Jak si Březínek našel kamarády
Proud potoka zanesl malého človíčka na ořechovém listu rovnou doprostřed vesnice. A protože se víska jmenovala Březí, začal si říkat Březínek. S trochou námahy se pomocí naplaveného klacíku houpavě přibližoval k břehu. Tam se zachytil o vrbu, která se zvědavě nakláněla nad potok. Uuuuuua! A už byl venku ze studené vody. Březínek si nejdřív vyždímal mokrou šálu a kabátek si pověsil vedle sebe na kámen. Snad mu na sluníčku rychleji uschne. Pak se, unavený všemi těmi okolnostmi, sám natáhl a dřímal. Neuplynulo mnoho vody v potůčku, když ho cosi vyrušilo. Byl to snad klacík zachycený mezi kořeny vrby? Nebo knoflíček jeho pláště ťukající o kámen? Ne, ne, ne. Klacík už dávno proplouval potokem dál za sluncem. A knoflíček? Ten jako by se na kabátě pěkně od ucha k uchu usmíval. Děti, také se vaše knoflíčky na kabátkách tak pěkně smějí? „Jejda! Dobrý den. Já tady tento… nespinkám, já si jen na chvíli odpočinul, když… “ Březínek se rychle postavil a oblékl si kabátek. Ten zvuk, který ho právě vyrušil ze snění, byla podobně nevelká myška. Stála na protějším břehu a se zaujetím pozorovala 3