Prolog
Drenajský posel nervózně čekal před velikými dveřmi do trůnního sálu, které hlídali dva nadirští strážní zírající přímo před sebe. Šikmé oči upíral na bronzového orla na tmavém dřevě.
Olízl si suché rty suchým jazykem a upravil si fialový plášť kolem kostnatých ramen. V poradní síni v Drenanu šest set mil jižně odsud byl velmi sebejistý, když ho Abalayn požádal, aby se ujal této choulostivé mise: cesty do vzdáleného Gulgothiru, kde měl podepsat smlouvu s Ulrikem, pánem nadirských kmenů. Bartellus už v minulosti pomáhal navrhovat smlouvy a dvakrát byl přítomen rozhovorům na západě ve Vagrii a na jihu v Mašrapuru. Všichni lidé chápali hodnotu obchodu i nutnost vyhnout se tak nákladným podnikům, jako je válka. Ulrik nebude výjimkou. Je pravda, že vydrancoval národy severních plání, ale ty zase celá staletí ždímaly jeho lid daněmi i nájezdy, čímž zasely sémě svého vlastního zániku.
Drenajci takoví nebyli. Vždy s Nadiry jednali s taktem a dvorností, Abalayn sám dvakrát navštívil Ulrika na severu v jeho stanovém městě a byl královsky přijat.
Bartella ale šokoval rozsah zkázy Gulgothiru. To, že byly obrovské brány rozštípané, ho nepřekvapilo, ale řada obránců byla následně
zmrzačena. Nádvoří v hlavní pevnosti se pyšnilo hromadou lidských rukou. Bartellus se otřásl a silou tuhle vzpomínku odehnal.
Tři dny ho nechali čekat, ale byli zdvořilí – dokonce milí.
Znovu si upravil plášť s vědomím, že jeho štíhlé, hranaté tělo nedělá oděvu posla zrovna čest. Vytáhl zpod opasku lněné plátýnko a otřel si pot z holé hlavy. Jeho žena mu ustavičně připomínala, že mu hlava oslnivě září, kdykoli je nervózní. Tuhle poznámku by byl raději nikdy neslyšel.
Stranou pohlédl na strážného vpravo a málem se otřásl. Muž byl menší než on, na hlavě měl špičatou přilbu lemovanou kozinkou. Na hrudi měl dřevěný lakovaný kyrys a v ruce zubaté kopí. Tvář měl plochou a krutou, oči temné a šikmé. Kdyby Bartellus někdy potřeboval muže na sekání rukou…
Podíval se doleva a přál si, aby to byl neudělal, protože druhý strážný se díval na něj. Cítil se jako králík v pařátech jestřába a okamžitě stočil pohled zpět na bronzového orla na dveřích.
Naštěstí jeho čekání skončilo a dveře se otevřely.
Bartellus se zhluboka nadechl a vkráčel dovnitř.
Místnost byla dlouhá, dvacet mramorových sloupů podpíralo freskami zdobený strop. Na každém sloupu hořela pochodeň, která vrhala ponuré tančící stíny na zeď, a u každého z nich stál nadirský strážný s kopím. Bartellus s očima upřenýma přímo před sebe přešel padesát kroků k trůnu na mramorovém stupínku.
Na něm seděl Ulrik, vládce Severu.
Nebyl vysoký, ale vyzařovala z něj síla, a jak Bartellus postoupil do středu místnosti, ohromila ho čirá živost toho muže. Měl vysoké lícní kosti a černočerné vlasy Nadirů, ale jeho šikmé oči byly fialové a nápadně pronikavé. Tvář měl snědou a bradka rozdělená do tří pramenů mu dodávala démonický vzhled, který byl ale v kontrastu s mužovým vřelým úsměvem.
Bartella nejvíce ohromila skutečnost, že si nadirský pán oblékl bílé drenajské roucho, na němž byl vyšitý Abalaynův rodový erb: zlatý kůň vzpínající se nad stříbrnou korunou.
Posel se hluboce uklonil.
„Můj pane, přináším ti pozdravy od lorda Abalayna, zvoleného vůdce svobodného lidu Drenaje.“
Ulrik na oplátku kývl a mávl rukou, aby pokračoval.
„Můj pán lord Abalayn ti blahopřeje k úžasnému vítězství nad rebely z Gulgothiru a doufá, že když jsou teď hrůzy války za tebou, budeš ochotný zvážit nové smlouvy a obchodní dohody, které s tebou probíral během své velmi příjemné návštěvy loni na jaře. Mám tu dopis od lorda Abalayna a také smlouvy a dohody.“ Bartellus přistoupil a podal mu tři svitky. Ulrik si je vzal a opatrně je položil na podlahu vedle trůnu.
„Děkuji, Bartelle,“ řekl. „Pověz mi, vážně se Drenajci bojí, že má armáda vyrazí na Dros Delnoch?“
„Žertuješ, můj pane?“
„Vůbec ne,“ pronesl Ulrik nevinně hlubokým, znělým hlasem.
„Obchodníci mi říkají, že se o tom v Drenanu hodně mluví.“
„Jsou to jen plané řeči,“ odpověděl Bartellus. „Sám jsem pomáhal sepisovat dohody, a pokud bych ti mohl být nápomocen u složitějších pasáží, s největší radostí poradím.“
„Ne, jsem si jistý, že jsou v pořádku,“ řekl Ulrik. „Ale jistě si uvědomuješ, že můj šaman Nosta Chan musí přečíst znamení. Je to primitivní zvyk, já vím, ale určitě to chápeš.“
„Ovšem. Takové věci jsou tradiční záležitost,“ odpověděl Bartellus. Ulrik dvakrát tleskl a ze stínů po jeho levici vyšel seschlý stařík ve špinavé tunice z kozinky. Pod kostnatou pravou paží nesl bílé kuře a v levé držel širokou, mělkou misku ze dřeva. Když se přiblížil, Ulrik se postavil, napřáhl ruce a vzal do nich kuře za krk a nohy.
Ulrik pomalu zvedl kuře nad hlavu, Bartellovy oči se rozšířily hrůzou, jak zvíře spustil, zakousl se mu do krku a oderval mu hlavu od těla. Křídla divoce plácala, krev stříkala a cákala a smáčela bílé roucho.
Ulrik podržel chvějící se mršinu nad miskou a sledoval, jak poslední zbytky krve zbarvují dřevo. Nosta Chan čekal, dokud z masa neskane
poslední kapka, aby následně zvedl misku ke rtům. Vzhlédl k Ulrikovi a zavrtěl hlavou.
Vojevůdce odhodil ptáka stranou a pomalu si sundal bílé roucho.
Pod ním měl černý kyrys a meč v pochvě. Ze země u trůnu zvedl válečnou přilbu z černé oceli lemovanou kožešinou ze stříbrné lišky a nasadil si ji na hlavu. Otřel si zkrvavená ústa do drenajského roucha a bezstarostně jej pohodil směrem k Bartellovi.
Posel se podíval na krví pošpiněnou látku u svých nohou.
„Obávám se, že znamení nejsou příznivá,“ řekl Ulrik.
Kapitola 1
Rek byl opilý. Ne dost, aby to vadilo, ale dost, aby to nevadilo, pomyslel si a zíral na rubínové víno, které vrhalo krvavé stíny skrz křišťálové sklo. Klády hořící v krbu mu zahřívaly záda, kouř ho pálil v očích a jeho štiplavý pach se mísil s odérem nemytých těl, zapomenutých jídel a zatuchlého vlhkého oblečení. Plamen v lucerně se krátce roztančil v ledovém větru, jak místností proběhl závan studeného vzduchu. Zmizel hned, když nově příchozí zabouchl dřevěné dveře a zamumlal omluvu přeplněné hospodě.
Hovor, který v náhlém poryvu mrazivého vzduchu odumřel, se znovu rozproudil, tucty hlasů z různých skupinek se mísily v blábol bezvýznamných zvuků. Rek usrkl vína. Otřásl se, když se někdo zasmál, ten zvuk byl studený jako zimní vítr dotírající na dřevěné stěny.
Jako když ti někdo přejde po hrobě, pomyslel si. Přitáhl si modrý plášť těsněji k ramenům. Nemusel slyšet slova, aby věděl, co je námětem všech rozhovorů: byl stejný už celé dny.
Válka.
Tak malé slovo, tak hluboká agónie. Krev, smrt, dobývání, hladovění, mor a hrůza.
Místností se znovu rozezněl smích. „Barbaři!“ zahřměl hlas nad blábolem. „Snadná potrava pro drenajská kopí.“ Další smích.
Rek zíral na křišťálový pohár. Tak krásný. Tak křehký. Vyrobený s péčí, možná láskou, s mnoha ploškami jako broušený diamant. Pozvedl si pohár k obličeji a uviděl, jak se v něm odráží tucet očí.
A každé ho obviňovalo. Na chvilku chtěl sklo rozdrtit na kousíčky, zničit ty oči i to obviňování. Ale neudělal to. Nejsem hlupák, řekl si. Ještě ne.
Hostinský Horeb si otřel silné prsty do utěrky a rozhlédl se unaveným, ale pozorným zrakem po davu. Hledal možné potíže a byl připravený zasáhnout slovem a úsměvem předtím, než bude potřeba zavrčení a pěst. Válka. Co bylo lákavého na vidině onoho krvavého podniku, že to lidi snižovalo na úroveň zvířat? Některé z pijanů –v podstatě většinu – Horeb dobře znal. Řada z nich byla muži od rodin: farmáři, obchodníci, řemeslníci. Všichni byli přátelští, většina byla soucitná, důvěryhodná, dokonce laskavá. A teď tady mluví o smrti a slávě a jsou připraveni zmlátit či zabít kohokoli, kdo by sympatizoval s Nadiry. Nadirové – i jejich jméno vyjadřovalo pohrdání.
Oni se poučí, pomyslel si smutně. Ach, jak se jen poučí! Horebovy oči si prohlížely velkou místnost a zjihly, když spatřil své dcery, které uklízely stoly a roznášely korbele. Malá Dori, která se pod svými pihami začervenala nad nějakým přisprostlým vtipem, Besa, jako by matce z oka vypadla, vysoká a krásná, Nessa, tlustá a obyčejná, všemi milovaná a zasnoubená s pekařským učněm Norvasem. Hodné holky. Jeho radost. Pak jeho pohled padl na vysokou postavu v modrém plášti sedící u okna.
„Proklatě, Reku, prober se z toho,“ zamumlal, i když věděl, že ho muž nemůže slyšet. Horeb se otočil, zaklel, sundal si koženou zástěru a popadl napůl prázdný džbán piva a pohár. Pak ještě otevřel malou skříňku a vyndal láhev portského, které si šetřil na Nessinu svatbu.
„Sdílená starost, poloviční starost,“ řekl a vmáčkl se na místo naproti Rekovi.
„Příteli v nouzi je třeba se vyhnout,“ opáčil Rek, přijal nabízenou láhev a dolil si sklenici. „Kdysi jsem znával jednoho generála,“ řekl,
zíral přitom na víno a pomalu otáčel sklenicí ve svých dlouhých prstech. „Nikdy neprohrál bitvu. Ale nikdy žádnou ani nevyhrál.“
„Jak to?“ zeptal se Horeb.
„Znáš odpověď. Už jsem ti to vyprávěl.“
„Mám špatnou paměť. A navíc rád poslouchám, když vyprávíš. Jak mohl nikdy neprohrát a nikdy nevyhrát?“
„Vzdal se, kdykoli mu pohrozili,“ řekl Rek. „Chytré, ne?“
„Proč ho muži následovali, když nikdy nevyhrál?“
„Protože nikdy neprohrál. Takže ani oni.“
„Následoval bys ho i ty?“ zeptal se Horeb.
„Já už nenásleduju nikoho. Nejmíň ze všech generály.“ Rek natočil hlavu a poslouchal prolínající se rozhovory. Zavřel oči a soustředil se.
„Poslouchej je,“ řekl tiše. „Poslouchej, jak mluví o slávě.“
„Protože nic nevědí, Reku, příteli. Neviděli ji, neokusili. Vrány jako černá mračna nad bitevním polem hodující na očích padlých mužů, lišky škubající za šlachy odseknutých končetin, červy…“
„Dost, proklatě… Nepotřebuju to připomínat. Ať se propadnu, jestli tam půjdu. Kdy se Nessa vdává?“
„Za tři dny,“ odpověděl Horeb. „Je to hodný kluk, postará se o ni. Pořád jí peče koláče. Zanedlouho bude jako sud.“
„Tak či tak,“ řekl Rek s mrknutím.
„Správně, ano,“ odvětil Horeb a široce se uculil. Muži seděli ve svém vlastním tichu, nechali hluk, aby po nich stékal, oba pili a přemýšleli, v bezpečí ve svém kruhu dvou. Rek se po chvíli naklonil vpřed.
„První útok povede na Dros Delnoch,“ začal. „Víš, že tam mají jen deset tisíc mužů?“
„Slyšel jsem, že ještě míň než to. Abalayn snižuje stav stálé armády a soustředí se na milici. Přesto je tam šest vysokých zdí a silná citadela. A Delnar není hlupák – byl v bitvě o Skeln.“
„Vážně?“ podivil se Rek. „Slyšel jsem, že tam stál jediný muž proti deseti tisícům a vrhal hory na nepřátele.“
„Sága o Drussovi Legendě,“ řekl Horeb hlubším hlasem. „Příběh obra, jehož oči byly smrt a sekera děs. Posaďte se kolem, děti, a držte se mimo stíny, ať na vás nemůže zlo, až budu vyprávět svůj příběh.“
„Ty parchante!“ zasmál se Rek. „To mě děsívalo. Znal jsi ho –Legendu, myslím?“
„To už je dávno. Říká se, že je mrtvý. Pokud ne, musí mu být přes šedesát. Byli jsme spolu na třech taženích, ale mluvil jsem s ním jen dvakrát. A v akci jsem ho viděl jen jednou.“
„Byl dobrý?“ zeptal se Rek.
„Úžasný. Bylo to těsně před Skelnem a porážkou Nesmrtelných. Vlastně taková potyčka. Ano, byl velmi dobrý.“
„Detaily ti zrovna nejdou, Horebe.“
„Chceš, abych zněl jako tihle hlupáci, co žvaní o válce, smrti a zabíjení?“
„Ne,“ řekl Rek a dopil víno. „Ne, nechci. Znáš mě přece…“
„Dost na to, abych tě měl rád. Bez ohledů.“
„Bez ohledů na co?“
„Bez ohledů na to, že ty nemáš rád sám sebe.“
„Naopak,“ nesouhlasil Rek a nalil si další skleničku. „Mám se dost rád. Jde o to, že znám sám sebe líp než většina lidí.“
„Víš, Reku, někdy mám pocit, že od sebe žádáš moc.“
„Ne. Ne, žádám velmi málo. Znám své slabosti.“
„Legrační věc, ty slabosti,“ prohodil Horeb. „Většina lidí ti řekne, že znají své slabosti. Když se jich zeptáš, řeknou ti ‚Jedna věc třeba je, že jsem až příliš štědrý.‘ No tak, tedy. Vyjmenuj ty své, když musíš. Od toho tady jsou hostinští.“
„No, jedna věc třeba je, že jsem až příliš štědrý, zejména k hostinským.“
Horeb zavrtěl hlavou, usmál se a zmlkl.
Moc chytrý na to, aby byl hrdina, moc vyděšený na to, aby byl zbabělec, pomyslel si. Sledoval, jak jeho přítel dopil sklenici, zvedl si ji k obličeji a zíral na svůj roztříštěný obraz. Na chvilku si Horeb myslel, že ji rozbije, tak silný vztek viděl v Rekově zarudlé tváři.
Pak mladší muž jemně položil pohár na dřevěný stůl.
„Nejsem hlupák,“ pronesl tiše. Ztuhl, když si uvědomil, že mluvil nahlas. „Zatraceně!“ řekl. „Myslím, že mě to pití konečně dostalo.“
„Pomůžu ti do pokoje,“ nabídl Horeb.
„Je tam rozsvícená svíčka?“ zeptal se Rek kymácející se na židli. „Ovšem.“
„Nenecháš mi ji dohořet, že ne? Nemám rád tmu. Nebojím se, chápeš. Prostě ji nemám rád.“
„Nenechám ji vyhasnout, Reku. Věř mi.“
„Věřím ti. Zachránil jsem tě přece. Pamatuješ?“
„Pamatuju. Podej mi ruku. Dovedu tě ke schodům. Tudy. Dobře. Jednu nohu před druhou. Dobře!“
„Nezaváhal jsem. Vrhl jsem se tam se zvednutým mečem, že?“
„Ano.“
„Ne, nevrhl. Dvě minuty jsem stál a třásl se. A tebe sekli.“
„Přesto jsi přišel, Reku. Nechápeš to? Na tom seknutí nezáleží –zachránil jsi mě.“
„Mně na tom záleží. Je v mém pokoji svíčka?“
Za ním byla pevnost, ponurá a šedá, vykreslovaná plameny a kouřem. Zvuky bitvy mu plnily uši a on běžel, srdce mu bušilo, dýchal přerývaně.
Ohlédl se. Pevnost byla blíž, blíž než předtím. Před sebou měl zelené kopce Sentranské pláně. Chvěly se a ustupovaly před ním, lákaly ho svým klidem. Rozběhl se rychleji. Padl na něj stín. Brány pevnosti se otevřely. Vzpínal se proti síle, která ho táhla zpět. Křičel a žadonil. Ale brána se zavřela a on byl opět uprostřed bitvy, se zkrvaveným mečem v třesoucí se ruce.
Probudil se s očima vykulenýma a rozšířenými nosními dírkami, v plicích se mu rodil výkřik. Měkká ruka mu hladila tvář a konejšila ho tichá slova. Zaostřil pohled. Blížil se východ slunce, růžové světlo panenského dne pronikalo námrazou na vnitřní straně okna. Otočil se. „V noci jsi byl neklidný,“ řekla mu Besa a pohladila ho. Usmál se, přetáhl si péřovou pokrývku přes ramena a přivinul si ji pod peřinou k sobě.
„Teď už nejsem neklidný,“ řekl Rek. „Jak bych mohl být?“ Teplo jejího těla ho vzrušovalo, prsty ji hladil po zádech.
„Dneska ne,“ špitla, lehce ho políbila na čelo a odtáhla se. Odhodila peřinu, otřásla se, rozběhla se po místnosti a sbírala si oblečení. „Je zima,“ řekla. „Větší než včera.“
„Tady je teplo,“ nabídl a nadzvedl se, aby se mohl dívat, jak se obléká. Poslala mu polibek.
„Dobře se s tebou dovádí, Reku. Ale děti s tebou mít nechci. A teď vypadni z té postele. Dnes ráno přijede skupina cestovatelů a pokoj je zamluvený.“
„Jsi nádherná žena, Beso. Kdybych měl trochu rozum, oženil bych se s tebou.“
„Pak je dobře, že rozum nemáš, protože bych tě odmítla, a to by tvoje ego nevydrželo. Hledám někoho solidnějšího.“ Úsměv sebral jejím slovům štiplavost. Téměř.
Dveře se otevřely a dovnitř vpadl Horeb s měděným tácem, na němž byl chléb, sýr a korbel.
„Co hlava?“ zeptal se a položil tác na dřevěný stolek u postele.
„Dobrá,“ odpověděl Rek. „To je pomerančová šťáva?“
„Je a vyjde tě draho. Nessa odchytila vagrijského obchodníka, když odcházel z lodi. Čekala hodinu a riskovala omrzliny, jen aby ti sehnala pomeranče. Nemyslím, že za to stojíš.“
„Pravda,“ usmál se Rek. „Smutné, ale pravdivé.“
„Vážně se dnes vydáš na jih?“ zeptala se Besa, když Rek ucucával pomerančovou šťávu. Přikývl. „Jsi hlupák. Myslela bych si, že máš Reinarda dost.“
„Vyhnu se mu. Mám vyprané šaty?“
„Dori nad nimi strávila hodiny,“ řekla Besa. „A k čemu? Abys je zase ušpinil v Gravenském lese.“
„O to nejde. Člověk musí vypadat co nejlíp, když opouští město.“
Podíval se na tác. „Ten sýr fakt nezvládnu.“
„Nevadí,“ prohodil Horeb. „Stejně ti ho naúčtuju!“
„V tom případě se přinutím a sním ho. Odjíždějí dnes nějací další cestovatelé?“
„Gravenem bude projíždět karavana s kořením mířící do Lentrie.
Dvacet mužů, dobře ozbrojených. Jedou okružní cestou na jih a západ.
Jedna žena cestuje sama, ale ta už odjela,“ řekl Horeb. „A konečně je tu skupina poutníků. Ale ti odcházejí až zítra.“
„Žena?“
„Ne docela,“ promluvila Besa. „Ale skoro.“
„No tak, děvče,“ řekl Horeb se širokým úsměvem, „to se ti nepodobá, abys byla škodolibá. Vysoká dívka s pěkným koněm. A je ozbrojená.“
„Škoda, mohl jsem cestovat s ní,“ povzdychl si Rek. „Cesta tak mohla být příjemnější.“
„A mohla tě ochránit před Reinardem,“ dodala Besa. „Vypadala na to. No tak, Regnaku, obleč se. Nemám čas tu posedávat a dívat se, jak snídáš jako pán. Už jsi v tomhle domě způsobil dost zmatku.“
„Nemůžu vstát, když jsi tady,“ protestoval Rek. „Nebylo by to slušné.“
„Blbečku,“ houkla a sebrala tác. „Zvedni ho, otče, nebo se tu bude válet celý den.“
„Má pravdu, Reku,“ nabádal jej Horeb, když se za ní zavřely dveře. „Je načase se pohnout. Vím, jak dlouho ti trvá, než se připravíš, aby ses mohl objevit mezi lidmi. Nechám tě, ať se do toho můžeš pustit.“
„Člověk musí vypadat co nejlíp – “
„Když opouští město. Já vím. To říkáš vždycky, Reku. Uvidíme se dole.“
Když zůstal sám, Rekovo chování se změnilo, vrásky smíchu kolem očí se přeskupily a značily napětí, téměř smutek. Drenajci byli jako světová velmoc vyřízeni. Ulrik a nadirské kmeny už se vydali na pochod na Drenan a vplují do měst na pláních na řekách krve. Kdyby každý drenajský válečník zabil třicet příslušníků kmenů, stejně by jich
zbývaly stovky tisíc.
Svět se měnil a Rekovi docházela místa, kde by se mohl ukrýt.
Pomyslel na Horeba a jeho dcery. Šest set let vnucovala drenajská
rasa civilizaci světu, který o ni nestál. Dobývali krutě, učili moudře a obecně vzato vládli dobře. Ale došli až ke svému soumraku a nová říše čekala, připravená povstat z krve a popela té staré. Opět pomyslel na Horeba a zasmál se. Ať se stane cokoli, jeden starý muž přežije. I Nadirové potřebují dobré hospody. A dcery? Jak si povedou, až hordy prolomí brány města? Mysl mu zaplavily krvavé výjevy.
„Zatraceně!“ zařval a vykutálel se z postele, aby otevřel ledem potažené okno.
Zima zasáhla jeho tělo vyhřáté z postele a vrátila mu myšlenky zpět k realitě dneška a k dlouhé cestě na jih. Přešel k lavici, na které měl vyskládané oblečení, a rychle se oblékl. Bílá vlněná spodní košile a modré nohavice byly darem od milé Dori, tunika se zlatem vyšívaným límcem byla odkazem lepších dnů ve Vagrii, kazajka z obrácené ovčí kůže a zlaté spony darem od Horeba a nad kolena vysoké boty z jelenice překvapivým dárkem od unaveného cestovatele v zapadlé hospodě. A že musel být překvapený, pomyslel si Rek, když si vzpomněl na záchvěv strachu a vzrušení, když se před měsícem vplížil do mužova pokoje, aby mu je ukradl. U skříně stálo velké bronzové zrcadlo a Rek se dlouze zadíval na svůj odraz. Viděl vysokého muže s hnědými vlasy po ramena a pěkně zastřiženým knírem, vypadal hezky ve svých kradených botách. Přehodil si bandalír přes hlavu a do černo-stříbrné pochvy zastrčil meč.
„Takový hrdina,“ řekl svému odrazu s cynickým úsměvem na rtech. „Klenot mezi hrdiny.“ Vytáhl meč a udělal výpad do vzduchu, jedním okem se sledoval v zrcadle. Zápěstí měl pořád silné a stisk jistý. Možná nejsi nic jiného, pomyslel si, ale pořád jsi šermíř. Z okenního parapetu sebral stříbrný amulet v podobě čelenky – jeho talisman pro štěstí, který ukradl v bordelu v Lentrii – nasadil si ho na čelo a tmavé vlasy si uhladil za uši.
„Možná nejsi doopravdy nádherný,“ řekl svému odrazu, „ale při všech bozích Missaelu, tak teď vypadáš!“
Jeho oči mu oplácely úsměv. „Nedělej si ze mě legraci, Regnaku Poutníku,“ řekl. Přehodil si plášť přes ruku a sešel ze schodů do dlouhé místnosti, kde očima přelétl první zákazníky. Horeb mu mával od baru. „Ano, tak se mi to líbí, Reku, chlapče můj,“ pronesl a zaklonil se v předstíraném obdivu. „Jako bys vystoupl přímo ze Siebenových básní. Pití?“
„Ne. Teď chvíli nebudu pít – tak deset let. Včerejší pivo mi ještě kvasí v hrdle. Sbalil jsi mi na cestu něco z tvého odporného jídla?“
„Červavé suchary, plesnivý sýr a dva roky starou patku slaniny, která přijde na zavolání,“ odpověděl Horeb. „A lahev nejhoršího – “
Hovor utichl, když do hostince vešel věštec. Vybledlý hábit mu pleskal kolem kostnatých nohou a hůl klepala o dřevěnou podlahu.
Rek spolkl znechucení nad mužovým zjevem a vyhnul se pohledu do zničených důlků, kde kdysi míval oči.
Stařec nastavil ruku, na níž chyběl třetí prst. „Stříbro za vaši budoucnost,“ řekl hlasem připomínajícím suchý vítr šeptající ve zmrzlých stromech.
„Proč to dělají?“ zašeptal Horeb.
„Myslíš ty oči?“ zeptal se Rek.
„Ano. Jak si člověk může sám vydloubnout oči?“
„Ať se propadnu, jestli to vím. Prý to pomáhá jejich vidění.“
„To zní stejně rozumě jako useknout si pinďoura, abys pomohl svému sexuálnímu životu.“
„Lidi jsou různí, Horebe, starý příteli.“
Stařec, kterého přilákal zvuk jejich hlasů, se přibelhal blíž s rukou nataženou. „Stříbro za vaši budoucnost,“ zaskřehotal. Rek se odvrátil.
„No tak, Reku,“ naléhal Horeb. „Zjisti, zda tvá cesta dobře dopadne. Čemu to uškodí?“
„Ty zaplať. Já budu poslouchat,“ řekl Rek.
Horeb vrazil ruku hluboko do kapsy své kožené zástěry a hodil drobnou stříbrnou minci do mužovy dlaně. „Pro mého přítele tady,“ prohlásil. „Já budoucnost znám.“
Stařec si dřepl na podlahu a sáhl do odrbaného váčku, odkud vytáhl hrst písku a rozsypal ho kolem sebe. Potom vyndal šest prstních kůstek s vyřezanými runami.
„To jsou lidské kosti, že?“ zašeptal Horeb.
„Říká se to,“ odpověděl Rek. Starý muž začal zaříkávat v jazyce Starších, jeho roztřesený hlas se nesl tichem. Hodil kosti na posypanou podlahu a přejel prsty po runách.
„Znám pravdu,“ promluvil konečně.
„Kašli na pravdu, staříku. Pověz mi příběh plný zlatých lží a krásných panen.“
„Znám pravdu,“ zopakoval věštec, jako by neslyšel.
„Do pekla s tím!“ zaklel Rek. „Řekni mi pravdu, starče.“
„Přeješ si ji slyšet, člověče?“
„Zapomeň na ten prokletý rituál, mluv a pak vypadni!“
„Klid, Reku, klid! Takhle to chodí,“ uklidňoval jej Horeb.
„Možná. Ale jemu se opravdu daří kazit mi den. Stejně ti nikdy neřeknou dobré zprávy. Ten starý parchant mi nejspíš řekne, že chytím mor.“
„Přeje si pravdu,“ pronesl Horeb, řídící se rituálem, „a použije ji moudře a dobře.“
„Nepřeje a nepoužije,“ odpověděl věštec. „Ale osud musí být vyslechnut. Nepřeješ si slyšet slova o své smrti, Regnaku Poutníku, synu Argasův, a tak si je nechám pro sebe. Jsi muž pochybného charakteru a pramalé odvahy. Jsi zloděj a snílek a tvůj osud tě bude strašit a pronásledovat. Budeš utíkat, abys mu unikl, ale tvé kroky tě k němu ponesou. Ale to už víš, Dlouháne, protože se ti o tom v noci zdálo.“
„To je vše, starče? Ten nesmyslný blábol? To je spravedlivá výměna za stříbrnou minci?“
„Hrabě a legenda na hradbách spolu budou stát, muži budou snít a muži budou umírat, ale vydrží pevnost, nebo ji čeká pád?“
Stařec se otočil a byl pryč.
„Co se ti v noci zdálo, Reku?“ zeptal se Horeb.
„Snad nevěříš těm hloupostem, Horebe?“
„Co se ti zdálo?“ trval na svém hostinský.
„Nezdálo se mi nic. Spal jsem jako dřevo. Až na tu zatracenou svíčku. Nechal jsi ji hořet celou noc a páchla. Musíš dávat větší pozor.
Mohla způsobit požár. Pokaždé, když jsem tu, tě kvůli svíčkám varuju.
A ty nikdy neposlechneš.“
Kapitola 2
Rek tiše sledoval, jak podkoní sedlá kaštanového valacha. Ten kůň
se mu nelíbil, měl zlý pohled a uši přitištěné k lebce. Podkoní, mladý štíhlý kluk, na něj něžně pobrukoval, zatímco mu třesoucími se prsty utahoval podbřišník.
„Proč jsi nekoupil šedáka?“ zeptal se Rek. Horeb se rozesmál.
„To by tě až moc přiblížilo k frašce. Skromnost je to pravé, Reku. Už teď vypadáš jako páv, každý lentrijský námořník by tě proháněl.
Ne, hnědák je to pravé.“ A vážněji dodal, „A v Gravenu si budeš přát být nenápadný. Vysokého světlého koně jen tak někdo nepřehlédne.“
„Myslím, že mě nemá rád. Vidíš, jak se na mě dívá?“
„Jeho otec byl jeden z nejrychlejších koní v Drenanu a jeho matka byla válečnou kobylou u Krvavcových kopiníků. Lepší rodokmen by sis nemohl přát.“
„Jak se jmenuje?“ zeptal se nepřesvědčený Rek.
„Oštěp,“ odpověděl Horeb.
„To zní pěkně. Oštěp… No možná… jenom možná…“
„Narcis je připravený, pane,“ řekl podkoní a couval od hnědáka.
Kůň otočil hlavu a chňapl po ustupujícím chlapci, který zakopl a spadl na zem.
„Narcis?“ zopakoval Rek. „Koupil jsi mi koně jménem Narcis?“
„Co sejde na jméně, Reku?“ odpověděl Horeb nevinně. „Říkej mu, jak chceš. Musíš uznat, že je to fajnové zvíře.“
„Kdybych neměl fajnový smysl pro komičnost, dal bych mu náhubek. Kde jsou děvčata?“
„Mají moc práce na to, aby se loučila s povaleči, kteří málokdy platí své účty. Tak už ať jsi pryč.“
Rek opatrně vykročil k valachovi a tiše na něj mluvil. Kůň po něm hodil zlověstným pohledem, ale dovolil mu vyšvihnout se do sedla s vysokými zády. Vzal do ruky otěže, upravil si modrý plášť, aby pěkně splýval koni po zádech, a otočil zvíře směrem k bráně.
„Reku, skoro bych zapomněl,“ zavolal Horeb a couval směrem k domu. „Počkej chvilku!“ Statný hostinský zmizel z dohledu a objevil se o pár sekund později s krátkým lukem z tisu a rohoviny a s toulcem
šípů s černými dříky. „Na. Nechal to tu host jako splátku před několika měsíci. Vypadá to jako bytelná zbraň.“
„Nádhera,“ zhodnotil Rek. „Býval jsem dobrý lukostřelec.“
„Ano,“ řekl Horeb. „Jen pamatuj, až ho budeš používat, tak ten ostrý konec má mířit směrem od tebe. Tak už jeď – a opatruj se.“
„Děkuju, Horebe. Ty taky. A pamatuj, co jsem ti říkal o svíčkách.“
„Dobře. Tak na cestu, chlapče. Hodně štěstí.“
Rek vyjel jižní branou, když strážní zkracovali knoty v lucernách.
Stíny svítání v ulicích Drenanu se zmenšovaly a malé děti si hrály pod padacím mostem. Vybral si jižní trasu z toho nejzřejmějšího důvodu. Nadirové pochodovali od severu a nejrychlejší cesta od bitvy tedy vedla přímo na opačnou stranu.
Klepl patami a pobídl valacha směrem k jihu. Po jeho levici se vycházející slunce šplhalo nad vrcholky východních hor. Nebe bylo modré, ptáci zpívali a za ním se ozývaly zvuky probouzejícího se města. Ale Rek věděl, že slunce vychází i nad Nadiry. Pro Drenajce to byl soumrak posledního dne.
Vystoupal na vršek a shlížel dolů na Gravenský les, bílý a panenský pod zimním sněhem. Přesto to bylo místo zlých legend, kterému by se
normálně vyhnul. Skutečnost, že se rozhodl vstoupit, ukazovala, že ví dvě věci: zaprvé, legendy vznikly díky činnosti živého muže; zadruhé, on toho muže znal.
Reinard.
On a jeho banda krvežíznivých hrdlořezů měli své sídlo v Gravenu a byli otevřenou, hnisající ranou na těle obchodu. Drancovali karavany, vraždili poutníky, znásilňovali ženy. Ale les byl tak rozlehlý, že je armáda nedokázala dopadnout.
Reinard. Zplozený pekelným knížetem, zrozený šlechtičnou z Ulalie. Tak to aspoň vyprávěl. Rek slyšel, že jeho matka byla lentrijská děvka a otec bezejmenný námořník. Nikdy tuto informaci nezopakoval; jak se říká, neměl na to žaludek. I kdyby měl, říkal si, že by mu potom v břiše dlouho nevydržel. Jednou z Reinardových oblíbených kratochvílí se zajatci bylo opékat jejich kusy nad žhavým uhlím a podávat maso ostatním nešťastným zajatcům. Kdyby na Reinarda narazil, nejlepší by bylo lichotit mu až za hrob. A kdyby to nefungovalo, dát mu nejnovější zprávy, poslat ho směrem k nejbližší karavaně a pak rychle opustit jeho panství.
Rek si zjistil detailní informace o karavanách projíždějících Gravenem i o jejich přibližných trasách. Hedvábí, klenoty, koření, otroci, dobytek. Popravdě se o tyto informace dělit nechtěl. Nic by ho nepotěšilo víc než projet Gravenem tiše s vědomím, že osud karavan je v rukou bohů.
Hnědákova kopyta na sněhu nedělala skoro žádný hluk a Rek udržoval tempo v mírné chůzi, aby kůň nezakopl o skryté kořeny. Zima se začala prokousávat jeho teplým oblečením a nohy v jelenicových botách brzy promrzly. Sáhl do vaku a vytáhl pár rukavic z ovčího rouna.
Kůň šel dál. V poledne Rek zastavil na krátký, studený oběd, koni svázal přední nohy u zmrzlého potůčku. Silnou vagrijskou dýkou prosekal led, aby se zvíře mohlo napít, pak mu dal hrst ovsa. Pohladil mu dlouhý krk a hnědák ostře zvedl hlavu a vycenil zuby. Rek uskočil a spadl do hluboké závěje. Chvilku tam ležel a pak se usmál.
„Věděl jsem, že mě nemáš rád.“
Kůň se na něj podíval a frkl.
Když Rek nasedal, podíval se na koňův zadek. U ocasu byly vidět hluboké křižující se jizvy.
Jemně je pohladil. „Tak,“ řekl, „někdo na tebe vzal bič, co, Narcisi? Ale ducha ti nezlomili, že, chlapče?“ Vyhoupl se do sedla. Odhadoval, že s trochou štěstí bude venku z lesa za pět dní.
Sukovité duby s pokroucenými kořeny vrhaly zlověstné soumračné stíny na stezku a větve šeptaly v nočním větříku, jak Rek na valachovi vjížděl hlouběji do lesa. Nad stromy vycházel měsíc a vrhal na stezku přízračné světlo. S drkotajícími zuby začal hledat dobré místo pro tábořiště, jedno našel asi po hodině v malé prohlubni u zamrzlé tůně. V křoví postavil stání, aby koně ochránil před nejhorším větrem, nakrmil ho a pak rozdělal ohýnek u padlého dubu a velkého balvanu. V závětří, kde se teplo ohně odráželo od balvanu, si Rek uvařil čaj, kterým zapil sušené hovězí. Pak si přetáhl přikrývku přes ramena, opřel se o dub a sledoval tančící plameny.
Hubená liška vystrčila čenich z křoví a zírala na oheň. Rek jí bez přemýšlení hodil proužek hovězího. Zvíře těkalo očima mezi člověkem a soustem, pak vyrazilo a sebralo maso ze zmrzlé země. Potom zmizelo do noci. Rek natáhl ruce k ohni a myslel na Horeba.
Mohutný hostinský ho vychoval poté, co Rekův otec zahynul v severních válkách proti Sathulijům. Čestný, věrný, silný a spolehlivý – to všechno Horeb byl. A byl laskavý, princ mezi muži.
Rek se mu odvděčil jedné památné noci, kdy na Horeba v uličce poblíž hospody zaútočili tři vagrijští zběhové.
Rek naštěstí popíjel, a když poprvé zaslechl zvuk oceli narážející na ocel, spěchal tam. Horeb v uličce bojoval prohranou bitvu, kuchyňský nůž nemohl stačit na tři šermíře. Ale starý muž byl bojovník a pohyboval se dobře. Rek zamrzl na místě, na vlastní meč zapomněl. Snažil se pohnout, ale nohy odmítaly poslušnost. Pak meč pronikl Horebovou obranou a otevřel mu velkou ránu v noze.
Rek zaječel a ten zvuk uvolnil jeho hrůzu.
Krvavá potyčka skončila během pár sekund. Rek vyřadil prvního útočníka seknutím na krk, odrazil výpad druhého a ramenem narazil třetího na zeď. Horeb ze země popadl třetího muže, stáhl ho k sobě dolů a ubodal ho nožem. Druhý muž utekl do noci.
„Byl jsi skvělý, Reku,“ řekl Horeb. „Věř mi, bojuješ jako veterán.“
Veteráni netuhnou strachy, pomyslel si tehdy Rek.
Teď přihodil pár větviček do plamenů. Měsíc zakryl mrak a zahoukala sova. Rekova třesoucí se ruka sevřela dýku.
Proklínám tmu, pomyslel si. A proklínám všechny hrdiny!
Chvíli byl vojákem, sloužil v Dros Corteswainu, a líbilo se mu to. Ale ze střetů se Sathuliji se stala válka o hranici a zábava zmizela. Vedl si dobře, byl povýšen, jeho nadřízení důstojníci mu říkali, že má dobrý cit pro taktiku. Nevěděli ale o bezesných nocích. Muži ho respektovali, ale to bylo proto, že byl pečlivý, skoro opatrný. Odešel předtím, než ho zradily nervy.
„Zešílel jsi, Reku?“ ptal se ho gan Javi, když rezignoval na svou pozici. „Válka se rozrůstá. Přijdou další jednotky a dobří důstojníci jako ty si mohou být jistí povýšením. Během půl roku povedeš víc než jen centurii. Mohli by ti nabídnout hodnost gana.“
„Já to všechno vím, pane, a věřte mi, že mě moc mrzí, že přijdu o akci. Ale je to rodinná záležitost. Zatraceně, usekl bych si pravou paži, abych mohl zůstat, to víte.“
„Vím, chlapče. Budeš nám chybět u Missaelu. Tvou jednotku to zdrtí. Kdybys změnil názor, budeš tady mít místo. Kdykoli. Jsi rozený voják.“
„Budu si to pamatovat, pane. Děkuju za všechnu vaši pomoc a podporu.“
„Ještě jedna věc, Reku,“ řekl gan Javi a opřel se ve své vyřezávané židli. „Víš, že kolují zvěsti o tom, že se Nadirové připravují na pochod na jih?“
„O tom kolují zvěsti pořád, pane,“ odpověděl Rek.
