Issuu

Úvodem Řím jsem navštívil v životě několikrát. Poprvé to bylo v roce 1995 v rámci středoškolského výletu. Přivezl jsem si dres AC Milán s číslem 10 a jmenovkou Dejana Savićeviće, jemuž se přezdívalo Kouzelník. Až po letech mi došlo, že to nebyl úplně nejtypičtější nákup, ale tehdy jsem rivalitu mezi jednotlivými fotbalovými městy nedomýšlel. Milán jako Řím, byla to prostě Itálie. Mimochodem ten krásný červenočerný (odtud přezdívka milánského AC Rossoneri) pruhovaný dres s dlouhými rukávy a logem automobilky Opel mám dodnes a občas si v něm ještě zahraju. Mám osobně vyzkoušeno, že se jméno na dresu a role hráče na hřišti přenesou i na nového nositele. Savićević byl kreativní záložník, klasická desítka, a tak jsem tuto roli plnil při fotbalových zápasech na střední škole i já. Spolužák Michal Janíček si přivezl dres Maldiniho, rovněž z milánského AC, a role obránce mu zůstala dodnes. Podruhé jsme do Říma dostopovali s Markétou při naší první společné cestě do zahraničí v létě roku 2000. Navštívili jsme Benátské bienále a odtud se rozhodli vydat na jih stopem přes Ravennu, Florencii, San Gimignano, Sienu, Assisi až do Říma. Stopování bylo tehdy v Česku relativně běžné, zatímco v Itálii už zase tak moc ne, a tak nám cesta do Říma dala pořádně zabrat. Poslední, téměř dvousetkilometrový úsek ale

proběhl nad očekávání skvěle – v klimatizovaném autě, se zastávkou na prohlídku Hadriánovy vily na okraji Říma, kde na nás náš dobrovolný řidič ochotně počkal, a odvozem až do cílové destinace, římského kempu na Via Flaminia. Za to všechno mohla stručná zmínka, že jsme z Česka. Majitel vozu v tu chvíli roztáhl tvář do širokého úsměvu a pronesl: „Pavel Nedvěd.“ Následně prstem ukázal na klíčenku v zapalování, na které se houpal zlatý orel, logo římského Lazia, za které Pavel Nedvěd tehdy válel, a řekl, že je nám plně k dispozici. A já se jako už mnohokrát v životě přesvědčil o síle fotbalu, který má magickou moc spojovat rozdílnosti. Třetí římská návštěva se odehrála na začátku léta roku 2007. Na jaře jsme spolu s Markétou pracovali v Londýně, ale ona záhy získala stipendium na studium tvorby Berniniho a Borrominiho a uplatnění principů jejich tvorby v současné architektuře a odjela do Říma. Já v práci skončil až začátkem léta a domluvili jsme se, že za ní přijedu na návštěvu. Přesně v den mého příjezdu musela ale Markéta nečekaně odletět do USA a já se ocitl na deset dní sám v jejím bytě. Jedinou společnost mi dělalo malé dětské růžové kolo, kterému říkala Rosália Chiarda. Právě na něm jsem se v následujících dnech po Římě pohyboval. Při psaní těchto řádků jsem si prohlédl fotograﬁe z obou pobytů z let 2000 a 2007 a vlastně nechtěl věřit tomu, co jsem na nich spatřil – úplně jiné město. Fotograﬁe vyzařují atmosféru, jakou bych si asocioval s 50. léty 20. století v době natáčení legendárních

Prázdnin v Římě s Gregory Peckem a Audrey Hepburn. Bylo pro mě až nepochopitelné vidět, jak moc se město změnilo během tak krátké doby. Nikoli svojí podobou, ta zůstává alespoň v centru relativně konstantní, ale množstvím návštěvníků, turistů. To má naprosto zásadní dopad na atmosféru města a jako červená linie se potáhne celým mým vyprávěním. Ještě víc než tyto návštěvy ale můj vztah k Římu utvořily dvě knihy, které jsem přečetl už jako teenager před studiem architektury na univerzitě. Jak se dívat na architekturu od italského architekta a teoretika architektury Bruna Zeviho je malá, útlá knížečka, kterou koupíte za pár korun v téměř libovolném antikvariátu. Doporučuju ji vaší pozornosti. Pro mě byla opravdovým zjevením. Hned první kapitola „Nezájem o architekturu“ ovlivnila můj život víc, než jsem kdy mohl tušit. Popisuje klíčový problém, se kterým se architektura potýká, a sice že není úplně snadné zprostředkovat zážitek z ní někomu, kdo se jí profesně nezabývá. Kapitola „Prostor v průběhu dějin“ pak pro mě byla zásadní. Seznámila mě s prostorovým vývojem důležitých staveb z historie architektury. Řada z nich se nacházela v Itálii a já poprvé zatoužil je navštívit. Není se tedy co divit, že některé z nich najdete i v této knize, jmenovitě mauzoleum Santa Costanza a chrámy Santa Maria in Cosmedin a Santa Sabina. Druhá kniha se nečte úplně snadno, vyžaduje značné soustředění, ale o to víc vám ji doporučuju. Jde o publikaci s názvem Genius Loci a jejím autorem je norský architekt, historik a teoretik architektury

Christian Norberg-Schulz. Kniha se zabývá klíčovým tématem architektury, tzv. duchem místa, tedy těžko popsatelnou atmosférou určitých míst. Své teze Norberg-Schulz podrobně demonstruje na popisu tří měst: Chartúmu, Prahy a Říma. Jeho stať o Praze je nejlepší text, jaký jsem kdy o prostorovém vývoji Prahy četl. Část věnovanou Římu jsem si po letech znovu přečetl právě před naší cestou tam. Zabývá se otázkou, proč se na římských ulicích a náměstích cítíte tak skvěle a proč vám připadají jako prodloužení interiéru, jako pokračování obytných kvalit jednotlivých bytů, i když jste ve skutečnosti venku. Autor zprostředkovává čtenáři vskutku objevný vhled. Miluju, když někdo věci pouze nepopisuje, ale dokáže je interpretovat na základě vlastních životních zkušeností a předat tento pohled srozumitelnou formou ostatním. Díky tomu si nově uvědomíte skutečnosti, o kterých jste dosud třeba vůbec nepřemýšleli. Přesně to mi tyto dvě knihy poskytly, a já tak Římu a v podstatě celé Itálii úplně propadl. Je to země, kde existuje nepřerušená tradice užívání historického dědictví nikoli jako kulisy pro nynější život, ale jako jeho nedílného elementu. Ale pojďme už do současnosti. Na podzim roku 2022 se Markéta rozhodla, že bychom si mohli vzpomínky na Řím oživit. Ona se zde setká s profesorem Antoniem Fioravantim ze Sapienza Università di Roma, se kterým bude konzultovat svou právě dokončenou doktorskou práci, a Filipovi společně ukážeme italskou metropoli. Drobný problém spočíval v tom, že Filip už začal chodit do první třídy základní školy, a my

jsme chtěli jet na jaře. Náš téměř měsíční pobyt se ale podařilo spojit s velikonočními prázdninami a díky laskavému přístupu paní učitelky a vedení školy už našemu římskému pobytu nestálo nic v cestě, alespoň zdánlivě. Před každým výjezdem řešíme v zásadě akorát dvě důležité věci: jak se tam dostaneme a kde budeme bydlet. To první bylo jasné – letadlem. To druhé bylo o něco větší oříšek. Rychlý pohled na tarif běžných hotelových pokojů mi zase jednou ukázal, že ceny za posledních pár let znatelně vzrostly. Sehnat rozumné ubytování na delší dobu v kuse, navíc v atraktivní době kolem Velikonoc, se ukázalo jako prakticky nemožné. Bylo mi jasné, že se budeme stěhovat. I když jsem ještě netušil, že to bude celkem desetkrát. Kdykoli se někam chystám, začínám stejně: přemýšlím, jestli v daném městě neznám někoho osobně. Posledních několik let vídám na Facebooku příspěvky z Říma od spisovatelky a novinářky Martiny Leierové, se kterou jsme na sebe narazili, alespoň virtuálně, v redakci Lidových novin, kde jsme spolupracovali na několika článcích. Krátce před naší cestou do Říma jsem jí napsal a poprosil ji, zda by náhodou neměla nějaká doporučení na ubytování v Římě. Martina odpověděla obratem. Pár dobrých tipů jsme dostali, a to jsem v tu chvíli ještě netušil, že pro nás se svým manželem Marcelem udělají ještě mnohem víc. A já se za ty tipy alespoň částečně revanšoval svojí mapou architektury Říma. Odkaz na ni najdete na předposlední stránce této knihy.

1 Noční příjezd na adresu a otevření vstupních dveří domu, který navrhl Francesco Berarducci

Do Říma přilétáme v noci. Nemám proto čas zastavit se u krásné střešní betonové konstrukce s obrovskou konzolou, kterou navrhli na konci 50. let 20. století Amedeo Luccichenti a Vincenzo Monaco. Je tma, lije jako z konve, a tak raději rychle nasedáme do taxíku a míříme rovnou do místa našeho prvního ubytování. Až tam se bohužel dozvídáme, že nám majitel ubytování zrušil. Nezbývá nám nic jiného než napsat Martině. Jsou s Marcelem mimo město, ale okamžitě nám velkoryse nabídne, že první dva dny můžeme strávit u nich v bytě. Když mi pošle adresu, s překvapením zjistím, že se kryje s jedním bodem na mé mapě. První dva dny našeho římského pobytu tak strávíme v nádherném betonovém bytovém domě, který na konci 60. let 20. století navrhl skvělý architekt Francesco Berarducci. Nachází se na kopci kousek nad olympijským fotbalovým stadionem, kde dnes hrají svoje domácí zápasy oba římské kluby – Lazio i AS Řím. Vystupujeme z taxíku, mineme vrátnici a já si uvědomuju, že vcházíme do docela rozsáhlého areálu,

který je vyříznut z veřejného prostoru. Jde o klasickou Gated Community, místo rodinných či řadových domků, jak to často bývá zvykem, ji tvoří sestava samostatně stojících bytových domů. Je tma, vidět toho moc není, ale i tak mi jeden pohled na dům řekne mnohé. Jde o pozoruhodnou kompozici betonových prvků, které už při pohledu zvenku dávají tušit značnou prostorovou bohatost uvnitř. Typický zástupce brutalismu, který lidi rozděluje na dva tábory: na jeho bytostné příznivce a ty, kteří si o něm myslí jen to nejhorší. Procházíme brankou v plotě, která vymezuje soukromý prostor tohoto konkrétního domu (i přesto, že už ulice před ním je součástí zmíněného uzavřeného areálu). Okamžitě zaregistruju krásné usazení domu na terén s možností plynule sejít precizně navrženou a udržovanou zahradou do podzemní části budovy, kde tuším garáže, nebo do přízemní haly vedoucí k výtahům. Zahlédnu tu za oknem malou věc, která okamžitě upoutá mou pozornost – papírový modýlek domu. Ten bývá neklamným znamením, že jde o kancelář či alespoň malý ateliér nebo pracovnu architekta. Říká se, že první dojem je možné udělat jen jednou. Tomuto domu se to daří naprosto skvěle, a to rovnou díky tomu prvnímu, s čím jsme konfrontováni – vstupním dveřím. Ty tvoří obrovský kus otočného skla v masivním dubovém rámu daleko větších rozměrů, než by bylo z funkčního hlediska třeba. Miluju takové prvky. Jakmile něco co do velikosti přeženete, většinou tomu dodáte na významu, na vážnosti. Vstup do domu je svátek, zážitek, něco nezapomenutelného. Přesně tak je tomu

v tomto případě. Náš dojem ze vstupu je sice zesílen tím, že ho zakoušíme poprvé, a navíc v noci, ale myslím, že by nám ani po letech nezevšedněl. A ještě jedna věc mě zaujme. Přestože jde o dveře mimořádných rozměrů, co mají za sebou přes půl století existence, otevírají se hladce, bez skřípání a nejmenších problémů. Jdeme k výtahu, vyjíždíme do třetího patra a ocitáme se v malé chodbičce, která je přisvětlena proskleným atriem, jakousi vertikální světelnou studnou. Otvíráme dveře a vstupujeme dovnitř, do nejkrásnějšího a nejfantastičtějšího bytu, v jakém jsem kdy v životě byl. Kdybyste si tento dům chtěli prohlédnout na vlastní oči, najdete ho na adrese Via dei Colli della Farnesina 144.

2 Zevrubná prohlídku bytu a domu Protože do bytu dorazíme hodně po půlnoci, je mi jasné, že si jeho detailní prohlídku nechám na druhý den ráno. Základní principy tohoto prostoru ale vnímám i potmě. Dovnitř jsme vstoupili z delší boční strany na malou vyvýšenou platformu zádveří, ze které je možné pokračovat dál do hlavního obytného prostoru. Není tu žádná skříň, kam si odložit věci či boty, zato je tu velké zrcadlo. Druhý den ráno zjišťuju, že když na zrcadlo zatlačím, skříň se ukáže za ním. Pohled na obě strany prozrazuje značné rozměry jednotky, odhadem zhruba o velikosti tenisového kurtu, ale celková koncepce bytu vyvolává dojem ještě většího prostoru. Na obou jeho kratších stranách totiž není plná zeď, nýbrž prosklení, které sahá od podlahy ke stropu, a navíc ústí v působivé lodžie, jednu menší a jednu skutečně obrovskou, nacházející se o pár výškových stupňů níž. Díky tomu prostor bytu volně pokračuje až do zelené hradby stromů, která se nachází nedaleko. Květiny vysázené na lodžiích vytvářejí jednu vrstvu zeleně, druhou v podobě lesa zahlédnete o něco dál. Architektův sen. Prosklení, které přináší spoustu světla, prodlužuje prostor, ale nekompromituje soukromí. Nikdo se vám dovnitř nedívá.

Jedna z nejslavnějších staveb 20. století The Glass House se nachází ve městě New Canaan (USA), navrhl ji Philip Johnson. Téměř každý, kdo tento malý, kompletně prosklený pavilon uvidí, ho ihned komentuje slovy, že se v něm přece nedá bydlet, když je téměř všude vidět. Málokdo si ale dá tu práci zjistit, že k domu patří mimořádně rozsáhlý lesopark v podobě vlastního pozemku… Soukromí je zaručeno jinak než fasádou. Nejsem si jistý, zda je z přiložených fotografií patrné, do jak nádherného bytu jsme díky Martině a Marcelovi mohli vstoupit. (Ještě jednou tisíceré díky za to!) Ty nejkrásnější, nejpříjemnější a nejobytnější prostory se téměř nikdy nedaří na fotografii zachytit. Je to problém, který si uvědomuju už dlouho. Mockrát jsem za objektivem fotoaparátu cítil téměř bezmoc. Věděl jsem, že můžu ukázat nějaký detail, barvu, materiál, odraz světla, ale nikdy nepřenesu celkovou atmosféru. Troufám si tvrdit, že čím komplexnější a propracovanější je celkový prostorový záměr, tím menší máte šanci pochopit ho z fotografií. Proto jsou stavby v dobrých architektonických publikacích běžně doplňovány výkresy – půdorysy, řezy, pohledy nebo axonometriemi. Vyžaduje to delší trénink, abyste si výkresy dokázali v hlavě spojit s fotografiemi, a i tak se to někdy úplně nepodaří. O pocitu z interiéru bytu častokrát rozhoduje jeden delší rozměr. Architekti dobře vědí, že prostor s rozměry 9 × 4 metry působí větší než druhý, dimenzovaný na 6 × 6 metrů, přestože mají stejnou plochu. Tady, v bytě na Via dei Colli della Farnesina, ten dlouhý rozměr prostupuje celou hloubku samotné stavby a díky otevření

na obou koncích působí až nedozírně. Dojem z nekonečného prostoru je umocněn parketovou podlahou položenou ve stejném směru. Krásné je rovněž materiálové pojetí – kombinace režného zdiva v jemné béžové barvě s tmavou podlahou a světlým stropem. Téměř všude vestavěný skříňový nábytek. Neutrální pozadí dotváří odhalená betonová konstrukce a akcent tomu všemu dává nesmírně elegantní nábytek a osvětlení. Stále chodím kolem dokola a nevycházím z úžasu. Zírám na tu obrovskou míru detailů, kterým architekt věnoval pozornost. Přemýšlím nad tím, že u rodinného domu by mě to tak nešokovalo, ale u bytového domu je to nezvyklé a těžko pochopitelné. Chybí tu interakce s konkrétním klientem, budoucího nájemníka neznáte a pouze si ho představujete. A vytvořit natolik příjemný, a přitom individualizovaný prostor je vlastně malý zázrak. Dojem rodinného domu navozuje i mohutný vestavěný krb v boční stěně. V jedné z ložnic se nachází překrásný prvek v podobě malého dřevěného arkýře s vyklápěcím oknem a bočními okenicemi. Když se do prostoru takto koncipovaného okna posadíte, ocitnete se ve vzduchoprázdnu, před hlavní fasádou. Z arkýře si prohlížím téměř japonskou zahradu. Velké kruhové otvory v rovině terénu pouští světlo do podzemních garáží. Z oken vidíme sousední objekty. Nejsou stejné jako ten, ve kterém se nacházíme, ale určitou podobnost je mezi nimi možné vystopovat. V kuchyni mě nejvíc upoutá digestoř nad sporákem v podobě bílé keramické lastury. Jeden prvek, který úplně promění atmosféru kuchyně

a pocitově ji unáší někam do Skandinávie. Obklad na stěnách už není režný a béžový, ale bílý a leskle glazovaný, jak se na vyšší zátěž sluší a patří. Balkony jsou proti slunci kryty vysunovacími markýzami, které se dají snadno přichytit k jemnému trubkovému zábradlí. Snáze tak odolají větru. Betonové ostění balkonů je tak hluboké a vhodně doplněné o rostliny, že nevidíte na balkon nejbližšího souseda a vzájemně se nerušíte. Přemýšlím nad tím, že kdyby takto vypadala většina současných bytových domů, popularita samostatně stojících rodinných domů by prudce klesla. Jste v bytě, ale v mnoha jeho místech se cítíte jako ve vlastním domě. Stále se ale nacházíte ve čtvrti, jejíž hustota osídlení je o dost vyšší než u satelitu rodinných domů; a pro město tedy daleko zdravější a ekonomičtější. Zaslechnu dětský smích a rány míčem, neklamná znamení toho, že někde v blízkosti se hraje vybíjená... Za chvíli zjistím, že hned vedle je terasa křesťanské školy a les, do kterého se dívám, je zelené okolí vojenského hřbitova. Tak proto zůstal v tomto atraktivním místě nezastavěn.