OUVERTURA
9. dubna 1993
PRAMENY
Měsíc svítil tak jasně, jako by ho vycídili; jako žárovka nad pitevním stolem. To mu utkvělo nejvíc, třebaže se té noci odehrálo tolik podivných věcí. Třebaže viděli to zjevení. I když, upřímně, tuhle událost, kvůli níž si připadal duševně pochroumaný, se snažil spíš důkladně vytěsnit. Není to ten kluk, však víš, jeden z těch dvou, co tvrdí, že viděli nad Prameny bubáka? Ne, on ne, to odmítá. V jeho vzpomínkách svítí měsíc tak jasně, že už nic dalšího nelze spatřit. Jen za nocí dost tichých, kdy bývá slyšet, jak tančí listí, a dost temných, aby zvládly zapudit měsíc, nedovedl Petr Kučera alias Harmonika před vzpomínkou utéct. Bylo mu jedenáct, tehdy v noci a znovu pokaždé, když se na ni rozpomněl. Tehdy v noci se na Popravčí louku s Dandym, jejich oddílovým vedoucím, vydával podruhé. Skautský náčelník tam mířil desátý rok za sebou, pokaždé o Velkém pátku, který nadešel od momentu, kdy to na louce slyšel. Když jim o tom vypravoval – a dělal to často –, nikdy je neošidil o noticku, že tenkrát, ve čtyřiaosmdesátém, velikonoční pátek připadl, ausgerechnet, na třináctého.
„Šlapali jsme tehdy puťák, padesát kiláků nočního pochodu do Mariánskejch Lázní, šlo nás asi dvanáct kluků. Tam, co se stáčí cesta stranou, kde se musí uhnout z pěšiny, aby člověk Popravčí louku vůbec trefil, jsme došli před půlnocí.“ Tady se Dandy vždycky odmlčel. „Do té doby byla tma, až jsme zakopávali, ale najednou se udělalo jasno. Měsíc zářil, jako kdyby si na nás chtěl někdo posvítit.“
Za ohybem stezky se podle Dandyho příběhu ozvaly zvuky, samy o sobě strašidelné, protože jim kulisu poskytoval půlnoční les, hustý a plný stínů, kam se za války nořili partyzáni. „Zavřískl nějaký pták, myslel jsem si nejdřív,“ líčil Dandy u táborového ohně. „Ale pak se to smálo, křičelo, brečelo, volalo – ba ne, uvědomil jsem si, že to bude něco jinýho. Žádnej pták.“
Prolínalo se tehdy prý víc hlasů, do toho tuponosé nárazy, jako když kov uhodí o kov, Dandymu se zdálo, že snad rozeznává němčinu, ale zvuk uskakoval, nechtěl se dát chytit, vzdoroval, aby se do něj nedalo pořádně zaposlouchat. Dandyho pes, kříženec ovčáckého psa s bůhvíjakým náhodným pobudou, zatáhl ocas hluboko na slabiny, ukryl se pod rozložitým smrkem, kde se třásl. Až když hlasy umlkly, dal se přesvědčit, aby vylezl, a nechal se pohladit.
„Mně přišlo, že to celé trvalo tak deset minut, čtvrt hoďky nanejvýš, ale na náramkovkách jsem uviděl, že už bude jedna. Uvrhlo nás to všechny do nějakýho šoku, ani jsme o tom nemluvili a šli jsme dál, na Kladskou a na Mariánky. Asi jsme se báli ozvat. Kdo ví, co by nám to ještě mohlo vzít, když už nás to obralo o hodinu života,“ povídal Dandy a jako obvykle skončil větou, že událost jeho parta zaznamenala do skautské kroniky, jako by to kostrbaté, pobledlé písmo představovalo nezvratné osvědčení pravosti.
„Jasně že kecá,“ uchechtl se Harmonikův kamarád Honza Kulhavý alias Hlásek, když Petr do skautu nastoupil, „ale výpravě to dodává parádní atmošku. Ono ti to pomůže rychlejc přejít kopce ve Slavkovským lese, je to pěknej stoupák.“
A už tu byl zase, tajemný a tajnosnubný Velký pátek, den prodchnutý tragédií a tryznou. Celou cestu se vedle vysočiny s rohlíkem ládovali historkami. Připomínali si do posledního detailu, co u Popravčí louky zažil Dandy, po tisící zalitovali, že jeho kříženec už nežije, protože je mohl upozornit, kdyby se blížilo cosi neuchopitelného.
„To víte, že je to blbej překlad?“ poučil osmihlavou skupinku Žbluňk – Petr by si ani pod pohrůžkou mučení nedokázal vybavit klukovo jméno. Naslouchali mu bedlivě: no a co, že to všichni dávno znali? Patřilo to k rituálu. „Název se datuje až někam do šestnáctýho století, v originále je to Mordschlägerin Wiese.“
Chtě nechtě ho obdivovali, že tu strašlivou skrumáž německých písmen dovedl vyslovit správně. „Přesnej překlad by zněl Louka vražednice, protože tu prej nějaká ženská zabila svoje dítě. Prej bylo postižený a ona se ho musela zbavit, aby ji lidi neobvinili, že ho má s ďáblem. Tehdy na to věřili.“
Chvíli kráčeli tiše, jen spadané větvičky v nočním klidu křupaly. Nemluvili, aby si vychutnali předestřený obraz, aby ho hned nespláchli novým douškem, co jim zmrazí hltany i žaludky.
„Tady bylo hodně postiženejch děcek,“ navázal chlapec, z něhož si Petr neuchoval ani přezdívku, věděl jen, že ve velkopátečním partu obstarával tuhle část liturgie. „Ještě v době, kdy Prameny byly německý, jmenovaly se Sangerberg a těžilo se tady. Chudší horníci se usadili ve svahu nad městečkem, kde strašně foukalo, pořád jim ulítávalo prádlo. Větrnej kopeček se tomu říkalo. Držely tam ty nový rodiny při sobě, uzavřený, s jinejma se nedružily, brali se tam mezi sebou příbuzný, proto měli ty děcka dementní. A drželi je v klecích.“
Pokochali se v duchu hrůzným výjevem a hned zas vyprávění kvačilo dál, přeskákalo k magické podstatě velikonočního období. Otvírá se země, vydechuje stará prokletí, láká na zlaté poklady, aby sklapla hubu v momentě, kdy má naivu uvnitř s rukama a očima ulepenýma mamonem. Skauti milovali hlavně historku o kostele svatého Mikuláše. Už dávno není, zmizel spolu s těžbou a horníky, jimž patříval: skoro bez ustání hostil zádušní mše, jak se vršila důlní neštěstí. Ale o čarovné noci kostel povstává ze země, plný žlutého světla svíček. Rozezní se zvon, páře tmu a hráz mezi těmi, co jsou a co byli, svolává mrtvé havíře a oni se vylupují z okolního lesa, úzké průchody mezi smrky a buky je vydávají jednoho po druhém. Jsou jich stovky, černé postavy odshora dolů, stovky a tisíce, přicházejí, dokud není kostel úplně plný, všechny hlavy sklopené. Z bezdechých plic povstane chorál, omamný a velkolepý. Kdo živý se ke mši přimotá, odejde s dušemi zesnulých do podzemí. Napořád.
Ano, tuhle místní legendu Dandyho kluci vysloveně zbožňovali, a přece ji ještě jedna předčila, i když z ní uchovávali leda střípek. Malý, ale dost ostrý, aby v nich bodal.
„Myslíte, že šly tudy?“ zeptal se Petr pološeptem; tak to vyznělo uctivěji. Nemusel kamarádům vysvětlovat, koho myslí, všichni chápali a představili si totéž. Žalostný pochod zubožených těl, bílé bosé nohy se míhají po černé zemi, do zad je postrkují řízné německé nadávky. Zbytečné plahočení, poslední týrání na samém konci války. Tři sta kilometrů pěšky pro ty, které se ještě dovedly vléct, na voze ležely nemohoucí. Jenomže nemoct jít znamenalo umřít, jak Dandyho kluci věděli. Dozorci vězeňkyně během pochodu stříleli nebo ubíjeli dřevěnými holemi a odhazovali je jako skořápky od buráků. Za víc jim nestály.
„Mohlo to bejt tady,“ přisvědčil Splávek, jako by o tom bůhvíco načetl. „Šly ze Svatavy do Volar a někde v těchhle místech jich dvanáct v noci umrzlo. Někde tady je dvanáct pamětních kamenů.“
Rozhlíželi se, krky toporné napětím, jako kdyby se ty improvizované náhrobky měly snad na povel zjevit.
„Pro samý kecání byste přešli odbočku,“ vyhuboval je Dandy. Trochu se polekali. Překvapeně se probrali z úvah, skoro mu nevěřili, že už došli tak daleko, ale sami viděli, že je nebalamutí. Zvolna k nim mířila půlnoc, měsíc zabalil do stříbřitého alobalu vše, nač dosáhnul, a oni s bázní a neokoralým úžasem sešli z pěšiny a brodili se vyšší travou k Popravčí louce. Tady už se nevyprávělo, tady už všechno mluvení zastal les, noc a fantazie. Vždycky bylo co slyšet a co vidět, hlavně to, co pořádně vidět a slyšet ani nešlo. V cíli, na mýtině ukryté mezi stromy, je jas měsíce skoro oslepoval. Než stihl Dandy vydat pokyn, aby si posedali, najedli se, mají-li hlad, a oči vysadili až nahoru na stopky, jeden z kluků poplašeně zvolal: „Hele, támhle! No, támhle, ten strom!“
Petrovi se stáhla kůže kolem páteře, hrbolky obratlů vystoupily: konečně se něco děje! Za úplného bezvětří – nehnulo se ani nejtenčí hrdlo štíhlých travin – se vzrostlá bělokorá jedle pět metrů od nich komíhala ze strany na stranu, jako by jí smýkalo vlnobití. Vzrušení z chlapců sršelo ve výbojích.
„Dandy, mně je blbě… hodně,“ zakňoural Žbluňk. Držel si dlaně pod bránicí, trochu ohnutý jako Polednice, čelo opocené.
„Jak jako blbě? Budeš zvracet?“
„Nevím, prostě blbě,“ zopakoval Žbluňk mdle, tělem mu proklusal třas.
„Harmoniko, Splávku, vezměte ho zpátky na cestu, a fofrem,“ zavelel Dandy. Chystali se odmlouvat a protestovat, přece jim to Žbluňk celé nepokazí, ale Dandy je nenechal. „Hned, jsem řekl. Dělá mu to tady zle, je na to nějak citlivej, copak jste slepí?!“
Petr ví, že uchopili s Honzou umdlévajícího Žbluňka každý za jeden loket a že mu připadal překvapivě poddajný a těžký zároveň.
A taky studený, jako by se snad chladil v lednici.
„Pojď, prosím tě,“ oslovil ho Splávek dobromyslně. „Za deset minut jsme na pěšině a bude ti zas hej.“
„Za deset minut bude akorát půlnoc, budem jediný, kdo o to přijde,“ zabručel Petr.
„Jako o co?“ zajímal se Splávek. Žbluňk nemluvil, jen mělce dýchal a klopýtal mezi nimi.
„Nevim o co, jak mám vědět, o co přijdeme, když tam nejsme,“ nadával tiše. Ale pod slupkou hněvu, později si to přiznal, cítil úlevu. Taky se na louce bál. Byl by zůstal, samozřejmě, ale nežehral osudu, že ho odvedl. Tedy, v ten moment ještě ne.
Ústup na značenou trasu k Pramenům jim trval zrovna tak dlouho, aby se k posedu s turistickým rozcestníkem dobrali o půlnoci, k cílové pěšině chybělo ještě pár vteřin chůze. Petrova pusa, otevřená ke sdělení tohoto údaje kamarádům, zůstala nedůstojně rozcapená. Civěl před sebe, nemohl se hnout. Z ničeho, z mikroskopického průduchu ve tmě, se vynořil archaický pohřební vůz. Katafalk zdobený sametovou drapérií a zlatým kováním, loukoťová kola drkotala po neexistujících výmolech půl metru nad skutečným kamením, před nimi máchala vzduchem kovaná kopyta koňského čtyřspřeží. Na kozlíku dvoukoláku nikdo neseděl, vraníci táhli sami, bez zaváhání, znali svoji cestu, i když tam, co kráčeli, vůbec žádná nevedla. Koně zahrabali nohama a katafalk vplul do nicoty, která ho na okamžik vydala jasné měsíční noci a ohromeným dětským zrakům. Petr a Honza na sebe upřeli vytřeštěné oči.
„Viděl jsi ten vůz?“ vybafl Petr.
„Tak přesně to jsem se chtěl zeptat tebe,“ odpověděl Honza.
„Kluci, nechte toho. Proč mě strašíte? To není žádná legrace, není to kamarádský,“ kňoural Žbluňk.
„Jak to jako myslíš? Tys nic neviděl?“
„A co jako? Nechte toho, já to na vás povím, jestli si nedáte pokoj,“ Žbluňk neměl daleko do breku.
„On to neviděl,“ sdělil Splávek Petrovi lakonicky.
„Pojďme odsud, zpátky na tu cestu,“ vyhrkl Petr. Chtěl, aby to vyznělo jako povel, ale ani sám sobě nenamluvil, že to bylo cokoli jiného než prosba, a úpěnlivá.
Když se z Popravčí louky – kde se jedle záhy utišila a víc se nedělo vůbec nic – konečně vrátil zbytek oddílu, kluci Dandymu běželi naproti a vykládali mu překotně, co zažili, skákali si do řeči, až je musel zastavit a nechat si to vyložit celé znovu. Pak se vztyčil, hleděl směrem k lesu, nemluvil. Zdálo se, že tak ustrnul na hotové věky, Petr doslova cítil, jak se mu o paže otírá mizející čas.
„U posedu, jak je značka, říkáte?“ promluvil konečně.
„Ano, úplně určitě tam. Vyjel z ničeho a zajel do ničeho, nejel po žádný cestě,“ zopakoval Splávek.
„Jak se to vezme,“ řekl Dandy. „Není tam cesta, ale bývala. Stará cesta na Prameny. Stará cesta, co už není, ke hřbitovu, který už tam taky není.“
Oldřich Tomíček se v půlce února dožil pětaosmdesátých narozenin, a když mu pravnučky lípaly polibky na tváře, brblal, že v tomhle věku už není co oslavovat. Každé ráno objevoval nová místa na těle, kde ho co bolelo, loupalo, skřípalo nebo kde – a to bylo nejhorší – necítil nic.
„Tak přestaňte s tím paličáctvím, tatínku, a pojďte bydlet s námi do města. V baráku je místa dost,“ spílala mu dcera. Sama by na Kladské nezůstala, obléhaly ji tam vzpomínky, o něž nestála.
Posílaly k ní bratříčky, posmívaly se jí, že jejich obličeje neumí zaostřit. Ale jak by si po těch letech mohla pamatovat jejich rysy?
A jak by mohla necítit tuny viny za to, že nemůže?
„Nezlob se, Madlenko, ale jednou hajnej, vždycky hajnej. Tady v těch lesích umřu, ve svým revíru, jinde bych ani nechtěl. Už mě tu
na výminku nenechají pořádně na nic sáhnout, jsem takovej čestnej hajnej, ale jedině tady se cítím pořád živej. A ne starej jako počátek světa,“ omlouval se pokorně, aby se nehněvala, jediné dítě, co spolu s ním přežilo válku. Tenkrát pochopil, že přežívat už nikdy nechce, jenom žít, i kdyby ho to právě život mělo stát. A tak si na vedení lesů i po dosažení důchodu vyprosil, aby ho na Kladské nechali, byť v menším domku. Pořád se dovedl o ledacos postarat. Vyčistit zbraně, zatopit v krbu, pooprašovat trofeje, ze znalosti a skoro jen od oka prorokovat, jak tuhá bude zima a jestli se spárkatá zase přemnoží. Na začátek dubna se vyvrbilo nebývale hřejivé počasí, vlněné a měkké, svist rozepínaných zipů na bundách hrál sílícímu slunci fanfáru. Oldřich si zručně ubalil cigaretu, svedl to jednou rukou, na což jeho pravnučky valily bulvy a povykovaly, ať je to taky naučí, načež jim jejich mámy všem vynadaly. Sirku rozžal svižným škrtnutím o podrážku, další trik, z něhož jeho štěbetalky omdlévaly. Zabafal a pomalounku stoupal dál do kopečku nad Kladskou, za zády nechával tu unikátní tyrolskou osadu, přivezenou v roce 1873 marnivým šlechticem ze švýcarské expozice na Světové výstavě. Kníže Otto Friedrich Schönburg-Waldenburg se tehdy ve Vídni dokonale pobláznil: na svých državách v Císařském lese musí mít tohle, s jiným se nespokojí. Architekt osobně dohlížel na to, aby se celý pavilon opatrně rozebral a bez nepatrné odchylky zase sestavil. Knížete dávno zavalily přesýpající se písky, les obrazil novými šiškami a změnil jméno, většina hrázděné parády zanikla pod náporem valivých dějin, ale několik budov, co vídeňskou výstavu pamatovalo, pořád stálo na místě. Teď už sem patřily, už dávno nebyly náplavou. Oldřich si vedle nich nepřipadal tak starý a vyrvaný z kontextů, v nichž se aspoň trochu vyznal. Takhle pozdě v noci už na procházky nechodíval, ale dneska nemohl spát. Něco ho tlačilo, obří hrášek přímo do ledviny, až už nevydržel, vysvobodil se ze zpoceného prostěradla a vydal se mezi svoje staré známé. Mezi listy, jehličí, kamení a borůvčí, aby ho utěšily a uspaly. Nad hlavou mu zaskřehotal krkavec, někde vysoko. Když vzhlédl, spatřil ptačí siluetu, prozradil ji pátrací reflektor měsíce. Ta spousta bledničkového svitu Oldřicha znervózňovala. Stromy vypadaly, jako by na ně napršelo stříbro a ony
se nemohly ani hnout, zatuhlé ve staré fotografii, přeexponované a zapomenuté ve vývojce, kde ji stráví louh. Tak moc zapomenuté, bloudil Oldřich v útrobách své hlavy. Kdo je fotil? Kdo se podívá, kdo je pozná a vyslechne? Kdo polituje?
Krkavec zaskřehotal podruhé, vítr přinutil špičky smrků zanaříkat. Oldřichovi na páteř zabrnkalo zamrazení. Rozhlédl se – najednou měl pocit, že s ním v lese někdo je, a zároveň si snad nikdy nepřipadal tak sám. Mravenčivé ustrnutí roztříštil halasný vpád rukaté a nohaté skupinky, valila se k hajnému ze svahu, na metry z ní páchnul strach. Oldřich ucouvnul, ale spíš aby ho neporazili, než že by se jich bál. Na to byli oni sami moc vyděšení.
„Co se to tu děje? Co je to za hulákání v lese?“
„Nezlobte se, jsme skautský oddíl, jdeme puťák z Pramenů do Mariánek, ale bylo by lepší, kdyby kluci mohli někde přespat, že bysme to došli ráno.“
„A co je? Viděli jste snad strašidlo?“ zajímal se bodře Oldřich.
Pověděli mu, co viděli a kde, pověděli mu to slovy a nezvykle velkou plochou bělma kolem panenek.
„Běžte tady dolů, nescházejte z cesty. Zabouchejte na správce, řekněte mu, že vás posílám. Uloží vás, jeho paní ohřeje chlapcům trochu mléka, když budou chtít.“
„Vy nejdete?“ optal se Dandy.
„Za chvilinku. Jen jděte, jděte napřed,“ pobídl skauty Oldřich a oni šli.
Počkal, až dozní ozvuky čtyřiadvaceti podešví, sklesle u toho hleděl nad stromy. Po krkavci na nebi nezůstalo ani památky.
Jakmile si byl jistý, že je sám, sňal z bělovlasé hlavy klobouk a druhou rukou se pokřižoval.
„Pohřební kočár starýho Tanzera,“ zašeptal. „Tak to má další z nich za sebou.“
Obrátil se zády k pěšině, která svazovala Kladskou s Popravčí loukou a Prameny, a vracel se domů. Přidá se ke skautům, dá si s nimi mléko. Dneska už stejně neusne.
Bůhvíodkud se připlížilo mračno a konečně zhasnulo halogenovou lampu v nadhlavníku.
Krkavec zaskřehotal potřetí.
INZELL
„Ale co tam vůbec dělal? Tys věděla, že jel do Sangerbergu? Aspoň tys to věděla?“
„Už se to nejmenuje Sangerberg, víš, přejmenovali to na Prameny. V době, kdy už tam žádné lázně nebyly. Všemu tam mazali jména a paměť, aby jim nemuselo být tolik hanba.“
„Sakra, Oma, neodbočuj. Proč byl děda v Sangerbergu?“
Nechtěl na babičku dorážet, tím méně hulákat. Smutkem ze ztráty milovaného muže, jediného, kterého kdy měla, celá zkřehla jako led na březnové kaluži. Ale Tadeáš se taky trápil, i jeho drtil zármutek a bylo o tolik snazší přetavit ho v hněv. Oma upřela modré oči z okna, bezděky si pohrávala se zlatým medailonkem na krku. Na horizontu jí bavorské Alpy stoicky vzkazovaly, že jsou těžší věci k unesení než lidské hoře. Hloupé hory.
„Byl tam doma,“ odvětila s takovou něhou a samozřejmostí, až to Tadeáše znovu málem rozplakalo. Jenže už nechtěl brečet; ne, teď se chtěl ptát.
„Domlouvali jsme se přece, že tam pojedeme spolu. Že si zamluvíme v Marienbadu dům a strávíme tam celé léto, pořádně to procestujeme, ty a Opa budete vyprávět.“
„Pořád jsme to odkládali, že? Co padla železná opona, říkali jsme, že pojedeme, ale nejeli jsme.“
„Tak proto?“ naléhal Tadeáš. „Opa se urazil, že jsme si neudělali čas?“
„Ne,“ pronesla pevně a pro důraz mu stiskla ruku. „Opa se nezlobil, tím méně na tebe. Na svůj vzácný poklad.“
Nedovedl se ubránit nutkání, očima vyhledal zrcadlo nad přebujelou monsterou vedle knihovny. Vypadal jako nejtypičtější odrůda Tanzerů, dědečkova mladší kopie. Hlava ve tvaru kindervajíčka, výrazné oči vroubené masitými víčky, která falešně naznačovala alergii nebo nevyspání. Obočí se vyčerpalo v první půlce cesty od kořene nosu, dál k vnějšímu koutku oka se vytrácelo. Linka rovnoměrných úst se stáčela dolů ve výrazu trochu melancholickém a trochu nerudném. Na široké tváři s mohutnou bradou vyznívala legračně či zženštile jejich rodová půvabná, oblá ouška. Tanzerové trpěli na kouty či pleš, dědečka dostihlo to prvé, o Tadeáše usilovala stejná pohroma. Kučeravé hnědé vlasy se jim oběma vytrácely ve dvou nežádoucích pěšinkách a oni si zvlněné kadeře česali na stranu, aby úbytek skryli. Nebyli vysocí, příroda a pánbůh vymodelovali Tanzery podsadité, aby je horský vítr neodfoukl. Vypadali trochu, jako kdyby je sochař původně zamýšlel jako bustu, ale pak se rozmyslel. Většina hmoty a síly se držela v plicích a plecích. Boky a nohy se snažily, aby se s tím vším nějak vypořádaly.
„Jste dvojčata, jen jste se každý narodil jindy,“ dobírala si Tadeáše často Oma, zvláště když ho zastihla nad knihou, již četl nebo psal. I to s dědou sdíleli: vášeň pro literaturu, pro příběhy. Oba to podědili po jednom z nejslovutnějších sangerberských občanů, Thaddäusi Tanzerovi, činorodém a sečtělém muži, jemuž rodinný byznys, jakkoli kolosální, k sebenaplnění nepostačoval. V šestnácti letech si otevřel obchod s knihami, to se psal rok 1829. Prodával originály i kopie, které sám tiskl a vázal do kůže. Po Egerlandu, jak se tehdy Chebsko identifikovalo, šířil slovo Boží i slovo Dickensovo. Opa, který nesl další z rodových jmen, Adam, trval na tom, aby jeho vnuka pojmenovali po tomto předkovi. A protože Opa málokdy protlačoval svoji vůli silou, vyzněl jeho apel nezvratně.
Tadeášův otec Johan neodporoval, i když by býval radši, kdyby syna opatřili německou variantou. Opa jen jemně zakroutil hlavou, nepozvedl hlas ani ruku.
„Ne, bude to česky,“ oznámil Johanovi. „Ty se taky jmenuješ česky.“
A Kašpar, Tadeášův mladší bratr, se – jak jinak – taky jmenoval česky.
Tadek, jak ho v té prazvláštní, národnostně spletité domácnosti oslovovali, znal anekdotu o svém pojmenování jen z vypravování, ale uměl si dědu živě představit. Věděl, jak vypadá rozhodný a rozhodnutý. Opa to předvedl, když se Tadeáš druhým rokem trápil a vlekl vyprahlou pouští svých studií práv. Děda měl práva vychozená, Johan také, a slušelo se, aby si obchodní odnož tohoto oboru pořídil i Tadeáš, jenže si v tom počínal prachmizerně.
„Nehodí se na to, půjde na jinou školu,“ vstoupil Opa jednoho večera do hádky mezi Johanem a Tadeášem.
Zarudlý Johan na svého otce vyštěkl, zda šílí, nebo se mu zkazil humor, ale Opa ho utnul mírným pohybem dlaně. „Dost bylo promarněných životů, nemyslíš?“ oslovil syna a odehrálo se mezi nimi něco, v čem se Tadeáš tak docela nevyznal. Než se po tom mohl začít pídit, ulpěl Opa přísným pohledem na něm.
„Ale na školu půjdeš, rozumíš? A dokončíš ji.“
Kýval tehdy jako sádrový bůžek, okouzlený volností, již mu Opa vybojoval, a zodpovědností, jíž ho vyznamenal.
Co si počne teď? Čím a kým bude ve světě, kde sotva obstojí kompletní člověk, když z něj bez dědy ostala jen polovina? A možná méně než to.
Oma usnula, jak to umí jen velmi malé děti a velmi staří lidé, náhle a hluboce. Stačila na to chvilinka, kdy se potuloval v myšlenkách. Hleděl na ni a přemítal nad otázkou, již jí nepoložil, ale která v něm hlodala. I kdyby se Opa pustil do výletu na vlastní pěst, i kdyby se rozhodl, že z toho vynechá celou rodinu, jaký dává smysl, že odjel, když je Oma tolik nemocná? Když se zrovna za jejím ramenem zvětšuje obrys smrti? Nádor metastázoval, oznámil jim s lítostí lékař, a pokud dobře počítal, děda odcestoval čtyři dny nato. Co se asi dělo, jaký naléhavý důvod musel vyvstat, že babičku opustil? Ona to věděla, o tom Tadeáš nepochyboval. Ale nechtěla jim to prozradit a schovávala se za autentický kordon žalu. Přikryl Omu plédem a potichounku vycouval z místnosti. Kráčel chodbou, zdánlivě bezcílně se šoural, i když nohy i hlava věděly, kam směřují, jen si to mezi sebou nepověděly. Před dveřmi
do dědečkovy pracovny se Tadeáš zarazil, jako by to byl Modrovousův zapovězený pokoj. Opa mu nikdy nezakazoval vstupovat. „Co si chceš prohlídnout nebo půjčit, přečíst si, je tvoje,“ pobízel ho naopak. Jenomže to náhle bylo jiné, když už to vlastně nebyla dědova pracovna. Kdo ví, co to teď je, když děda zemřel. Bývalo by vyznělo správněji, kdyby pokoj zmizel i s ním.
Tadeáš s povzdechem vešel, přichystaný na usazené dýmkové aroma, na prašnou vůni knih a jemnou sladkost dřevěného nábytku. Aspoň si to myslel, dokud se mu přes čichový vjem nezadřely do srdce třísky. Posadil se do křesla, kde sedával Opa, a hořce si uvědomil, že takhle už to zůstane, že se stesku už nezbaví. A znovu ho rozrazil vztek z bezmoci.
Nejvíc se zlobil na sebe. Poslední měsíce se dědovi skoro nevěnoval, přehraboval se v neuspořádaném binci svého profesního života, hledal se a ztrácel, až mu manželka napůl žertem, napůl ustaraně předhazovala, aby si raději pořídil motorku než milenku. Na krizi středního věku v pětatřiceti ještě nedozrál, na pubescentní světabol už bylo pozdě, ačkoli příznaky odpovídaly. Tadeáš se vymykal z povahy rodu, kde nikdo – ani děda ne – nezběhl od chmelařského, pivovarnického povolání, už víc než století ne. Bobtnalo v něm nějaké nutkání a štvalo ho svojí neurčitostí. Otec byl chladný, racionální, spořádaný pedant, žil v číslech a faktech, v růstových křivkách a obratech. Matka, již poznal coby svoji asistentku, otci pořád vypomáhala se schůzkami, papíry, udržovala ho čistého a najedeného. Johanovi se na Jiřině zamlouvalo i to, že pocházela z rodiny českých imigrantů. Brali se v Rakousku, kam z Československa nakonec odešli Opa s Omou. Byla to Češka jako Johanova maminka – pravá maminka, ne Eva Hasselová, dědova druhá a poslední žena. Jiřina byla prostá a nenáročná, spokojená s tím, co měla, bytostně hrdá na Johanovu pracovní i soukromou kázeň. Tadeáše všichni nezměrně rozčilovali: Johan, máma i mladší bratr Kašpar, který absolvoval práva se stejnou nenuceností, s níž sjížděl černé sjezdovky. Učiněná reklama na pánský deodorant, přesně věděl, co chce a jak toho dosáhne, už od studií pomáhal vést rodinný byznys, staral se o vývoj, inovace a marketing. Nejlépe taky pasoval k Inzellu, oživlé pohlednici z dovolené,
nad níž sousedé zvadnou závistí; ironií osudu on jediný žil jinde, v prostorném bytě v Salzburgu.
Tadeáš těm lidem nerozuměl, jako by ani nebyli jeho vlastní. Proč jsou spokojení, proč v nich nevře, proč je svět nepudí běžet, až se jim roztaví kolena? Choval v sobě neklid, který poznával jenom Opa. Poté co z něj děda sňal břemeno obchodních paragrafů –i když nikdy neformuloval pardon, že by se nejstarší vnuk nemusel podílet na chodu pivovaru –, vystudoval Tadek kunsthistorii, mohutně cestoval a bral kurzy tvůrčího psaní. Z hecu a zoufalství nad obrovitostí autorského bloku napsal pod pseudonymem erotický román, plochodrážní slátaninku se žhavými Italy, ve skutečnosti antropomorfními mimozemšťany, jejichž reálná podoba odpovídá ještěrům a pohlaví žirafím samcům. Kniha se – k Tadeášově šoku spíš než radosti – masivně ujala v Německu, Rakousku a bůhvíproč v Bulharsku. Jeho nakladatel, milovník byronovské poezie, leč pragmatik Karl Brahms mu sdělil, ať ho ani nenapadne v ještěřím duchu nepokračovat.
„Jestli ti nejde o vlastní vnoučata, pomoz mi zajistit aspoň ty moje,“ řekl Tadeášovi. Když začal podle předlohy – se vší vážností – vznikat romantický velkofilm, Tadek kapituloval a napsal další díly.
„Jsem klávesnicový prostitut,“ stěžoval si manželce Adě. Smála se mu, že se bere moc vážně, a dobírala si ho, že se nechce k ještěřímu autorství znát před rodinou. Nakonec jim to přiznal, protože správně předpokládal, že jeho pravou identitu někdo vyšťourá.
Cože, chechtali se kritici v kulturních rubrikách, takže ten nabubřelý chlápek, co napsal Médeiny kyselé hrozny a Orwellův špatný rok, to on je za tím plazím pornem? No to mě podrž, padám!
Oba výše uvedené tituly představovaly krajně neuspokojivé pokusy o seriózní literaturu. Tadeáš zkomponoval kombinace bajky a antiutopie plné neprostupných odkazů na jiná umělecká díla. Za jejich nejvyšší přednost považoval – shodně s kritikou – jejich takřka zanedbatelný rozsah.
„Nebudu ti lhát,“ přiznal mu Karl bez slitování. „Tydle voloviny jsem ti vydal jenom proto, že ještěří péra tak fantasticky vydělávají.“
Když se s pravdou o svém podvojném literárním životě svěřil
rodině, matka ho ujistila, že si něco od něj moc ráda přečte, a otec utrousil, co je proboha tak špatného na pivovarnictví, že si raději zvolil tohle? Tadeáš se snažil o nonšalantní tón, aby viděli, jaký si drží nadhled, jak se cynicky popásá na cizím špatném vkusu, ale stejně ho prokoukli. Nemuseli být stejní, aby se znali.
„Nechte ho,“ řekl Opa, „tohle není konec. Teprve začíná.“
Tadeáš pak celou noc civěl do stropu, prsty sepnuté na hrudi jako upír v rakvi. Co když ne, ptal se sám sebe. Co když je tohle všechno, co dovedu? Kdyby se někdo zeptal, čeho se nejvíc bojí, a kdyby on si troufl na upřímnost, bylo by to právě tohle. Co když si jenom myslí, že stojí za víc? Přál si, aby sám sobě a hlavně dědovi dokázal, že svede být něčím víc než jen autorem rychloobrátkového, nízkonutričního braku.
A tak se snažil ze všech sil, pátral po podnětných námětech, po kamíncích, které v něm rozčeří hladinu, po příběhu, který na něj čeká, který k němu patří. Načínal věty a zase je vyrvával stolnímu počítači, jenž se z toho marného pinožení přehříval skoro tolik co Tadeáš. Rešeršoval až do umdlení, nadnášený nadějí, že z důkladné přípravy se dobrá kniha poskládá sama, aby pak zjistil, že se nechal zavalit fakty a nic kloudného ani lehkonohého z té hromady reálií nevydoluje.
A teď už tu žádný Opa nebyl a Tadek věděl úplně přesně, co se stane. Zesílí a zkoncentruje se Johanův tlak, aby konečně zanechal pošetilostí a zapojil se do rodinného byznysu. Necháme ti kreativu, reklamu, dneska se marketing dělá přes příběhy, lákal ho onehdy Kašpar. Další ruce by se nám hodily, brácho.
Tadeáš praštil pěstmi do desky dědova rozložitého stolu.
„Proč jsi jezdil do toho blbýho Sangerbergu? Proč teď? Kvůli čemu?“
Pořád by žil, kdyby nejel, tím si byl Tadeáš jistý. To jenom v krajině svého mládí mohlo Adama Tanzera napadnout, aby proháněl řídké kosti po svazích plných vyhřezlých kořenů a spadaných šutrů. Našel ho polesný, co se pod Vlčím kamenem poohlížel po pytláckých nástrahách. Zlomil si vaz, netrpěl, pověděl Johanovi konzul z velvyslanectví. Jako kdyby o tom mohl opravdu podat
důvěryhodnou zprávu. Co on věděl, proč byl děda v lese nad městečkem? Jak dlouho tam ležel, sám, jen s mravenci a mouchami, co se čím dál víc osmělovali? Tadeáš zprudka potřásl hlavou, aby odehnal morbidní představy. Začal se maně přehrabovat věcmi na dědově stole. Pod papíry, v nichž rozpoznal podklady k výroční zprávě, na něj vykoukl ohmataný sešit v kožených deskách. Chňapl po dechu, co se od něj pokusil uprchnout, a zadoufal, že někdy v budoucnu přestanou malé upomínky dědovy přítomnosti tolik bolet.
„Jsi dost starý na pohádky? Dost odvážný?“ ptával se Opa, než začal číst. Pro Tadeáše pak bylo hotovým vyznamenáním, že se s ním Opa o příběhy podělí. Zvláště když vzešly z něj, jak to hrdě zvěstovala první stránka: Pohádky Adama Tanzera. Pohladil sešit, koutek mu zacukal.
Jak to otec nesnášel, když se zjevil tenhle kožený váček s příšerami.
„Proč ho děsíš?“ prskal. „Mě jsi s tím strašil celé dětství, a to mi věř, že bych se bez toho obešel.“
„To mi věř, že ne,“ odpovídal děda mírně, ale postupně ubývalo příležitostí, kdy vyrukoval s Tanzerovou tajnou knihou, jak o ní žertoval. Nechtěl se Johanovi za zády dopouštět spiknutí, a navíc Tadeáš pozvolna poztrácel chuť dědovým pohádkám naslouchat. Z oblýskaného notesu se stala vágní rodinná legenda ve stylu: „Ach, ten náš dědeček, to je ale výstředník.“
Vybavovaly se mu momentky a názvy, jako když z člověka tryskají nabiflovaná vyjmenovaná slova. Práskají jako bič, ale chrlič neví, co vlastně povídá. Tak teď Tadeášovi tanuli v hlavě skřeti z Krudumu, vlkodlaci ze zalesněných pahorků, půlnočnice, jejichž tvář nesmíš spatřit v zrcadle nebo louži, jinak je to tvůj konec…
Neměl tušení, že děda notes opatruje a přechovává, dokonce tak aktivně, že si ho držel při ruce na pracovním stole. V hlavě mu vytanul obrázek: Opa sedí sám v křesle, kde teď cizopasí on, polohlasně si sám pro sebe oživuje krasopisná modrá písmenka, protože nemá, s kým by je sdílel.
Pevně sevřel sešit, jako by se mu i on mohl vysmeknout na věčnost. Ztraceně se rozhlédl po starožitném zařízení. Myslel si, že
dědu zná, že se prolínají na úrovni, kde není třeba o všem mluvit, a najednou mu připadalo, že pro ten sentimentální vrtoch nemluvil o ničem. Seděl tady, v domě, který Opa zbudoval v padesátých letech, když se rodina ze Salzburgu přesunula do Bavorska. V domě, na němž všechno vystihovalo, kdo jsou Opa a Oma, ale jaksi zvnějšku, dojmově. V nádherném hrázděném domě s vyřezávanými ochozy, kaskádami pelargonií, svlačců a pečlivě chráněnými oleandry, co se jako totemoví bůžci na zimu stěhovaly do vstupní haly.
Všude dřevo, kůže, vlna, papír – vzpomínky a teplo. Johan, nejspíš přirozeně, prahl po skle, betonu, kovu, jednoduše po kontrastu. Postavil si svoji vilu, ale Tadeáš zůstal u dědy, a to i později, když se oženil, rozvedl, oženil znovu a lépe a s Adou počali dceru. S fyzickou dokonavostí dal najevo, na čí straně stojí.
Podíval se doprava, na čestné místo, jež jediné nenáleželo knihám. Olejomalba bílého jelena s modrýma očima, zářivá skvrna uprostřed šerosvitných obrysů jehličnanů. Přední nohou jelen drtil černého hada.
„Jenom jelen stačí na ty ss-syčící bestie,“ naskočila mu dědova věta a vzápětí nadskočil celý, protože ho od dveří přepadl Johanův hlas.
„Ty jsi tady?“
Nedovedl rozpoznat, zda to otec mínil coby výčitku, nebo ho chtěl bezpředmětnou otázkou upozornit na svoji přítomnost.
„Tati,“ odkašlal si Tadeáš. „Podívej, co jsem tu našel – dědovy pohádky. Chápeš, že je pořád měl?“
„Nepřekvapuje mě to,“ odtušil Johan upjatě. „Byl bych radši, kdybys našel klíče od dědova trezoru. Obávám se, že část akcií uchovával tam.“
Tadeáš znovu pohlédl na obraz s jelenem, coby dítě, uhranutý a umanutý z nedostupného tajemství, odtahoval rám od zdi a nahlížel na ledovou ocelovou plochu s číselníkem. Uvnitř se mohlo ukrývat cokoli. Zlatý poklad, diamant o velikosti pštrosího vejce, kosti nepřátel, průchod do jiného světa.
„To všechno tam je,“ kýval důležitě Opa, když se vnuk zeptal.
Tadeáš se pevněji přidržel kožené vazby, aby mu pomohla nad hladinu.
„Ty je nemáš? Nejsou dole v košíku?“
„Ne, ale to je teď jedno,“ odmávl Johan potíž dlaní. „Jak je na tom Eva?“
„Zle,“ řekl Tadeáš. „Nepoznám, co z toho je zármutek a co rakovina.“
„Zítra má kontrolu a procedury v Mnichově. Mohl bys ji odvézt?“
Nechtěl. Nechtěl při hojení ze ztráty dědy čelit faktu, že Oma umírá.
„Samozřejmě že pojedu,“ ubezpečil otce.
*
„Pane Tanzere? Mohl byste mě následovat do kanceláře, prosím?“
Tadeáš ztuha rozpohyboval končetiny, krev mu z nich ustoupila na vedlejší kontinent. Čekal v útulném předpokoji s čerstvými časopisy a květinami dlouho, už se ošíval, že se zeptá, co se děje, ale pokaždé se stáhl z hrůzy, že by mu někdo mohl doopravdy odpovědět. Je to zlé, horší, než mysleli, uvažoval překotně, proč jinak by ho lékař zval do soukromí a kynul mu s tou obezřetnou sounáležitostí?
„Kde je Oma?“
„Sestra jí ještě vysvětluje aplikaci nových medikamentů, brzy se k nám připojí. Rád bych, abyste se na něco podíval.“
„Dobře,“ Tadeáš si oběma rukama utěsnil prostor mezi stehny.
Onkolog upevnil rentgenový snímek na podsvícenou obrazovku. Tohle už Tadeáš znal, ta medúzovitá stvůra požírala Omě plíce a z čiré nenasytnosti rozšířila hostinu ke kostem.
„Tohle je nález tři týdny starý, tehdy jsem vám s lítostí oznamoval, že prognóza nevychází nadějně.“
Lékař sňal snímek a nahradil ho dalším.
„Tenhle je z dneška. Vidíte to?“ zvědavě na hosta pohlédl.
„Co mám vidět? Nechápu,“ mračil se Tadeáš. „Nevidím nic.“
„No právě, přesně tak. Vidíte zázrak, pane Tanzere,“ usmál se doktor. „Žádné metastázy, žádný nádor. Jako kdyby tam maligní novotvar nikdy nebyl.“
„Nechápu čím dál víc,“ odvětil Tadeáš.
„Ani já, mám-li být upřímný. Je to jeden z těch úkazů, co se občas v medicíně stanou, a vědecky nelze přesně doložit, co se událo,
proč se nemoc stáhla. Jsou to výjimky z pravidel, bohužel; ale stává se to, bohudík. Rozumíte, co vám říkám?“
„Řekněte to jasně,“ požádal.
„Vaše babička je zdravá,“ lékařův úsměv se roztáhl, vzápětí zvedl dlaně, jako by jimi chtěl přílišný optimismus zatlačit zpátky do startovacích bloků. „Musíme ji pečlivě monitorovat, vybavíme ji podpůrnými přípravky, musí se hodně šetřit. Vždycky opakuji, že rakovina je zrádná, umí se vracet, když už jednou někde byla, ale nyní, jak říkám, vidíme zázrak.“
O Tadeáše usiloval nával štěstí, ale zarputile se mu bránil. Neklidně poposedl, naklonil se k uculujícímu se protějšku.
„Poslyšte, pane doktore, jaký do dává smysl? Tím myslím, tyhle věci jsou otázkou vůle, ne? Duševní pohody a tak podobně. A Oma před pár dny ovdověla.“
„Já to neumím vysvětlit, pane Tanzere. Třeba získala dojem, že teď musí žít za dva. Budete se muset zeptat babičky.“
Udělal to, jen co vyšli z kliniky. Přikvačil k nim s bafnutím voňavý jarní vítr, přepočítal si Eviny jemné vlasy. Nastavila mu vrásčitou pleť, jako příteli k polibku. Jednou rukou držela Tadkovo předloktí, druhou si poblíž srdce položila na medailonek.
„Co se stalo, Oma?“ oslovil ji tiše. „Nechápej mě zle, nemohl bych mít větší radost, ale jak je to možné? Ty tomu rozumíš?“
Už si myslel, že neodpoví, že ho ani nevnímá, když jí z úst splynulo jediné slovo.
„Adam.“
„Děda?“ nechápal. „Jak s tím souvisí Opa?“
Eva otevřela oči, jasnější a vyrovnanější, než jak je vídával posledních pár týdnů. Vykročila k parkovišti, tumpachového vnuka nechala za sebou.
„Oma? Jak to myslíš?“ zavolal a popoběhl, aby ji dohnal.
„V Sangerbergu bývala léčivá voda, to jsi věděl? Ne v pramenech, co vyvěraly v lázních. Nahoře, v kopcích.“
„Do prdele, babi, o čem to mluvíš?“
„Dala bych si sachr dort,“ upravila si klobouk. „Dneska budeme slavit.“
„Oma, prosím tě.“