PROL O G
Kaı̇ C
hodby jsou v tuto hodinu děsivě prázdné. Jako každý rok. Pomalu jimi procházím a kradu si pro sebe ten kousek klidu. Ačkoli ukradené blaho je jen o málo víc než zastíraný chaos. Když zahýbám do temné chodby, rozhodnu se to pomyšlení ignorovat. Mé kroky tlumí měkký, smaragdově zelený koberec. Spící hrad je uklidňující a samota je v rodinách králů vzácností. Králů. Skoro si dovolím se tomu titulu zasmát. Často zapomínám, čím jsem býval, než jsem se stal tím, čím jsem. Nejdřív princem, pak Vymahatelem. Chlapcem, pak netvorem. Ale dneska nejsem nikdo. Dneska prostě můžu být tím, kým jsem měl být. Zpod dveří kuchyně proniká matná záře. Při tom pohledu se pousměju. Každý rok. Každý rok tu je. Zlehka otevřu dveře a vkročím do kaluže světla, kterou vytváří několik blikajících svíček. Ve vzduchu se vznáší sladká vůně těsta a skořice a halí mě do tepla a vzpomínek.