Pohřebiště zapomenutých knih
tále vzpomínám na onen den, kdy mě ještě za svítání otec poprvé zavedl na pohřebiště zapomenutých knih. Rok 1945 rozevíral pu‑ pence prvních letních dní a my jsme kráčeli ulicemi Barcelony, která se krčila pod sivou klenbou nebes a pod sluncem, jež se rozlévalo po promenádě Rambla de Santa Mónica jako nějaká girlanda z tekuté mědi. „Danieli, o tom, co dnes uvidíš, nesmíš nikomu říct,“ upo‑ zornil mě otec. „Ani kamarádovi Tomásovi. Nikomu.“ „Ani mamince ne?“ hlesl jsem. Otec si povzdechl, na rtech se mu objevil smutný úsměv, který jej provázel životem jako stín. „Ale samozřejmě,“ odpověděl se svěšenou hlavou. „Před ní tajnosti nemáme. Jí můžeš říct všechno.“ Krátce po občanské válce vypukla epidemie cholery, které podlehla i moje matka. Pohřbili jsme ji na hřbitově Montjuïc v den mých pátých narozenin. Pamatuji se jen, že celý den pršelo. I v noci. A když jsem se otce ptal, jestli nebe pláče, nevzmohl se na odpověď. Matčina nepřítomnost pro mě byla i po šesti letech stále jen jakýmsi klamem, ukřičeným tichem, 7