OU V ERT UR A 9. dubna 19 93
PRAMENY
Měsíc svítil tak jasně, jako by ho vycídili; jako žárovka nad pitevním stolem. To mu utkvělo nejvíc, třebaže se té noci odehrálo tolik podivných věcí. Třebaže viděli to zjevení. I když, upřímně, tuhle událost, kvůli níž si připadal duševně pochroumaný, se snažil spíš důkladně vytěsnit. Není to ten kluk, však víš, jeden z těch dvou, co tvrdí, že viděli nad Prameny bubáka? Ne, on ne, to odmítá. V jeho vzpomínkách svítí měsíc tak jasně, že už nic dalšího nelze spatřit. Jen za nocí dost tichých, kdy bývá slyšet, jak tančí listí, a dost temných, aby zvládly zapudit měsíc, nedovedl Petr Kučera alias Harmonika před vzpomínkou utéct. Bylo mu jedenáct, tehdy v noci a znovu pokaždé, když se na ni rozpomněl. Tehdy v noci se na Popravčí louku s Dandym, jejich oddílovým vedoucím, vydával podruhé. Skautský náčelník tam mířil desátý rok za sebou, pokaždé o Velkém pátku, který nadešel od momentu, kdy to na louce slyšel. Když jim o tom vypravoval – a dělal to často –, nikdy je neošidil o noticku, že tenkrát, ve čtyřiaosmdesátém, velikonoční pátek připadl, ausgerechnet, na třináctého. „Šlapali jsme tehdy puťák, padesát kiláků nočního pochodu do Mariánskejch Lázní, šlo nás asi dvanáct kluků. Tam, co se stáčí cesta stranou, kde se musí uhnout z pěšiny, aby člověk Popravčí louku vůbec trefil, jsme došli před půlnocí.“ Tady se Dandy vždycky odmlčel. „Do té doby byla tma, až jsme zakopávali, ale najednou se udělalo jasno. Měsíc zářil, jako kdyby si na nás chtěl někdo posvítit.“ ZJEVENÍ
11