Obsah
1. KAPITOLA
Dominové efekty: Globální 6. století...............................................14
2. KAPITOLA
Staré a nové říše v 7. století..............................................................35
3. KAPITOLA
8. století: Hledání stability.................................................................55
4. KAPITOLA
Století odstředivé síly.........................................................................77
5. KAPITOLA
Velké státy v 10. století: Ideál a realita........................................100
6. KAPITOLA
Válka a svatá válka...........................................................................129
7. KAPITOLA
Protichůdné kultury ve 12. století................................................152
8. KAPITOLA
Mongolské století.............................................................................172
9. KAPITOLA
Pohromy 14. století.........................................................................197
10. KAPITOLA
15. století: Konce a začátky............................................................222
EPILOG
Konec středověku? ..........................................................................247
Další doporučená literatura...........................................................250
Rejstřík...............................................................................................253
ČASOVÁ OSA
476
Abdikace posledního západořímského císaře
kol. 500 Hunská invaze do Guptovské říše
541
Začátek první pandemie dýmějového moru
552
Vznik Prvního turkutského kaganátu
581 Počátek dynastie Suej
618
Počátek dynastie Tchang
630 Pád Prvního turkutského kaganátu
645 Reforma Taika
1498
kol. 1000 Osídlení Havajských ostrovů Polynésany
500 1000 1500 988 Konverze knížete Vladimíra I.
536
Erupce Ilopanga
613
Dobytí Jeruzaléma Peršany
960 Počátek dynastie Sung
971
Dobytí Bulharského chanátu Byzantinci 1009 Zánik
Umajjovského chalífátu
1046
Začátek reformy papežství
628
Vítězství Byzantinců nad sásánovskými Peršany 622 Hidžra 632 Smrt Muhammada
931–947
Povstání Džóhei-Tengjó
955 Bitva na řece Lech
929
Vyhlášení Umajjovského chalífátu ve Španělsku
946 Zřízení bújovského protektorátu nad Abbásovským chalífátem
636 Bitva u al-Qádisíje
636 Bitva u Jarmúku
918 Vznik království Korjo
919
Počátek dynastie Otonů
908 Vznik Fátimovského chalífátu
kol.1050 Objevení Velikonočního ostrova Polynésany
kol. 1050 Počátek zlatého věku Cahokie
1054
Začátek Velkého schizmatu
1061 Vznik Almorávidské říše
1066
Dobytí Anglie Normany
1071 Bitva u Mantzikertu
1085
Dobytí Toleda kastilským králem Alfonsem VI. 1086 Almorávidská invaze ve Španělsku
1077–1122 Boj o investituru 1096–1099 První křížová výprava
Obeplutí Afriky Portugalci
1492
První plavba Kryštofa Kolumba
1455–1487 Války růží 1480 Vznik Songhajské říše
1453
Dobytí Konstantinopole Osmanskými Turky
1405–1433 Expedice loďstva Čeng Chea z říše Ming
1378–1417 Velké západní schizma
Vznik incké říše Tawantinsuyu kol. 1450 Vynález pohyblivého typu tiskařského lisu
1428
Vznik Aztécké říše (Trojspolku)
1438
1431
1396
Bitva u Nikopole
Dobytí Angkoru ajutthajskými vojsky
1376
Konec avignonského papežství
1368
Počátek dynastie Ming
1350 Konec zlatého věku Cahokie
668
Dobytí Kogurja
683
Vznik Druhého turkutského kaganátu
661 Vznik Umajjovského chalífátu
907
Založení říše Liao
907
Začátek období Pěti dynastií a deseti království
1127
Zánik dynastie Severní Sung
1114
Dobytí říše Liao Džurčeny; počátek dynastie Ťin
1337–1453
Stoletá válka kol.1340
Začátek druhé pandemie dýmějového moru
1336
744 Pád Druhého turkutského kaganátu 710 Založení města Nara
711
Muslimská invaze na Pyrenejský poloostrov
712
Muslimské dobytí Sindhu
750 Vznik Abbásovského chalífátu
732
Bitva u Tours/ Poitiers
751 Vytvoření Karolínské říše
755–762 Povstání An Lu-šana
763
Dobytí Čchang-anu Tibeťany
773
882
Dobytí Kyjeva, vznik Kyjevské Rusi
869–883 Povstání Zandžů
843 Verdunská smlouva
1141 Bitva v Katvanské stepi 1171 Pád Fátimového chalífátu
1147–1149
Druhá křížová výprava
1144 Vznik Almohadské říše
1149 Bitva u Inabu
842–845 Velké pronásledování cizích náboženství
1185 Vznik šógunátu Kamakura
1270
1309
Začátek avignonského papežství
Vznik šógunátu Ašikaga
Počátek Šalomounovské dynastie 1291 Konec Jeruzalémského království
1260
Bitva u Ajn Džálútu
1299 Vznik Osmanské říše
1279 Podrobení dynastie Jižní Sung Mongoly
762–766 Budování Bagdádu
840 Zničení Ujgurského kaganátu
839 Bitva na řece Bach Dang
750 1250
1189–1192 Třetí křížová výprava
1187 Bitva u Hattínu a pád Jeruzaléma
1257 Erupce na ostrově Lombok
1250 Vznik mamlúckého sultanátu
1258 Dobytí Bagdádu Mongoly
kol. 1250
První zmínka o království Wagadu 793 Vikingský útok na Lindisfarne
802 Vznik Angkorské říše
kol. 800 Zřízení karavanových tras přes Saharu
kol. 1200 Osídlení Nového Zélandu Polynésany
1202–1204 Čtvrtá křížová výprava
1206 Jmenování Temüdžina Čingischánem
1206 Vznik Dillíského sultanátu
1212 Bitva u Las Navas de Tolosa
1227 Smrt Čingischána
Založení Velkého Zimbabwe
1234 Podrobení dynastie Ťin Mongoly 1241 Bitva u Mohi
kol.1240 Vznik Malijské říše
1240
Dobytí Kyjeva Mongoly
Globální středověk?
Sepsání globální historie středověku je z mnoha důvodů náročný úkol. V první řadě termín „středověk“ vymysleli ve 14. století Italové a byl to opovržlivý název éry trvající od konce Západořímské říše do období, které Italové považovali za skvělé a osvícené časy. Středověk byl „mezidobím“, které učenci, například Francesco Petrarca, zavrhovali jako temné a bezcenné. Termín samotný ani přesně nevystihuje evropskou historii, v 19. století se nicméně začal běžně používat při popisu období přibližně v letech 500 až 1500 našeho letopočtu. Jiné části světa samozřejmě zažívaly odlišné kulturní proudy, učenci v mnohých oborech však rozlišovali starověk a modernitu, mezi které obvykle řadili určitou éru.
VPRAVO Evropský obchod v roce 1455. Miniatura z překladu Aristotelovy Etiky, důkaz dlouho trvajícího vlivu starověkého myšlení na středověkou Evropu.
Vpřípadě Číny se nejčastěji uvádí, že „středověké“ období začalo na počátku 4. století n. l. zhroucením jednotného státu Chan a skončilo rozpadem dynastie Tchang v roce 907. Čínští učenci považují dynastii Sung (960–1279) za počátek modernity. Poukazují přitom na její propracovanou byrokracii, všeobecnou gramotnost a vzkvétající tržní ekonomiku, kterými se výrazně odlišovala od středověké Evropy. Japonští učenci rozdělují éru probíranou v této knize do tří období –prehistorického a klasického, po kterých na sklonku 12. století následuje „středověké“ období. U Mayů trvalo klasické období od roku 250 do roku 950, standardní historie „středověké“ Afriky zahrnuje období trvající od roku 1250 do roku 1800. Unikátní dějiny každého regionu znamenaly, že se jednotlivé státy rozvíjely a upadaly vlastním tempem. Zkoumání období mezi lety 500 a 1500 z globálního hlediska je nicméně prospěšné. Nedávný „globální obrat“ ve studiu historie přinesl větší nadhled; vědci začali zkoumat velké procesy formující lidstvo. Různé kultury nalezly i bez kontaktů mezi populačními skupinami podobná řešení existenčních hrozeb. Lidé po celém světě rozvíjeli zemědělství a problémy se zajištěním spolupráce vedly k vzestupu náčelnictví a království. Vládci a jejich poddaní na všech kontinentech vytvářeli náboženský základ pro stabilizaci vlády, ať už byli vládci schvalováni bohem nebo bohy, anebo byli sami božskými bytostmi. Je však třeba poznamenat, že zatímco v globální perspektivě lze nalézt určité vzorce lidského rozvoje, lokální zkušenosti – ať už geografické, sociální nebo historické – vedly k různým řešením problémů podle toho, kde lidé žili. Srovnávání může obohatit naše znalosti, například když zkoumáme podobnosti
VLEVO Nástěnná malba Francesca Petrarcy v jeho studovně ze Síně obrů v Padově (poslední čtvrtina 14. století).
NAHOŘE Vodní mlýn z doby čínské dynastie Sung. Všimněte si praktického transportu vody. a odlišnosti „feudalismu“ v Japonsku a Evropě.
Moderní svět považujeme za globální, neboť portugalské a španělské objevné plavby na sklonku 15. století předznamenaly novou epochu propojenosti světadílů. Během tisíce let středověku se nicméně velmi málo částí světa rozvíjelo v naprosté izolaci. Existuje obrovské množství důkazů, že mezi lety 500 a 1500 docházelo k interakci mezi různými populacemi. Ve starověku vnikly velké obchodní sítě, které se v našem období ještě víc rozrostly, včetně hedvábných stezek na pevnině i moři, karavanových tras přes Saharu, říční a pobřežní přepravy, kdekoli
to bylo možné, a Středomoří, které bylo od 2. století př. n. l. hlavním centrem obchodu. Jediným novým aspektem propojenosti po roce 1500 je skutečnost, že se ohromné sítě, které už existovaly v Severní a Jižní Americe, propojily s obchodními sítěmi v Evropě, Africe a Asii.
Během středověkého tisíciletí nedocházelo vzhledem k obrovské rozloze oceánů k téměř žádným kontaktům mezi východní a západní polokoulí. Výjimkou byl například skandinávský „objev“ Severní Ameriky kolem roku 1000 a omezený kontakt Polynésie s Jižní Amerikou. Sporadické kontakty obyvatel různých částí světa vedly
NAHOŘE Idealizovaný portrét společenského uspořádání Francie na konci středověku s králem a královnou uprostřed.
téměř nevyhnutelně ke konfliktům a dobývání cizích území je významnou součástí našeho příběhu. Kdekoli, kde žili lidé, docházelo přinejmenším k regionální interakci a místní obyvatelé museli jednat s cizinci, kteří přicházeli jako obchodníci nebo dobyvatelé. Tato kniha zkoumá mnoho závažných
témat. Prvním z nich je křehkost lidských populací v konfrontaci s přírodou.
Společnosti závislé spíše na lidských
a zvířecích svalech než na strojích neměly takové prostředky potřebné k ovládání životního prostředí, jaké lidstvo vyvinulo v 19. až 21. století. Když se změnilo podnebí, lidé buď prosperovali, nebo trpěli, a přestože silné vlády mohly zlepšit podmínky (například vytvořením zavlažovacích systémů), taková řešení byla nedostatečná a stěží udržitelná.
Lidé především nerozuměli mikrobům, takže epidemie chorob omezovaly jen karantény a postupné budování přirozené imunity.
Druhým tématem je hledání stability.
Státy se musely potýkat s následky přírodních katastrof nebo invazí jiných národů, a podle toho, jak se měnily podmínky, zažívaly buď vzestupy, nebo pády. I bez katalyzátorů, jakými jsou klimatická změna nebo agresivní sousedé, se každý stát musel vypořádat s rozporem mezi ideálem a realitou.
Centrální vlády rozvíjely mnohdy impozantní ideologie soudnictví a suverenity a nárokovaly si právo a povinnost řídit všechny aspekty života poddaných. Žádný stát, ani obrovská Čína, však neměl adekvátní prostředky k prosazování vládcovy vůle. Komunikaci s periferními oblastmi omezovala rychlost, jakou mohl běžet kůň nebo člověk, což nutilo i vládce zemí s dobře rozvinutým poštovním systémem k tomu, aby se spoléhali na dovednosti a poctivost regionálních úředníků. A stálým problémem bylo financování vlády. Byl to svět samozásobitelského zemědělství. Přestože mnohé regiony nacházely způsoby zvyšování přebytků – ať už terasováním svahů, zaváděním nových pluhů nebo nových a kvalitnějších plodin –, nedostatek umělých hnojiv a možností hubení hmyzu omezoval růst populace a schopnost vlády vybírat daně.
Třetím charakteristickým rysem této epochy je skutečnost, že většina civilizací zkoumaných v této knize byla poznamenaná způsobem, kvůli kterému je vhodnější je definovat tak, že žily ve „středním“ období – jejich společnosti byly formovány úctou k minulosti. Téměř všude existovala dřívější společnost, na kterou se vzpomínalo
s tesknou nostalgií nebo horoucí touhou. Čína si během středověkého tisíciletí neustále připomínala slávu dynastie Chan a Evropané vzývali odkaz Říma. Obyvatelé Mezoameriky ctili pozůstatky dřívějších civilizací na místech, jako jsou El Tajín nebo Teotihuacán, a vytvářeli legendy o tom, že to byly domovy bohů. Indičtí rádžové ctili památku Ašóky, přestože si už nikdo nemohl přečíst jeho nápisy. Panovníci prosazovali svoji legitimitu tvrzením, že jsou potomci starověkých vládců (v Etiopii například tvrdili, že jsou potomci krále Šalomouna a královny ze Sáby), nebo dokonce bohů. Francouzský učenec Bernard z Chartres ve 12. století tvrdil, že jsme trpaslíci sedící na ramenou obrů, a celý svět považoval toto tvrzení za věrohodné.
Omluvu si zaslouží stamiliony obyčejných lidí, kteří žili a umírali během středověkého tisíciletí a na stránkách této knihy se téměř neobjevují. Středověké společnosti byly do značné míry jako ledovce – jejich viditelnou část podpíralo 90 procent lidí, jejichž životní příběhy upadly v zapomnění. Příslušníci vzdělané elity jen zřídka psali o lidech,
kteří k elitě nepatřili, a příliš nám v tom nepomáhá ani archeologie, neboť chudí lidé žili v chatrných obydlích a nemohli být pohřbeni s cennými předměty. Neměli bychom však zapomínat, že bez zemědělců, řemeslníků, stavitelů a mnoha dalších lidí by civilizace, které studujeme, nemohly existovat a dosáhnout výšin, jichž dosáhly.
VLEVO Evropský trh v 15. století z překladu Aristotelovy Etiky od Nicolase Oresma.
DOLE Kariéra čínského státního zaměstnance. Vlevo jsou učenci skládající zkoušky ze státní služby. Vpravo je úspěšný kandidát, který se stal vysokým státním úředníkem.
1. KAPITOLA
Dominové efekty: Globální 6. století
Vobdobí před počátkem středověkého
tisíciletí prošly dvě velké říše v Eurasii zásadní transformací. Říše čínské dynastie
Chan se rozpadla na počátku 3. století n. l. a opakované pokusy o sjednocení území pod jedním vládcem skončily neúspěšně. Mnohem dál na západ se roztříštila Římská říše. Zatímco
Východořímská říše (kterou historici mnohem později přejmenovali na Byzantskou říši) zůstala do značné míry nedotčená, Západořímskou říši – včetně samotného Říma – ovládli germánští vojevůdci, jejichž národy v 5. století obsadili římské hranice. Následující století bylo tudíž v Eurasii a severní Africe charakteristické bojem o stabilitu a úsilím o obnovení dřívější velikosti.
Vládcům to nicméně komplikovaly změny životního prostředí, které měly rovněž výrazný dopad na politická uspořádání v Severní a Jižní Americe a na indickém subkontinentu. Ovlivnily samozřejmě i každodenní život milionů lidí po celém světě.
VPRAVO Byzantský císař Justinián, obklopený dvořany, vykonává oběť v bazilice San Vitale v italské Ravenně.
DOLE Trosky Maribské přehrady v Jemenu. Fungovala více než tisíc let, po protržení na sklonku 6. století už ale nebyla opravena.
KONEC „ANTICKÉHO KLIMATICKÉHO OPTIMA“
Mnohým civilizacím po celém světě prospěla epocha dobrého počasí s vyššími teplotami a delšími vegetačními obdobími, známá jako antické klimatické optimum. Éra silnějšího slunečního záření a stabilního klimatu skončila mezi lety 300 n. l. a 600 n. l. a následovala pozdně antická malá doba ledová. Zejména první polovina 6. století byla výrazně poznamenaná nestabilitou klimatu, velmi chladnými zimami a hladomory. Zhoršení klimatu bylo umocněné vysokou vulkanickou aktivitou v letech 530–550. Nejvýznamnější byla obrovská erupce sopky Ilopango (v dnešním Salvadoru) v roce 536.
Oblak prachu odřízl Zemi na celých deset let od slunečního záření. Byzantský historik Prokopios popsal oblak prachu, který vydržel celý rok a táhl se od Británie ke Koreji a Číně, kde mohli lidí sbírat v ulicích hrsti žlutého prachu.
Změny klimatu vedly v některých částech světa k obdobím sucha, zatímco jiné oblasti sužovaly záplavy. Zejména povodně po sobě zanechaly viditelné archeologické a geologické stopy. Víme například, že v severní Evropě se na přelomu 5. a 6. století zvýšila úroveň hladiny moře a obzvláště zasažené bylo pobřeží dnešního Německa. Výsledkem bylo opouštění pobřežních osad (což dřívější učenci
Jak víme o klimatické změně na počátku
středověku
Shromažďování důkazů o klimatické změně v historii Země je složité, odborníci na dějiny životního prostředí a další vědci však během posledních 20–30 let dospěli téměř ke konsenzu ohledně výkyvů světového klimatu, přestože se vždycky neshodují na sociologických dopadech klimatické změny. Důkazy klimatické změny jsou rozmanité. Historici díky psaným textům vždycky věděli o obdobích mimořádně špatného počasí, neboť kronikáři lamentovali nad povodněmi a dobytčím morem. Srovnávací studie písemných pramenů může vytvořit komplexní obraz klimatické změny v delším časovém horizontu – pokud tyto prameny existují. U značné části světa nicméně nemáme písemné prameny, ať už kvůli tomu, že společnost ještě nebyla gramotná, nebo kvůli tomu, jako například v případě Mayů, že pozdější dobyvatelé záměrně zničili většinu písemností během hanebného pálení knih. V takových případech (a pro hlubší porozumění kdekoli) se spoléháme na vědu. Archeologie může odhalit destrukci systémů přepravování vody, měnící se velikost domestikovaných zvířat nebo kdy byla obdělávána půda. Z výzkumu vzorků ledovců a bažin je zřejmé, které rostliny rostly v určité oblasti a době (díky nánosům pylu), zda docházelo k vulkanické aktivitě (popel) a podobně. Jedním z nejpozoruhodnějších vědních oborů je v tomto ohledu dendrochronologie – zkoumání vývoje klimatu ze stromů. Když se najde kus dřeva na místě, které lze datovat jinými způsoby (například krov středověké katedrály), dendrochronologové mohou určit, jaké bylo klima, když byl strom mladý, podle toho, jak byly každý rok vyvinuté letokruhy.
Výsledkem je zmapování období silnějšího a slabšího slunečního záření, dopadů klimatických jevů El Niño a La Niña, kolísání teplot v severním Atlantiku a monzunů, díky čemuž mohou vědci rekonstruovat historický vývoj klimatu.
Dendrochronolog v práci. Z tloušťky letokruhů je zřejmé, jaké bylo počasí každý rok, během kterého strom rostl.
NAHOŘE Zlatý dinár s Čandraguptou II., jedním z posledních mocných vládců Guptovské říše.
připisovali masivní migraci do Anglie). Ve vzdáleném Jemenu zničily obrovské povodně Maribskou přehradu, ústřední bod složitého zavlažovacího systému. Oba regiony se z těchto pohrom zotavovaly velmi pomalu.
V Indii, jejíž zemědělství bylo značně závislé na sezonních monzunových deštích, přinesl konec antického klimatického optima dlouhé období sucha. Většina subkontinentu byla sjednocena v rámci Guptovské říše, na počátku 6. století však byly problémy související s udržováním velkého, mnohojazyčného a multikulturního impéria umocněné několika obdobími sucha, jež vedly k povstáním. Situaci ještě zhoršila invaze Bílých Hunů, k níž došlo kolem roku 500. Jejich vůdcové Toramana a jeho syn Mihirakula prosluli svými zvěrstvy, mezi něž patřilo pronásledování a mučení buddhistů, které zahájilo úpadek tohoto náboženství v jeho domovině. Vláda dynastie Guptovců skončila v polovině století. Hospodářství začalo upadat, razilo se méně mincí a ubylo obchodních společností. Pravděpodobně nejvýznamnější, ovšem nejméně prozkoumané dopady
DOLE Pyramida
Slunce v mexickém
Teotihuacánu, obklopená menšími svatyněmi.
klimatické změny v 6. století byly pociťovány v Severní a Jižní Americe. Mayové vytvořili ve 2. a 3. století v Mezoamerice velmi spletitou kulturu. Přestože nikdy nevybudovali jednotnou říši, jednotlivé městské státy byly pozoruhodně urbanizované a některé měly až 100 000 obyvatel. Multikulturní Teotihuacán, ležící více na severu, měl zřejmě přes 200 000 obyvatel. Mayští vládci, kteří byli považováni za potomky bohů, vytvořili společnosti s monumentální architekturou a rituály a těžili z rozsáhlého pobřežního obchodování, zemědělství a častých válek. Mayská společnost byla nicméně na sklonku 6. století výrazně oslabená obdobími sucha a do roku 580 lidé opustili mnoho významných měst. Řada městských států přežila toto období díky zdrojům silných centrálních vlád a vybudování rozsáhlých
zavlažovacích systémů. Celek však nebyl dlouhodobě udržitelný a všechna přeživší mayská města během následujících dvou století upadala. O něco později, v první polovině 7. století, se zhroutil Teotihuacán, ležící v dnešním Mexiku, přestože tento městský stát zpočátku dokázal využívat klimatické strasti jiných městských států a rozrůstal se na jih. Archeologové spojují pálení paláců a rituálních center spíše s povstáním rolníků a otroků než s invazí cizích vojsk. Skutečnost, že k ničení došlo v období velkého sucha, svědčí o tom, že se požadavky, jež elita kladla na pracující lidi, staly neúnosnými. V Peru se na sklonku 6. století zhroutily močická kultura a kultura Nazca, které sužovaly nejprve záplavy související s klimatickým jevem El Niño a později období sucha.
EURASIJSKÁ STEP
ádná část světa nebyla možná tak zasažená nestabilním klimatem během pozdně antické malé doby ledové jako stepní oblast ve střední Asii. Byl to domov řídké populace kočovníků a „polokočovníků“, kteří potřebovali deště, aby mohli krmit dobytek a v některých případech udržovat omezené zemědělství. Museli rovněž lovit, aby doplňovali zásoby potravin. Tito pastevci měli velmi omezené zdroje, jejichž pomocí mohli čelit pohromám, a zkáza travnatých plání pro ně byla katastrofální. A katastrofa postihující stepní kočovníky byla pohromou pro jejich usedlé sousedy.
Důvod, proč se usedlí lidé měli bát, byl prostý. Přestože byla populace kočovníků řídká, eurasijská step je obrovská. Když se tedy tito pastevci spojili, představovali hrozivou sílu. Normálně byli rozdělení do vzájemně nepřátelských populačních skupin a mluvili různými altajskými jazyky, včetně mnoha turkutských dialektů, v dobách krize se však mohli objevit silní vůdci, kteří sjednotili lidi. Sjednocení kočovníci představovali pro usedlé obyvatele velmi tvrdé protivníky. Zatímco usedlí farmáři byli závislí na velkých formacích pěšího vojska, kočovníci bojovali téměř výhradně na koních. Jejich taktika byla založená spíše na lovu než na tom, co „civilizovaní“ lidé považovali za válčení. Pastevci přepadali nepřátele ze zálohy, stříleli z luků z dálky a vyhýbali se přímým střetům. Stepní lidé představovali během středověkého tisíciletí (a před ním, zejména obyvatelé Parthské říše a Hunové) zdrcující sílu.
V letech 530–550 došlo ve stepní oblasti k novému uspořádání moci, které mělo výrazný dominový efekt a přeneslo se do usedlých oblastí v Asii a Evropě. Vůdce jménem Tumen, který tvrdil, že je potomkem vlčice a jediného přeživšího člena zmasakrovaného kmene, vytvořil konfederaci turkutských kmenů, která se vzepřela nadvládě kočovných Avarů. Vzbouření bylo počátkem Prvního turkutského kaganátu
(552–630), etnicky a jazykově rozmanitého státu, rozkládajícího se od Kaspického moře po Mandžusko. Kaganové byli vládci zemědělských území a pastevců. Přestože to byla nestabilní říše, neboť kterýkoli člen královské rodiny se mohl domáhat práva vládnout a boje o následnictví byly běžné, zaslouží si, abychom ji poznali lépe, než zatím známe. Turkuti byli první asijští kočovníci, kteří po sobě zanechali písemné prameny a vytvořili pro tento účel vlastní písmo, což svědčí o jejich touze napodobit usedlý styl vládnutí. Kaganové byli rovněž schopní diplomaté. Před sjednocením svojí říše využili slabosti rozdělené Číny během prvního známého útoku proti dynastii Severní Wej, ke kterému došlo v roce 542. Šlo jim o produkty z usedlých území, především o hedvábí. Když vládl kagan Mukan (555–572), tato říše poštvala severočínské dynastie proti sobě, vyhrožovala útokem na nepřátele nebo spojenectvím s nimi, a vyměňovala koně za luxusní zboží; Mukan údajně získal 100 000 rolí hedvábí ročně. Když se Čína na sklonku 6. století sjednotila pod dynastií Suej, její členové uznali turkutskou hrozbu a podněcovali
DOLE Turkické balbaly v Kyrgyzstánu. Tyto antropomorfní sochy vznikaly několik století.
NAHOŘE Sogdianský obchodník An Ťia vítá turkutského náčelníka (z hrobky ve městě Si-an, 579 n. l.).
rozdělení stepní říše sérií občanských válek, které První turkutský kaganát postupně zničily.
Kaganové usilovali o oživení severní větve Hedvábné stezky, starobylé karavanové trasy, která vedla z Číny do Středomoří a byla hlavním zdrojem bohatství. Snažili se přesvědčit šáha Sásánovské říše, aby umožnil větší obchodování v Persii, on to ale odmítl a nechal zabít druhého turkutského emisara. Turkuti v odvetě za tento čin vtrhli v roce 569 do Persie, jejich vpád ale zastavil masivní systém opevnění Sásánovské říše, který chránil její území před útoky ze stepi. Turkuti v roce 588–589 překročili řeku Amudarju, protékající dnešním Uzbekistánem, Turkmenistánem, Afghánistánem a Tádžikistánem, byli však rozdrceni sásánovskou armádou. Mnohem úspěšnější byli v jednání s Byzantskou říší. Byzantský císař ochotně podpořil obchodování, čímž přelstil odvěkého nepřítele říše, a začal se rozvíjet přímý obchod. Sogdianští obchodníci fungovali jako prostředníci a vytvořili ze Samarkandu vzkvétající město.
Dopady existence Prvního turkutského kaganátu se projevily ve velké části Evropy. Tumenova revolta začala poté, co pomohl avarským vládcům potlačit vzpouru, požádal
o avarskou nevěstu a byl odmítnut. Jeho konfederace pak zničila Avarskou říši a zbylí Avaři byli zahnáni na byzantské území, kde představili Evropanům koňský třmen. Když turkutské vyslanectví v roce 568 požadovalo návrat „uprchlých otroků“, Avaři se dali opět na pochod a nakonec se usídlili v Panonii. Znovu tím způsobili dominový efekt, který vytlačil Slovany na Balkán a germánské Langobardy do Itálie. Po několik století využívali, jak mohli, výhod dřívější byzantské držby, vymáhali tribut výměnou za občasnou vojenskou pomoc a často přepadali byzantská území. Byzantské roční platby se na konci 6. století téměř zdvojnásobily z 900 na 1 600 liber čistého zlata.
Slované se na počátku 6. století rovněž historicky zviditelnili, když vyvíjeli tlak na balkánskou hranici Byzantské říše. Na rozdíl od Avarů a Turkutů byli zemědělci. Věnovali se pohyblivému zemědělství, spočívajícím v tom, že několik let obdělávali jedno pole a poté se přesunuli na nedalekou půdu, ležící ladem. Od Turkutů se navíc lišili tím, že válčili jako pěšáci. Slované nebyli sjednocení v královstvích ani náčelnictvích; z řeckých písemných pramenů vyplývá, že byli ve svojí politické kultuře alespoň částečně demokratičtí. Pronikali na Balkán a do Řecka, kolem roku 580 dorazili do Athén a vyvíjeli tlak na zotavující se Byzantskou říši. Císař Justinián (527–565) je zadržel obnovením nebývale rozsáhlého opevnění na balkánské a dunajské hranici, které však bylo po jeho smrti prolomeno.
DOLE A VLEVO Avarské kování opasků. Avarské hrobky svědčí o bohatství této krátce existující říše.
VELKÉ BYZANTSKÉ OBROZENÍ
Přestože Východořímskou říši na rozdíl od západní Evropy nikdy neovládli germánští migranti, v 5. století byla její celistvost narušována. V 6. století se ve východních regionech, oddělených od Říma a většiny Evropy, začala rozvíjet odlišná kultura, kterou historici v 16. století nazvali „byzantskou“. Pojmenování bylo odvozeno od původního názvu Konstantinopole. Je však důležité mít na paměti, že obyvatelé Východořímské říše se až do rozpadu říše v 15. století považovali za Romaioi (řecký výraz pro Římany). Byzantská říše začala v 6. století obnovovat svoji stabilitu. Germánské hrozby byly do značné míry zažehnány; Byzantinci dokázali přimět germánské krále, například ostrogótského krále
Theodoricha Velikého, k boji s jinými „barbary“ v západní Evropě. Vládnutí bylo stabilnější, zejména díky zavedení církevní korunovace konstantinopolským patriarchou, která započala korunovací
Leona I. v roce 457. Když v roce 518 zemřel císař Anastasios I., který neměl následníka, císařská garda zvolila novým císařem jednoho ze svých důstojníků, málo vzdělaného a administrativně nezkušeného
Justina I. Byzantská říše měla štěstí v tom, že Justinus I. adoptoval svého chytrého
DOLE Vizigótská tremissis, napodobenina mince císaře Justiniána I. Rubová strana zobrazuje stylizovanou bohyni vítězství s korunou a palmovou ratolestí. DOMINOVÉ EFEKTY: GLOBÁLNÍ
synovce Justiniána, který reálně vládl již dlouho předtím, než v roce 527 nastoupil po svém strýci na trůn.
Jedním z nejpozoruhodnějších manželství v historii je sňatek Justiniána I. a bývalé cirkusové umělkyně Theodory. Vládli jako skuteční partneři až do její smrti v roce 548 a snažili se obnovit význam a geografický rozsah císařství. Chtěli sjednotit svoje poddané pod praporem křesťanství. Pro křesťany bylo na rozdíl od členů ostatních církví těžké tolerovat jiné víry a pronásledování nekřesťanů a odlišných interpretací křesťanství začalo záhy po konverzi císaře
Konstantina I. Velikého na počátku 4. století. Nutno ovšem podotknout, že pronásledování odpůrců bylo obvykle vlažné. Změnilo se to právě za vlády Justiniána a Theodory, kdy začaly útoky na řecko-římské polyteisty, kteří nesměli od roku 529 učit, a pronásledování stoupenců manicheismu a Samaritánů. Útoky na doktrinářsky odlišné křesťany nicméně vedly spíše k rozdělení než ke sjednocení. Výjimkou nebyla ani císařská rodina, neboť zatímco císař věřil, že má Kristus dvě přirozenosti
NAHOŘE Naproti vyobrazení jejího manžela Justiniána (viz str. 14–15) druhá mozaika v bazilice San Vitale v italské Ravenně zobrazuje císařovnu Theodoru, rovněž vykonávající oběť.
NAHOŘE Freska, zobrazující narození Ježíše, jedna z mnoha kvalitních maleb zdobících katedrálu v núbijském městě Faras. VPRAVO Hagia Sofia, dokončená v roce 537 n. l. Chrám Svaté Moudrosti, který navrhli Isidor z Milétu a Anthémios z Trallu, je jedním z klenotů světové architektury.
(lidskou a božskou), císařovna byla stejně jako většina Egypťanů a Syřanů přesvědčená, že má Ježíš jen jednu (božskou) přirozenost. Kupodivu Justinián a Theodora vyslali soupeřící misionáře do Etiopie, kdy se dočkaly všeobecného přijetí císařovniny monofyzitské názory.
V roce 529 byla rovněž výrazně přepracována byzantská sbírka římského
práva, a to tak, aby zahrnovala veškeré platné zákony říše a neobsahovala zastaralou legislativu. Druhá komise právních expertů pak kodifikovala právní komentáře a v roce 534 vytvořila kompletní občanský zákoník Corpus iuris civilis. Významným cílem tohoto úsilí bylo posílení reputace a autority císařské rodiny, obzvláště po povstání Níká v roce 532, které bylo velkou ranou pro její veřejnou image. Výtržnické gangy tehdy požadovaly omilostnění dvou vrahů a téměř přiměly císaře k útěku, když ničily Konstantinopol. Justinián však v této pohromě nalezl příležitost k tomu, aby kolosálním a inovativním způsobem přebudoval chrám Hagia Sofia, který byl během nepokojů zničen, a využil této rekonstrukce a dalších stavebních projektů k posílení prestiže císařské rodiny.
Základem přebudování říše byla válka. V rané fázi Justiniánova vládnutí dosáhli jeho generálové velkých vítězství nad sásánovskými Peršany, Bulhary (etnicky rozmanitou směsí hunských a turkických kmenů, jejíž název znamená „smíšení“ a která se později přesídlila na západ a vytvořila základ dnešního Bulharska) a Slovany, čímž zabezpečili hranice Byzantské říše. Císař chtěl nicméně víc než
bezpečí; jeho cílem bylo opětovné získání západních provincií Římské říše, nad kterými neměl žádný konstantinopolský císař pevnou moc od abdikace posledního císaře
Západořímské říše v roce 476.
Příležitostí byla neoblíbená vláda
Vandalů v severní Africe. Germánští
Vandalové přišli do Afriky v roce 429 a stali se politickou elitou, která nahradila a vyvlastnila římskou aristokratickou třídu. Ohromná úsilí Římanů o opětovné získání této bohaté provincie selhala v letech 441, 460 a 468. Vandalové si však znepřátelili
římské a berberské obyvatele tím, že je nutili konvertovat k ariánství, podle kterého
Ježíš není roven Bohu Otci. Vandalští vládci měli strach ze vzpoury a zničili hradby všech měst, s výjimkou hlavního města
Kartága. Byzantský útok v roce 533, vedený Justiniánovým generálem Belisariem, vandalského krále Gelimera zaskočil. Byzantské válečné tažení trvalo vzhledem k nízké popularitě vandalských vládců jen necelý rok.
Snadné dobytí severoafrické provincie podnítilo Justiniána k další vojenské akci v méně bohatém regionu, který měl nicméně větší význam pro identitu Byzantské říše:
v Itálii. Tento region byl od roku 476 pod germánskou vládou a už předtím se několik západořímských císařů stalo loutkami germánských generálů, takže pro gótské vládce Ravenny a byzantského císaře bylo výhodné předstírat, že je tato oblast stále součástí větší říše. Svržení a zabití královny Ostrogótů Amalaswinthy nicméně ospravedlnilo vpád Justiniánových vojsk. Ostrogótští vládci Itálie byli ovšem mnohem větší výzvou než afričtí Vandalové. Ostrogóti byli rovněž stoupenci ariánství, nevnucovali však svoji víru stoupencům nicejského (nikájského) vyznání. Sužovali původní obyvatele velmi málo a Theodorich Veliký vytvořil paralelní právní a administrativní systémy pro římskou a germánskou vojenskou elitu. Problémy byzantského vedení a vysoké finanční závazky v jiných regionech vedly ke značným problémům s placením vojenských jednotek, což vyvolávalo nepokoje. Výsledkem bylo téměř 20 let válčení od roku 535 do roku 554, po kterém se Itálie opět stala součástí císařství. Apeninský poloostrov byl v tomto období ničen mnohem víc než během germánské migrace, obzvláště Řím, který byl obléhán Byzantinci nebo Ostrogóty sedmkrát. Byly
DOLE Mozaika z Vandaly ovládaného Kartága pochází z 5. nebo 6. století a zobrazuje lovce chytajícího jelena lanem.
Nešťastný příběh o důvodu k vypovězení války Ostrogótský král Theodorich Veliký byl vyslán do Itálie s požehnáním byzantského císaře a v roce 493 porazil a zabil neoprávněného vládce Odoakera. Theodorich úspěšně vládl až do své smrti v roce 526. Postaral se o to, aby se jeho dcera Amalaswintha provdala za šlechtice, který se ujal vlády a zajistil kontinuitu dynastie (Germáni neměli tradici nezávislých vládkyň). Když její manžel zemřel, snažila se vládnout jako zástupkyně svého mladého syna.
Královna se však brzy dostala do problémů. Nikoli kvůli svému biologickému pohlaví, ale patrně kvůli tomu, že si příliš osvojila římskou kulturu, což se příčilo ostrogótským aristokratům, zejména po smrti jejího syna. Jmenovala bratrance Theodahada spoluvládcem v naději, že tak upevní svoji pozici, on ji ale v roce 534 svrhnul a chopil se trůnu. Amalaswintha byla uvězněna a brzy poté uškrcena. Jelikož byla v Itálii oficiálně zástupkyní byzantského císaře, její vražda byla pro Justiniána záminkou k vyhlášení války ostrogótskému uchvatiteli.
Mramorová busta z Kapitolských muzeí v Římě, údajně znázorňující královnu Amalaswinthu.
poškozeny hlavní akvadukty, díky kterým mohl Řím v období pozdní antiky zaopatřovat rozsáhlou populaci.
Justinián zemřel v listopadu roku 565 ve věku 83 let. Často se mu klade za vinu, že svojí unáhleností a finančním vydíráním přivedl Byzantskou říši na pokraj zkázy. Je však třeba poznamenat, že se opětovné dobytí téměř vyplatilo. Byzantská armáda byla poměrně malá, obvykle měla méně než 25 000 mužů a odpovídala ekonomickým možnostem říše. Justiniánovu rovnováhu zhatily okolnosti, které nemohl ovlivnit. V polovině 6. století došlo k sérii zemětřesení, jež zničila východní pobřeží Středozemního moře, včetně Bejrútu. V letech 541–542 byla Konstantinopol sužována morem, který se později vracel a pustošil Evropu a Blízký východ. Dýmějový mor zřejmě vznikl v Indii a šířil se díky vzkvétajícímu obchodu v oblasti Rudého moře; v říjnu roku 541 se dostal z Etiopie
do egyptského přístavu Pelusium. Vědci se neshodují ohledně úmrtnosti a upozorňují, že tehdejší kronikáři přeháněli, když psali o pohromách (jeden autor například tvrdil, že mor zabil 230 000 obyvatel Konstantinopole, zhruba polovinu její tehdejší populace), počet obětí byl ale nepochybně vysoký. Neexistuje však žádný důkaz zhroucení populace v Byzantské říši, srovnatelného s druhou morovou epidemií ve 14. století. Úbytek populace v západní Evropě začal v 5. století, dlouho před morovou epidemií, která nepochybně tuto situaci zhoršila. Ať už ale byla obrovskou nebo mírnou pohromou, vzhledem k Justiniánovým výdajům na válčení