Prolog
Do knihovny pronikalo ostré slunce a Tristen se nudila. Opírala malý obličejík do dětských rukou, zírala do knih, které jí Irkala uložila studovat, a přemýšlela, co by jejich vychovatelka udělala, kdyby je zapálila. Představila si její svraštělý obličej, jak ledově ztuhne, a usmála se. V jejích představách Irkala nebyla tak děsivá. Podívala se na bratra sedícího naproti. Černé vlasy mu padaly do čela a zakrývaly jeho soustředěné mračení. Vždy když se učili, vypadal strašně vážně. Drcla do něj pod stolem. „Tris,“ napomenul ji. Jako by byl vychovatelem on. Ani se na ni nepodíval, neřád jeden! „Tame,“ napodobila jeho káravý tón. Tarom konečně zvedl oči. „Pojď ven.“ „Ne.“ „Můžeme se učit potom.“ „Ne, nemůžeme.“ „Máme celý den! Irkala odjela s Matkou do Pevnosti a celý den budou pryč. Nikdo nás nehlídá.“ 9