NÚVOD
ikdo si plukovníka na univerzitním trávníku nevšiml.
Jarní den byl rušný, studenti spěchali na přednášky, ponořeni do svých telefonů. Ostatně úkolem plukovníka bylo zůstat neviditelným. Se svou zcela běžnou postavou a nenápadným oblečením už seskočil padákem na tisíc cílů – od tichomořských útesů s kokosovými palmami přes betonové perské paláce až po nebezpečné uličky ozářené měsíčním svitem. Kamkoli přišel, splynul s okolím.
Psal se březen 2021. Plukovník zavítal na Ohijskou státní univerzitu – rozlehlou veřejnou vysokou školu postavenou z cihel a cihel a cihel a skla –, aby prověřil jistou fámu. Během své dvacetileté kariéry v americké armádě vyšetřoval různé zvěsti: o špiónech zabývajících se psychikou jiných lidí, o kamerách snímajících auru i o létajících strojích rychlejších než světlo. Ale už dlouho neprověřoval příběh tak nepravděpodobný jako tento. Jeden výzkumný tým na Ohijské státní údajně objevil dosud nepoznanou část mozku, která poháněla genialitu Steva Jobse. A Mayi Angelou. A Nikoly Tesly. A Vincenta van Gogha.
Poté, co se trochu vyptával, plukovník ke svému překvapení zjistil tohle: výzkumný tým skutečně existoval. Sídlil v nejvyšším patře budovy, která dříve bývala administrativním centrem univerzity, v chátrající stavbě s rozbitým topením, jež v létě jelo naplno. Nebyly tam žádné zamčené dveře, které by výzkumný tým chránily, ani cedule označující její vchod. Jen ospalá chodba plná nenápadných kanceláří. Přes svou skrytou existenci měl výzkumný tým jméno. Podivné jméno, pomyslel si plukovník. Jmenoval se Project Narrative (Narativní projekt).
Project Narrative nebyl uveden v žádné armádní databázi. Ale byl slavný svým vlastním způsobem: v akademických kruzích proslul průkopnickou prací s lékaři, astronauty a básníky. A když se plukovník nenápadně spřátelil s jedním z jeho výzkumníků – s mužem kolem čtyřicítky, s černými obroučkami brýlí a doktorátem ze Stanfordu –, doslechl se, že na té neuvěřitelné pověsti možná něco je. Tedy alespoň podle toho, co výzkumník tvrdil.
Výzkumník se představil jako doktor Mike Benveniste, hlavní analytik v laboratoři profesora Anguse Fletchera. Mluvil dlouze, ale přesně, hutně a technicky, jako by spontánně sestavoval encyklopedii. Tvrdil, že Fletcherova laboratoř identifikovala přirozenou mozkovou schopnost, která pohání intuici, představivost, zdravý rozum a emoční inteligenci. Tato mozková schopnost je podle něj v moderních školách přehlížena. Pro počítačovou umělou inteligenci je pak nedosažitelná. Přesto je klíčem k mentálním schopnostem Jobse, Angelou, Tesly, van Gogha – a také Marie Curie, Abrahama Lincolna, Wayna Gretzkého, Williama Shakespeara… Seznam pokračoval dál.
Plukovník byl skeptický. To bylo také součástí jeho práce: být skeptický. Ale jeho skepse nebyla jen formální.
Dokázal uvěřit, že moderním školám něco uniká. Dokázal uvěřit i ve vědu o intuici. Ale schopnost přesahující umělou inteligenci? Ta myšlenka mu připadala přitažená za vlasy – a nebezpečná. Plukovník byl zkušený počítačový odborník, znal systémy s mnoha jádry, které prováděly biliony výpočtů za sekundu. A i když věděl, že AI má své limity – vybavil si důkaz Alana Turinga o problému zastavení –, naučil se ji nikdy nepodceňovat.
„Co je tedy ta síla, která se skrývá v prastarých oblastech lidského mozku, ale je nedostupná pro počítače kosmického věku?“ Výzkumník odpověděl neurovědeckou hantýrkou: synaptický přenos… narativní kognice. A pak to shrnul: „Říkáme tomu přirozená inteligence.“
Přirozená inteligence byla pouze teorie. Mimo Project Narrative nebyla nikdy testována. Byla příliš nová – a příliš neobvyklá. Ale po pročtení tlustých stohů laboratorních dokumentů si plukovník musel přiznat, že ta teorie byla překvapivě přesvědčivá. Byla v souladu se zdravým rozumem. A odpovídala jeho vlastní intuici. To samozřejmě nic nedokazovalo. Ale intuice plukovníkovi už mnohokrát zachránila život při stovkách válečných výprav, ve vysoké rychlosti a pod slabým krytím. A tak po pečlivém uvážení učinil rozhodnutí.
Podrobí přirozenou inteligenci nezávislé zkoušce. Ta zkouška bude risk, velký risk. Plukovník se nechtěl zapsat do historie vedle Jima Channona, důstojníka Army War College, který v roce 1982 sepsal new age příručku První pozemní prapor, v níž učil americké vojáky, jak měnit čas pomocí svých snů. Aby prozkoumal neuvěřitelné a zároveň se vyhnul fiasku, musela být zkouška přirozené inteligence vedena lidmi s velkou představivostí, kteří ale netolerují nesmysly. Takoví lidé byli vzácní, armáda však měla
způsob, jak je zajistit. A ten způsob vedl přes americké speciální operace.
Plukovník ten způsob dobře znal. Stvořil totiž i jeho samotného. A také dal vzniknout ručním GPS přístrojům, hemostatické lékařské gáze a futuristickým technologiím, které jsou před veřejností utajovány. Tyto projekty uspěly nejen díky ochotě speciálních jednotek pouštět se do obrovských rizik, ale také proto, že těžké úkoly v ještě těžších podmínkách vštípily jejich členům nulovou toleranci ke „kouzelné pohodě“. Kouzelná pohoda znamenala pěkné nápady, které se rozpadly při kontaktu s realitou. Kouzelná pohoda představovala zamlžený mysticismus a vysokoškolskou filozofii. Kouzelná pohoda byla luxusem v týlu a katastrofou na frontové linii.
Odmítnou speciální jednotky přirozenou inteligenci jako kouzelnou pohodu? Plukovník sáhl po telefonu, aby to zjistil. O pár okamžiků později měl odpověď: speciální jednotky dají přirozené inteligenci šanci. Stejně jako výzkumný tým na Ohijské státní věřily intuici a zdravému rozumu. Takže pokud by jim přirozená inteligence mohla nabídnout víc, pak by vyzkoušely cokoli – alespoň jednou.
Na tajném místě vystavěném z bronzové skály a ocelových nosníků, chráněném satelitními rušičkami a radarově naváděnými rotačními kanóny, si americké speciální jednotky osvojily teorii z Fletcherovy laboratoře. S plukovníkovým vedením ji přetvořily v praktický výcvik. Následně tímto výcvikem nechaly projít nejelitnější armádní jednotky, jejichž názvy byly tajné a jejich mise utajené.
Výcvik fungoval. Účastníci dokázali rychleji nahlédnout do budoucnosti. Rychleji se zotavovali z traumat. Když čelili situacím na hraně života a smrti, rozhodovali se moudřeji. V roce 2023 udělila armáda Fletcherově laboratoři
medaili za „průlomový výzkum“, čímž oficiálně uznala existenci přirozené inteligence.
Tato kniha vypráví příběh výcviku, který vytvořily Project Narrative a speciální armádní jednotky. Výcvik je jednoduchý, ne však snadný. Není to optimalizační trik ani tajný herní kód. Je to jiný způsob používání vašeho mozku.
Aktivuje intuici, představivost, emoce a zdravý rozum, a probouzí tak schopnosti van Gogha, Tesly, Angelou, Jobse a všech ostatních. Abyste mohli využít znalosti, na něž jste zapomněli, že je máte. Svoji ztracenou podstatu. Svoji přirozenou inteligenci.
VAŠE ZTRACENÁ PODSTATA
N a počátku 21. století začaly americké speciální armádní jednotky tušit problém. Ne problém zvenčí, ale vnitřní: mladí rekruti speciálních jednotek podávali slabé výkony v rozhodování, strategickém plánování a vedení. Rekruti vykazovali vysoké – někdy mimořádně vysoké – IQ. Excelovali v nápaditosti, racionální analýze a dalších pokročilých metrikách. A přesto jejich inteligence v dynamickém prostředí selhávala. Jak to popsal jeden z pozorovatelů: „Oni umí řešit matematické úlohy. Ale ne život.“
Nešlo jen o problém armády. Byl to problém i pro samotné rekruty. Vedl je k násilnické zuřivosti, nefunkčním vztahům a závislosti na lécích. A armádu trápilo hlavně to, že se situace zhoršovala: v roce 2020 byli rekruti horší než v roce 2010 a ti zas horší než v roce 2000. Něco poškozovalo mysl mladých Američanů a armáda, hledající vysvětlení, v březnu 2021 kontaktovala mě. Slyšeli, že mám jiný pří-
stup k rozvoji inteligence. A ptali se, jakou radu bych pro jejich rekruty měl.
Ta otázka mě zaskočila. Nikdy předtím jsem s armádou nespolupracoval. A neměl jsem zájem pomáhat jí vytvářet zabijáky. Věděl jsem, že boj je už tak dost smrtící, protože jsem poznal jeho přeživší: libyjská nemluvňata osiřelá po leteckých úderech; bagdádské teenagery, kteří při výbuchu na kraji silnice přišli během okamžiku o všechny čtyři končetiny; afghánské ženy obnovující tržnice s pepřem, zničené těmi samými bitevními vrtulníky, jež spálily jejich syny. Přestože se mi z války dělalo zle, obava armády o to, co se odehrává v mladých myslích, ve mně rezonovala. Během dvou desetiletí svého profesorování na univerzitě jsem byl svědkem toho, jak jsou studenti stále úspěšnější ve standardizovaných testech, zatímco mají stále větší obtíže se vypořádat
s úkoly skutečného života. Projevovali více ideologické rigidnosti, více neproduktivní úzkosti, větší podřízenost autoritám a více pověrčivosti. Ti šťastnější bojovali po absolvování školy s tím, aby si našli kariéru, nebo se poslušně vraceli pro další vzdělání. Ti méně šťastní mi psali dopisy z psychiatrického oddělení nebo se mi svěřili, že svou kancelářskou práci
přežívají tak, že si do láhve s vodou přidávají extázi, anebo skočili ze skály na túře v Andách, kde hledali svůj klid. Stejná past, jak jsem viděl, lapala i mladší děti. Můj syn a dcera chodili na státní základní školu na americkém Středozápadě. Každé ráno, když jsem je sledoval, jak společně procházejí modrými dveřmi školy, jsem si vzpomněl na třicetiletý výzkum, který varoval, že každý den ve škole doprovází pokles jejich samostatnosti, přizpůsobivosti a odolnosti.
A snaha tento úpadek zvrátit nebyla jediným důvodem, proč jsem odpověděl na armádní zaklepání na mé dveře.
Měl jsem ještě jeden, méně altruistický motiv, který se projevil, když mě speciální jednotky pozvaly na cvičení poblíž lesnatých, baribaly obývaných mokřin v oblasti Dismal Swamp na pobřeží Severní Karolíny.
Do močálu jsem dorazil ve fotbalových kopačkách a se stopkami, jako středoškolský učitel tělocviku, připravený si vše zapisovat. Za úsvitu, po přesunu obrněným terénním vozidlem po neoznačené cestě střežené odstřelovači, mě přivítala skupina instruktorů speciálních sil, kteří páchli bahnem a žvýkacím tabákem s příchutí máty. Vedli mě pomalou chůzí po rozbředlém chodníčku vesnicí sestávající z rezavých lodních kontejnerů… když náhle vybuchla dělostřelecká granátová střela.
Okamžitě jsem vyrazil směrem k explozi. Jeden z instruktorů se vyděšeně rozběhl za mnou, popadl mě za paži a přes rachot munice a otřesy země zakřičel: „K zemi! Hlavu do hlíny a zakrýt uši!“
Když rachot utichl, instruktor se na mě díval s morbidním úžasem: „Většina lidí je z výbuchů vykolejená. Ucuknou, ztuhnou nebo utečou. Vy jste udělal opak. Jakmile ta střela explodovala, běžel jste k ní. Bum! Hned, bez váhání jste zamířil přímo do centra akce. Kde jste se to naučil?“
Nikde. Byla to instinktivní reakce. Pod tlakem instruktorova dotazu jsem mu vyprávěl příběh Plinia Staršího. Narodil se dvě desetiletí po Ježíši, během doby, kdy se římská říše propadala do šílenství, a byl posedlý touhou znát všechno, všechno, všechno: původ sluncí, léčivou šťávu z kořenů plané růže, činnost svalových pump v srdcích leopardů. Zasvětil život shromažďování veškerého poznání světa a sepsal obrovskou sérii sedmatřiceti knih známou jako Naturalis historia.
Přestal ji psát jen proto, že jednoho příjemného podzimního odpoledne roku 79 vybuchl Vesuv a zaplnil nebe jiho-
západní Itálie hukotem a plameny. Plinius, který výbuch sledoval z útulné terasy svého domu u neapolské pláže, necukl, nezamrzl, ani neutekl. Naopak, unesen vášnivým zájmem – nikdy předtím sopku neviděl! – skočil do člunu a začal veslovat směrem k lávě. Co spatřil v záři pekla? Jaká tajemství ohně poznal? To se už nikdy nedozvíme. Přemožen výpary ze země zemřel, lehce zasypán spadem popela.
„Byl to ten typ člověka,“ ušklíbne se instruktor, „jehož první nutkání je nakrmit svou zvědavost.“
Ano. A já také. Proto jsem se v Dismal Swamp rozběhl směrem k výbuchu – a proto jsem stejně rychle souhlasil se spoluprací se speciálními jednotkami. Jako každý výzkumník s nekonvenční novou teorií jsem strávil většinu kariéry izolovaný a s nedostatkem financí. A nyní mi americká armáda nabízela, že pro mě udělá to, co udělala pro Grace Hopperovou, profesorku z Vassar College, která byla ve 40. letech průkopnicí programování v přirozeném jazyce, když jí námořnictvo svěřilo pětitunový elektromechanický počítač – Harvard Mark I – a dalo jí tím možnost přivést k životu své odvážné nápady. Po léta jsem toužil otestovat své vlastní nekonformní myšlenky. Nejednou jsem během probdělých nocí přemýšlel: Můžu mít pravdu? Rozhodně jsem tedy nehodlal odmítnout partnera ochotného spolupracovat na výzkumu jen proto, že přemýšlí jinak. Ve skutečnosti mě právě jejich odlišné myšlení fascinovalo o to víc. Takže když jsem se posadil s klidným, ale energickým podplukovníkem jménem Tom Gaines, propojil jsem svůj akademický výzkum s desítkami let zkušeností speciálních jednotek v oblasti rozvíjení nezvyklých metod učení. Vyvinuli jsme novou metodu tréninku mozku, aby dokázal jednat inteligentně v prostředí, které armáda nazývala zkratkou VUCA, označující proměnlivost, nejistotu, složi-
tost a nejednoznačnost. A předali jsme ji utajené jednotce speciálních operací na výcvikovém místě tak tajném, že neexistuje na žádné mapě.
Experiment přinesl pozitivní výsledky, zvýšil kreativní plánování a strategickou iniciativu pod časovým tlakem. Jak to armáda shrnula: účastníci se ve VUCA stali chytřejšími a v chaosu rychlejšími.
Po tomto prvním úspěchu mi armáda umožnila přímý přístup k pozorování vojáků během přípravy na mise. Po roce společného výzkumu jsme výcvik nabídli Zeleným baretům, specialistům na nekonvenční válku. Získali jsme ocenění od jejich nejvýše postavených instruktorů. Výcvik jsme tedy přenesli na Command and General Staff College, postgraduální školu vojenského vedení v Leavenworthu v Kansasu, kde proběhl nezávislý vědecký test na více než 150 vyšších důstojnících. Podle armádních statistik výcvik zlepšil schopnost kreativního řešení problémů téměř o jednu plnou směrodatnou odchylku – posunul skóre z normálního na vysoké, z vysokého na výjimečné a z výjimečného na geniální.
Poté jsme výcvik převedli do civilního prostředí. Nabídli jsme ho chirurgům, pilotům, firemním manažerům, astronautům, podnikatelům, investorům, prodejním týmům, sociálním pracovníkům, lékařům, zdravotním sestrám, učitelům, trenérům, profesionálním sportovcům a rodičům. Výcvik zlepšil rozhodování, inovativnost, komunikaci a vedení.
Další krok vedl na univerzity. Začali jsme u Armádního záložního důstojnického sboru (ROTC), poté jsme pokračovali u vysokoškolských studentů, u studijních skupin pro vynikající studenty a u odborných studijních směrů: absolventů MBA, MgA., MUDr., Mgr., inženýrských dok-
torandů. Studentům se výrazně zlepšila schopnost zvládat reálné výzvy. Lépe se vyrovnávali se změnami a nejistotou.
Projevovali méně stresu a zlosti. Předvídali nečekané příležitosti. A ukazovali cestu ostatním.
A nakonec, s pomocí zkušených pedagogů, jsme udělali to, o čem jsem snil od začátku: dali jsme výcvik žákům státních základních škol. Přinesl značné pokroky už u dětí ve věku osmi let.
Co to bylo za výcvik? Proč byla moje teorie tak odlišná –a přesto účinná?
MOJE TEORIE ŘÍKÁ, že moderní svět nesprávně definuje inteligenci.
Inteligence je definována téměř univerzálně – včetně definice Ministerstva školství USA, Microsoftu a Googlu, Nobelovy ceny za ekonomii, čínské vlády a testů IQ – jako logika. Logika se v běžné konverzaci používá pro jakýkoli způsob myšlení, který dává rozumnému člověku smysl. Logika by však nemohla být automatizována počítači, pokud by se nedala převést na přesně definovanou soustavu mechanických operací. Tyto operace identifikoval před více než dvěma tisíci lety řecký polyhistor Aristotelés a kromě toho, že pohánějí umělou inteligenci, jsou základem aritmetiky, statistiky, designu, datové analýzy, indukce, dedukce, interpretace, kritického myšlení, bayesovské inference, optimalizace, představivosti, behaviorální ekonomie, organizační psychologie, systému 2 (analytického myšlení vyžadujícího soustředění), hledání vzorců – a prakticky všeho, co se dnes ve školách učí a měří.
Logika ve školách dominuje nejen proto, že je považována za podstatu inteligence, ale i proto, že je pro lidi obtížná
a vyžaduje roky studia. Což vede k otázce: Jak by náš mozek myslel bez tohoto studia? Jakým způsobem přirozeně uvažujeme?
Logickou odpovědí je, že lidský mozek inklinuje ke dvěma nelogickým chováním: k náhodnosti a k chybám. Náhodnost je absence logiky. Chyba je opakem logiky. Náhodnost je podle mnoha logiků zdrojem kreativity, takže je v určitých mezích ceněna. Chyba má být nicméně eliminována tím, že se zaměříme na její základní příčiny: emoce a kognitivní zkreslení.
Tento logický pohled na mozek je absurdní. Popírá základní biologii. Zdá se rozumný jen proto, že nám je opakován donekonečna od chvíle, kdy poprvé vstoupíme do školy. Jsme manipulováni, abychom tomu věřili – k vlastní škodě. Cesta zpět k duševnímu zdraví začíná uznáním, že inteligence je víc než logika doplněná o plodné výbuchy nahodilosti. Náhodnost je vrtkavá a marnotratná – kdežto inteligence je cílevědomá a rozumná. Proto lidský mozek není nahodilý, což si můžeme snadno dokázat. Zkuste napsat seznam náhodných čísel. Půjde vám to pomalu a čísla se vám budou shlukovat nenáhodně. To ale neznamená, že vaše neurony provádějí logické operace. Logika vyžaduje data a v životě jsou data téměř vždy vzácná. Aby si mozek poradil s nestálou temnotou skutečného světa, musel si vyvinout mechanismy, které umožňují jednat chytře s nedostatkem informací, dokonce i bez nich. Jinak by byla inteligence stejně užitečná jako prázdná tabulka v excelu.
Z toho všeho plyne, že mozek má nelogickou inteligenci, která není svévolná. Tato inteligence se vyvinula miliony let před datově závislými obvody umělé inteligence a vybavila naše prapředky schopností uspět v neznámém prostředí. Zpočátku byla tato schopnost jednoduše přijímána jako
způsob života. Ale jak se naši předkové začali pozorovat –používali svoji inteligenci k prozkoumávání sebe samých –, rozčlenili ji na čtyři přirozené síly: intuici, představivost, emoce a zdravý rozum.
• Intuice vnímá skrytá pravidla světa.
• Představivost vytváří budoucnost.
• Emoce znají cestu osobního růstu.
• Zdravý rozum se moudře rozhoduje v nejistotě.
Tyto čtyři přirozené síly jsou důvodem, proč dokážeme jednat chytře s málem informací. Ne že bychom tak jednali vždy. Ale fakt, že jsme toho schopni, je důvod, proč dokážeme uspět v situacích, ve kterých se umělá inteligence zadrhne. AI umí provádět logické dedukce a chrlit náhodné nápady. Ale mechanicky není schopna rozumné úvahy ani imaginace, a proto bude vždy podávat horší výkon než lidský mozek tam, kde jsou data nedostatečná nebo nejistá – což činí „počítačové myšlení“ neúspěšným v mnoha oblastech inovací, vedení i běžného života.
Tento skutečný limit logiky ukazuje, proč náš současný vzdělávací systém selhává. Tím, že nutí studenty myslet jako počítače, je učí dělat to, co notebook zvládne lépe –a přitom jim nepomáhá rozvíjet přirozenou chytrost, kterou AI napodobit nedokáže. Odsuzuje budoucí generace k tomu, aby byly druhořadými algoritmy s menšími praktickými schopnostmi než prapůvodní lidé.
K nápravě tohoto stavu nemusíme školu zrušit; designové myšlení a statistika mohou být užitečnými nástroji.
Musíme ale obohatit výuku metodami, které posílí kořeny přirozené inteligence. Tyto kořeny nemají nic společného s magií. Není to vědomí ani nějaká neuchopitelná síla. Je to fyzická operace založená na mechanických částech živočišného neuronu, který v logických obvodech počítačů neexistuje a který nelze zkonstruovat z elektronických tranzistorů. Nikdy.
Co je tedy tímto nemagickým zdrojem životní vynalézavosti? Co je tou pradávnou silou mozku, která nám umožňuje být chytrými způsobem, jakým AI nikdy nebude? Zde se moje teorie stává natolik neobvyklou, že ji odmítli všichni kromě amerických speciálních sil. Moje teorie říká, že intuice, zdravý rozum i ostatní složky přirozené inteligence jsou poháněny narativním myšlením. Neboli normálně řečeno, lidský mozek je v reálném životě chytrý, protože myslí v příbězích.
Pokud vaše mysl není stejně nekonvenční jako mysl člena speciálních jednotek, pravděpodobně jste skeptičtí k možnosti, že právě příběh je tajemstvím přirozeného génia. A upřímně, proč byste věřili teorii inteligence od chlápka, který běží směrem k výbuchům? Pokud ve vás tato skepse vyvolává touhu moji teorii rozpitvat – včetně toho, jak přesně narativní myšlení v mozku funguje a proč je pro AI navždy nemožné –, můžete se ponořit do základní vědy v části III. Následujících deset kapitol se však zaměří na to, co přesvědčilo ostatní pochybovače: trénink, který funguje. Tento trénink vám dopomůže ke zlepšení v inovaci, odolnosti, komunikaci, vedení a dalších životních dovednostech probíraných v části II. A začne v části I posilováním čtyř základních schopností přirozené inteligence: představivosti, emocí, zdravého rozumu a – především –intuice.
Probuďte se! … jako v dávných dobách.
WILLIAM BLAKE
