Kapitola 1
Seft se vlekl přes Velkou planinu, na zádech proutěný koš s pazourkovými kameny určenými k obchodování. Šel s otcem a dvěma staršími bratry. Všechny tři nenáviděl.
Pláň se táhla do všech stran, kam až dohlédl. Zelená letní tráva byla posetá žlutými pampeliškami a červeným jetelem, které v dáli přecházely do jemného oranžového a zeleného oparu. Velká stáda dobytka a ovcí, mnohem více, než dokázal spočítat, se spokojeně pásla. Žádná cesta tu nebyla, ale oni věděli, kudy se pustit, aby zvládli svou pouť za dlouhého letního dne urazit s dostatečným časovým předstihem.
Slunce pražilo Seftovi na hlavu. Na převážně rovné pláni se nacházela mírná stoupání a klesání, která se ovšem nejeví tak mírná, když nesete těžký náklad. Jeho otec Cog udržoval stále stejný krok, bez ohledu na terén. „Čím dřív se tam dostaneme, tím dřív můžeme odpočívat,“ opakoval, a ta pitomě samozřejmá slova Sefta dopalovala. Pazourek byl nejtvrdší kámen a Seftův otec měl srdce jako pazourek. Šedovlasý a s šedým obličejem, nijak velký, zato velmi silný, a když synové vzbudili jeho nelibost, trestal je pěstmi tvrdými jako kámen.
Vše, co mělo řezný okraj, se dělalo z pazourku, od seker přes hroty šípů až po nože. Pazourkový kámen potřeboval každý a vždy ho šlo směnit, za cokoli chcete – jídlo, oblečení, dobytek. Někteří lidé pazourky skladovali, věděli, že budou vždy cenné a nikdy se nezkazí. Seft se těšil, že uvidí Neen. Od jarního obřadu na ni myslel každý den. Setkali se poslední večer jeho pobytu, seděli a povídali si do noci. Chovala se tak vřele a přátelsky, že si byl jistý, že ho má ráda. Když se
v následujících týdnech dřel v jámě, často si představoval její obličej.
V jeho snech měla vždy úsměv na tváři a předkláněla se, aby mu něco řekla, něco hezkého. Vypadala krásně, když se usmívala.
Když se rozcházeli, políbila ho na rozloučenou.
Nesetkal se s mnoha dívkami, celý den pracoval v díře v zemi, ale ty, které poznal, na něj nikdy takhle nezapůsobily.
Jeho bratři ho s Neen viděli a vytušili, že se do ní zamiloval. Dneska se mu za chůze posmívali vulgárními poznámkami. Olf, velký a hloupý, se zeptal: „Tentokrát jí ho tam šoupneš, Sefte?“ a Cam, který Olfa ve všem následoval, dělal přirážecí pohyby pánví a pak se oba rozchechtali, až to připomínalo dvě vrány na stromě. Mysleli si, že jsou vtipní. Chvilku v tomto tónu pokračovali, ale brzy jim posměšky došly. Moc nápadití nebyli.
Své koše nosili v náručí, na ramenou nebo na hlavách, ale Seft vymyslel způsob, jak si pomocí kožených popruhů připnout koš na záda. Nešikovně se to nasazovalo a odkládalo, ale když si člověk koš upevnil, neslo se to pohodlně. Bratři si z toho dělali legraci, říkali o něm, že je chcípáček, on si už ale na takové řeči zvykl. Byl v rodině nejmladší a nejchytřejší a oni mu jeho bystrost záviděli. Otec nikdy nezasahoval; dokonce se zdálo, že ho hádky a bitky synů těší. Když Sefta šikanovali, Cog mu řekl, aby se pochlapil.
Jak pokračovali v chůzi, Seft začal navzdory svému dobře vymyšlenému vylepšení pociťovat tíhu koše. Při pohledu na ostatní se mu zdálo, že nejsou tak unavení jako on. To mu připadalo zvláštní, protože byl stejně silný jako oni. Jenže potí se jedině on.
Podle slunce bylo poledne, když Cog vyhlásil odpočinek, a oni se posadili pod jedním jilmem a odložili koše na zem. Žíznivě pili vodu z čutory – zašpuntovaného džbánku, který si každý nesl v koženém závěsu. Velkou planinu ohraničovaly na severu, východě a jihu řeky, ale přímo na pláni se nacházelo jen nemnoho potoků či rybníků, z nichž četné v létě vysychaly; moudří poutníci si proto vodu nosili. Cog rozdal plátky studeného vepřového masa a všichni se pustili do jídla. Potom si Seft lehl na záda, hleděl do listnatých větví stromu a užíval si klidu.
Příliš brzy Cog oznámil, že musejí jít dál. Seft se otočil, chtěl zvednout svůj koš, ale při pohledu na něj zaváhal. Pazourkové kameny
z podzemních slojí byly temně černé, blyštivé a měly jemnou bílou krustu. Když se do nich udeřilo kamenem, odštíply se tenké vrstvy, a tímto způsobem se tvarovaly. Pazourky v Seftově koši otec už zčásti opracoval, otloukl je zhruba do správného tvaru, aby se z nich staly nože, hlavy seker, škrabadla, propichovače nebo jiné nástroje. V této formě už byly o trochu lehčí, lépe se nesly. Pro zkušeného lamače pazourků, který je otlouká do konečného tvaru, měly také větší cenu.
Vypadalo to že v Seftově koši jich je víc, než když se ráno vydávali na cestu. Nezdá se mu to? Ne, byl si jistý, že to není pouhé zdání. Pohlédl na bratry.
Olf se zubil od ucha k uchu a Cam se pochechtával.
Seftovi došlo, co se stalo. Bratři za chůze vytáhli pazourky ze svých košů a potají je strčili do jeho koše. Teď si vybavil, jak se k němu zezadu přiblížili a sprostě vtipkovali o jeho milostném vztahu. Tím odvedli jeho pozornost od toho, co měli ve skutečnosti za lubem.
Žádný div, že ho ranní túra unavila.
Ukázal na ně. „Vy jedni…“ obořil se na ně rozezleně.
Mohli se popukat. Cog se chechtal také: nepochybně o té rošťárně věděl.
„Zatracený dobytci,“ ulevil si hořce Seft.
„To byl jen žertík!“ prohodil Cam.
„Ohromně legrační.“ Seft se obrátil k otci. „Proč jsi je nezarazil?“
„Nestěžuj si,“ odbyl ho otec. „Pochlap se!“
„Teď to musíš nést po zbytek cesty, protože jsi naletěl,“ oznámil mu Olf.
„Tohle si myslíš?“ Seft si klekl a vysypával ze svého koše na zem pazourky, dokud neměl opět zhruba původní náklad.
„Já je sbírat nebudu,“ prohlásil Olf.
„Já taky ne,“ přidal se Cam.
Seft zvedl svůj koš, nyní lehčí, a hodil si ho na záda. Pak vykročil dál.
„Okamžitě se vrať,“ uslyšel, jak říká Olf.
Seft si ho nevšímal.
„Tak jo, já si tě podám.“
Seft se otočil a šel zpátky. Olf si to namířil k němu.
Před rokem by se byl Seft vzdal a udělal by, co mu Olf nařídil. Jenže od té doby vyrostl a zesílil. Olfa se stále bál, ale nyní se už svému
strachu nepoddával. Sáhl rukou přes rameno a vytáhl z koše kus pazourku. „Chceš nést další kámen?“ zeptal se.
Olf vztekle zařval a rozběhl se.
Seft mrštil pazourkem. Měl silné paže mladého muže, který tráví dny kopáním, a vrhl kámen vší silou.
Zasáhl Olfovu nohu nad kolenem. Jeho bratr zavyl bolestí, odkulhal dva kroky a padl na zem.
„Příští dostaneš do palice, pitomče,“ dodal Seft. Otočil se k otci a zeptal se: „Pochlapil jsem se?“
„Už dost těch nesmyslů,“ řekl Cog. „Olfe a Came, zvedněte svoje náklady a hněte kostrou.“
„A co ty kameny, co nechal Seft na zemi?“ zeptal se Cam.
„Seber je, ty troubo.“
Olf se vrávoravě postavil. Zcela jasně nic pochroumaného neměl, kromě hrdosti. Spolu s Camem posbírali pazourky a naložili si je do košů. Potom vyrazili za Seftem a Cogem. Olf kulhal.
Cam dohnal Sefta. „Tohles neměl dělat,“ vyčetl mu.
„Byl to jen žertík,“ odpověděl Seft.
Cam se stáhl.
Seft kráčel dál. Srdce mu bušilo jako o závod: vystrašili ho. Ale vyšel z toho dobře – prozatím.
Ve dnech po obřadu jarní rovnodennosti se rozhodl, že při první příležitosti svou rodinu opustí. Zatím však nevymyslel, jak se bude sám živit. Kopání kamene byla odjakživa týmová práce, nikdy sólová. Musí svou budoucnost naplánovat. Bylo by příliš ponižující, kdyby se musel sklíčený a hladový vrátit k rodině a doprošovat se, aby směl zaujmout své staré postavení.
S jistotou věděl jen to, že si přeje, aby součástí jeho plánu byla Neen.
Monument byl obehnaný vysokým náspem zeminy. Vcházelo se mezerou v kruhu, která směřovala k severovýchodu. O kus dál se nacházel shluk domků, které patřily kněžkám. Dnes do Monumentu nikdo nevystupoval. Obřad letního slunovratu se bude konat zítra.
Lidé přicházeli k Monumentu kvůli čtvrtletním obřadům, ale shromáždění tolika osob zblízka i zdaleka poskytovalo vhodnou příležitost k obchodování, a tak s sebou přinášeli různé věci. Někteří tu
teď svou nabídku vystavovali. Věděli, že do posvátného kruhu chodit nemají. Dávali přednost prostranství poblíž vchodu a drželi se stranou od domů kněžek.
Když se Seft a jeho rodina blížili, ve vzduchu už bylo cítit vzrušení a slyšet hlaholící hlasy. Lidé přicházeli ze všech stran. Jedna skupina se každoročně setkávala v malé vesnici na vrcholu kopce vzdálené odtud čtyři dny chůze severovýchodním směrem, pak pokračovala po řádně prošlapané stezce, o které se říkalo, že je to prastará cesta, a jak putovali od vesnice k vesnici, připojovali se k nim další účastníci pochodu, až ten dlouhý zástup lidí a dobytka dorazil k Monumentu.
Cog se zastavil vedle dvojice zvané Ev a Fee, kteří vyráběli provazy z popínavého zimolezu. Kopáči kamenů vyprázdnili své koše a Cog začal rovnat hromadu pazourků.
Při práci Coga vyrušil jiný kopáč, Wun, malý muž se žlutýma očima. Seft se s ním setkal už dříve, několikrát. Tenhle družný chlapík se s každým přátelil a moc rád si poklábosil zejména s dalšími kopáči.
Vždycky věděl, co se kde děje. Seft si myslel, že je dotěrný.
Wun si potřásl s Cogem rukou, použil neformální stisk levé ruky pravou. Potřesení pravýma rukama bylo oficiální, naznačovalo spíš úctu než přátelství. Vřelý vztah se vyjádřil tak, že si lidé potřásli levou s pravou a zároveň pravou s levou.
Cog byl jako vždy zamlklý, ale Wun si toho očividně nevšímal. „Tak koukám, že tu jste všichni čtyři,“ prohodil. „On nikdo vaši jámu nehlídá?“
Cog se na něj podezíravě zahleděl. „Každý, kdo se nám do ní pokusí vlézt, skončí s rozmlácenou palicí.“
„To je dobře,“ řekl Wun, předstírající, že sdílí Cogovu bojovnost. Celou dobu si pozorně prohlížel hromadu zčásti dokončených pazourků a vyhodnocoval jejich kvalitu. „Mimochodem,“ poznamenal, „je tu jeden obchodník, co má obrovskou sbírku paroží. Úžasné.“
Jelení parohy, tvrdé téměř jako kámen a se špičatými konci, patřily mezi nejdůležitější nástroje kopáčů, kteří je používali jako krumpáče.
„To by stálo za vidění,“ obrátil se Olf ke Camovi.
Všichni se soustředili na Wuna a Sefta si nikdo nevšímal. Ten vycítil šanci, tiše se vytratil a rychle zmizel v davu.
Od Monumentu vedla přímá cesta k nedaleké vesnici zvané Zátoka. Po obou stranách udusané cesty se pásl dobytek. Seft neměl krávy rád. Když se na něj dívaly, nevěděl, co si myslí.
Až na tohle pastevcům záviděl. Nedělali nic jiného, než jen tak posedávali a hlídali stáda. Nemuseli celý den tlouct kladivem do pazourkové sloje, lámat tvrdý kámen a šplhat s ním po tyči na povrch. Hovězí dobytek, ovce i vepři se množili s drobnou pomocí sami a pastevci pořád víc a víc bohatli.
Když dorazil do Zátoky, zíral na domky, které vypadaly jeden jako druhý. Každý měl nízké zdi z proutí a hlíny a střechu z drnů položených na krovech. Dveřní otvor tvořily dva kůly s přivázaným překladem. V létě všichni vařili venku, ale v zimě se ve vnitřním ohništi udržoval stálý oheň. Pod krovy se zavěšovalo maso, aby se vyudilo. V tuto dobu však zůstávala proutěná branka od poloviny výšky dveřního otvoru otevřená, takže dovnitř proudil čerstvý vzduch, ale zároveň bránila vlézt do domu toulavým psům a všem malým stvořením, která v noci hledají jídlo: myším, ježkům a rychlým rejskům. V zimě se dveřní otvor zcela zavíral důkladnější proutěnou brankou, která přesně odpovídala jeho rozměrům.
Po vesnici a okolní půdě se potulovala spousta vepřů, kteří svými rypáky pátrali po čemkoli jedlém.
Asi polovina domů zela prázdnotou. Tyto domy sloužily návštěvníkům, kteří tu čtyřikrát ročně přespávali. Pastevci se o ně starali, protože jim přinášeli velké bohatství tím, že přicházeli obchodovat.
Obřady se konaly o podzimní rovnodennosti, o zimním slunovratu, o jarní rovnodennosti a o letním slunovratu; ten nastane zítra. Klíčovou úlohou kněžek bylo udržovat přehled o dnech roku, aby mohly lidem třeba oznámit, že podzimní rovnodennost bude za šest dní.
Seft zastavil jednu pastevkyni a zeptal se jí na cestu k Neeninu domu.
Většina lidí Neen znala, protože její matka byla významná osoba, stařešina, a tak dostal pokyny a brzy dům našel. Byl čistý, uklizený a prázdný. Podivil se – žijí tu čtyři lidé a nikdo z nich není doma! Ale bezpochyby mají spoustu práce ve spojitosti s obřadem.
Plný netrpělivosti začal Neen hledat. Procházel kolem domů, očima pátral po jejím usměvavém kulatém obličeji a bujných tmavých vlasech.
Všiml si, že do volných domů se už nastěhovalo mnoho návštěvníků; šlo
o jednotlivé osoby i celé rodiny s dětmi, někteří s vykulenýma očima projevovali zvědavost těch, kteří se ocitli na neznámém místě.
V obavách přemýšlel, jak ho Neen asi přivítá. Od oné noci, kterou strávili společným povídáním, uplynulo čtvrt roku. Chovala se k němu tehdy vřele, ale třeba mezitím ochladla. Byla tak přitažlivá a milá, že se o ni určitě zajímá spousta mužů. Na mně nic zvláštního není, pomyslel si. A jsem o několik slunovratů mladší než ona. Zdálo se, že Neen to nevadí, ale on měl pocit, že je mimořádně zdvořilá.
Došel ke břehu řeky, kde vládl neustálý ruch. Lidé si chodili pro čerstvou vodu z míst proti proudu, zatímco níže po proudu se myli a prali si oblečení. Neen neviděl, ale ulevilo se mu, když narazil na její sestru, se kterou se setkal při obřadu během poslední jarní rovnodennosti. Byla to sebejistá dívka s hřívou kudrnatých vlasů a s odhodlaným výrazem. Odhadoval ji tak na třináct slunovratů. Zítra jí může být čtrnáct. Lidé z Velké planiny počítali věk v letních slunovratech, takže následující den bude každý o rok starší.
Jak se jen jmenovala? Vybavil si to: Joia.
Ona a dvě kamarádky si zřejmě myly boty v řece. Měly obuv jako každý jiný, ploché kusy kůže vyříznuté do tvaru chodidla a děrované, aby se dírkami mohly protáhnout šňůrky z kravských šlach; ty se pevně stahovaly, a boty tak na noze dobře držely.
Došel k ní a zeptal se: „Pamatuješ se na mě? Já jsem Seft.“
„Samozřejmě, pamatuju.“ Pozdravila ho formálně. „Kéž se na tebe usměje bůh slunce.“
„I na tebe. Proč si myjete boty?“
Zahihňala se. „Protože nechceme, aby nám páchly nohy.“
Na tohle Seft nikdy nepomyslel. Co když Neen jeho nohy páchly?
Už teď se styděl. Rozhodl se, že si boty při nejbližší příležitosti umyje.
Obě Joiiny kamarádky si něco špitaly a chichotaly se, jak to dívky někdy z neznámého důvodu dělají. Joia se po nich s nevolí ohlédla, povzdechla si a hlasitě pronesla: „Předpokládám, že hledáš mou sestru Neen.“
„Samozřejmě.“
Výraz obou kamarádek vyjadřoval: Tak takhle to je.
„Váš dům je prázdný,“ pokračoval Seft. „Nevíš, kde Neen je?“
„Pomáhá s pohoštěním. Mám ti ukázat cestu?“
To je od ní laskavé, pomyslel si, nabídnout se, že odejde od kamarádek, aby mu pomohla. „Ano, prosím.“
Vesele se rozloučila s kamarádkami, mokré boty v ruce. „Pohoštění připravují Chack a Melly a všichni jejich příbuzní, synové, dcery, bratranci, sestřenice a nevím kdo ještě,“ pokračovala sdílně. „Je to velká rodina, což je dobře, protože půjde o velkou hostinu. Uprostřed vesnice je volné místo a tam to dělají.“
Jak teď kráčeli bok po boku, Sefta napadlo, že by mu Joia možná mohla říct, co k němu Neen cítí. Zkusil to. „Můžu se tě na něco zeptat?“
„Jistě.“
Zastavil se a ona také. Promluvil tlumeným hlasem. „Pověz mi popravdě, myslíš, že mě Neen má ráda?“
Joia měla krásné oříškově hnědé oči, které se teď na něj upřímně zahleděly. „Myslím, že má, i když nemůžu říct, jak moc.“
Tahle odpověď ho neuspokojila. „Hm, a mluví o mně někdy?“
Joia zamyšleně přikývla. „No, mám dojem, že se o tobě nejednou zmínila.“
Je opatrná, nechce nic prozradit, pomyslel si zklamaný Seft. Přesto naléhal dál. „Já ji opravdu chci poznat líp. Myslím, že je… nevím, jak ji popsat. Rozkošná.“
„Takové věci bys měl říkat jí, ne mně.“ Joia se usmála, aby napomenutí zmírnila.
Snažil se dál. „Ale uslyší to ráda?“
„Myslím, že tě ráda uvidí, ale víc říct neumím. Za sebe bude mluvit sama.“
Seft byl o dva letní slunovraty starší než Joia, nedokázal ji nicméně přesvědčit, aby mu důvěřovala. Uvědomil si, že ta dívka má silnou osobnost. „Já jenom nevím, jestli to Neen cítí stejně jako já,“ pronesl nešťastně.
„Zeptej se jí a dozvíš se to,“ odpověděla Joia a Seft v jejím tónu zaslechl náznak netrpělivosti. „Co můžeš ztratit?“
„Mám ještě jednu otázku,“ řekl. „Má ráda ještě někdo jiného?“
„Hm…“
„Takže má.“
„On ji rád má, to je jisté. Jestli má ráda ona jeho, to říct nedokážu.“ Joia začichala do vzduchu. „Cítíš to?“
„Pečené maso.“ Sběhly se mu sliny.
„Jdi za nosem a najdeš Neen.“
„Děkuju ti za laskavou radu.“
„Hodně štěstí.“ Otočila se a zamířila zpátky.
Šel dál. Každá ze sester je jiná, přemítal. Joia je rázná a rozkazovačná, Neen moudrá a laskavá. Obě byly přitažlivé, ale on miloval Neen.
Vůně masa stále zesilovala a Seft došel k otevřenému prostranství, kde se na rožních peklo několik volků. Hostina se bude konat až zítra večer, ale on tušil, že připravit něco tak velkého trvá dlouho. Menší kusy – ovce a vepři – se bezpochyby budou rožnit zítra.
Kolem pobíhalo asi dvacet mužů, žen i dětí, starali se o ohně a otáčeli rožně. Po chvíli Seft spatřil Neen, sedící se zkříženýma nohama na zemi a se sehnutou hlavou soustředěnou na nějakou práci.
Vypadala jinak, než si ji pamatoval, ale ještě rozkošněji. Byla opálená letním sluncem a tmavé vlasy měla protkané světlejšími pramínky. Nad prací se mračila a ten zamračený výraz byl neskutečně okouzlující.
Používala pazourkový škrabák na čištění vnitřní strany nějaké kůže, bezpochyby z některého právě rožněného dobytčete. Seft si vzpomněl, že Neenina matka je koželužka. Síla dívčina soustředění ho uchvátila natolik, že mu málem vyhrkly slzy.
Přesto se ji chystal vyrušit.
Vydal se přes otevřený prostor a s každým krokem jeho napětí narůstalo. Proč si dělám obavy? ptal se sám sebe. Měl bych být šťastný.
A já jsem šťastný. Ale taky se hrozně bojím.
Zastavil se před ní s úsměvem. Chvíli jí trvalo, než odtrhla pohled od kůže. Pak zvedla hlavu, spatřila ho a po obličeji se jí rozlil úsměv tak krásný, že se mu málem zastavilo srdce.
Po chvíli řekla: „To jsi ty.“ „Ano,“ přitakal šťastně. „Já.“
Odložila škrabák a kůži, pak se zvedla. „Tohle dodělám později,“ prohodila. Vzala Sefta za paži a odkopla z cesty vepříka. „Pojď někam, kde je víc klidu.“
Zamířili na západ, pryč od řeky. Terén stoupal, jak to u řek už bývá. Seft s ní chtěl mluvit, jen nevěděl, jak začít. Po jistém rozmýšlení vyhrkl: „Jsem moc rád, že tě zase vidím.“
Usmála se. „Já cítím totéž.“
Začíná to dobře, pomyslel si.
Došli k podivné stavbě tvořené soustřednými kruhy z kmenů stromů. Zřejmě nějaké posvátné místo. „Lidi sem chodí, aby se zklidnili a rozjímali,“ vysvětlila mu Neen. „Nebo aby si povídali, jako my. A scházejí se tady stařešinové.“
„Pamatuju, jak jsi říkala, že tvoje matka je stařešina.“
„Ano. Ona je skutečně dobrá při řešení sporů. Dokáže lidi přimět, aby se uklidnili a uvažovali rozumně.“
„Taková byla i moje matka. Dokázala přivést tátu k rozumu, někdy.“
„Říkal jsi mi, že umřela, když ti bylo deset slunovratů.“
„Ano. Otěhotněla, už když byla starší, a ona i miminko zemřely.“
„Musí ti chybět.“
„Ani nedokážu říct jak moc. Než umřela, neměl táta s námi třemi kluky nic společného. Třeba se bál zvednout mimino, nebo něco takového. Nás se nikdy ani nedotkl, dokonce s námi ani nemluvil. Potom, když máma umřela, musel se najednou o nás starat. Myslím, že péči o děti nesnášel, a nás nesnášel, protože ho k tomu nutíme.“
„To je strašné,“ řekla tiše Neen.
„Ještě dodnes se nás nikdy nedotkne – jedině když nás trestá.“
„On tě tluče?“
„Ano. A bratry taky.“
„Neměla vaše matka nějaké příbuzné, kteří by vás mohli chránit?“
Seft věděl, že tohle je velká část problému. Očekává se, že když nějaká žena zemře, o děti se postarají její rodiče, sourozenci a bratranci a sestřenice. Jenže z matčiny strany nikdo takový neexistoval. „Ne,“ zavrtěl hlavou, „matka žádné příbuzné neměla.“
„Proč od otce prostě neodejdeš?“
„Jednoho dne odejdu, brzy. Ale musím vymyslet, jak se sám uživit. Vykopat jámu trvá dlouho a já bych umřel hlady dřív, než bych z ní vylezl s nějakým pazourkem, který se dá směnit za jídlo.“
„Proč prostě nesbíráš pazourkové kameny v potocích a na polích?“
„To je jiný druh pazourku. Tyhle kameny mají skryté vady, takže se pak často lámou, ať už při opracování, nebo když se používají jako nářadí. My dobýváme slojový kámen, ten se neláme. Dá se proto použít na hlavy velkých seker, které lidi potřebují ke kácení stromů.“
„Jak to děláte? Jak kopete jámu?“
Seft si sedl a Neen ho následovala. Poplácal trávu vedle sebe. „Vrstva země tady není moc vysoká. Když kopáme, brzy narazíme na bílý kámen zvaný křída. Křídu vykopeme krumpáči z jeleního paroží.“
„To mi připadá jako těžká práce.“
„Všechno, co se dělá s pazourky, je těžké. My si nejdřív namažeme ruce jílem, aby se nám nedělaly puchýře. Pak se prokopáváme křídou – to může trvat týdny – a někdy nakonec narazíme na vrstvu slojového kamene.“
„A někdy ne?“
„Přesně tak.“
„Takže všechno, co jste dělali, je na nic.“
„A my musíme začít někde jinde a vykopat novou jámu.“
„Nikdy mi nepřišlo na mysl přemýšlet o tom, jak lidi hledají pazourky v zemi.“
Seft jí toho mohl povědět víc, ale nechtělo se mu mluvit o jejich dobývání. „Jaký byl tvůj otec?“ zeptal se. Už předtím mu řekla, že jí otec zemřel.
„Milý – pohledný, laskavý a chytrý. Jenže nebyl opatrný, a udupala ho rozzuřená kráva.“
„Jsou krávy nebezpečné?“ Seft jí neprozradil, že se jich bojí.
„Jsou nebezpečné, zvlášť když mají telata. V jejich blízkosti je nejlepší dávat si pozor. Jenže táta prostě takový nebyl.“
Seft nevěděl, co na to říct.
„Mně to zlomilo srdce. Týden jsem plakala,“ vzpomínala.
„To je moc smutné,“ pokýval hlavou.
Neen přisvědčila a on vytušil, že to řekl správně.
„Pořád jsem z toho smutná. I po všech těch letech.“
„Co zbytek vaší rodiny?“
„Měl by ses s nimi seznámit,“ navrhla Neen. „Nechceš jít se mnou k nám domů?“
„Strašně rád.“
Odešli z posvátného místa a vydali se přes vesnici. Seft pozvání dychtivě přijal, protože to chápal jako znamení, že ho Neen má skutečně ráda, ale strachoval se, jestli udělá na rodinu dobrý dojem. Tihle vesničané měli vytříbený vkus – myjou si boty! On žil drsný život a neměli skoro žádné společenské styky. Jeho rodina se nikdy
nikde nezdržovala dlouho: postavili si obydlí poblíž jámy, kde zrovna pracovali, a zase ho opustili, jakmile se přesunuli dál. Teď bude muset mluvit s Neeninou matkou, určitě význačnou osobou. Ona ho bude na oplátku vyhodnocovat jako možného otce jejích vnoučat. Co jí řekne?
Z hrnce usazeného ve žhavých uhlících ohně před domem Neeniny rodiny stoupala vůně hovězího a bylin. Žena, která míchala obsahem hrnce, byla starší verzí Neen, s vráskami kolem očí a stříbrnými pramínky v černých vlasech. Seftovi věnovala na přivítanou úsměv, úplně stejný jako ten Neenin, jen o něco vrásčitější.
„Mami, tohle je můj přítel Seft,“ představila ho Neen. „Dobývá pazourkové kameny.“
„Kéž se na tebe usměje bůh slunce,“ pozdravil Seft.
„I na tebe,“ odpověděla. „Já se jmenuju Ani.“
„A tohle je můj bratříček Han,“ pokračovala Neen.
Seft spatřil světlovlasého chlapce starého tak osm či devět letních slunovratů, který seděl na zemi vedle spícího štěněte. „Úsměv i na tebe,“ použil Seft zkrácenou verzi pozdravu.
„I na tebe,“ odpověděl Han zdvořile.
Byly tu ještě dvě další děti. Vedle Hana seděla malá holčička a hladila štěně. „A tohle je Hanova kamarádka Pia,“ představila ji Neen.
Seft nevěděl, co holčičce říct, ale zatímco si to rozmýšlel, promluvila ona na něj, čímž odhalila, že je společensky zběhlejší, než odpovídá jejímu věku. „Moji příbuzní jsou rolníci,“ řekla mu. „Já žiju v Usedlosti. Tady jsem na obřad.“ Odmlčela se a důvěrně se svěřila: „Táta mě nenechá, abych si hrála s dětmi pastevců, ale on tady dneska není.“ Byla menší než její kamarád Han, ale díky své sebejistotě se zdála starší. Pak ještě dodala: „Opatruju bratrance Stama. Jsou mu skoro čtyři.“
Stam vypadal nasupeně a nic neřekl.
„Pověz mi, Pio, proč táta nepřišel letos na obřad?“ zeptala se se zájmem Ani. „Obvykle chodí.“
„Musel zůstat doma. Všichni muži tam zůstali.“
„To bych ráda věděla proč,“ prohodila Ani zamyšleně.
Zřejmě v tom viděla něco důležitého, co Seftovi uniklo.
Od těchto úvah ho odvedl Han, který na něj hleděl se směsicí obdivu a zvědavosti. „Může být každý kopáčem pazourků?“ zeptal se.
„Tak úplně ne,“ odpověděl Seft. „Obyčejně to dělají celé rodiny.
Mladé učí jejich rodiče. Je třeba hodně se učit.“
Han vypadal sklíčeně. „To znamená, že já musím být pastevec.“
Zdálo se, že po tom Han zrovna moc netouží. Seft vytušil, že se chce dostat pryč a poznat něco ze zbytku světa. Nejspíš z toho vyroste.
„Jak se jmenuje tvůj pes?“ zajímal se Seft.
„Ještě žádné jméno nemá.“
„Myslím, že by se měla jmenovat Kráska,“ nadhodila Pia.
„Hezké jméno,“ pochválil ji Seft.
Štěňátko, aniž se probudilo, hlasitě pšouklo. Han se rozchechtal a Pia rozhihňala.
„Jméno Kráska se jí nelíbí,“ usoudila Ani s úsměvem. „Posaď se, Sefte. Udělej si pohodlí.“
Seft a Neen usedli na podlahu. Seft si pomyslel, že vše probíhá docela dobře. Povídal si s Neeninou matkou a bratříčkem a zatím se nijak neztrapnil. Cítil, že se jim líbí. A oni se mu také líbili.
Objevila se Neenina mladší sestra Joia a nesla si boty. „Takže jsi Neen našel,“ obrátila se k Seftovi. Položila boty poblíž ohně, aby uschly.
„Ano – díky za pomoc.“
„Líbí se ti být kopáčem?“
Tohle byla přímá otázka a Seft se rozhodl pro přímou odpověď. „Ne. A nelíbí se mi pracovat pro otce. Jakmile vymyslím, jak se uživit sám, odejdu.“
„To je zajímavé, Sefte,“ prohodila Ani. „Co bys mohl dělat místo kopání?“
„To je ten problém – nevím. Jsem dobrý tesař, tak bych mohl dělat lopaty, palice nebo luky. Myslíš, že by se daly směnit za jídlo?“
„Určitě,“ odpověděla Ani, „zejména kdyby byly lepší než to, co si lidi vyrobí sami.“
„Ale ano, to by byly,“ nepochyboval Seft.
„Jsi hodně sebejistý,“ poznamenala Joia.
Seft si povšiml, že ráda ostatní konfrontuje. Ale dokáže být i laskavá. Člověk může být obojí. Zamyšleně se zeptal: „Není důležité vědět, v čem jsi dobrý, a v čem špatný?“
„A v čem jsi špatný, Sefte?“ zeptala se rošťácky.
„Nefér otázka!“ protestovala Neen.
„Neumím si s nikým moc povídat,“ připustil Seft. „V jámě prohodíme sotva tři slova za den.“
„Mluvíš moc hezky,“ pochválila ho Neen. „Mojí sestřičky si nevšímej – je zlomyslná.“
„Večeře je připravená,“ oznámila Ani a předešla tím sesterské rozepři. „Joio, přines misky a lžíce.“
Zatímco jedli, denní světlo pomalu sláblo. Vzduch začal být příjemně vlahý a obloha se zbarvila jemně šedými odstíny soumraku. Noc bude teplá.
Jídlo chutnalo skvěle. Maso se vařilo s planými rostlinami. Seft poznal mochnu, lopuchu a divoký celer. Změkly a nasákly chuť hovězího. Seft uvažoval o rozdílu mezi touto rodinou a jeho vlastní. Všichni členové Neeniny rodiny se k sobě chovali hezky. Neexistovalo tu žádné nepřátelství. Joia se projevovala bojovně, ale nic vážného to neznamenalo. Nepochyboval, že tady jeden druhého nikdy neuhodil.
Přemýšlel, co se stane, až padne noc. Bude se muset vrátit k otci a bratrům? Nebo mu dovolí spát tady – možná vedle Neen? Doufal, že nějak stráví noc společně s Neen.
Když dojedli, Ani požádala Neen, aby odnesla misky a lžíce k řece a umyla je. Seft šel přirozeně s ní. Poté co namočili nádobí do vody, Neen prohodila: „Myslím, že Kráska by bylo pro štěně dobré jméno.“
„Já jsem nikdy psa neměl,“ svěřil se Seft. „Ale když jsem byl kluk, moc jsem o psa stál, chtěl jsem ho pojmenovat Bouřka.“
Neen se zachichotala. „Tahle psí holka je moc roztomilá na to, aby se na ni volalo Bouřko.“
„Han jí tak říkat může, protože ona tak hlasitě pšouká.“
Neen se rozesmála. „To je dokonalé! On si myslí, že pšoukání je k popukání – je v tom věku.“
„Já vím. Taky jsem byl kdysi v tom věku. Pamatuju si to dobře.“
Cestou zpátky uslyšel Seft zezadu nějaký mužský hlas: „Buď zdráva, Neen.“ Znělo to vřele. Seft se otočil a uviděl vysokého muže, asi dvacet letních slunovratů starého.
Neen se otočila a usmála. Seft se sice zdráhal, ale cítil, že se také musí zastavit. „Zdravím, Enwoode,“ odpověděla Neen. „Chystáš se na obřad?“
„Ano, vyhledám tě.“ Sefta to otrávilo. Co je zač tenhle Enwood, co slibuje, že Neen vyhledá? „Chystám se tam být časně, abych měl dobrý výhled. Měla bys to udělat taky,“ pokračoval Enwood. Enwood žádá o schůzku. „Jestli se vzbudím včas,“ odpověděla Neen. To nebyl ani souhlas, ani odmítnutí. Sefta přesto znepokojil tón důvěrnosti, který zaznamenal u obou.
Chvíli oba mlčeli. „Seft mi pomáhal mýt nádobí,“ prohodila Neen posléze.
Enwood si Sefta změřil chladným pohledem. „Prima,“ utrousil. „Na shledanou zítra.“ A odkráčel.
Sefta setkání rozrušilo. „Kdo to byl?“ zeptal se, když zase pokračovali v chůzi.
„Ale, jen jeden kamarád.“
Seft pojal podezření, že tenhle Enwood bude muž, o kterém se zmiňovala Joia, když říkala: On ji má rád, to je jisté. Jestli má ráda ona jeho, to říct nedokážu. „Je pohledný,“ poznamenal.
„Ne tak pohledný jako ty.“
Sefta to překvapilo. Nemyslel si o sobě, že je pohledný. Ale skutečně to nevěděl. O takové věci se moc nestaral. Nedokázal si ani vzpomenout, kdy se naposledy podíval na svůj odraz v nějakém rybníku.
Teď už padla tma a vyšly hvězdy. Seft měl pocit, že mu Enwood důvěrný vztah s Neen pokazil. „Tak co budeme dělat teď?“ Vyznělo to příkřeji, než zamýšlel.
Zdálo se, že si toho nevšimla. „Co bys rád dělal?“
Odpověď ho napadla okamžitě. „Není skoro zima. Rád bych si s tebou poseděl pod hvězdami – jen my dva. Šlo by to?“
„Šlo,“ přisvědčila.
Usmál se. Zase je všechno v pořádku, pomyslel si.
Dorazili k domu. Han uvnitř uvazoval psa na noc. Pia a Stam odešli zpátky ke své rodině. Joia už spala. Ani si sundávala boty.
„Dneska budeme spát venku,“ oznámila Neen matce.
„Doufám, že se neochladí,“ odpověděla Ani.
„Nám bude dobře.“
„Tím jsem si jistá.“
Neen vzala Sefta za paži a odešli.
„Kam půjdeme?“ zeptal se.
„Vím o jednom místě.“
Došli k řece a pak pokračovali podél břehu, dokud jim domy nezůstaly za zády. Dorazili ke skupině listnatých stromů v ústraní a Neen se zeptala: „Co říkáš tomuhle?“
„Dokonalé.“
Usadili se na pokraji hustého mlází.
„Tvůj život je dokonalý,“ řekl Seft. „Celá rodina tě miluje. Máte spoustu jídla. Pastevci mají tolik dobytka, že ho nikdo nespočítá. Žijete jako bohové.“
„Máš pravdu,“ odpověděla Neen. „Bůh slunce se na nás usmívá.“
Lehla si na záda.
Vypadalo to jako vybídnutí. Seft se sklonil a políbil ji.
Neměl moc zkušeností s líbáním a neměl jasnou představu o tom, co se od něj očekává, ale Neen ho vedla. Oběma rukama uchopila jeho hlavu, pak ho políbila na rty, na tvář a na hrdlo a zároveň mu hladila vlasy. Nic příjemnějšího nikdy nezažil.
Zoufale toužil dotýkat se jejího těla, a tak jí položil ruku na koleno a pomalu jí pohyboval po noze nahoru.
Nahé ženy už dřív viděl, obvykle když se koupaly v řece. Nevadilo jim, že je někdo vidí, ale civět na ně se považovalo za neslušné. Nicméně měl dost dobrou představu, jak vypadají, když nejsou oblečené. Nahé ženy se však ještě nikdy nedotkl. Teď to udělal poprvé.
„Jemně,“ vyzvala ho Neen. „Hlaď mě jemně.“
Líbala ho, zatímco se jí dotýkal, a po chvilce si všiml, že lapá po dechu. Pak řekla: „Už to nevydržím.“
Převalila ho na záda, vytáhla si tuniku a sedla si na něj obkročmo.
Když na něj klesla, vydechl: „Ach! To je krása!“
„S tím pravým člověkem to je krása,“ přisvědčila; pak už ze sebe žádný z nich nějakou dobu nevypravil nic srozumitelného.
Když se Seft vzbudil, byla stále ještě tma. Žádný ptačí zpěv se neozýval – bylo příliš časně –, ale slyšel šplouchání nedaleké řeky. Vnímal Neen vedle sebe, její hebké teplé tělo se k němu tisklo, nohu a paži měla přehozené přes něj. Byla mu zima, ale nedbal toho. Objal ji.
Pohnula se a otevřela oči. Pohlédla na něj a pohladila ho po tváři.
„Sestra říká, že vypadáš jako bohyně měsíce,“ zamumlala.
Usmál se. „Jak vypadá bohyně měsíce?“
„Bledá a krásná, s ústy stvořenými pro lásku.“ Políbila ho na rty.
„Předpokládám, že jsme teď pár,“ prohodil.
Zvedla se do sedu. „Co máš na mysli?“
„Že budeme společně žít a vychovávat naše děti.“
„Počkej,“ zarazila ho a krátce se zasmála.
To ho zmátlo a zamračil se. „Ale po téhle noci…“
„Ta noc byla nádherná, a já tě zbožňuju,“ řekla. „A chci si to dneska v noci zopakovat. Ale do budoucnosti nebudeme spěchat.“
Nechápal. „Ale vždyť můžeš být těhotná!“
„Po jediné noci nejspíš ne. Každopádně tohle je v rukou bohyně měsíce, která vládne všemu, co má něco společného se ženami. Jestliže chce, abychom měli děti, tak budiž.“
„Ale…“ Byl zmatený. „Souvisí to nějak s Enwoodem?“
Stoupla si. „Poslouchej. Slyšíš to co já?“
Zůstal tiše stát, po chvíli zdáli zaslechl ozvěnu hlasů lidí, kteří někam jdou a přitom si povídají.
„Všichni vstávají,“ vysvětlila mu Neen. „A směřují k Monumentu.“
Zmatený Seft nevěděl co říct, jak ji přimět, aby mu tu záhadu objasnila. Následoval ji k řece, kde se napili studené čerstvé vody a rychle se umyli. Pak se vrátili do vesnice a připojili se k davu směřujícímu na západ. Všichni si něco vzrušeně vykládali, těšili se na velkou událost.
Neenin dům našli prázdný: její rodina už odešla. Neen vstoupila dovnitř a vyšla se dvěma plátky studené skopové pečeně. Jeden dala Seftovi a oba se za chůze pustili do jídla.
Seft se utěšoval pomyšlením na její slib, že spolu stráví další noc. Tohle znamenalo, že to s ním myslí vážně. A třeba si trochu víc popovídají o tom, že se stanou dvojicí, a on možná začne chápat její způsob uvažování.
Lidé prošli vesnicí a pak všichni pokračovali dál po přímé jihozápadní cestě. Dobytek neochotně ustupoval stranou, jak se dav vyhrnul až přes okraje udusané cesty. Lidé mluvili tiše a našlapovali zlehka, jako by se báli, že probudí nějakého spícího boha; přesto působili hluk, který připomínal řeku hrnoucí se skalnatými vodopády.
Cesta vedla přímo ke vchodu do Monumentu.
Lidé uvnitř seděli obráceni ke vchodu, kterým přišli, v této době směrem vycházejícího slunce. Jedna kněžka vyháněla ven několik vepřů.
Kruh se zaplňoval. Seft s Neen nemohli v davu najít Ani, Joiu ani Hana. Neen navrhla, aby se odebrali na vzdálenou stranu a posadili se na hliněný násep, odkud všechno uvidí.
Kruh měřil napříč asi sto kroků. Kolmo zasazené kameny, víceméně stejně vzdálené jeden od druhého a každý o trochu vyšší než vysoký muž, tvořily na náspu prstenec. Bylo jich příliš mnoho na to, aby je Seft dokázal spočítat. Povrch neměly nijak tvarovaný ani hlazený. Hornina měla modrý odstín a Neen se Seftovi zmínila, že se jí říká modrý kámen.
Uprostřed se nacházel dřevěný kruh, a ten byl zcela odlišný. Seft se zadíval pozorněji a rozeznal velký prstenec z kmenů stromů vyšších než modré kameny. Dřevěné sloupy byly nahoře spojeny překlady, které vytvářely dokonale vyrovnaný souvislý kruh. Na rozdíl od modrých kamenů byly tyto dřevěné sloupy a překlady otesané do přesných velikostí a povrch měly dohladka oškrábaný. Tesař v Seftově nitru dílo obdivoval, jen přemýšlel, jak dalece je bytelné. Jestliže se nějaká pomatená kráva proti jednomu z těch kmenů rozběhne, jak velká část té stavby spadne? Všichni dávali bezesporu pozor, aby se krávy na tohle posvátné místo nedostaly.
Uvnitř tohoto kruhu Seft rozeznal druhý menší, spíš ovál, který tvořily volně stojící dvojice sloupů, z nichž každá měla nahoře příčnou rozpěru, ale zůstávala oddělená od ostatních. Sloupy byly zhotoveny stejně pečlivě, ale byly vyšší.
Okamžitě vytušil, že dřevěné kruhy jsou významnější. Vnější kamenný kruh ve srovnání s nimi vypadal nahodile a nedbale. Sefta napadlo, jestli není starší a jestli ho nevybudovali méně zruční lidé.
Dav se nyní choval překvapivě tiše, vnímal posvátnost místa. Seft zaznamenal náladu napjatého očekávání. Byl zde už dříve a viděl kněžky provádět obřad jarní rovnodennosti, ale tohle je očividně významnější záležitost a sleduje ji mnohem více lidí. Letní slunovrat znamená konec starého roku a začátek nového. Všichni jsou dnes o rok starší.
Lidé věděli, že všechno, co je drží naživu, pochází od slunce, a proto ho uctívali.
Převážnou část davu představovali pastevci – tvořili zároveň většinu obyvatel Velké planiny. Ale přišlo i pár rolníků, kteří pracují na úrodných půdách v údolích řek a potoků a které každý poznal podle jejich tetování. Ženy obvykle mívaly tetované náramky na zápěstích a muži se tetovali na krku. Seft však neviděl žádného muže-rolníka a vzpomněl si na rozhovor Ani s Piou předchozí noci a na to, jak nepřítomnost těchto mužů Ani znepokojila.
Nepřišli ani zálesáci, Seft ovšem důvod znal. Zálesáci se vydali na svou každoroční pouť za zvěří do Severozápadních kopců, kde roste čerstvá letní tráva.
Na východní obloze se rozbřesklo a lidé stále ještě přicházeli. Obloha byla bezmračná, a jak stříbrné světlo sílilo, zdálo se, že žehná hlavám celého davu.
Konečně se objevily kněžky, asi třicet jich tančilo vždy ve dvou párech společně. Byly oblečené v kožených halenách jako každý jiný, jenomže delších, až ke kotníkům. Nohy měly bosé.
Jedna z nich nesla buben, vydlabaný kus kmene, do kterého rytmicky tloukla hůlkou, což vydávalo překvapivě silný, dobře slyšitelný zvuk.
Všechny dělaly stejné pohyby, vlnily se do strany a zpátky jako vysoká tráva ve větru. Sefta to uchvacovalo. Ještě nikdy neviděl nikoho takhle tančit, všechny se pohybovaly společně jako hejno ryb.
Při tanci zpívaly. Jedna s bílými vlasy, patrně velekněžka, vždy zazpívala nějaký verš, který zněl jako otázka, a ostatní společně odpovídaly. Vstupovaly do vnějšího kruhu a zase z něj vystupovaly, vinuly se mezi sloupy, proplétaly se jako rákosí v rukou košíkáře. Zdálo se, že dřevěné sloupy jednotlivě oslovují, jako by každý znamenal něco jiného. Seft měl pocit, že při zpěvu počítají, ale slova, která používaly, mu nijak povědomě nezněla. Tanec nebyl sexy. Tedy, nijak moc sexy. Pohupující se ženy připadaly Seftovi sexy vždycky, ale v tomto tanci to nepředstavovalo to hlavní.
Vnější kruh modrých kamenů, který se nacházel v hliněném náspu, nehrál žádnou úlohu v obřadu, jenž se konal kolem dvou dřevěných kruhů: toho většího i toho neúplného oválu v něm. Kněžky nejprve obešly ten větší, pak učinily totéž kolem oválu, jehož chybějící část se nacházela proti vchodu – opět směrem na severovýchod. A tady tanec končil: v mezeře.
Kněžky klesly k zemi, stále v dlouhé řadě dvojic. Když slunce pozvolna vystoupalo nad obzor, zpívaly hlasitěji. Seft se ocitl v téměř přímé čáře s východem slunce a viděl, že nebeské těleso vychází přesně mezi dvěma dřevěnými sloupy vnějšího kruhu. Monument byl zcela zjevně vystavěn právě takto promyšleně. Sloupy a překlad tvořily rám a Seft si s pocitem posvátné bázně uvědomil, že se jedná o klenutý vchod, kterým bůh slunce přichází na svět.
Zatímco červený kotouč stoupal na obloze, dav se ještě více ztišil a kněžky zpívaly hlasitěji. I když slunce vycházelo každý den, tu a tam se jeho objevení zdálo mimořádné a všichni ho sledovali v posvátném vytržení.
Slunce už téměř úplně vyšlo. Píseň kněžek zněla stále hlasitěji. Nejnižší okraj slunečního oblouku zdánlivě otálel pod obzorem, jako by se zdráhal ztratit spojení; pak se konečně uvolnil a mezi ním a zemí se objevil zlomek světla. Píseň dosáhla vrcholu. A vzápětí píseň i buben rázem umlkly. Dav propukl v triumfální jásot, tak hlasitý, že ho mohlo být slyšet na konci světa.
A bylo po všem. Kněžky odpochodovaly po dvojicích mezerou v hliněném náspu a zmizely do svých domů. Napětí se vytratilo, lidé v davu se začali zvedat, protahovali si nohy a klábosili.
Seft a Neen zůstali sedět na trávě. Pohlédl na ni. „Cítím se trochu… rozhozený,“ přiznal.
Přikývla. „Takhle to na lidi působí, zvlášť poprvé.“
Zadíval se na dav hrnoucí se mezerou ven. „Měl bych se vrátit k rodině – ale uvidím tě ještě, viď?“
Usmála se. „To doufám.“
„Kde se sejdeme?“
„Nechtěl bys přijít a povečeřet s mou rodinou?“
„Znovu? Víš určitě, že by to tvojí matce nevadilo?“
„Vím to určitě. Pastevci se vždycky rádi podělí s druhými. Při jídle je pak víc zábavy.“
„V tom případě pozvání přijímám. Včerejší večeře byla úžasná. Chci říct, jídlo mi moc chutnalo, ale nejvíc ze všeho se mi líbilo, že…“
Zaváhal, nejistý, jak vyjádřit své pocity. „Líbilo se mi, že se všichni navzájem milujete.“
„Tak to v rodinách obvykle bývá.“