událost na trafalgarském plese
I.
Naprostá náhoda dovedla mého přítele Hercula Poirota, belgického policistu ve výslužbě, k případu na zámku Styles. Díky tomuto úspěchu si získal proslulost, a tak se rozhodl věnovat řešení kriminálních případů. Já byl raněn na Sommě, propuštěn z armády a nakonec jsem se k němu v Londýně přistěhoval. A jelikož jsem většinu jeho případů znal z první ruky, bylo mi navrženo, abych některé z těch nejzajímavějších vybral a zaznamenal. Činím tak tedy a domnívám se, že nemohu začít lépe než oním podivně spletitým příběhem, který ve své době vzbudil značný zájem veřejnosti. Narážím samozřejmě na neblaze proslulou událost na Trafalgarském plese.
Možná sice neukazuje Poirotovy svébytné metody v tak plné šíři jako některé z jeho méně známých případů, ale jeho senzační příchuť, účast známých osobností a ohromná pozornost, již mu věnoval tisk, z něj činí cause célèbre a já už dlouho
( 9 )
cítím, že by bylo jedině spravedlivé osvětlit veřejnosti Poirotův podíl na jeho řešení.
Jednoho krásného jarního rána jsme seděli v Poirotově pokoji. Můj malý přítel, jako vždy čistý a upravený, nakláněl oválnou hlavu na stranu a zlehka si aplikoval na knír novou pomádu. Určitá neškodná marnivost byla pro Poirota typická a souzněla s jeho obecnou láskou k pořádku a metodičnosti.
Rozečtený Daily Newsmonger mi sklouzl na zem, a z hlubokého zadumání mne probral teprve Poirotův hlas.
„O čem tak důkladně přemýšlíte, mon ami?“
„Abych pravdu řekl,“ odpověděl jsem, „myslel jsem na tu nevysvětlitelnou událost na Trafalgarském plese. Jsou toho plné noviny.“ Při řeči jsem poklepal prstem na stránku.
„Skutečně?“
„A čím víc o tom čtete, tím víc je celá věc zahalena tajemstvím.“ To téma mě začínalo rozehřívat. „Kdo zabil lorda Cronshawa? Je skutečnost, že Coco Courtenayová zemřela téže noci, jen pouhou shodou okolností? Byla to nehoda, nebo se kokainem předávkovala záměrně?“ Zarazil jsem se a pak jsem dramaticky dodal: „To jsou otázky, které si kladu.“
Poirot, což mě poněkud roztrpčilo, na mou hru nepřistoupil. Dál zíral do zrcadla a sotva zamumlal: „Tato nová pomáda je pro knír naprostým zázrakem!“ Nicméně když zachytil můj pohled, spěšně dodal: „Bezpochybně – a jak si na své otázky odpovídáte?“
Ale než jsem stihl něco říci, otevřely se dveře a domácí ohlásila inspektora Jappa.
Vyšetřovatel ze Scotland Yardu byl náš starý přítel a my jsme ho s radostí uvítali.
„Á, můj milý Japp,“ vykřikl Poirot. „Copak vás k nám přivádí?“
„Po pravdě řečeno, monsieur Poirote,“ řekl Japp, usadil se
u dá L ost na t rafa L garském p L ese
a kývl na mě, „pracuji na případu, který mi připadá výrazně ve vašem stylu, a zastavil jsem se, abych zjistil, jestli byste neměl chuť se na něj podívat.“
Poirot měl o Jappových schopnostech slušné mínění, i když želel jeho politováníhodného nedostatku metodičnosti, zato já měl za to, že detektivovo hlavní nadání tkví v nenápadném umění nechávat si od druhých prokazovat služby a přitom budit zdání, že je sám poskytuje.
„Jde o onu událost na Trafalgarském plese,“ pronesl Japp vemlouvavě. „Neříkejte, že by vás to nezajímalo.“
Poirot se na mě usmál.
„V každém případě by to zajímalo mého přítele Hastingse. Právě se na toto téma rozhovořil, n’est-ce pas, mon ami?“
„Dobrá,“ pravil Japp blahosklonně, „můžete se připojit. Nahlédnout do útrob takového případu, to je něco, na co budete moci být hrdý. Ale k věci. Základní fakta případu předpokládám znáte, monsieur Poirote?“
„Jen z novin – a fantazie žurnalisty bývá někdy zavádějící.
Vyprávějte mi ten příběh ještě jednou.“
Japp si pohodlně hodil nohu přes nohu a spustil.
„O tom, že se minulé úterý konal velkolepý Trafalgarský ples, si štěbetají vrabci na střeše. Dneska si říká ‚ples‘ kdejaká tancovačka, ale tohle byla skutečná událost, pořádala se v sále Colossus a přišel sem celý Londýn – včetně lorda Cronshawa a jeho suity.“
„Jeho dossier?“ přerušil ho Poirot. „Takříkajíc jeho lunaparku – ne, jakpak tomu říkáte – cirkusu?“
„Lord Cronshaw byl pátý vikomt, pětadvacetiletý, bohatý, svobodný, a velice se zajímal o divadelní dění. Šuškalo se o tom, že je zasnouben se slečnou Courtenayovou z divadla Albany, která byla mezi přáteli známá jako Coco a podle všeho to byla úchvatná mladá dáma.“
( 11 )
„Výborně. Continuez!“
„Skupinka kolem lorda Cronshawa sestávala ze šesti osob: byl to on sám, jeho strýc, ctihodný Eustace Beltane, paní Mallabyová – pohledná americká vdova, mladý herec Chris Davidson, jeho žena, a v neposlední řadě slečna Coco Courtenayová. Ples byl maškarní, jak víte, a Cronshaw s přáteli představovali postavy ze starých italských komedií – bůhví, co to je.“
„Commedia dell’arte,“ zamumlal Poirot. „Já vím.“
„Ať tak či tak, kostýmy byly vytvořeny podle soupravy porcelánových figurek ze sbírky Eustace Beltana. Lord Cronshaw představoval Harlekýna, Beltane byl Pulcinello, paní Mallabyová šla s ním coby Pulcinella, Davidsonovi byli Pierot a Pierotka, a slečna Courtenayová šla samosebou za Kolombínu. Už na začátku večera bylo zřejmé, že se něco děje. Lord Cronshaw byl náladový a choval se zvláštně. Když se společnost setkala u večeře v soukromém salonku, který rezervoval hostitel, nikomu neušlo, že spolu lord a slečna Courtenayová nemluví. Slečna byla uplakaná a působila, jako kdyby byla na pokraji hysterického záchvatu. Večeře proběhla v tísnivé atmosféře, a když všichni ze salonku odcházeli, otočila se na Chrise Davidsona a nahlas ho požádala, aby ji vzal domů, protože ‚je jí z toho plesu zle‘. Mladý herec zaváhal, pohlédl na lorda Cronshawa a nakonec je oba dva zatáhl zpět do salonku.
Veškeré jeho smírčí úsilí ale vyšlo naprázdno, a tak sehnal taxi a doprovodil teď už vzlykající slečnu Courtenayovou k ní domů. Ač byla zjevně velice rozčilená, s důvodem se mu nesvěřila a stále a stále opakovala, že ‚toho bude starý Cronch litovat‘. To jediné naznačuje, že její smrt nemusela být náhodná, což je skutečně chabé východisko. Když ji Davidson jakž takž uklidnil, bylo už na návrat do Colossu příliš pozdě, a Davidson se tedy vydal rovnou k sobě domů do Chelsea,
u dá L ost na t rafa L garském p L ese
kam za ním krátce nato dorazila jeho žena se zprávou o strašlivé tragédii, která se po jeho odjezdu udála.
Jak ples pokračoval, lord Cronshaw byl podle všeho stále náladovější. Své společnosti se stranil a po zbytek večera ho jeho přátelé skoro neviděli. Asi v půl druhé ráno, těsně před velkým kotilionem, při kterém se všichni měli odmaskovat, ho kapitán Digby, jeho kolega z armády, který znal jeho převlek, zahlédl stát v lóži a shlížet dolů na parket.
‚Nazdar, Cronchi!‘ zavolal na něj. ‚Slez dolů a bav se s námi! O čem tam nahoře dumáš? Co se tváříš jako kakabus? Pojď sem. Teď to teprv začne!‘
‚Jasně!‘ odpověděl Cronshaw. ‚Počkej na mě, nebo tě v té tlačenici v životě nenajdu.‘
Při těch slovech se otočil a odešel z lóže. Kapitán Digby a paní Davidsonová, která tam byla s ním, čekali. Minuty ubíhaly, ale lord Cronshaw se neobjevoval. Nakonec Digbyho přemohla netrpělivost.
‚To si ten chlap myslí, že na něj budeme čekat celou noc?‘ vykřikl.
V tu chvíli k nim došla paní Mallabyová. Vysvětlili jí situaci.
‚No tedy,‘ zvolala pohledná vdova zvesela, ‚dneska se chová jako medvěd, když ho bolí hlava. Pojďme ho najít a vytáhnout ven.‘
Začalo pátrání neúspěšné až do chvíle, kdy paní Mallabyovou napadlo, že by možná mohl být v místnosti, kde hodinu předtím večeřeli. Vydali se tedy tam. Ale jaký pohled se jim naskytl! Ano, Harlekýn tu byl, ale ležel na zemi a ze srdce mu trčel jídelní nůž!“
Japp se zarazil, Poirot přikývl a s požitkem odborníka pravil: „Une belle affaire! A po pachateli toho skutku ani stopy? Ale jistěže ne!“
( 13 )
„Tak tedy,“ pokračoval inspektor, „zbytek už znáte. Došlo k dvojí tragédii. Nazítří se ve všech novinách objevily titulky a krátká oznámení v tom smyslu, že slečna Courtenayová, populární herečka, byla objevena mrtvá v posteli a že její smrt zavinilo předávkování kokainem. Byla to nehoda, nebo sebevražda? Její služka, která byla předvolána k výslechu, připustila, že slečna tuto drogu skutečně brala, a tak byla vydána zpráva o nešťastné náhodě. Sebevraždu jakožto příčinu smrti ovšem nemůžeme zcela zavrhnout. Její skon je o to více politováníhodný, že tím pádem naprosto netušíme, kvůli čemu v jeho předvečer vznikla ona roztržka. U mrtvého byla mimochodem nalezena emailová krabička. Bylo na ní z diamantů vysázeno Coco a byla zpola plná kokainu. Služka slečny Courtenayové ji identifikovala jakožto majetek své paní, která ji skoro vždycky nosila s sebou. Krabička totiž obsahovala její dávku drogy, která si ji rychle zotročovala.“
„Lord Cronshaw byl také závislý?“
„To právě naopak, monsieur Poirote. K drogám se stavěl nezvykle zásadově.“
Poirot přemýšlivě přikývl.
„Ale jelikož měl krabičku u sebe, věděl, že slečna Coco Courtenayová kokain bere. Podnětné, není-liž, milý Jappe?“
„No…“ poznamenal Japp značně neurčitě.
Usmál jsem se.
„Takže,“ řekl Japp, „tolik k případu. Co si o tom myslíte?“
„Nenašli jste žádnou stopu, o které byste mi nepověděl?“
„Ale ano, našli jsme tohle.“ Japp vytáhl z kapsy drobný předmět a podal ho Poirotovi. Byla to bambulka ze smaragdově zeleného hedvábí, ze které viselo pár pocuchaných vláken, jako kdyby ji někdo prudce utrhl.
„Tohle měl mrtvý v pevně sevřené dlani,“ vysvětlil nám inspektor.
u dá L ost na t rafa L garském p L ese
Poirot mu ji beze slova vrátil a zeptal se: „Měl lord Cronshaw nějaké nepřátele?“
„Žádné, o kterých by někdo věděl. Zřejmě to byl oblíbený mladý muž.“
„Kdo z jeho smrti těží?“
„Jeho strýc, ctihodný Eustace Beltane, zdědí titul a majetky. V jeho neprospěch hraje pár podezřelých okolností.
Několik lidí prohlašuje, že z malého salonku slyšeli prudkou výměnu názorů a že jedním z účastníků byl Eustace Beltane. Všimněte si, že ze stolu sebraný jídelní nůž by vraždě spáchané v zápalu hádky odpovídal.“
„Co na to pan Beltane?“
„Tvrdí, že jeden z číšníků byl opilý a on se mu za to snažil vyčinit. A také že to bylo spíš v jednu než v půl druhé. Jak vidíte, díky svědectví kapitána Digbyho máme události poměrně přesně časově zařazené. Mezi jeho hovorem s Cronshawem a nálezem těla uběhlo jen asi deset minut.“
„A předpokládám, že pan Beltane coby Pulcinello měl hrb a krejzlík?“
„Podrobnosti o kostýmech neznám,“ řekl Japp a zvědavě se na Poirota zadíval. „A každopádně nevím, co to má s případem společného.“
„Ne?“ Poirot se lehce posměšně usmál. Pak klidně pokračoval a oči mu zářily tím zeleným světlem, které jsem už tak dobře znal. „V tom malém salonku byl závěs, nemýlím se?“
„Ano, ale –“
„A za ním prostor dostatečný na skrytí člověka?“
„Ano – tedy vlastně je tam malý výklenek, ale jak to víte –vždyť jste tam nebyl, nebo snad ano, monsieur Poirote?“
„Nikoli, milý Jappe. Ten závěs jsem doplnil svým mozkem. Bez něj to drama není racionální. A člověk musí být racionální vždy. Ale povězte mi, copak nezavolali lékaře?“
( 15 )
„Samozřejmě, hned vzápětí. Ale už se nedalo nic dělat. Smrt musela nastat okamžitě.“
Poirot poměrně netrpělivě přikývl.
„Ano, ano, rozumím. A byl ten lékař vyslechnut?“
„Ano.“
„Nezmínil se o nějakém nezvyklém příznaku – nevyznačovalo se to tělo něčím, co by ho zaujalo jakožto neobvyklé?“
Japp se na drobného mužíčka zpříma zahleděl.
„Ale ano, monsieur Poirote. Nevím sice, kam míříte, ale lékař se zmínil o napjatých a ztuhlých končetinách, které si tak zcela neuměl vysvětlit.“
„Aha!“ pravil Poirot. „Aha! Mon Dieu! To nutí k zamyšlení, že, Jappe?“
Všiml jsem si, že Jappa to zcela určitě k zamyšlení nenutilo.
„Máte-li na mysli otravu, monsieur, kdo by u všech všudy někoho nejdřív trávil a pak do něj vrážel nůž?“
„Ovšem, to by bylo vpravdě směšné,“ souhlasil Poirot nevzrušeně.
„Chtěl byste se na něco podívat, monsieur? Jestli chcete prozkoumat místnost, kde byla mrtvola nalezena –“
Poirot mávl rukou.
„Ani v nejmenším. Řekl jste mi to jediné, co mě zajímá –názor lorda Cronshawa na užívání drog.“
„Takže nic vidět nechcete?“
„Jen jednu věc.“
„A to?“
„Soubor porcelánových figurek, podle kterých byly ušity kostýmy.“
Japp na něj vytřeštil oči.
„Vy jste mi ale šprýmař!“
„Můžete to pro mě zařídit?“
„Jestli chcete, můžeme se hned teď zastavit na Berkeley Square. Pan Beltane – odteď bych asi měl říkat Jeho Lordstvo – nebude nic namítat.“
II.
Vzápětí jsme nasedli do taxíku. Novopečený lord Cronshaw nebyl doma, ale na Jappovu žádost jsme byli uvedeni do „porcelánového salonku“, kde byly uloženy klenoty sbírky. Japp se bezradně rozhlížel kolem.
„Nemám nejmenší tušení, jak tady najdete to, co hledáte, monsieur.“
Ale to už si Poirot přitáhl židli ke krbu a vyskočil na ni čiperně jako vrabčák. Nad zrcadlem, na malé, zvlášť pro ně vyhrazené poličce stálo šest porcelánových figurek. Poirot si je podrobně prohlížel a přitom nám věnoval několik poznámek.
„Les voilà! Stará italská komedie. Tři páry! Harlekýn a Kolombína, Pierot a Pierotka – v té bílé a zelené děvče jako lusk – a Pulcinello s Pulcinellou ve slézové a žluté. Pulcinellův oděv je dokonale vypracovaný – nabírání, volánky, hrb, vysoký klobouk. Ano, jak jsem se domníval, velice propracované.“
Opatrně figurky vrátil na místo a seskočil.
Japp se tvářil nespokojeně, ale jelikož Poirot zjevně nehodlal nic vysvětlovat, nasadil detektiv ten nejvlídnější výraz, jakého byl za daných okolností schopen. Když jsme se chystali k odchodu, vrátil se pán domu a Japp nás představil.
Šestý vikomt Cronshaw byl asi padesátiletý muž zdvořilého vystupování a s pohlednou tváří prostopášníka. Očividně to byl stárnoucí zhýralec a unylý pozér. Okamžitě mi byl nesympatický. Velmi vlídně se s námi přivítal, prohlásil, že
( 17 )
o Poirotových schopnostech slyšel samou chválu, a ujistil nás, že je nám cele k dispozici.
„Policie dělá, co může, já vím,“ pronesl Poirot.
„Já se přesto velmi obávám, že smrt mého synovce objasněna nebude. Celá ta záležitost vypadá jako naprostá záhada.“
Poirot si ho zvědavě prohlížel. „Nevíte o nepřátelích, které by váš synovec měl?“
„Žádné neměl. Tím jsem si jistý.“ Odmlčel se a pak pokračoval: „Jestli máte nějaké otázky –“
„Jen jednu.“ Poirotův hlas zněl vážně. „Ty kostýmy byly vytvořené přesně podle vašich figurek?“
„Do nejmenšího detailu.“
„Děkuji, mylorde. To jsem si potřeboval ověřit. Přeji vám příjemný den.“
„A co teď?“ vyzvídal Japp, když jsme spěchali dolů na ulici.
„Musím podat hlášení do Yardu, víte?“
„Bien! Já vás nebudu zdržovat. Musím vyřídit ještě jednu drobnost, a pak –“
„Ano?“
„Případ bude vyřešen.“
„Cože? To nemyslíte vážně! Vy víte, kdo zabil lorda Cronshawa?“
„Parfaitement.“
„Kdo to byl? Eustace Beltane?“
„No tak, mon ami, vždyť znáte mé slabůstky! Vždycky mám přece touhu držet nitky v ruce až do poslední chvilky. Ale nebojte se. Až přijde čas, všechno prozradím. Nechci, aby mi byly přiznávány jakékoliv zásluhy – ten případ nechť je váš, ovšem za podmínky, že mi dovolíte sehrát dénouement po svém.“
„To je slušná nabídka,“ řekl Japp. „Tedy v případě, že na dénouement vůbec dojde! Ale jste to tedy tajnůstkář, to vám povím.“ Poirot se usmál. „Tak tedy sbohem. Já jdu do Yardu.“
u dá L ost na t rafa L garském p L ese
Odkráčel ulicí a Poirot mávl na projíždějící taxi.
„Kam to jedeme?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Do Chelsea, k Davidsonovým.“
Poirot dal adresu řidiči.
„Co si myslíte o novém lordu Cronshawovi?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Co říká můj dobrý přítel Hastings?“
„Já mu instinktivně nevěřím.“
„Vy se nejspíš domníváte, že je to ‚zlý strýček‘ z pohádek, viďte?“
„A vy ne?“
„Já si myslím, že k nám byl velice přívětivý,“ pronesl Poirot neutrálně.
„Protože má své důvody!“
Poirot se na mě zadíval, zasmušile zavrtěl hlavou a zamumlal cosi, co znělo jako: „Ani náznak metody.“
III.
Davidsonovi žili ve třetím patře luxusního činžovního domu. Dozvěděli jsme se, že pan Davidson je pryč, ale paní Davidsonová doma byla. Byli jsme uvedeni do dlouhé, nízké místnosti s křiklavě pestrými orientálními čalouny. Vzduch tu byl tísnivý a těžký a vznášel se tu pronikavý odér vonných tyčinek. Paní Davidsonová přišla téměř okamžitě. Byla to drobná, světlovlasá osůbka, jejíž křehkost by působila dojemně a přitažlivě, nebýt mazaného, vypočítavého lesku v bleděmodrých očích.
Poirot jí vysvětlil, co máme s případem společného, a ona smutně potřásla hlavou.
( 19 )
„Chudák Cronch – a taky chudinka Coco! Měli jsme ji oba tak rádi, její smrt pro nás byla strašná rána. Na co jste se mě chtěli zeptat? Opravdu se k tomu hroznému večeru musím vracet?“
„Ujišťuji vás, madame, že bych vás rozhodně nerozrušoval pro nic za nic. Inspektor Japp mi řekl vše potřebné. Chci jen vidět ten kostým, který jste onoho večera měla na plese.“
Dáma se zatvářila poněkud překvapeně a Poirot přívětivě pokračoval: „Pochopte, madame, že pracuji systémem obvyklým v naší zemi. My zločin vždy ‚rekonstruujeme‘. Je možné, že uspořádám skutečnou représentation, a v takovém případě budou kostýmy důležité, chápejte.“
Paní Davidsonová pořád ještě vypadala poněkud pochybovačně.
„O rekonstrukcích zločinů jsem samozřejmě slyšela,“ řekla. „Netušila jsem ovšem, že si až tak moc potrpíte na detaily. Ty šaty vám samozřejmě donesu.“
Vyšla z pokoje a téměř okamžitě se vrátila s elegantním kostýmem z bílého a zeleného saténu. Poirot si ho od ní vzal, zevrubně ho prozkoumal a s úklonou jí ho zase podal.
„Merci, madame! Jak vidím, potkalo vás to neštěstí, že jste ztratila jednu ze svých zelených bambulek, zde na rameni.“
„Ano, ta se mi utrhla na plese. Sebrala jsem ji a dala nebohému lordu Cronshawovi, aby mi ji pohlídal.“
„To bylo po večeři?“
„Ano.“
„Zřejmě krátce před tou tragédií.“
V bledých očích paní Davidsonové se objevil lehce vyplašený výraz a pak spěšně odpověděla: „Ne – bylo to dlouho předtím. Vlastně jen chvilku po večeři.“
„Ach tak. Tak tedy, to je vše. Už vás nebudu dále zdržovat. Bonjour, madame.“
„No dobrá,“ řekl jsem, když jsme vyšli z domu, „tím se tedy záhada zelené bambulky vysvětluje.“
„Nejsem si jistý.“
„Jak to myslíte?“
„Viděl jste mne zkoumat šaty, Hastingsi?“
„Ano?“
„Eh bien, ta chybějící bambulka nebyla utržená, jak dáma tvrdila. Právě naopak, někdo ji, příteli, ustřihl. Všechna vlákna byla skoro stejně dlouhá.“
„Propána!“ zvolal jsem. „Je to čím dál tím zamotanější.“
„Právě že není,“ odpověděl Poirot nevzrušeně, „je to čím dál tím prostší.“
„Poirote,“ vykřikl jsem, „já vás jednoho dne nejspíš zabiju! Ten váš zvyk pokládat všechno za zcela prosté je k vzteku!“
„Copak ono to není úplně prosté, když vám to vysvětlím, mon ami?“
„Ano; to je právě ta otrava! Vždycky pak mám pocit, že jsem na to mohl přijít sám.“
„A taky jste mohl, Hastingsi, taky jste mohl. Kdybyste si jen dal tu práci srovnat si myšlenky! Bez metody –“
„Ano, ano,“ přerušil jsem ho spěšně, protože jsem velice dobře věděl, jak dokáže být Poirot výřečný, když dojde na jeho oblíbené téma. „Povězte mi, co uděláme teď? Opravdu se chystáte provést rekonstrukci toho zločinu?“
„Stěží. Řekněme, že drama je u konce, leč já navrhuji doplnit ho – harlekynádou.“
( 21 )
IV.
Poirot rozhodl, že se ono tajuplné představení podle dohody bude konat příští úterý. Přípravy jitřily mou zvědavost. Na jedné straně pokoje byla postavena bílá zástěna, z obou stran chráněná těžkými závěsy. Pak přišel nějaký člověk s jakýmsi osvětlovacím zařízením, a nakonec skupina divadelníků. Ti zmizeli v Poirotově ložnici, která se proměnila v provizorní šatnu.
Krátce před osmou dorazil v nepříliš dobré náladě Japp. Vyrozuměl jsem, že oficiální vyšetřovatel Poirotův plán příliš neschvaluje.
„Poněkud teatrální, jako všechny jeho nápady. Ale uškodit to nemůže, a jak on sám říká, mohlo by nám to ušetřit pěkný kus starostí. Pojal ten případ opravdu chytře. Já samozřejmě sledoval stejnou stopu –“ mimoděk jsem vycítil, že tady si Japp skutečnost trochu přizpůsobuje –, „ale taky jsem mu slíbil, že ho nechám dohrát ten kousek do konce. Á! Ostatní už jdou.“
Jako první přišlo Jeho Lordstvo, které doprovázelo paní Mallabyovou, již jsem do této chvíle neviděl. Byla to hezká, tmavovlasá žena, která působila značně nervózně. Následovali Davidsonovi. I Chrise Davidsona jsem viděl poprvé. Byl okázale pohledný, vysoký a tmavovlasý, s nenucenou hereckou elegancí.
Poirot připravil židle pro hosty tak, aby všichni viděli na zástěnu. Ta byla ozářená jasným světlem. Poirot ostatní světla pozhasínal, takže kromě plátna tonul pokoj ve tmě. Z šera zazněl Poirotův hlas.
„Messieurs, mesdames, několik slov na vysvětlenou. Před plátnem projde postupně šest postav. Dobře je znáte. Je to Pierot a jeho Pierotka, šprýmař Pulcinello a půvabná Pulcinella;
u dá L ost na t rafa L garském p L ese
krásná, lehkonohá Kolombína a Harlekýn, přízrak, lidskému oku neviditelný!“
Po tomto úvodu začalo představení. Všechny postavy, které Poirot jmenoval, postupně vešly před plátno, tam na chvilku strnuly a vzápětí zmizely. Světla se zase rozsvítila a pokojem se rozlehly úlevné vzdechy. Před představením byli všichni nervózní, báli se a nevěděli čeho. Měl jsem dojem, že celý počin vyšel zcela naprázdno. Jestli byl zločinec mezi námi a Poirot čekal, že se zhroutí jen při pohledu na povědomou postavu, pak mu tenhle trik povážlivě nevyšel – jak se ovšem dalo čekat. Poirot nicméně nepůsobil ani trochu neklidně. Se zářivým úsměvem vykročil dopředu.
„Byli byste prosím, messieurs a mesdames, nyní tak dobří a jeden po druhém mi řekli, co je to, co jsme zrovna viděli? Začnete, mylorde?“
Oslovený džentlmen se tvářil dosti udiveně. „Obávám se, že jsem vám tak docela nerozuměl.“
„Prostě mi řekněte, na co jsme se to dívali.“
„Já – tedy – dobrá, řekl bych, že jsme viděli, jak před plátnem prochází šest osob převlečených za postavy z commedia dell’arte, neboli – ehm – za nás oné noci.“
„O oné noci nemluvte, mylorde,“ přerušil ho Poirot. „To, co jsem chtěl slyšet, jste řekl v první části svého proslovu. Madame, souhlasíte s lordem Cronshawem?“
Otočil se k paní Mallabyové.
„Já – hm – ano, samozřejmě.“
„Souhlasíte s tím, že jste viděli šest postav zastupujících starou italskou komedii?“
„No jistě.“
„Monsieur Davidsone? Vy také?“
„Ano.“
„Madame?“
( 23 )
„Ano.“
„Hastingsi? Jappe? Ano? Všichni jste pro?“
Rozhlédl se po nás. Tvář mu zbledla a oči měl náhle zelené jako kočka.
„A přesto se všichni mýlíte! Vaše oči vás oklamaly – tak, jako vás oklamaly toho večera, kdy se konal Trafalgarský ples.
Vidět, jak se říká, ‚na vlastní oči‘ ne vždycky znamená vidět pravdu. Člověk se musí dívat očima duše; musí zapojit malé šedé buňky! Vězte tedy, že jste dnes i na Trafalgarském plese
neviděli postav šest, nýbrž pět! Podívejte!“
Světla znovu zhasla. Před plátno vyšla postava – byl to Pierot!
„Kdo to je?“ zeptal se Poirot. „Je to Pierot?“
„Ano!“ vykřikli jsme všichni.
„Podívejte se ještě jednou!“
Muž se rychlým pohybem zbavil volného pierotovského hávu. A v záři reflektoru tu stál pestrý Harlekýn! V tu chvíli se ozval výkřik a o zem práskla převržená židle.
„K čertu s vámi!“ zavrčel Davidson. „K čertu! Jak jste na to přišel?“
Pak cvakla želízka a zazněl Jappův klidný, oficiální hlas. „Zatýkám vás, Christophere Davidsone, pro vraždu vikomta Cronshawa. Cokoliv řeknete, může být použito proti vám.“
V.
Uběhla čtvrthodina. Podávala se vybraná lehká večeře a Poirot, celý rozzářený, sršel pohostinností a odpovídal na naše dychtivé otázky.
( 24 )
u dá L ost na t rafa L garském p L ese
„Bylo to všechno velice prosté. Okolnosti, za kterých byla nalezena zelená bambulka, naznačovaly, že byla utržena z vrahova kostýmu. Pierotku jsem zavrhl (neboť zabodnout do někoho jídelní nůž vyžaduje značnou sílu) a zaměřil jsem se na Pierota coby pachatele. Ale Pierot z plesu odešel téměř dvě hodiny před vraždou. Takže se musel buď vrátit a zabít lorda Cronshawa později, nebo – eh bien, nebo ho musel zabít ještě před odchodem! Bylo by to nemožné? Kdo toho večera viděl lorda Cronshawa po večeři? Jen paní Davidsonová, jejíž výpověď byla, jak jsem tušil, záměrnou konstrukcí vytvořenou jako zdůvodnění chybějící bambulky, kterou si samozřejmě ustřihla z vlastních šatů, aby nahradila tu, jež chyběla na kostýmu jejího manžela. Ale pak tedy musel Harlekýna, který byl viděn v půl druhé v lóži, někdo sehrát. Na okamžik jsem zvažoval možnost, že by provinilou osobou mohl být pan Beltane. Ale s jeho složitým kostýmem by zjevně nebylo možné, aby sehrál roli Pulcinella i Harlekýna. Na druhou stranu pro Davidsona, mladého muže, který byl stejně vysoký jako oběť a k tomu profesí herec, byla celá věc jednoduchost sama.
Jedna věc mi ovšem dělala starosti. Lékař by si přece určitě všiml rozdílu mezi člověkem, který je mrtvý dvě hodiny, a někým, kdo zemřel před deseti minutami! Eh bien, lékař si ho všiml! Nezavolali ho ovšem k mrtvole s otázkou: ‚Jak dlouho je tenhle člověk mrtev?‘ Naopak, byl informován, že dotyčný byl ještě před deseti minutami viděn živý, a tak se ve zprávě pouze zmínil o abnormální ztuhlosti končetin, kterou si nedovede vysvětlit!
Teď už do mé teorie všechno dokonale zapadalo. Davidson lorda Cronshawa zabil hned po večeři, když byl, jak si vzpomínáte, viděn, jak ho vede zpátky do salonku. Pak se odebral se slečnou Courtenayovou, nechal ji přede dveřmi jejího bytu (nešel tedy dál a nesnažil se ji uklidnit, jak tvrdil)
( 25 )
a co nejrychleji se vrátil do Colossu – ovšem nikoliv jako Pierot, nýbrž jako Harlekýn – jednoduchá proměna, již vykonal svléknutím svrchního kostýmu.“
VI.
Strýc zavražděného se s vytřeštěnýma očima předklonil.
„Ale jestli to bylo tak, musel na ples už přijít s úmyslem vraždit. Jaký motiv mohl u všech všudy mít? Motiv, ten pořád nechápu.“
„Ano! Tady se dostáváme ke druhé tragédii – k případu slečny Courtenayové. Jeden drobný detail všichni přehlíželi. Slečna Courtenayová zemřela na předávkování kokainem –ale její zásoba drogy byla v emailové krabičce, která byla nalezena u mrtvého lorda Cronshawa. Jak se tedy dostala k vražedné dávce? Dodat jí ji mohla jediná osoba – Davidson. A to vysvětluje vše. Objasňuje se tím její přátelství s Davidsonem a její žádost, aby ji právě Davidson doprovodil domů. Lord Cronshaw, který byl téměř fanatickým odpůrcem toxikomanie, zjistil, že je závislá na kokainu, a podezíral Davidsona, že ji drogou zásobuje. Davidson to nepochybně popíral, ale lord Cronshaw se rozhodl dostat ze slečny Courtenayové na plese pravdu. Ubohé dívce by odpustit mohl, ale dozajista by neměl slitování s člověkem, který si z obchodu s drogami udělal živnost. Davidsonovi hrozilo odhalení a krach. Šel na ples s rozhodnutím, že Cronshaw musí za každou cenu mlčet.“
„Coco tedy zemřela nešťastnou náhodou?“
„Předpokládám, že tuto nešťastnou náhodu pečlivě zrežíroval Davidson. Měla strašlivý vztek na Cronshawa, jednak za jeho vyčítání, jednak za to, že jí sebral kokain. Davidson
u dá L ost na t rafa L garském p L ese
jí poskytl další a pravděpodobně jí poradil, aby si ‚starému Cronchovi‘ natruc vzala větší dávku.“
„Ještě něco,“ řekl jsem. „Co ten výklenek a závěs? Jak jste o nich věděl?“
„Tak to bylo, mon ami, to nejjednodušší. Do salonku neustále chodili číšníci, a tak bylo zjevné, že tělo nemohlo ležet tam, kde bylo posléze nalezeno. V místnosti tedy muselo být místo, kam by se mrtvola dala schovat. Vydedukoval jsem, že to byl závěs a výklenek za ním. Davidson tam tělo odtáhl a později, když na sebe upoutal pozornost v lóži, zase ho vytáhl a definitivně z paláce odešel. To byl jeden z jeho nejlepších triků. Je to chytrý chlapík!“
Ale z Poirotových zelených očí jsem neomylně vyčetl nevyslovený dovětek: „Ovšem nikoliv tak chytrý jako Hercule Poirot!“
( 27 )
