujišťuje, že to určitě nebude tak zlé. Ani se nenafoukly airbagy a zřejmě to znělo a vypadalo hůř, než jak to je ve skutečnosti. Srdce jí buší a ona dýchá povrchně a rychle. Při svém štěstí narazila do luxusního auta, a jak čeká, vidí z něj pozvolna vystupovat vysokého muže v tmavém obleku pod rozepnutým vlněným kabátem. Zabouchne dveře, obrátí se a zadívá se na ni skrze čelní sklo. Potom pomalu přejde k zadní části vozu a pak k ní.
Kurva, kurva, kurva. Bryden neodhadne, jestli je naštvaný, nebo ne. Když se blíží, nejvíc ji zaujme, jak dobře vypadá, jako
nějaký filmový herec. Toporně se vysouká ze svého auta, postaršího volva bytelného jako tank – zřejmě jím zmačkala celý zadek tesly. Málem ji při tom srazí projíždějící vůz, protože auta se zase dala do pohybu. Oni dva zdržují provoz v pruhu za nimi na rušné křižovatce. Bryden se zhluboka nadechne a zamíří k muži.
Nezdá se naštvaný. Vypadá – normálně. Jako že je svolný rozumně se dohodnout. Díkybohu. Výlevu vzteku by teď asi čelit nezvládla. Omluví se. Škodu zaplatí bez ohledu na její výši. Bude to v pohodě.
„No ne,“ podotkne on. A ona na moment vůbec nedokáže rozklíčovat jeho výraz. Až příliš ji ohromuje, jaký je to fešák. Je vysoký a dobře stavěný a v obleku i kabátu se pohybuje s lehkostí. Má husté černé vlasy, modré oči a na tvářích jemné strniště. Jak se na něho dívá, napadne ji, čím se asi živí. Je malinko nabroušený, jako by ho to přece jenom dopálilo, ale snaží se to nedat najevo. Jistěže ho to dopálilo, pomyslí si Bryden – auto vypadá úplně nové. Taky je naprosto čisté, ne zašlé lednovou špínou jako to její. Navíc ho to zdržuje –ostatně i ji.
Potom se muž usměje a jeho obličej se promění. Třeba se rozhodl hodit to za hlavu, odpustit jí, chovat se mile a neztrpčovat jí život. Je mu za to vděčná. Její manžel asi nebude tak vstřícný, až zjistí, kolik to bude stát.
„Moc se omlouvám,“ vyhrkne nervózně. Doteď ještě nikdy nebourala. „Spěchám do školky, mám vyzvednout dceru,“ blekotá v pokusu o vysvětlení, „a oni mi napsali, takže jsem se přestala soustředit – omlouvám se, je to celé moje vina.“
Veškeré naděje na to, že by se za Clarou dostala brzy, jsou samozřejmě pryč. Musí zavolat do školky a oznámit jim, že se stala účastnicí menší dopravní nehody. To jí snad zazlívat nemůžou.
Muž si ji nadále prohlíží a ona cítí, jak rudne. Rozpačitě si odhrne vlasy z obličeje. Zajímalo by ji, co se mu honí hlavou. Od té doby, co má dítě, zpravidla zapomíná, že mužům připadá atraktivní. Úplně bezdůvodně mrkne na jeho levou ruku a všimne si, že má na prsteníčku zlatý kroužek. To ji ujistí, že s ní neflirtuje, že jen poslouchá, co mu říká.
„Tak se koukneme na tu škodu, co?“ prohlásí muž ležérně, pak se od ní odvrátí a zadívá se na zadek auta. Skloní se a zkoumá ho.
Nárazník je promáčknutý. Ošklivá vada na tak krásném vozu, který jinak působí, jako by si ho zrovna vyzvedl z autosalonu. Bryden vážně doufá, že to tak není. Její auto se nemylo ani nepamatuje a ji vůbec nenapadne, aby kontrolovala vlastní újmu – sleduje jeho, jak se dotýká poničeného auta. Přejíždí rukou po nárazníku skoro něžně. Zvedne oči, úsměv už mu pohasl. Podívá se na její vůz, ona taky. „Vaše auto vypadá v pohodě,“ prohlásí ten muž. „Zato moje…“
Je mu vděčná, že na ni nekřičí a nenadává jí za to, že mu pochroumala zadek auta. „Omlouvám se,“ zopakuje. „Myslíte, že ta oprava bude drahá?“ Vzápětí se za tu otázku zastydí. Jistěže to bude drahé. Ztrápeně na ni pohlédne a ona vyhrkne:
„Promiňte, musím zavolat do školky.“ Otočí se k němu zády a zatelefonuje Gwen, která je ředitelka; vysvětlí, proč se opozdila, požádá ji, aby jí čas navíc naúčtovala, ale hlavně ať ujistí Claru, že je všechno v pořádku a že dorazí, jakmile to bude možné. „Může jí to prosím Hilda vyřídit?“
„Samozřejmě,“ potvrdí Gwen.
Gwen si uvědomuje, že Bryden se líbí, jak Hilda jedná s její dcerou – na Hildu si potrpí všichni rodiče. Bryden vřele poděkuje a zase se obrátí k aktuálnímu problému. Muž čeká, až dotelefonuje.
„Chcete to řešit přes pojišťovnu, nebo radši ne?“ zeptá se.
Bryden netuší. „Nejsem si jistá. Ještě nikdy jsem nehodu neměla. Nevím, jak to funguje. Budu to nejdřív muset probrat s manželem.“
Muž přikývne. „Dobře. Tak mi na sebe dejte kontakt.“ Následně jí pošle na telefon své jméno, adresu, číslo a údaje o pojištění. Ona mu sdělí totéž.
„Zítra zajedu do servisu a nechám si udělat odhad, kolik bude stát oprava,“ prohlásí on. „Pak se vám ozvu a dohodneme se.“
„Tak dobře,“ odpoví. „Ještě jednou se omlouvám.“ On se znovu usměje a Bryden musí uznat, že má okouzlující úsměv.
„To se stává,“ podotkne. Potom s ladností nasedne do poničené tesly a odjede.
Bryden nastoupí do svého auta a zbytek cesty do školky řídí obzvlášť opatrně, přičemž přemýšlí, na kolik asi vyjde ta oprava. Nebude to pro ně fatální, můžou si to dovolit, přesto to bude citelný výdaj.
Pak se to snaží pustit z hlavy a už se těší na setkání s dcerkou.
Kapitola 1
Dnes
BRYDEN CLARU POBÍZÍ, ať už dojí müsli a banán. Potřebuje ji vypravit do školky. Je úterý a ona dneska pracuje z domova, protože toho má hodně a v jejich bytě ve čtvrti Buckingham Lake, kde ji nic neruší, toho zvládne víc než v kanceláři. Dělá účetní pro středně velkou firmu, která sídlí v centru, na North Pearl Street, a její zaměstnavatel s tím nemá problém.
Do kuchyně vejde její manžel Sam. Je oblečený do práce, jen si ještě utahuje vzorovanou hedvábnou kravatu. Dá jí pusu na tvář a zamíří ke kávovaru. Zády k ní si nalévá kávu a zeptá se: „Co plánuješ? Ty budeš dneska dělat z domova?“
„Ano, včera večer jsem ti to říkala, vzpomínáš?“
„Jasně.“ Obrátí se na ni a usměje se. „Každopádně jsi na to oblečená.“
Bryden se zasměje a shlédne na svou mikinu a legíny. „Je fajn nemuset se čas od času soukat do kostýmku.“
Manžel si udělá toast a sní si ho u stolu vedle dcery, přičemž ji rozesmává legračními obličeji. Bryden mezitím chystá všechno, co Clara potřebuje s sebou.
Sam vyrazí jako první. Dělá manažera portfolia ve firmě Kleinberg Wealth a hned ráno má nějakou schůzku. Bryden
zvedne Claru do náruče a všichni společně se v předsíni obejmou, Sam s Bryden si dají pusu a on si oblékne kabát. Manželka i dcerka mu zamávají ze dveří a dívají se, jak jde chodbou k výtahu, kterým sjede do podzemní garáže, načež ho čeká čtrnáctiminutová cesta autem do centra, kde má kancelář.
O pár minut později do výtahu nastoupí i ony dvě a také sjedou do garáže; tam Bryden Claru připásá, aby ji vzala volvem do školky.
Odpoledne je Sam Frost na schůzce s významným klientem. Sedí za dlouhým stolem u okna, které nabízí panoramatický výhled na město, když vtom mu Connie skrze prosklenou stěnu naznačí, že má telefon. On na ni zavrtí hlavou. Během jednání si mobil vypíná záměrně. Jenže je neoblomná, dělá na něj obličeje a posunky. Sam se tedy omluví a z místnosti odejde.
„Co je tak důležitého, že mě taháte ze schůzky?“ zeptá se jí.
„Volají od dcerky ze školky.“
„Je v pohodě?“ zeptá se chvatně.
„S ní se nic neděje, každopádně vaše žena ji nevyzvedla.“
Sam mrkne na hodinky. Je půl šesté. Bryden Claru vždycky vyzvedává v pět. „Vážně?“
„Radši si s nimi promluvte.“
Jde za ní do recepce a zvedne telefon. „Sam Frost,“ ohlásí se.
„Pane Froste, nerada ruším, ale Bryden Claru nevyzvedla a neodpovídá nám na zprávy ani nebere telefon.“
„Zřejmě je v autě a už jede k vám,“ namítne. „Nemůžete ještě chvíli počkat?“
„Pozdní vyzvedávání umožňujeme do půl sedmé. Ale to je nejzazší možný termín.“
Sam v duchu počítá. „Poslyšte, jestli Bryden nedorazí do šesti, tak si pro Claru přijedu. Mám to odtud jen pár minut.
Ale jsem si jistý, že tam každou chvíli bude. Pokusím se ji kontaktovat.“
„Děkuju, pane Froste.“
Zavěsí. Connie se na něho dívá.
„Všechno v pořádku?“ chce vědět.
„Určitě ano,“ odpoví jí. „Bryden něco muselo zdržet.“ Napíše jí: Jsi v pohodě? Chvíli si telefon prohlíží, avšak odpověď nepřichází. Zavolá jí, ale ozve se rovnou hlasová schránka. „Stoprocentně je v autě a jede pozdě,“ podotkne ke Connie. Vrátí se na jednání, které už stejně pomalu končí. Bryden nadále nemůže zastihnout, a tak v šest zatelefonuje do školky. Zvedne to ředitelka Gwen.
„Zrovna jsme vám chtěli volat, pane Froste. Bryden tu pořád není. Doufám, že se jí nic nepřihodilo.“
„Nevím, co s ní je,“ odpoví Sam a do hlasu se mu vkrade ustaraný tón. „Teď každopádně vyrážím z práce, za chvíli tam budu.“
Obrátí se na Connie, která postává opodál. „To fakt nechápu. Psal jsem jí i volal, a ze školky to taky zkoušeli, ale neozývá se. Přitom tam dávno měla být.“ Ještě jednou manželce zatelefonuje, ale zase nic. Nechá jí další vzkaz. „Bryden, vážně už si dělám starosti. Můžeš se prosím ozvat? Já teď jedu pro Claru.“
Spěšně odejde z kanceláře a co nejrychleji zamíří do školky, která je zhruba v polovině trasy mezi centrem a jejich bytem v severozápadní části města. Po příjezdu ze všeho nejdřív popadne Claru do náruče a pusinkuje jí uslzený obličejík, dokud se holčička nezačne chichotat. Potom se obrátí na Gwen, která na něho čekala: „Omlouvám se, nevím, co mohlo Bryden zdržet. Určitě se to nějak rozumně vysvětlí.“ Nic podobného se dosud nestalo. Postaví dívenku na zem a vezme ji za ruku. „Půjdeme najít maminku, ano?“ Vyjdou ze školky, jako by se
nic nedělo. Sam si pomyslí, že se před dcerou musí chovat co možná normálně, přestože takováhle situace vůbec normální není.
Když dorazí do podzemní garáže jejich domu, Sam si hned všimne, že vůz jeho ženy parkuje na obvyklém místě. Zastaví vedle. „Podívej, maminka tu má auto,“ ukáže Claře. Mluví tónem plným falešného optimismu. Vystoupí a zběžně nakoukne do volva, nicméně je prázdné. Potom Claře pomůže ze sedačky.
V předsíni bytu si hned všimne, že na stolku pod zrcadlem leží Brydenina kabelka. Působí tak povědomě, tak běžně. Sam zavře dveře a zavolá manželku jménem.
„Bryden?“ Bez odezvy.
Krátká chodba za předsíní ústí do obýváku, rozlehlého prostoru s jídelním koutem po levé straně. Sam zaznamená, že na jídelním stole, kde Bryden s oblibou pracuje, leží otevřený notebook. Vedle něj vidí její mobil. V rychlosti prohlédne všechny místnosti, přičemž tříletá Clara je mu celou dobu v patách.
Nakoukne do kuchyně, potom zkontroluje ložnici a přilehlou koupelnu, pak dceřin pokojíček, pracovnu a druhou koupelnu. Všechno je na svém místě, jak by mělo být. Byt je čistý jako obvykle. Ale po Bryden není nikde ani stopy. Sam spěchá zpátky do jídelny. Počítač je zapnutý, jen v režimu spánku. Vypadá to, jako by si Bryden jenom na chvíli odběhla.
Sam prohledá byt znovu, pečlivěji. Na ledničce ani nikde jinde nenajde žádný vzkaz. Claře začíná docházet, že něco je zásadně v nepořádku.
„Kde je maminka?“ zeptá se. Spodní ret se jí chvěje a má na krajíčku.
„Nevím, miláčku, ale určitě se brzy vrátí. Zřejmě měla něco domluveného a já zapomněl, že tě mám vyzvednout. Taťka je popleta. Najdeme ji, neboj.“
Zvedne holčičku do náruče, vyrazí z bytu a zaklepe na dveře čísla 808, které je o dva vchody dál. Dojde mu, že na ně prakticky buší, a sám sobě připomene, aby se zklidnil.
Dveře otevře Angela Romanová. Překvapeně si muže s dítětem na rukou a s ustaraným obličejem prohlíží. „Co se děje, Same?“
„Nevíš, kde je Bryden?“ vyhrkne on.
„Ne. Přišla jsem domů asi před hodinou. Neviděla jsem ji.“
Clara se rozpláče.
Teď se zatváří ustaraně i Angela. Automaticky natáhne paže a Claru si vezme.
„Claro, nechceš se podívat na Savanah? Je v obýváku.“ Postaví ji zase na zem a s plácnutím po zadečku ji tam vyšle. Holčičky jsou nejlepší kamarádky; Clara s Bryden tráví s Angelou a její dcerou hodně času.
Když je dcerka mimo doslech, Sam už se nemusí snažit předstírat, že je všechno v pořádku.
„Kabelku i telefon má doma a auto je v garáži,“ prohlásí.
Angela se podívá na hodinky. Sam ví, že už je takřka půl sedmé. „Měla Claru vyzvednout v pět. Kde sakra vězí?“
„To nevím,“ odpoví Angela tiše, ale napjatě. „Nech Claru chvíli u mě. A napiš mi, až ji najdeš, jo? Dej mi vědět, co se děje.“ Sam vidí, že se kvůli němu pokouší zachovat klid, ale zjevně má obavy.
„Dobře. Díky.“ Spěšně se vrátí do jejich bytu a zavolá Brydenině sestře Lizzie, která bydlí v centru, nedaleko od nich.
„Cože?“ zareaguje Lizzie, když jí Sam vyloží, že neví, kde je Bryden.
„Mluvila jsi s ní dneska?“ zeptá se jí.
„Ne, nemluvila. Kdy jsi s ní naposled mluvil ty?“
„Ráno při odchodu do práce. Telefon má doma, i kabelku, ale není tady.“ Zachvacuje ho úzkost a už se ji ani nenamáhá
skrývat. Zatímco mluví se švagrovou, přechází po bytě. V jídelně zvedne Brydenin mobil a rychle ho projede. Zná její heslo a ona zná to jeho. Vidí zprávy ze školky i od něj – na žádnou z nich neodpověděla –, ale nenachází nic, co by naznačovalo, kde by mohla být. „Co mám dělat?“
„Už jsi mluvil s Paige?“ zeptá se Lizzie. „Zkus ji a pak mi hned zavolej.“ Zavěsí.
Sam telefonuje Paige Masonové, Brydenině nejlepší kamarádce; ozve se hlasová schránka. Napíše jí esemesku: Je s tebou Bryden? Ale odpověď hned nedostane. Zavolá tedy zase Lizzie.
„Nepřichází v úvahu, aby nevyzvedla Claru, ledaže by se stalo něco fakt vážného,“ podotkne Lizzie nervózně.
Sam polkne. „Já vím.“
„Podle mě bys měl zavolat policii.“
„Udělám to hned.“
„Dobře. Přijedu tam.“
„Ano, přijeď prosím,“ hlesne Sam.
Kapitola 2
TELEFON ZAZVONÍ, ZROVNA když detektiv Jayne Salterová z policejního oddělení v Albany večeří ve svém bytě poblíž Washington Parku. Zvedne mobil ze stolu, přes mihotající svíčku vrhne omluvný pohled na muže naproti, polkne sousto a ohlásí se: „Jayne Salterová.“
„Omlouvám se, že vás ruším doma, detektive, ale zrovna nám nahlásili pohřešovanou ženu. Nevyzvedla dítě ze školky. Zavolal nám manžel. Naši lidi už k nim jedou.“
Salterová se podívá na hodinky. Je 18.51. „Hned tam budu. Dejte mi adresu.“
„Je to bytová rezidence na Constitution Drive, byt číslo 804. Je to v Buckingham Lake.“
Salterová si vše poznamená a zavěsí. Podívá se na svého přítele, Michaela Frasera, který přestal jíst a odložil nůž i vidličku. Zděšeně na ni pohlíží. Je 7. března, rok od jejich první schůzky, a on to chtěl oslavit. Uvařil jí oblíbené jídlo, linguine s mořskými plody, a koupil šampaňské. Vypila jen půl skleničky, takže řídit zvládne bez obtíží, uvažuje Jayne. A pak jí dojde, že už je to tu zas – opět dává přednost práci. V prvé řadě měla myslet na Michaela, který se tolik snažil.
A pak ji napadne: Vážně bych měla? Měla by si dělat větší hlavu z jeho zklamání než z nalezení té ztracené ženy? Uvědomí si, že se a priori staví do defenzivy, protože je jí jasné, že z toho není nadšený. Na druhou stranu už když se potkali, věděl, čím se živí.
Vstane od stolu. On vstane taky. „Moc mě to mrzí, Michaele, to přece víš. Jenže se pohřešuje žena, matka malého dítěte.“
On rezignovaně kývne. Políbí ji na rozloučenou.
Jayne si vezme kabát a kabelku. „Najez se, já si to ohřeju, až se vrátím.“ Pak dodá: „Vynasnažím se nepřijít pozdě.“
„Jasně,“ podotkne on s posmutnělým úsměvem. „Najím se u televize. Na Netflixu určitě najdu něco dobrého.“
Jayne dorazí ani ne za deset minut. Před luxusním bytovým domem parkuje hlídkový vůz a ona zastaví za ním. Komplex je velký, v barvě pískovce a má přibližně deset až dvanáct pater.
Vypadá to, že u většiny bytů jsou balkony. Z ulice se dovnitř stáčí příjezdová cesta. Přední vchod působí dost velkolepě, vypíná se nad ním oblouk s nápisem Constitution Drive 100. Je to atraktivní budova v dobré čtvrti. Jayne vstoupí prosklenými dveřmi a zběžně si prohlédne recepční pult po levé straně; znuděně působící mladík, který za ním sedí, ani nezvedne hlavu.
Podlahy se lesknou a interiér působí udržovaně. Výtahy jsou po pravé straně. Jayne se vydá k recepci a ukáže odznak. „Je tady správce budovy?“
Mladík se poplašeně podívá na odznak. „Ne.“
„Tak ho prosím urychleně sežeňte, ano?“
„Jistě.“ Sáhne po telefonu, ona se obrátí, přejde vstupní halu a výtahem vyjede do osmého patra. Podívá se nahoru po kamerách, ale žádné nenajde. Výtah s cinknutím dorazí na místo. Dveře se otevřou a ona vyjde na chodbu, kde její kroky tlumí
měkký koberec. Pozdraví se s uniformovanou policistkou, která stojí před číslem 804, pak otevře dveře a vstoupí do předsíně.
Na první pohled je vidět, že je byt prostorný a zařízený ve světlých, neutrálních tónech. Skrze předsíň a krátkou chodbu vidí do obývacího pokoje, kde leží vkusný béžový koberec. Na velké sametové pohovce sedí vedle sebe muž a žena, a když vejde, ihned vzhlédnou. Přijde jí naproti strážník Hernandez a tiše na ni promluví.
„Dorazili jsme před chvilkou. Manžel vypadá, že ho to dost vzalo,“ prohlásí. „Je tu i sestra pohřešované.“
Jayne vstoupí do obývacího pokoje a posadí se. Hernandez zůstane stát za ní. „Jsem detektiv Jayne Salterová,“ představí se. Prohlíží si člověka proti sobě, který sedí s koleny od sebe a rukama pevně sevřenýma. Manžel. Jayne ví, že když se pohřešuje nějaká žena, často za to tím nebo oním způsobem může manžel, nicméně se snaží zachovat si otevřenou mysl. Muž vypadá rozrušeně. Je pohledný a dobře oblečený, ačkoli s úpravou trochu polevil; sako si sundal, kravatu taky a rozepnul si knoflíček u košile – sako i kravata, která připomíná rudý cákanec, leží na područce gauče –, taky si zjevně zajížděl prsty do vlasů. Jayne si všimne, že se mu trochu třesou ruce; aby to skryl, tiskne je k sobě. Žena není ničím výrazná, je drobná, se středně hnědými vlasy po bradu. Modré oči má ve střehu.
„Já jsem Sam Frost,“ pronese muž. „Brydenin manžel.“
„Já jsem její sestra Lizzie Houserová,“ dodá žena.
„Uděláme všechno pro to, abychom ji našli,“ ujistí je Jayne a nakloní se k nim. Zaměří se na Sama. „Kdy jste zjistil, že se vaše žena pohřešuje?“
Nervózně polkne a odpoví: „Volali mi ze školky. Bryden nevyzvedla Claru. To bylo asi v půl šesté. Většinou pro ni chodí v pět. Zkoušeli jí volat a psát, ale neozývala se. Já se ji taky snažil zastihnout, ale marně. Tak jsem dceru vyzvedl a dorazil domů asi v půl sedmé. Nechal jsem Claru u sousedky a zavolal policii. Bryden má telefon tady, na jídelním stole. Je tu
i kabelka. Prostě si nedovedu představit, že by vyrazila z domu bez kabelky a mobilu…“
„A co její auto?“
„To je taky tady, v podzemní garáži.“
„Dobře. Na moment mě omluvte,“ řekne Samovi. Zajde do kuchyně, která je za obývákem, a zatelefonuje detektivu Tomu Kilgourovi, jehož podle jejích informací o situaci už zpravili a teď míří na policejní stanici. „Potřebuju, abys na Constitution Drive 100 sehnal tým, který by to tu prohledal.“
„Jasně,“ odpoví Kilgour.
„Je to dům s byty v osobním vlastnictví. Auto té pohřešované ženy je tady a nechala doma telefon i kabelku, takže by mohla být pořád někde v budově. Ať zkontrolují všechny společné prostory – tělocvičnu, sklady, garáže, střechu, všechno.“
„Možná někde omdlela nebo upadla na schodišti,“ uvažuje Kilgour.
„Možná. Jestli se nenajde ve společných prostorech, musíme projít všechny byty a zjistit, jestli ji někdo neviděl. Seženu ti podrobný popis a fotku.“
„Ozvu se, kdy dorazím s pátracím týmem.“
„A až tu budeš, sjedu dolů a promluvíme si se správcem. Už je na cestě. Budu po něm chtít přístup ke všem bezpečnostním kamerám v budově i kolem.“
Zavěsí a vrátí se do obýváku. Znovu se posadí proti nervóznímu muži na gauči. „Povězte mi o svojí ženě, Same.“
Muž spustí: „Je to moc dobrá máma, naprosto spolehlivá. Rozhodně by jenom tak neodešla; Claru by nikdy neopustila.“
„Chodí do práce?“
„Ano, dělá účetní u Rolfa a Weinera. Dneska pracovala z domova.“
„Má vaše žena nějaké zdravotní problémy – epilepsii, cukrovku, cokoli v tom smyslu?“ zeptá se Jayne.
„Ne.“
„A nějaké duševní obtíže?“
„Ne, nic takového.“
„Kam mohla jít v rámci budovy?“ ptá se Jayne. „Do prádelny? Do tělocvičny?“
„Pračku a sušičku máme doma. A tělocvičnu nevyužívá.
Mohla jít pochopitelně do podzemní garáže. Taky často chodí k naší sousedce Angele, ale ta ji neviděla; zašel jsem tam, než jsem zavolal vás.“ Pak dodá: „Je u ní teď Clara. Naše dcera.
Tříletá.“ Zadrhne se mu hlas.
„Ve kterém bytě Angela bydlí?“ zajímá se Jayne.
„Osm set osm.“ Pak si vzpomene. „Bryden teď častěji chodila do skladu – stěhovala tam nějaké věci.“
Jayne přikývne. „Prověříme to.“ Ještě se zeptá: „Jste si vědom, že by měla v poslední době nějaké problémy, trápilo ji něco?“
„Ne,“ řekne a jeho švagrová taky zavrtí hlavou.
„Všiml jste si změn v její náladě nebo chování?“
„Ne.“
„Nějaké finanční potíže?“ pokračuje.
„Ne.“
„A trable v manželství jste v poslední době taky neměli?“
„Ne.“ Zavrtí hlavou. „Vůbec ne. Jsme moc spokojení.“ Nakloní se k ní. „Prosím, musíte ji najít. Bojím se, že se jí něco stalo.“
„Tohle se jí vůbec nepodobá,“ souhlasí Lizzie poněkud udýchaně.
Je velice napjatá, zaznamená Jayne. On taky. Jenže to se dalo čekat. „Kdy jste s manželkou mluvil naposledy, Same?“
„Dneska ráno, když jsem šel do práce. Kolem osmé. Odcházel jsem trochu dřív, protože jsem měl hned časně schůzku. Jak jsem říkal, zůstávala dneska doma, jen asi na devátou vezla Claru do školky.“
„Mhm. A během dne jste spolu nemluvili? Ani si neposlali třeba esemesku?“
„Ne.“
„A obvykle si přes den píšete nebo voláte?“ zajímá se Jayne. „Někdy. Většinou ano. Jenže vím, že toho dneska chtěla hodně stihnout, proto pracovala z domova, aby ji nic nerušilo, takže mě ani nepřekvapilo, že se mi neozvala.“
Jayne se podívá na Lizzie. „A vy jste s ní mluvila nebo si psala?“
„Ne.“
„Dobře. Budeme potřebovat Brydeninu současnou fotografii a detailní popis včetně toho, co měla na sobě, když jste ji ráno viděl naposled. Zvládnete to?“
Sam přikývne. „Má metr šedesát, asi pětapadesát kilo. Je jí třicet pět. Blond vlasy na ramena, zelené oči. Když jsem ráno odcházel, měla na sobě černé legíny a šedivou mikinu, a vlasy do culíku.“ Projíždí telefon a hledá fotku.
Jayne přihlíží, zatímco si Hernandez poznamenává údaje.
„Jestli ji co nejdřív nenajdeme v budově, budeme muset zabavit její telefon a počítač. Je v bytě něco v nepořádku, chybí něco?“
„Ne, nic.“
„Jste si naprosto jistý?“
„Ano, díval jsem se.“
„Když jste dorazil domů, byly dveře zamčené?“
Na okamžik působí zmateně. „No, otvíral jsem si klíčem jako vždycky, ale jestli bylo zamčeno, to vlastně nevím. Nezkoušel jsem to.“
„Nevadilo by, kdybych se tady porozhlídla?“ zeptá se Jayne.
„Ne, vůbec ne.“
Jayne vstane a instruuje Hernandeze: „Popis a fotografii okamžitě předejte celému týmu.“ Potom se obrátí zpátky na Sama. „Jestli ji nenajdeme v dohledné době, budeme potřebovat
údaje o všech jejích bankovních účtech, abychom mohli ověřit, jestli nevybírala nějaké peníze.“
„Určitě neutekla, jestli chcete něco takového naznačit,“ namítne Sam ostře.
Jayne neodpoví. Ví, že lidi občas utíkají. Vlastně se to děje každou chvíli. Dojde jim trpělivost a impulzivně se rozhodnou. Nebo to pečlivě plánují. Ona o téhle ženě ani její rodině nic neví. Všechno vypadá úplně v pohodě, jenže to neznamená, že to tak opravdu je. Kdyby se člověk chtěl sebrat a začít znovu, klidně vyrazí bez telefonu a kabelky.
Ale možná prostě upadla někde v budově a uhodila se do hlavy. Mohlo se jí nicméně stát i něco horšího. Třeba ji z bytu někdo odvedl proti její vůli. Anebo ji zabil manžel. Není vyloučené, že tu došlo ke zločinu. Vezme si strážníka Hernandeze stranou a tiše mu řekne: „Berte byt jako potenciální místo činu.
Ať dovnitř nikdo zbytečně nechodí – rozhodně ne bez mého povolení – a každý příchod zaevidujte.“
Kapitola 3
LIZZIE POZORNĚ SLEDUJE, jak se detektiv Salterová porozhlíží po sestřině bytě. Sam je strachem bez sebe. Je dobře, že je Clara u Angely a nic z toho nevidí. Lizzie napadne, že by měla jít neteř zkontrolovat, ale nechce z bytu odcházet, kdyby se náhodou něco stalo, kdyby vyšly najevo nové informace.
Nechce o nic přijít. Ví, že se Bryden něco stalo: rodinu by za žádnou cenu neopustila. Lizzie má pocit, jako by skrz ni projížděl elektrický proud, připadá si jako ladička, která nepřestává vibrovat. Nemyslí si však, že by si toho někdo všiml.
Je zdravotní sestra, nouzové situace jí nedělají problém. Má za úkol starat se, aby byli ostatní v klidu, a svoje pocity zvládat. Je na to zvyklá.
Už absolvovala náročný telefonát s rodiči, kteří žijí v Tampě na Floridě. Její matka reagovala hystericky. Otec byl tak šokovaný, že prakticky nevydal slovo. Všem je jasné, že Bryden by dceru vyzvedla – kdyby mohla. Rodiče se rozhodli, že okamžitě přiletí do Albany. Ubytují se u Lizzie v jejím bytě na Center Square, který je od místa, kde bydlí Bryden a Sam, pouhých deset minut autem. Lizzie se je snažila uklidnit, ale marně. Tohle je pro Bryden krajně netypické.
* * *
Jayne se setká ve vstupní hale s detektivem Kilgourem a pátracím týmem. Tomovi je lehce přes třicet, je jen o málo mladší než Jayne. Je vysoký, má široká ramena a vychází z něj jakási klidná síla. Svaly nicméně nejsou jeho největší předností; je to chytrý, talentovaný detektiv a Jayne je ráda, že ho tu má. Pracuje se jim spolu dobře.
Už dorazil i správce budovy Ravi Sabharwal a stojí za přepážkou s mladíkem, který tu byl i prve, jen teď vypadá méně znuděně. Ravi, ustaraně působící čtyřicátník, bude doprovázet pátrací tým. Zná každý kout domu a má k dispozici potřebné klíče. Jayne se předběžně ptala na specializovanou jednotku K-9, jejíž součástí je psovod s policejním psem, ale ta momentálně pracuje jinde. Třeba ani nebude zapotřebí.
„Kolik je v domě bytů?“ ptá se Jayne Raviho Sabharwala.
„Sto třicet pět,“ odpoví. „Ve dvanácti patrech. S výměrou od pětašedesáti do čtyř set metrů čtverečních.“
„A co společné prostory?“ naváže Kilgour.
„Ve dvanáctém patře je společenská místnost, a taky tělocvična. Klíče k nim mají všichni obyvatelé. Pak tu jsou chodby, výtahy a schodiště, tam mají samozřejmě přístup všichni, kdo tu bydlí. Podzemní parkování je na dvou úrovních. Taky je tu technická místnost a prostory, kde se ukládá a třídí odpad. Ale tam uživatelé bytů nemůžou.“ Potom dodá: „Většina jednotek má balkony.“
Jayne už ví, že v bytě Bryden Frostové balkon není – manželé ho nechtěli s ohledem na bezpečnost malé dcery.
Kilgour pátrací tým taky doprovodí. Jayne zatím bude zvonit po bytech a hovořit s obyvateli v osmém patře. Ještě Raviho požádá, aby nikam neodcházel, protože jestli se Bryden co nejdřív nenajde, bude si s ním chtít projít záznamy z bezpečnostních kamer. „Kolik kamer tu máte?“
Správce se zatváří poněkud rozpačitě. „Snímáme přední a zadní vchod do budovy. Na chodbách ani ve výtahu ale kamery nejsou.“
„A co v podzemních garážích?“
„Tam kamera je, jenže momentálně nefunguje.“
Jayne se na něj nevěřícně zadívá. „Jak to?“ V takovémhle komplexu by očekávala výraznější bezpečnostní opatření.
„Před pár týdny jsme spustili nový systém, jenže z nějakého důvodu nefunguje.“
Jayne sleduje, jak se tým pouští do pátrání v nižších patrech, a sama vyjede zpátky do osmého.
Budova je poměrně nová, postavená asi před pěti lety, v dobrém stavu a draze vybavená. Osvětlení je vkusné, koberec kvalitní. Na Jayne udělalo dojem, jak je byt Frostových prostorný – velké pokoje se spoustou oken, moderní luxusní kuchyně, drahé povrchy. Zajímalo by ji, na kolik takový byt přijde.
Začne u sousedky, která se s Bryden kamarádí, v čísle 808. Dveře spěšně otevře třicátnice s tmavými vlasy vyčesanými do ohonu a úzkostným výrazem. Jayne jí ukáže odznak. „Jsem detektiv Jayne Salterová z policie Albany,“ představí se. „Vy jste Angela Romanová?“ Žena přikývne. „Máte na mě chvilku?“
„Jste tu kvůli Bryden, že?“ zeptá se Angela nervózně. „Našli jste ji?“
„Ještě ne.“
Angela se zatváří zklamaně. Pozve Jayne dál a pokračuje šeptem: „Je tu Clara. Sedí s mojí dcerou u televize. Můžeme si promluvit v kuchyni.“
Jayne na první pohled vidí, že tenhle byt je hodně podobný tomu, co mají Frostovi. Nicméně oproti jejich skandinávskému stylu se světlým dřevem a bledými béžovými tóny je
