Prolog Vídeňský Prátr, v noci na čtvrtek 7. května 1896
Indiánská squaw neslyšela vůbec nic kromě vlastního dechu a pleskání měkkých kožených mokasínů po rozměklé půdě. Okolní svět se smrskl pouze do těchto dvou zvuků. V kalužích se povalovaly plesnivé zbytky starých žemlí, nakousnutý párek, rozmočené papírové kornouty… Již se šeřilo, poblíž svítila jediná lucerna a kromě ní stály přibližně po padesáti metrech plynové lampy, jejichž slabé světlo dopadalo na dlažbu Veletržní ulice ve vídeňském Prátru. A dál se již rozkládala neproniknutelná temnota. A právě tam squaw směřovala. Doufala, že ve tmě se svým pronásledovatelům ztratí. Uklouzla, upadla do kaluže, ale ihned zase vstala a běžela dál. Paruka se dvěma černými copy jí nakřivo visela do obličeje. Každý krok bolel, plíce pálily a ona umdlévala hlubokou únavou. Jen díky smrtelnému strachu dokázala pádit dál – pryč od mužů, pryč z pekla, z nějž se jí podařilo uniknout! Marie si přesně nevybavovala, jak vlastně dokázala utéct. Pravděpodobně jí tentokrát vnutili příliš slabou dávku. Pokaždé byla po tom zatraceném svinstvu ospalá a bez vůle. Muži si asi i tentokrát mysleli, že upadla do bezvědomí. Nechali ji ležet a probírali další plány. Pak už si Marie vzpomínala jen na to, že běžela po 9
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 9
03.08.2026 12:55
schodech nahoru na svobodu. A nyní se uprostřed noci ocitla zde, mezi stánky a boudami se zabedněnými okny a zamčenými dveřmi. Všude vládlo mrtvolné ticho. Prátr ještě před pár hodinami pohostinně otvíral svou náruč tisícům návštěvníků. Nyní, v hodině mezi psem a vlkem, kolem třetí v noci, spíš připomínal obrovskou nestvůru. Nikde ani noha, i strážníci se nejspíš stáhli do tepla. Kdesi za Marií čněla do výše vysoká socha Číňana, kterému se říkalo Calafati. Poklidně dohlížel na slavný kolotoč. Mariina drogami omámená mysl vytvářela obrazy, v nichž se za ní Číňan hnal na dřevěných nohou, s vlajícím pláštěm za sebou a natahoval po ní ruce. Na střechách zavřených krámků se krčily postavy podobné číhajícím ďáblům, od dětského divadla vedle hipodromu na ni mával zlobně se tvářící Kašpárek. Huhu, Marie! Pojď sem, krásná squaw, mám pro tebe dárek… Zdálky zaslechla cinkání koňské tramvaje a klapot kopyt… Znovu v ní klíčila naděje. Do spásné tmy mimo cestu asi nedoběhne, ale možná by se mohla dostat k hlavní široké aleji, po níž i uprostřed noci projížděly fiakry. Třeba narazí na nějaký zamilovaný párek, který si dal dostaveníčko mezi křovisky. Teprve nyní si uvědomila, že je jí zima. Měla na sobě jen krátkou koženou sukni a přes ni cosi jako korzet z kožených řemínků. Laciné mokasíny byly už dávno zcela promočené, indiánské malování se rozpilo a stékalo z obličeje, zvlhlá paruka jí klouzala z hlavy. Před chvílí si při pádu do krve odřela kolena. Zranění mělo zásadní výhodu – palčivá bolest ji pomalu přiváděla k vědomí. Kudy by měla prchat? Možná do některé z postranních uliček nebo… V tom okamžiku zaslechla kroky. V první chvíli věřila, že svoje vlastní. Zastavila se, ale zvuky neutichly. Dus, dus, dus… Takhle zní dupot těžkých mužských bot. Kroky se blížily, stále víc… Dus, dus, dus… 10
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 10
03.08.2026 12:55
Marie potlačila výkřik a potácela se dál. Znovu ji přepadla únava, už nemohla. Olověné nohy za sebou sotva vlekla. Měla by si někde odpočinout, kdekoli… Instinktivně zahnula doleva na téměř neznatelnou rozbahněnou pěšinu, která vedla podél větší budovy. Marie měla pocit, že tu stavbu zná, ale nemohla si vzpomenout na název. Ztěžka oddechovala, opřela se o dřevěnou stěnu a doufala, že muži proběhnou kolem a nevšimnou si jí. Odpočine si jen na chvilku… Za zády se jí ozvalo zaskřípění. Úlekem málem vyjekla, když stěna povolila. Vzápětí však Marii došlo, že se opírala o nezamčené dveře. Záchrana v poslední chvíli! Vpadla dovnitř a dveře za sebou potichu zavřela. V budově bylo znatelně tepleji, ale zato zde panovala ještě větší tma než venku. Temnota se plížila kolem jako černý inkoust stékající po prstech. Marie hmatala kolem sebe a objevila vypínač. Stiskla ho, ozvalo se tiché cvaknutí, pak zapraskání, a nakonec se u stropu rozsvítila mihotavá žárovka. Do budovy byla zavedena elektřina, takže to nemohl být jen tak obyčejný krámek nebo podobně bezvýznamná bouda. Otočila se a nedokázala potlačit výkřik. Přímo pod houpající se žárovkou stála skupinka zlobně se tvářících lidí v podivně starobylých kostýmech. Někteří na sobě měli dokonce brnění, jiní paruky, drželi v rukou knihy, dalekohledy nebo meče. Na trůně seděla dáma s vysokým účesem a shlížela na Marii tak povýšeně, jako by se ptala, co tady ta opovážlivá dívka převlečená za indiánku pohledává. Lidé se nehýbali, jen strnule postávali. Marie si uvědomila, kde se ocitla. Nacházela se v Präuscherově panoptiku, konkrétně ve slavném oddělení voskových figurín. Většina Vídeňanů sem už nejméně jednou zavítala. Marie tady v dětství také byla. Už tenkrát ji voskové postavy dávné i novější historie děsily, a to sem zašla ve dne! V noci, za svitu jediné žárovky… Zachvěla se. 11
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 11
03.08.2026 12:55
Žárovka! Krucinál! Jsi blbá, děsně blbá! Pokud je tady někde okno, tak je světlo určitě vidět daleko ven. Kromě toho kdesi bručel generátor a jeho hluk jí náhle trhal uši. Nerachotil ovšem natolik nahlas, aby přehlušil další zaskřípění dveří. Vzápětí se ozvaly důvěrně známé kroky. Dus, dus, dus… Marie tiše vzlykla. Našli ji! Jsou někde blízko, těsně za ní… Pryč! Pryč! Musí se schovat, najít skulinu, do níž by se zavrtala! Dobrotivý Bože, prosím, pomoz mi! Prosím… Kabinet voskových figurín byl rozlehlý. Zabíral téměř polovinu panoptika. Marie proběhla kolem římských gladiátorů a mumií inckých kněží a málem zakopla o rakev, z níž trčela ruka. Otřela se o oběšence visícího na šibenici a nakonec vrazila do skupinky mužů. Někteří svírali v rukou pistole, další velké nože a jeden řeznickou sekyru, jejíž ostří se ve svitu žárovky zlověstně blýskalo. Marie zavadila pohledem o popisek u nohou elegantního pána s navoskovaným knírem a fešáckým oblekem. Hugo Schenk, hochštapler a vrah žen. Vrah se na ni usmál. A usmívala se i další figurína. Vykukovala za Hugem Schenkem, posměšně kroutila hlavou a pobaveně se ušklíbala. „Kuk, Marie, našel jsem tě!“ chichotala se. „Ještě jsme spolu neskončili. Ó ne, zdaleka ne. Tak co, malá indiánská squaw, kdepak máš tomahavk? Úúúúúsměv…“ Pak se muž se řeznickou širočinou vrhl na svou ječící oběť.
12
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 12
03.08.2026 12:55
Kapitola 1 Následujícího večera, v 1. okrese
Počasí ve Vídni se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Před chvílí ještě lilo jako z konve a lidé v Himmelpfortgasse se běželi schovat do výklenků a pod stříšky okolních obchodů. Mladí muži ve fracích a s cylindry nabízeli svým spěchajícím dámám deštníky, ale drahé účesy se přesto měnily ve zplihlé vlhké rousny. Kola fiakrů neomylně projížděla hlubokými loužemi a skrápěla dlouhé sukně, kalhoty s proužkem, nákladně zdobené klobouky s květinami i nabírané plesové šaty sprškami špinavé vody. Liják však přestal stejně rychle, jako začal. Skoro v tutéž chvíli se v 1. okrese rozzářily elektrické obloukové lampy, jejich jasné světlo se odráželo v kalužích a hladinu znečištěnou olejovými skvrnami rozehrávalo všemi barvami duhy. Na město se snášela mlha a svěšené mléčné hlavice pouličních lamp připomínaly obrovské světlušky. Julia vzhlédla k jedné z luceren a zaposlouchala se do syčení elektrického proudu zakletého mezi elektrody. Zasněně zavřela oči. Zvuk nové doby, pomyslela si. Ještě před několika lety byl elektrickými lampami osvětlen pouze vídeňský park Volksgarten a několik náměstí. Dnes však již zářilo celé centrum. Elektrifikovaný byl i okružní bulvár Ring s Operou, Burgtheatrem, radnicí a parlamentem. Moderní osvětlení symbolizující světlou budoucnost se nezadržitelně šířilo dál na předměstí. 13
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 13
03.08.2026 12:55
Julia pocházela z chudého kraje Innviertel a první roky života strávila za svitu čadících loučí a kouřících petrolejek. Elektřinu dodnes pokládala za zázrak hraničící s magií a čáry. Do stejné kategorie pro ni spadaly automobily, které se začínaly objevovat ve vídeňských ulicích a stávaly se terčem nadávek rozčilených fiakristů. Nebo gramofony s velkými trychtýři, vyhrávající v tanečních lokálech, či komické vzduchoplavecké aparáty bláznivého německého konstruktéra Lilienthala, který se na nich spouštěl ze svahů kolem Berlína. „Tak co, připravena na kouzla a čáry?“ zazněl vedle ní mužský hlas. Julia sebou trhla. Na pár okamžiků úplně zapomněla, že na chodníku nestojí sama. Vzhlédla k mladému muži s bujným obočím a mírnýma dobráckýma očima. Občas jí připomínaly pohled věrného kokršpaněla. A ne náhodou. Věděla, že se na Fritze může stoprocentně spolehnout. Na rozdíl od Lea. Usmála se a přijala nabízené rámě. „Pokud mě ten Američan nerozseká šavlí na kousky, tak klidně!“ „Ničeho se neboj. Slyšel jsem, že dává přednost nevinným pannám,“ usmál se Fritz a nadzvedl obočí. „Nebo snad jsi…?“ „To bys měl vědět,“ namítla Julia. Zamířili po mokrém chodníku k divadlu, před nímž se už vytvořil dost velký hlouček. Někteří lidé se ještě na poslední chvíli pokoušeli sehnat lístky, i když premiéra byla už několik týdnů vyprodaná. A stejně tak i další představení v květnu a červnu. Julia se podívala na plakát nad vchodem. Na návštěvníky z něj shlížel přísně se tvářící muž s vysokým cylindrem. Pod ním stálo starobylým krouceným písmem: The Great Magician Banton, popr‑ vé v Evropě! Nezmeškejte jedinečnou kouzelnickou show – světová senzace! Bantonova show byla již několik týdnů každodenním námětem hovorů bodrých Vídeňanů. Předcházela ji skvělá pověst. Charles Banton vystupoval v Londýně, Římě a nedávno i v Paříži. Noviny se 14
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 14
03.08.2026 12:55
předháněly v líčení jeho senzačních výkonů. A navíc přijel do Vídně kromě Američana i další známý kouzelník: velký Bellini, zvaný „mistr iluzí“. Na ulicích i v novinových článcích se čile diskutovalo o nadcházejícím „souboji kouzelníků“. Julia získala vstupenky díky své nové práci. Před půlrokem dala výpověď a přestala pracovat jako fotografka vídeňského policejního ředitelství. A vzápětí přijala nabídku starého kamaráda Harryho Sommera a nastoupila do Nového vídeňského žurnálu. Taky jako fotografka. Od té doby pořizovala snímky tělnatých operetních zpěvaček, bledých obětí cholery a unesených čistokrevných pudlíků. Fotografovala i slavnostní otevírání nových obchodních domů nebo třeba dopravní nehody. Zrovna včera najel jeden z těch nových automobilů do plně obsazené koňské tramvaje. Tři cestující utrpěli vážná zranění a koně museli být utraceni. Nebyl to zrovna hezký pohled, ale jak říkával Harry, dopravní nehody se dobře prodávají. Skoro jako kouzelnická show, při níž rozřežou mladou dívku, pomyslela si. „Čím jsem si vlastně vysloužil tu čest, že tě smím doprovodit na tak mimořádné představení?“ zeptal se Fritz, když se zařadili do fronty před divadlem. „Nemám nic proti králíkům z klobouku a podobným věcem, ale…“ „Charles Banton je nejslavnější mág na světě,“ přerušila ho Julia a pokrčila rameny. „A navíc pochází z Ameriky a tam je všechno blyštivější a větší než v Evropě. S taháním králíků z klobouku by se nezdržoval. Ale jestli chceš přesnou informaci, tak původně měl jít Harry. Koneckonců je hlavní reportér Žurnálu. Jenže nakladatel ho narychlo poslal do Budapešti. Otvírají tam totiž podzemní dráhu. Jen si to představ, podzemka jako v Londýně!“ vzdychla. „Té se ve Vídni ještě dlouho nedočkáme. Všude je spousta starých hřbitovů a asi by se kvůli kostem nedalo kopat dost hluboko.“ „Takže jsem zase jen východisko z nouze,“ zamračil se Fritz. „Ale no tak se hned neurážej! Podívej se na lidi kolem.“ Julia ukázala na dav před divadlem. „Všichni jsou zvědaví, jak Banton 15
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 15
03.08.2026 12:55
nechá zmizet živého člověka. Další spálí nebo proděraví kulkou. A ty to uvidíš na vlastní oči!“ „Dokázal bych si představit hezčí věci,“ bručel Fritz a podal jí kapesník. „Kape ti z klobouku, paní reportérko.“ Poděkovala a osušila si klobouk i vlasy. Neustále ji dojímalo, jak se o ni Fritz stará. Chodili spolu dva měsíce, což znamenalo, že vyráželi na procházky, Fritz ji občas pozval na večeři a jednou týdně si šli zatancovat tango. Dokonce i v posteli spolu několikrát skončili, a i v tomto případě se choval jako… jak to říct… jako mimořádně zamilovaný mladík. Výsledek se ovšem podobal spíše sourozeneckému přitulení. Prostě věrný kokršpaněl, pomyslela si. Ale v podstatě od něj ani nic víc nechtěla. Fritz Hartkämper vystupoval jako pianista v Kaverně, špeluňce v 16. okrese, kde Julia občas účinkovala jako tanečnice a zpěvačka. Sblížila se s ním po rozchodu s Leem. Vlastně jí dodnes tak úplně nedošlo, že s Leem už není pohromadě. Někdy se v noci probudila a měla pocit, že leží vedle ní. Ale byla to jen spící dcera. U Fritze přespala pouze několikrát a pokaždé se bála, že ze spánku zašeptá Leovo jméno. Pořád ho nemohla dostat z hlavy! I když věděla, že by pro oba bylo lepší, kdyby za jejich vztahem udělala tlustou čáru. Roky s Leem byly sice vzrušující, ale nikdy si ji nepustil úplně k tělu. Objevoval se v jejím životě jako duch, přicházel a vzápětí mizel. Leo… nebyl ten pravý. Kromě toho pocházeli z naprosto rozdílných světů. On byl synek bohatého bankéře ze Štýrského Hradce, navíc s „von“ před jménem a vyšitým monogramem na kapesníčku v kapsičce u vesty. Ona chudá holka z Innviertelu. K rozchodu se nakonec odhodlala Julia. Od té doby se skoro nepotkávali, protože už nepracovala na policejním ředitelství. Někdy si přála, aby se na ni vyptával a vyzvídal, jak se jí vede. Jenže napsal jen dva nebo tři ufňukané dopisy, v nichž si stěžoval především na svůj mizerný osud, a pak už o sobě nedal vědět. Fritz jí pomohl překonat nejhorší období, ale asi sám cítil, že je 16
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 16
03.08.2026 12:55
jen náhradník. Julii ho bylo líto, protože Fritz byl opravdu milý, pozorný, a navíc dobře vypadal. I s její dcerou Sisi si rozuměl skvěle. Vlastně úplný muž snů. Jenže to není Leo, pomyslela si, zatímco stále ještě čekali ve frontě. Hergot, s láskou je to tak složité… chudák Fritz! Konečně se dostali ke vchodu. Biletář v červené uniformě utrhl ústřižek vstupenky a důležitým gestem jim pokynul dál. „Viděla jsi ten sanitní vůz venku před vchodem?“ zašeptal Fritz. „Velký mág si zřejmě není svým číslem stoprocentně jistý.“ „To je jen součást show,“ mávla rukou. „V Londýně to dělal stejně. Lidi prostě touží po krvi.“ „A co to překvapení, které Banton tak velkohubě oznamoval v novinách? Prý světová novinka, kterou dnes předvede v rámci premiéry…“ „Má smysl pro obchod, jako všichni Američani,“ prohlásila a rozhlédla se po přeplněné zimní zahradě sousedící s divadlem. Olivrejovaní číšníci roznášeli tácy se sektem, vínem a jednohubkami. „A očividně má úspěch,“ dodala. Charles Banton opravdu ohlásil, že ve Vídni předvede nové, senzační kouzlo. Lidé si šuškali, že by to mělo být vylepšené číslo se šavlemi. V původní verzi bývalo vyvrcholením show. Před očima zděšených diváků zavřel Banton svou krásnou asistentku do skříně, kterou následně teatrálně probodl tuctem šavlí. Za několik okamžiků vystoupila dáma ven a byla zcela nezraněná. Číslo doprovázela hudba na motivy maďarského šavlového tance a Banton kroužil kolem skříně jako derviš. Diváci představení milovali, hlavně ti nemravnější. Asistentka byla oblečena velmi spoře a po návratu ze skříně měla svůj kostým potrhaný a proděravělý na velmi ožehavých místech. Představitelé církve a konzervativních kruhů si na Bantona několikrát stěžovali, ale dosáhli jen toho, že se vstupenky prodávaly jak na běžícím pásu. Charles Banton si Ronacherovo divadlo pronajal na celé dva měsíce. Budova v Himmelpfortgasse nabízela místo téměř pěti stovkám diváků a byla jako jedno z prvních divadel elektrifikována. 17
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 17
03.08.2026 12:55
Julia si teskně uvědomila, že sem jednou zašla s Leem. Ale pak si vzpomněla, že ji tehdy zase nechal samotnou, protože spěchal k důležitému případu. Téměř vzdorovitě popadla Fritze za ruku a společně prošli zimní zahradou do velkého sálu, v němž stály prostřené stoly s bílými ubrusy a ubrousky. Lóže ozdobené amorky a girlandami byly osvětlené žárovkami z mléčného skla a ze stropu sálu visel velký, samozřejmě rovněž elektrický lustr. V čele divadla se nacházelo jeviště, oddělené od sálu těžkou, sametově černou oponou se stříbrným měsícem a hvězdami. Mírně povlávala, jako by za ní probíhaly poslední přípravy. Do hlediště již proudili diváci, vzrušeně si povídali a hledali svá místa. „Všechna čest,“ poznamenal Fritz uznale, když došli ke stolu poblíž jeviště. „Tahle křesla patří určitě k nejdražším. Tvoje noviny musí mít peněz jako šlupek.“ „Nakladatel chce, abych se Bantonovi dívala pod prsty a napsala článek o jeho tricích,“ vysvětlovala Julia. „Fotit se tady nedá, takže musíme pověřit kreslíře a ten se mě určitě bude vyptávat na detaily. Odsud budu mít nejlepší výhled.“ Posadila se, prohrabala kabelku a vyndala notes a tužku. Byla ráda, že tentokrát nemusí pořizovat snímky, ale může napsat vlastní článek. Nakladatel jí vyhradil celé tři sloupky na titulní straně fejetonové rubriky! Takže už si jejího novinářského talentu všiml i šéf, nejen starý kamarád Harry. Dosud publikovala jen několik menších zpráv v regionální příloze. Neměly víc než pár řádků. Julia však doufala, že jednou dostane šanci a svěří jí pořádnou práci. Cítila, že právě článkem z kouzelnické show by mohla prorazit. Ale tím se nehodlala spokojit. Snila o průlomových sociálních reportážích, jaké otiskovaly Dělnické noviny patřící vídeňské sociální demokracii. Tenhle nápad však u šéfredaktora Harryho Sommera i u nakladatele Lippowitze prosazovala zatím marně. Měli stůl jen sami pro sebe. Číšník jim bez ptaní donesl dvě flétny s jiskřivým sektem. Připili si a Julia se rozhlédla. Sál byl plný do 18
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 18
03.08.2026 12:55
posledního místečka. Obecenstvo tvořila obvyklá směs vídeňských vyšších měšťanských vrstev. Ronacherovo divadlo patřilo k dost drahým podnikům, takže u stolů seděli převážně muži v elegantních černých smokinzích a dámy s přehnaně rozměrnými klobouky. Julia pro dnešní večer zvolila tmavě zelené šaty upnuté až ke krku, k nim si vzala zdobenou dámskou vestičku a dlouhé rukavičky. Lehký vlněný plášť, péřové boa a navlhlý klobouk odložila v šatně. Na divadelní sál se snášela napjatá atmosféra. Hlasy postupně utichaly a všichni nedočkavě zírali dopředu k oponě. Náhle zhasl lustr a sál se na okamžik ponořil do naprosté tmy. Několik dam vystrašeně vykřiklo, poté se pomalu zvedla opona a odhalila pohled na strašidelnou krajinu. V pozadí se rýsovala hradní zřícenina, před níž stálo několik šikmých náhrobků. Na jevišti nechyběla ani kaple a šibenice. Oprátka se pohybovala jako kyvadlo a její kmity doprovázely hrozivé údery zvonu. Z orchestřiště zazníval nářek houslí a melodie připomínající zvuky hracích hodin. Diváci uznale zašuměli, a i Julia cítila, jak ji atmosféra představení pohlcuje. Kulisy byly zvoleny dobře. Temný středověk začínal být módní a umožňoval použití děsivých rekvizit, na nichž byla kouzelnická show zřejmě postavena. Zřícenina, kaple i náhrobky vypadaly pozoruhodně věrně. Elektrické světlo zahalovalo scénu do zeleno modrého závoje. Nic podobného Julia dosud neviděla. Opravdu dokonalé provedení! Daleko lepší než při obvyklých kouzelnických představeních v Prátru. Tamní umělci se zmohli leda tak na tahání králíků z klobouku, hádání z karet a vypouštění holubů, kteří se pak třepotali u stropu a káleli na hlavy opilých, hulákajících diváků. Vtom zaduněl tympán, nad jevištěm projel blesk a z podlahy uprostřed se vyvalil dým, z nějž vykročil vysoký hubený muž v černém plášti. Diváci překvapením vyjekli. Muž měl na hlavě staromódní vysoký cylindr. Podobný nosil americký prezident Abraham Lincoln. V ruce držel sukovici s ptačí lebkou na horním konci. Černý knír měl pečlivě nakroucený a navoskovaný. Sahal mu skoro až k uším. Kouzelník se mírně 19
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 19
03.08.2026 12:55
uklonil, smekl klobouk a udeřil holí do podlahy. V tom okamžiku vyletěli z cylindru dva krkavci, zaskřehotali a přistáli na cimbuří hradní zříceniny. Diváci obdivně vzdychli a Julia se ušklíbla. Takže místo obvyklých holubů přišli na řadu krkavci, pomyslela si. „Vítejte na hradě Rabenstein!“ pronesl kouzelník skřípavým hlasem se silným americkým přízvukem. S rozmáchlým gestem odhodil cylindr a plášť, přistoupil dopředu na kraj jeviště a zvedl ruce do výše. „Let the Show begin!“ Byly to jediné věty, které Charles Banton za celou další hodinu vyslovil. Julia se stala svědkem představení, které přítomné diváky doslova okouzlilo. Banton své řemeslo dokonale ovládal. Šikovně využíval strašidelnou středověkou atmosféru. Na jeho pokyn se vznášely a mizely náhrobní kameny, aby se vzápětí objevily na hradní věži a v dalším okamžiku stály dole před kaplí. Nad předními řadami proletěla na koštěti půvabná mladá dívka v čarodějnickém kostýmu se špičatým kloboukem. Vznášela se na neviditelném laně. V dalším průběhu show se v pozadí rozhořela hranice. Rozkošná čarodějka zmizela v plamenech a přihlížející mnich se změnil v kostlivce. Představení doprovázela tísnivá hudba orchestru složeného z nezvyklých nástrojů. Julia rozeznala kvílení vyluzované kroužením prstu po okraji skleniček a dokonce i svistot chvějící se pily. Předem si sehnala pár informací a tušila, jak některé triky přibližně fungují. Banton používal laternu magiku, známou již několik set let. Ovšem nezapomínal ani na novinky, například „Pepperova ducha“, což bylo iluzivní kouzlo, jež bylo poprvé uvedeno v Anglii a okamžitě vzbudilo velkou senzaci. Duch se na jevišti zjevoval díky soustavě zrcadel, průhledných skleněných desek a dalších zařízení, kterým Julia tak úplně nerozuměla. Důležité ostatně nebyly technické detaily, nýbrž děsuplná atmosféra, kterou Banton dokázal vyvolat. Povedlo se mu šokovat publikum skoro k smrti. Dámy křičely, muži občas vyskakovali ze židlí. 20
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 20
03.08.2026 12:55
Starší madam sedící jen o dvě řady dál několikrát málem omdlela a neustále čichala k lahvičce s vonnou solí. Julia se občas podívala na Fritze. Show ho očividně zcela pohltila. Počáteční nedůvěra byla pryč. Představení bylo dokonalé. Julia měla za několik dní navštívit i produkci velkého Belliniho. V duchu si řekla, že Bantonův konkurent se bude muset hodně snažit, pokud chce v souboji kouzelníků uspět. Za celou hodinu si stihla udělat jen pár poznámek. Čísla se střídala příliš rychle, takže na velké sepisování nebyl čas. Ale i tak vyplodí skvělý článek. Postačí, když správně seřadí své dojmy a přidá špetku emocí. Blížilo se vyvrcholení show. Banton znovu udeřil holí o zem a zazněl virbl. Současně se před hradní zříceninu snesla zadní černá opona a celé jeviště potemnělo. Kouzelník zvedl hůl a naznačil pár zvláštních pohybů. Z portálu vplula na jeviště rakev. Mág luskl prsty a v oblaku dýmu se objevila krásná čarodějka. Byla ještě méně oblečená a to, co měla na sobě, přiléhalo k tělu tak, že vypadala jako nahá. Po představení určitě vypukne skandál, který zase jen podpoří prodej vstupenek. Pokud nezasáhne císařský dvůr a představení nezakáže, pomyslela si Julia. Banton si hraje s ohněm. Vzápětí ale už napjatě čekala, co přijde. „A nyní uvidíte něco zcela jedinečného!“ oznámil kouzelník. „Extraordinary! Nic podobného nebylo dosud na jevištích k spatření! Světová novinka! Tuto mladou krásnou lady…“ Udělal dramatickou pauzu a ukázal na uklánějící se asistentku. „… přeříznu pilou!“ S posledním slovem zmizela hůl a Banton najednou třímal v rukou dlouhou pilu s velkými zuby. Pár dam v publiku zděšeně vyjeklo, ale jinak se v hledišti rozhostilo napjaté ticho. Opět se ozvala pochmurná hudba a housle zaskřípaly nervy drásající crescendo. Banton současně otevřel víko a mladá žena s úsměvem vklouzla do rakve. Za okamžik se na jednom konci objevily boty a na druhém vykoukla hlava. Hudba stupňovala napětí a hrála stále hlasitěji. Charles Banton přiložil k rakvi pilu… 21
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 21
03.08.2026 12:55
A začal řezat. Julia cítila, jak jí na zádech naskočila husí kůže. Celé představení bylo velkolepé, ale tento působivý závěr překonával všechny dosavadní triky. Číslo vypadalo velmi… velmi… reálně. Dívka divoce zmítala hlavou sem a tam, z doširoka otevřených úst se linuly výkřiky či spíše zoufalé skřeky, které ovšem zanikaly v hlasitém hudebním doprovodu. Julia uznale konstatovala, že mladá žena předstírá smrtelný strach opravdu dokonale. Bantonova pila se zarývala do rakve stále hlouběji. Ozubený list hvízdal tam a zpět. Kouzelník podlouhlou bednu již přeřízl do poloviny, když náhle odskočil a vykřikl. „O my God, stop, stop it!“ Hudba ještě chvíli hrála a pak umlkla tak nesourodě, jako by se hudebníci nemohli dohodnout, kde přesně skončit. Banton odhodil pilu a nevěřícně zíral na rakev. Mladá dívka zvrátila hlavu dozadu a s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima civěla do stropu. V tu chvíli si Julia všimla krve kapající z rakve na podlahu, kde se již vytvářela rudá kaluž. Pochopila dřív než ostatní diváci, že tohle není trik ani umělá krev. Kouzelník Charles Banton svou asistentku skutečně přeřízl vedví. V tom okamžiku došlo i dalším hostům, co se stalo. Nejprve několika, postupně i ostatním. Výkřiky, jekot, nářek a vzlyky se šířily od předních až k posledním řadám. Řev narůstal, měnil se v chaos a vzápětí již první diváci prchali ze sálu. ***
Leo koukal na pečené vepřové koleno a zvedal se mu žaludek. Sám nevěděl, proč si ten tlustý kus masa s kupou zelí navrch objednal. Možná proto, že celý den nejedl a měl pořádný hlad. Hlad možná, 22
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 22
03.08.2026 12:55
ale chuť rozhodně ne. V posledních dnech a týdnech vlastně neměl na jídlo ani pomyšlení, což velmi znepokojovalo jeho bytnou. Obávala se, že Leo brzy zemře hlady, a každý den mu proto do pokoje nosila přeslazené kousky dortů. Ne, vážně neměl na jídlo chuť. O to víc pil a kouřil. Znechuceně odsunul talíř s kolenem stranou a zapálil si cigaretu své oblíbené značky Yenidze. Sáhl po novinách, které si přinesl z kanceláře, a zahloubal se do nejnovějších zpráv. Císař František Josef se v Nice setkal s anglickou královnou Viktorií. V Athénách se budou konat první novodobé olympijské hry, v Ronacherově divadle se koná jakási premiéra, vídeňský magistrát posunul policejní hodinu v 1. okrese z desáté na jedenáctou… V souvislosti s poslední zprávou si Leo dokázal představit důsledky: víc opilců, víc rvaček, víc mrtvých a víc práce pro vyšetřovací sekci policie hlavního města monarchie. Jako kdyby ve Vídni nebylo už i tak dost vražd! Nevrle mávl na rovněž nenaladěného číšníka a nechal si donést druhou čtvrtku veltlínu. Seděl v Melkerově sklípku, což byla restaurace nedaleko policejního ředitelství. V posledních měsících se mu stala téměř druhým domovem. Nikdo ho tu nerušil, nemusel poslouchat švitoření a dobře míněné rady své bytné, měli tady slušné, a přitom levné víno, a kromě toho se v klenutém sklepení příjemně sedělo. Občas ho napadlo, že k Melkerovi chodí tak často proto, že mu sklípek připomíná Juliu. Často tady spolu bývali, popíjeli a smáli se. Jakmile ho vzpomínky na staré společné časy začínaly přemáhat, rychle si objednal další čtvrtku a zahalil se do cigaretového kouře. Stále ještě nechápal, proč ho Julia opustila. A jak to vlastně myslela? Rozešla se s ním navždy? Mluvila sice jen o dočasné pauze, ale na jeho dopisy neodpovídala. Při několika náhodných setkáních se chovala odtažitě a byla skoupá na slovo. O svém novém milostném románku se samozřejmě nezmínila. Leo se o něm dozvěděl od té potvory Margarety z telefonní ústředny, letité Juliiny přítelkyně. 23
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 23
03.08.2026 12:55
Zatepla mu všechno vyklopila a dychtivě čekala, jak se bude tvářit. Ten chlap byl údajně muzikant. Zrovna muzikant! Takoví mají hluboko do kapsy. Ale aspoň že si nezačala se svým současným kolegou, reportérem Harrym Sommerem. Leo se doslechl, že se Julia v Žurnálu osvědčila a slušně vydělává. Určitě je spokojená. Nikdy nechtěla být na nikom finančně závislá. Ani na něm ne. Proto se s ním rozešla? Protože má peníze a ona ne? Přitom i on je v podstatě chudý jako kostelní myš. Po nešťastném souboji ve Štýrském Hradci ho zámožný otec odstřihl od apanáže. Kdyby mu matka tajně neposílala každý měsíc určitý peněžní obnos, nemohl by si dovolit drahé obleky, kapesníčky s monogramem, anglické kožené polobotky ani návštěvy v Melkerově sklípku. Plat policisty je obecně mizerný a jakýkoli inspektor si rád přivydělá něco bokem. Leo byl sice nedávno po vyřešení několika složitých případů povýšen na vrchního inspektora, ale finančně si příliš nepomohl. Trpce se usmál a zhluboka se napil vína. Už chtěl zase zmizet za rozevřenými novinami, když k jeho stolu kdosi přistoupil. Leo vzhlédl a noviny odložil. „Loible, vy jste mi tady ještě chyběl,“ zabručel. „Taky vás rád vidím, pane vrchní inspektore,“ ušklíbl se kolega. Erich Loibl pracoval s Leem ve stejném oddělení. Jako obyčejný inspektor byl Leovi podřízený, což mu vůbec nevadilo. Mírně řečeno, Loibl nebyl zrovna vzor píle a ctižádosti. Někteří kolegové dokonce mluvili o nebetyčné lenosti. Jeho návštěva ve sklípku nevěstila nic dobrého. A navíc oslovil Lea novým titulem, což bylo ještě podezřelejší. „Nechte mě hádat, máme nový případ,“ povzdechl si Leo. „A vy si s ním nevíte rady, co? Rád bych vám ale připomenul, že službu máte dneska vy, Loible. Kdežto já…“ „Posílá mě vrchní policejní rada Stukart,“ přerušil ho Loibl a významně mrkl. „Prý vás potřebuje. Doslova říkal, že by u toho měl být někdo, kdo se vyzná v lepší společnosti, prostě gentleman. Umíte přece anglicky?“ 24
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 24
03.08.2026 12:55
Leo se zamračil. Jestli pro něj poslal osobně pan vrchní policejní rada, tak se z toho těžko vykroutí. Nezáleží na tom, že má volno a sedí u druhé čtvrtky vína. „Proč anglicky?“ zeptal se. Kromě angličtiny ovládal francouzštinu a částečně i italštinu. Všechny tři cizí řeči se naučil v internátní škole, kam ho otec za drahé peníze poslal. Jediná řeč, která Leovi dělala nepřekonatelné problémy, byla vídeňština. Mluvil dokonale spisovnou němčinou, stejně jako jeho matka, která pocházela z Hannoveru a do Štýrského Hradce se provdala. Pro kolegy byl Leo fricek, což nebylo zrovna lichotivé označení. Vzájemnou spolupráci to pochopitelně neusnadňovalo. „Máme vyslechnout nějakého Američana,“ vysvětloval Erich Loibl a pokrčil rameny. „Já umím říct leda tak helou a adios.“ „To druhé je španělsky.“ „No tak vidíte,“ prohlásil kolega a významně ukázal na Leův dvouřadý oblek a dokonale vyžehlenou košili. „Kromě toho jste na výslech daleko líp oblečený. Musíme totiž do divadla. Ronacherova, abych byl přesný.“ „Do Ronacherova divadla?“ podivil se Leo. Vzpomněl si, že před chvílí cosi četl o jakémsi představení. Zalistoval novinami. „Dneska se tam koná premiéra show amerického kouzelníka…“ „Jo, jmenuje se Charles Banton. Právě toho máme vyslechnout. Došlo k nehodě, ale není tak úplně jisté, jestli to byla opravdu nehoda. Proto k tomu uniformovaní strážníci zavolali nás,“ hlásil Loibl a povytáhl obočí. „Banton prý zaživa rozřezal svoji asistentku.“ „Rozřezal…? Zaživa…?“ „Jak jsem řekl,“ podotkl Loibl a ukázal na vepřové koleno. „Tohle už nebudete, pane vrchní inspektore? Jestli ne, tak bych si to nechal zabalit s sebou. Škoda to vyhodit.“
25
Hrobnik a vrazdy v Pratru.indd 25
03.08.2026 12:55