PROLOG
Takhle se ničí život.
Stojíte nad jeho postelí a díváte se, jak spí. Víte, že má tvrdý spánek, jelikož ho už šest týdnů sledujete. Nic neriskujete. Vždycky jste připravení. V tom tkví tajemství úspěchu. Není kam chvátat. Očekávání tvoří významnou součást života. „Důležitá je cesta, ne cíl.“ Vybavíte si, že ta slova pronesl řečník na vaší promoci. Je to staré rčení, prázdné klišé, nějak vám ale utkvělo v paměti. A není tak docela pravdivé, ani zdaleka ne, ovšem za těch dlouhých osamělých nocí vám vhodně připomíná, že radost lze a je třeba nacházet v čekání i v nudě.
Díky skvělé přípravě víte, že si před spaním rád dává koňak. Ne každou noc, ale skoro každou. Kdyby si ho dneska nedal, odložili byste to. Není radno spěchat. Není radno riskovat. Když budete trpěliví, dosáhnete svého s minimálním nebo nulovým rizikem.
Příprava a trpělivost jsou stěžejní.
Díky sledování víte, že má v jednom ze šedivých falešných kamenů schovaný náhradní klíč. Právě jeho pomocí jste se ráno dostali do domu a řízli mu koňak. A stejně jste se dostali dovnitř i dneska večer.
Hned tak se neprobere.
V horní zásuvce nočního stolku má v pevném pouzdře uloženou pistoli Glock 19. Pouzdro nemá zámek kombinační, nýbrž biometrický, který se otevírá snímačem otisků prstů. Chlap je v limbu, takže mu
zvednete ruku, uchopíte palec a přiložíte ho k senzoru. Mechanismus zámku zabzučí a otevře se.
Vytáhnete pistoli.
Máte navlečené rukavice. On samozřejmě ne. Vtisknete mu glock do dlaně, aby se prsty otiskly na patřičná místa. Pak si zbraň opatrně uložíte do batůžku. Máte s sebou kapesníčky a igelitové pytlíky. Nosíte je u sebe neustále. Pro všechny případy. Kapesníkem mu otřete ústa, aby na něm ulpěly jeho sliny. Pak ho vložíte do sáčku a ten si schováte do batohu vedle zbraně. Možná to ani nebude potřeba. Možná je to přehnané. Ale jistota je jistota.
Dál leží na zádech a chrápe.
Bezděky se pousmějete.
Tuhle fázi si užíváte. Tuhle fázi si užíváte mnohem víc než samotnou vraždu. Vražda může být relativně jednoduchá a většinou bývá rychlá. Ale tohle, samotná léčka, to je umělecké dílo.
Na nočním stolku leží jeho mobil. Přepnete jej do tichého režimu a pak si ho taky schováte do batůžku. Odejdete z ložnice. Na věšáčku u zadních dveří jsou klíčky od jeho audi. V tomhle je on pečlivost sama. Jakmile přijde domů, pověsí klíče na háček. Pokaždé. Seberete je. Nádavkem si z věšáku vezmete i jednu z kšiltovek. Narazíte si ji na hlavu. Padne vám jako ulitá. Nasadíte si sluneční brýle. Víte, že musíte klopit hlavu.
V audi se rozjedete za ní.
Ubytovala se v pronajatém domku u poklidného jezírka v Marshfieldu. On o tom neví, vy však ano, protože jste se přece nachystali. Jakmile jste zjistili, že tam odjela – že se před ním rozhodla schovat a nikomu nic neříct –, usoudili jste, že přišla vaše chvíle. Vytáhnete jeho mobil a vyťukáte do něj adresu onoho domku, aby v mapách zůstal záznam o tom, že jej hledal.
To nevelké stavení si pronajala už před týdnem. Chápete, proč tenhle krok udělala, její situaci však může řešit nanejvýš dočasně. Zastavíte v ulici. Je už pozdě. Dvě ráno. Přesto víte, že ještě nešla spát. Zaparkujete tedy o kus dál před prázdným letním sídlem.
Vytáhnete z batohu pistoli.
nic netrvá věčně
Svítí se v kuchyni. Tam ji tedy najdete.
Vydáte se za světlem a nakouknete do okénka kuchyňských dveří. Je tam.
Sedí sama u stolu s hrnkem čaje a knížkou. Je to pěkná ženská. Špinavě blond vlasy má zřejmě ve spěchu stažené do culíku, nohy složené pod sebou. Vypadá nesmírně vyhuble, ale to bude nejspíš stresem. Je zcela zabraná do knihy. Na sobě má plandavou pánskou košili. Napadne vás, jestli patří jemu. To by bylo bizarní a děsivé, ale takový už život vesměs bývá.
Stále ji okénkem sledujete a přitom opatrně, pomaloučku vezmete za kliku.
Nechcete ztropit hluk. Nechcete ji vylekat.
Dveře jsou zamčené.
Podíváte se na kliku. Je stará. Zámek působí chatrně. Kdybyste měli nářadí, odemkli byste ho vcukuletu. Ale takhle je to asi lepší. Znova se na ni okénkem zadíváte. A ona přesně v tu chvíli vzhlédne a spatří váš obličej.
Úděsem vytřeští oči.
Chystá se zakřičet. O to nestojíte.
Opět jste si nedali pozor. Přes veškeré plánování jste posledně udělali chybu. Další už si nemůžete dovolit.
A tak neváháte.
Přímo pod kliku namíříte kopanec. Staré dveře nijak nevzdorují. Vrazíte do domu.
„Prosím vás.“ Vyskočí a natáhne před sebe ruce, přičemž v jedné drží knížku. „Prosím vás, neubližujte mi!“
Střelíte ji dvakrát do prsou.
Skácí se na podlahu. Přispěcháte k ní a zkontrolujete tep.
Je mrtvá.
Z igelitového pytlíku v batohu vytáhnete kapesník. Pohodíte ho na podlahu. Porotci milují DNA. Všichni totiž vyrůstali na televizních seriálech, které zveličují zázraky techniky. U soudu s vrahem ji očekávají. Pokud není k dispozici důkazní DNA, pochybuje porota o vině.
Ani ne za patnáct sekund se z domku opět vytratíte.
Pistole nadělala hluk. O tom není pochyb. Většina lidí ho ale přisoudí ohňostroji, hřmotnému výfuku auta nebo jiné nevinné události. Přesto není důvod otálet. Spěcháte zpátky k autu. Nijak zvlášť vás netrápí, že by si vašeho kvaltu mohl někdo všimnout. Pokud by se tak stalo – kdyby došlo na nejhorší –, uvidí muže v kšiltovce uhánějícího k audi, které je registrované na něj, ne na vás.
To vám naopak spíš pomůže.
Vydáte se na cestu. Z té vraždy je vám všelijak. Samotné zabití je vzrušující, spíš tedy pro osobu, kterou milujete, než pro vás, jenže hned po něm často cítíte podivnou prázdnotu. Trochu se to podobá sexu, no ne? Lapidárně řečeno i po vyvrcholení přichází otupělost, moment, jemuž Francouzi říkají la petite mort – malá smrt. A přesně tak vám v tuhle chvíli je. Přesně tak vám je první dva tři kilometry jízdy, kdy si v hlavě přehráváte, jak jste vystřelili a jak se její tělo zhroutilo na podlahu. Pociťujete vzrušení a zároveň tak trochu i…
Prázdnotu?
Podíváte se, kolik už je. Měl by zůstat v bezvědomí ještě další tři hodiny. To je fůra času. Vrátíte se k jeho domu. Zaparkujete audi tam, kde jste ho našli.
Usmějete se. Teď, tahle fáze, to je pro vás ten pravý rauš.
Toto audi disponuje sledovacím systémem, takže policie dokáže zjistit, kam dneska v noci jelo. Vejdete do jeho domu. Pověsíte klíčky na háček. Kšiltovku si necháte – mohlo v ní ulpět pár vašich vlasů. Tohle není radno riskovat. Jestli policajti zjistí, že zmizela, usoudí, že ji po vraždě někde vyhodil.
Vydáte se za ním nahoru do ložnice. Na noční stolek vrátíte jeho telefon. Dokonce mu ho zapojíte do nabíječky. Stejně jako u audi získá policie povolení k lokalizaci jeho mobilu, která „prokáže“, že se v době vraždy rozjel k tomu pronajatému domku.
Jeho palcem otevřete pouzdro. Vrátíte do něj pistoli. Zvažujete, že byste zbraň nechali prostě ležet u postele, ale přijde vám to až moc okaté. Na dvoře je kůlna. Uchopíte pouzdro s pistolí a schováte ho pod pytle
s rašelinou. Až se zjistí, že má na sebe registrovaný Glock 19, prohledají celý pozemek a najdou ho tady v kůlně.
Balistika potvrdí, že jeho Glock 19 byl vražednou zbraní.
Audi. Mobil. DNA. Pistole. Kterékoli dvě z těchto čtyř věcí by ho usvědčily.
Pro ni už ta hrůza skončila.
Pro něj teprve začíná.
1. KAPITOLA
Myron Bolitar právě telefonoval se svým osmdesátiletým tatínkem, když ho přišli vyslechnout dva agenti FBI kvůli vraždě.
„Abys věděl,“ chlubil se mu otec z bytu v Boca Ratonu, kam se rodiče přestěhovali na penzi, „objevili jsme s mámou konopné cukrovinky.“
Myron přimhouřil oči. „Počkej, cože?“
Seděl ve své nové střešní kanceláři na vrcholku Winova mrakodrapu na rohu 47. ulice a Park Avenue. Zatočil židlí a obřími okny vyhlédl ven. Naskýtal se mu odtamtud sakra skvělý výhled na New York.
„Konopné želé, Myrone. Tetička Miriam a strejda Irv na něj nedají dopustit – Irvovi prý pomáhá na dnu –, a tak jsme si s mámou řekli, nakonec proč ne, zkusíme to. Co se může stát, že jo? Zkoušels někdy konopné cukrovinky?“
„Ne.“
„A to je právě jeho problém,“ zaskřehotala v pozadí Myronova máma. Takhle to u nich vždycky chodívalo – jeden z rodičů telefonoval a druhý do toho kibicoval. „Dej mi ten telefon, Ale.“ Pak se ozvalo: „Myrone?“
„Čau, mami.“
„Měl by ses taky sjet.“
„Když to říkáš.“
„Zkus odrůdu stevia.“
Táta: „Sativa.“
„Cože?“
„Jmenuje se sativa. Stevia je umělé sladidlo.“
„No to se podívejme, pan Hipík najednou bude machrovat, jak se vyzná v marihuaně.“ Pak Myronovi řekla: „Myslela jsem sativu. Zkus ji.“
„Tak jo,“ hlesl Myron.
„Indica totiž uspává.“
„Beru na vědomí.“
„Víš, jak si pamatuju, která odrůda je která?“ zeptala se máma.
„Určitě si to nenecháš pro sebe.“
„Indica zkrátka indikuje spánek. Chápeš?“
„Chápu.“
„Nebuď taková konzerva. Moc jsme si je s tátou oblíbili. Jsme po nich takoví… nevím… asi vysmátí. Duchaplní. Přímo zenoví.
A Myrone?“
„No, mami?“
„Ani nechtěj vědět, co provedly s naším sexuálním životem.“
„Taky že nechci,“ ubezpečil ji Myron. „Fakt ne.“
„Já jsem po nich úplně blahem bez sebe. A táta, ten je pak nadržený jak polární motýl.“
„Říkal jsem, že nechci nic vědět.“ Myron si všiml, že ho dvojice agentů FBI přes skleněnou stěnu zamračeně pozoruje. „Musím běžet, mami.“
„Prostě mě ten chlap nenechá ani chviličku na pokoji.“
„Nezájem. Zatím ahoj.“
Když Myron zavěsil, jeho dlouholetá recepční Velká Cyndi federály mlčky uvedla do zasedačky. Oba agenti museli k Velké Cyndi zvednout hlavu, a to výrazně. Byla na to zvyklá. I Myron na to byl zvyklý. Velká Cyndi vždycky okamžitě poutala pozornost. Agenti vytáhli odznaky a rychle se představili. Hlavní vyšetřovatelkou byla zvláštní agentka Monica Hawesová, černoška kolem padesátky. Jejím mladším parťákem byl pobledlý mrzout s tak výrazným čelem, že připomínal
nic netrvá věčně
běluhu. Sice se představil, ale Myrona natolik upoutalo to čelo, že jméno ani nepostřehl.
„Prosím,“ pokynul jim Myron k židlím naproti vysokánským oknům, která skýtala onen sakra skvělý výhled.
Agenti se posadili, ale netvářili se zrovna nadšeně.
Velká Cyndi nasadila hraný britský přízvuk a zašveholila: „Je to vše, pane Bolitare? Nedáte si třeba trochu čaje?“
Myron odolal nutkání obrátit oči v sloup. „Ne, asi ne, díky.“
Velká Cyndi se uklonila a odešla.
I Myron se posadil a čekal, až agenti promluví. O jejich návštěvě věděl jen tolik, že FBI chce s ním i s Winem mluvit o mediálně přetřásané vraždě Callisterových. Neměl ponětí proč, on ani Win nevěděli o Callisterových a o celém případu víc než to, co viděli ve zprávách –oběma však bylo řečeno, že nepatří k podezřelým ani mezi zájmové osoby.
„Kde je pan Lockwood?“ zeptala se agentka Hawesová.
„Tady,“ ozval se Win povýšeným tónem studenta prestižní střední školy, který – jak zpívá Carly Simonová v úvodních verších své písničky, kterou Win celým svým bytím ztělesňoval – vstoupil na večírek, jako kdyby vstupoval na jachtu. Z Wina – neboli zmíněného pana Lockwooda – přímo sálala fešácká elegance, když ladným krokem obešel Myronův nový konferenční stůl a posadil se vedle něho.
Myron rozhodil rukama a co nejvstřícněji se usmál. „Vyrozuměl jsem, že se nás chcete na něco zeptat?“
„Přesně tak,“ přitakala Hawesová. A pak bez okolků nečekaně udeřila: „Kde je Greg Downing?“
Ta otázka byla hotový šok. Jinak se to popsat nedá. Šok. Myronovi spadla čelist. Obrátil se k Winovi. Ten jako obvykle nedával nic najevo. V tom byl Win machr, nedat na sobě nic znát.
Důvod Myronova překvapení byl prostý.
Greg Downing byl totiž už tři roky po smrti.
„Myslel jsem, že jste přišli kvůli vraždě Callisterových,“ podivil se Myron.
„To ano,“ odvětila zvláštní agentka Hawesová. Pak otázku zopakovala. „Kde je Greg Downing?“
„Žertujete?“ opáčil Myron.
„Máte dojem, že žertuju?“
Ne, neměl. Ve skutečnosti mu připadalo, že tahle ženská nežertuje nikdy.
Myron se podíval na Wina, co on na to. Win se tvářil maličko znuděně.
„Greg Downing,“ pravil Myron, „je mrtvý.“
„To je vaše verze?“
Myron se zamračil. „Moje verze?“
Mladý agent, který připomínal běluhu, se mírně předklonil a zachmuřeně se na Wina podíval. Promluvil vůbec poprvé, a to hlubším tónem, než Myron čekal. Anebo možná Myron čekal pronikavý hlas velryby. „Je to i vaše verze?“
Win skoro až zívl. „Bez komentáře.“
„Jste Downingův finanční poradce,“ dodal mladý Běluha a stále se snažil Wina pohledem zastrašit, spíš by ale zastrašil přehoz přes postel. „Je to tak?“
„Bez komentáře.“
„Můžeme si vyžádat vaše záznamy.“
„Jejda, teď jste mě vyděsil. Popřemítám nad tím.“ Win sepjal prsty, sklonil hlavu, jako by se hluboce zamyslel, a pak řekl: „Tentokrát to řekněte se mnou: bez komentáře.“
Hawesová i mladý Běluha se ještě urputněji zachmuřili. „A vy,“ zavrčela Hawesová a otočila se k Myronovi. Myron tipoval, že si je rozebrali – Hawesová má jeho a mladý Běluha Wina. „Vy jste Downingův co, agent? Manažer?“
„Opravím vás,“ odvětil Myron. „ Byl jsem jeho agent a manažer.“
„Kdy to skončilo?“
„Před třemi lety. Když Greg, víte co… umřel.“
„Oba jste mu byli na pohřbu.“
Win dál mlčel, a tak Myron přitakal: „Ano, byli.“
nic netrvá věčně
„Vy jste měl dokonce proslov, pane Bolitare. I přes veškeré neshody, co mezi vámi dvěma panovaly, jste prý pronesl krásnou smuteční řeč.“
Myron se znova podíval na Wina. „Díky za uznání.“
„A dál trváte na svojí verzi?“
Co pořád má s nějakou verzí? Myron rozhodil rukama. „O čem to mluvíte, jaká verze?“
Mladý Běluha zakroutil obří bělavou hlavou, jako by ho Myronova odpověď nevýslovně zklamala – a nejspíš tomu tak i bylo.
„A kde teď podle vás je?“ ozvala se Hawesová.
„Greg?“
„Přestaňte nás už vodit za nos, vy chytráku,“ štěkl mladý Běluha. „Kde je?“
Myron toho začínal mít po krk. „V mauzoleu na hřbitově Cedar Lawn v Patersonu.“
„To je lež,“ namítla Hawesová. „Pomohl jste mu?“
Myron se opřel. Mluvili čím dál nepřátelštějším tónem, ve vzduchu se však také vznášel neklamný nádech zoufalství, a tedy i pravdy. Myron vůbec netušil, co se to děje, a v takovém případě míval ve zvyku pouštět si až příliš pusu na špacír. Než opět promluvil, radši se zhluboka nadechl.
„Nerozumím vám,“ spustil. „Co má Greg Downing společného s vraždou Callisterových? Toho manžela už přece zatkli, ne?“
Tentokrát si vyměnili pohled oba agenti. „Pana Himblea dnes ráno propustili.“
„Jak to?“
Odpovědi se nedočkal.
O spáchaných vraždách věděl Myron jen tolik, že policie našla dvaapadesátiletou Cecelii Callisterovou, polosupermodelku z devadesátých let, a jejího třicetiletého syna Claye zavražděné v sídle, kde bydleli s Ceceliiným čtvrtým manželem Louem Himblem. Himble byl nedávno obviněn z podvodů ve svém kryptoměnovém start-upu.
„Myslel jsem, že je ten případ jednoznačný,“ navázal Myron. „Manžel měl poměr, ona to zjistila, chtěla proti němu svědčit, on ji musel umlčet a syn je přistihl. Něco takového.“
Zvláštní agentka Monica Hawesová si se zvláštním agentem mladým Běluhou opět vyměnila pohled. Pak obezřetně zopakovala: „Něco takového.“
„A dál?“
Myron čekal. I Win čekal.
„Máme důvod se domnívat,“ dodala Hawesová nadále obezřetným hlasem, „že Greg Downing stále žije. Máme důvod se domnívat, že váš bývalý klient je do těch vražd zapletený.“
Oba federálové se předklonili, aby viděli, co on na to. A Myron je nezklamal. Ačkoli už mu takové obvinění mělo připadat nevyhnutelné, zůstal zírat s otevřenou pusou, když ho uslyšel nahlas. Greg. Žije.
Jak takovou představu zpracovat? Po tolika letech – kdy spolu soupeřili na hřišti, kdy Greg Myronovi přebral první lásku, za což se mu Myron drsně pomstil a Greg potom jemu ještě hůř, roky usmiřování – a k tomu Jeremy, ten nádherný, báječný Jeremy…
Vůbec to nedávalo smysl. V každičkém rysu tváře se mu zračil naprostý a úplný zmatek.
A co na to Win? Jenom se podíval na své luxusní hodinky Blancpain.
„Omluvte mě, prosím,“ prohodil Win. „Mám něco naléhavého. Ale strašně rád jsem vás oba poznal.“
Win vstal.
„Posaďte se,“ zavelela Hawesová.
„To asi nepůjde.“
„Ještě jsme neskončili.“
„Vy asi ne,“ zaculil se Win na oba co nejpodmanivěji. Byl to prima úsměv, ještě lepší než ten Myronův vstřícný. „Ale já jo. Přeju příjemné odpoledne.“
Líným krokem odešel z kanceláře, aniž by se ohlédl. Všichni včetně Myrona koukali na dveře, jimiž se Win vzdálil z dohledu.
Winovo celé jméno zní Windsor Horne Lock wood III. Mrakodrap, na jehož vrcholku právě seděli, nesl název Lock-Horneova budova. Kurzíva zde má zdůraznit, že budova dostala jméno po Winově rodině, a tedy že jsou ve hře velké peníze. Po řadu let tu ve třetím patře sídlila
Myronova sportovní agentura MB Reps (M jako Myron, B jako Bolitar, Reps proto, že reprezentovali klienty – tenhle název Myron vymyslel sám, ale nijak zvlášť se tím nechlubil). Před několika roky Myron svou agenturu pošetile prodal, vystěhoval se a nyní v těch prostorách sídlila advokátní kancelář. Když se Myron před dvěma měsíci rozhodl vrátit, bylo už k mání pouze nejvyšší patro.
Myron si ovšem nestěžoval. Onen sakra skvělý výhled dělal na klienty dojem, byť na agenty FBI zrovna nezapůsobil.
Poslední dva měsíce se Myron urputně snažil přilákat zpátky aspoň část někdejší klientely. Grega Downinga opomenul z toho prostého důvodu, že… už zkrátka nebyl mezi živými. A z nebožtíků žádný zisk nekouká. Nic nevydělají.
Oba agenti dál upírali pohled na dveře. Když jim konečně došlo, že už se Win nevrátí, obrátila se Hawesová znova k Myronovi. „Slyšel jste, co jsem říkala, pane Bolitare?“
Myron přikývl a vrátil se do přítomnosti. „Tvrdíte, že chlap, co umřel na infarkt – chlap, co měl smuteční oznámení i funus a kterého jsem, jak jste sama podotkla, vychválil v pohřební řeči –, ve skutečnosti pořád žije.“
„Ano.“
Myron se opět zadíval na dveře, jimiž se Win před chvílí vytratil. Ano, Win si rád hrál na odměřeného, elitářského, povýšeného snoba, protože takový prostě byl, přesto se Myronovi stále nechtělo věřit, že Win prostě jen tak odkráčel. Proto nyní zbystřil a zvolil opatrnější přístup.
„Nechcete mi o tom povědět něco víc?“ zeptal se agentů.
Taková slova se mladému Běluhovi nezamlouvala. „Jste snad cvokař, nebo co?“
„To se vám povedlo.“
„Co?“
„Ta hláška s cvokařem,“ odtušil Myron. „Je náramně vtipná.“
Mladý Běluha ještě víc přimhouřil už tak přimhouřené oči. „Máte ze mě prču?“
Myron hned neodpověděl. Hlavou mu táhly myšlenky na Gregovu rodinu. Urputně se je snažil vytěsňovat. Gregova žena Emily. Gregův… ach jo, bylo těžké na to vůbec pomyslet… jeho syn Jeremy. Tolik minulosti. Tolik historie. Tolik utrpení i radosti. V životě potkáváme lidi, kteří nám ho navždy změní. U některých je to logické – u příbuzných a partnerů –, ale když se Myron ohlížel za svou životní cestou a dráhou, nikdo neměl ve finále větší vliv na to, kam směřovaly, než Greg Downing.
K lepšímu, nebo k horšímu?
„Slyšíte mě, chytráku?“
„Naprosto jasně,“ odtušil Myron a snažil se soustředit. „Můžete dokázat, že to, co říkáte, je pravda?“
„O čem?“
„O tom, že Greg žije. Můžete to dokázat?“
Oba agenti zaváhali a opět si vyměnili pohled. Pak Hawesová pronesla: „Na místě vraždy Callisterových se našla Downingova DNA.“
„Jaký druh DNA?“
Mladý Běluha si to náležitě vychutnal: „Kožní buňky,“ odvětil. „DNA toho vašeho, ehm… ‚mrtvého‘… klienta se našla pod nehty oběti.“ Mírně se napřímil v židli a ztišil hlas do spikleneckého šepotu.
„Asi jako když bezmocná oběť zoufale škrábe a drápe, aby si zachránila život, víme? Čili takhle nějak.“
Myronovi se zatočila hlava. Nedávalo to smysl. Mladý Běluha vycenil v úsměvu zoubky tak drobné, že mu vůbec neseděly do pusy, což ještě umocňovalo celkové vzezření běluhy.
„Pod nehty které oběti?“ zajímal se Myron.
„Do toho vám nic není,“ usadila ho tentokrát Hawesová. „S Gregem Downingem se znáte dlouho, viďte? Soupeři v basketbalu. Střední škola. Vysoká. Do NBA vás oba draftovali v prvním kole. Downing
za sebou má skvělou profesionální kariéru. A když skončil, získal si oblibu i jako trenér.“ Hawesová jízlivým úšklebkem našpulila rty. „Kdežto vy…“
„… máte parádní kancl se sakra skvělým výhledem?“
Krátce na vysvětlenou: nedlouho po draftu do Myrona coby jednadvacetiletého nováčka v dresu Boston Celtics hned při prvním přípravném zápase vrazil soupeř jménem Burt „Buřt“ Wesson a vykloubil mu koleno tak, jak by se žádný kloub vykloubit neměl.
Sbohem, basketbale.
Hawesová s Běluhou si mysleli, že to Myrona dosud trápí a že by ho tím mohli šikovně popíchnout a dostat se mu pod kůži.
Jenže to přišli dvacet let s křížkem po funusu.
Hawesová se Myronovi podívala do očí. „Tak dost už těch her, pane Bolitare. Kde je Greg Downing?“
„Budu vás muset požádat, abyste už odešli.“
„Nehodláte tedy spolupracovat?“
„Jestli mi říkáte pravdu –“
„Říkáme.“
„Jestli mi říkáte pravdu,“ spustil znova Myron, „jestli Greg skutečně žije – tak nesmím říct ani slovo.“
„Jak to?“
„Advokátní tajemství.“
„Myslela jsem, že jste jeho agent.“
„To taky.“
„Asi vám nerozumím.“
Když si mladý Myron uvědomil, že se mu koleno už nikdy úplně nezhojí, když si uvědomil, že má jako sportovec po kariéře, vzplálo v něm ještě větší odhodlání „posunout se dál“. Svého času patřil na Dukeově univerzitě k dobrým studentům. Namísto basketu se začal věnovat přípravě na studium práv, testy zvládl jako nic a byl přijat na harvardskou právnickou fakultu, kde absolvoval s vyznamenáním.
Po složení advokátních zkoušek si založil MB Reps (tehdy se firma jmenovala MB SportsReps, protože – jak napoví kurzíva – zpočátku
reprezentoval pouze sportovce či lidi z tohoto prostředí). A jakožto právoplatný advokát mohl Myron klientům nabídnout v rámci zákona maximální ochranu.
To se hodilo, zvlášť když měl klient se zákonem oplétačky.
Třeba jako teď, napadlo ho.
„Bylo nám řečeno, že budete spolupracovat, pane Bolitare.“
„To jsem ještě netušil, o co kráčí,“ odvětil Myron. „A teď prosím odejděte. Hned.“
Oba se váhavě zvedli.
„A ještě něco,“ dodal Myron. „Jestli Downinga najdete, nepřeju si, abyste ho vyslýchali v mojí nepřítomnosti.“
Mladý Běluha si jen odfrkl. Hawesová mlčela.
Zatímco pozvolna obcházeli stůl, Myron seděl a přemítal. Greg. On žije. Nějaké vraždy hoď na chvíli za hlavu. Jak hergot může být Greg naživu?
Mladý Běluha se zastavil a sklonil se k Myronovi. „Ještě to neskončilo, šmejde.“
Ani netušil, jak velkou má pravdu.
