Kapitola 1
S
eft se vlekl přes Velkou planinu, na zádech proutěný koš s pazour kovými kameny určenými k obchodování. Šel s otcem a dvěma staršími bratry. Všechny tři nenáviděl. Pláň se táhla do všech stran, kam až dohlédl. Zelená letní tráva byla posetá žlutými pampeliškami a červeným jetelem, které v dáli přecházely do jemného oranžového a zeleného oparu. Velká stáda dobytka a ovcí, mnohem více, než dokázal spočítat, se spokojeně pásla. Žádná cesta tu nebyla, ale oni věděli, kudy se pustit, aby zvládli svou pouť za dlouhého letního dne urazit s dostatečným časovým předstihem. Slunce pražilo Seftovi na hlavu. Na převážně rovné pláni se nacházela mírná stoupání a klesání, která se ovšem nejeví tak mírná, když nesete těžký náklad. Jeho otec Cog udržoval stále stejný krok, bez ohledu na terén. „Čím dřív se tam dostaneme, tím dřív můžeme odpočívat,“ opakoval, a ta pitomě samozřejmá slova Sefta dopalovala. Pazourek byl nejtvrdší kámen a Seftův otec měl srdce jako pazourek. Šedovlasý a s šedým obličejem, nijak velký, zato velmi silný, a když synové vzbudili jeho nelibost, trestal je pěstmi tvrdými jako kámen. Vše, co mělo řezný okraj, se dělalo z pazourku, od seker přes hroty šípů až po nože. Pazourkový kámen potřeboval každý a vždy ho šlo směnit, za cokoli chcete – jídlo, oblečení, dobytek. Někteří lidé pazourky skladovali, věděli, že budou vždy cenné a nikdy se nezkazí. Seft se těšil, že uvidí Neen. Od jarního obřadu na ni myslel každý den. Setkali se poslední večer jeho pobytu, seděli a povídali si do noci. Chovala se tak vřele a přátelsky, že si byl jistý, že ho má ráda. Když se