Snahy o vnitropolitickou jednotu. Jednání se Sověty / 233
Mise lorda Runcimana / 237
Mise Jaromíra Nečase / 245
Ta nepěkná věc s Hodžou / 256
Krize vrcholí, vláda padá / 260
Nová vláda generála Syrového / 267
Čekání na válku / 271
Až na dno kapitulace / 278
„Měli jsme se bránit?“ / 281
Benešův odchod ze země / 285
Podzim 1938 v Anglii / 290
V Americe: nový začátek / 295
Molotov a Ribbentrop / 301
Válka začíná / 304
Pokus o konfederaci s Polskem / 307
Budování vojska / 312
Atentát a to, co přišlo po něm / 316
Demokracie dnes a zítra / 326
Půjde to bez Němců? / 330
Smlouva se Sovětským svazem / 336
Rozhovory s československými komunisty / 347
Připravuje se odsun / 349
Podruhé z války doma / 357
Trajektorie vyhnání / 361
Na cestě k Únoru / 366
1948: ještě jedna kapitulace / 369
Poslední měsíce života / 377
Hamletova povaha / 381
Použitá literatura / 389
Poznámky / 401
Jmenný rejstřík / 409
Předmluva
Čtyři z šesti zásadních českých příběhů 20. století, spojených s letopočty 1918, 1938, 1945, 1948, 1968 a 1989, jsou spojeny s jeho jménem. Dá se říci, že ovlivnil novodobou českou historii jako nikdo jiný.
Zasloužil se o stát, což je od roku 2004 dokonce stvrzeno zvláštním zákonem. Zároveň u muže osobně spojeného s mnichovskou krizí, s poválečným vyhnáním Němců a s komunistickým pučem v únoru 1948 určitě nelze říci, že se jeho dějinný vklad vyčerpává toliko zásluhami.
Už Masaryk o něm řekl, že bez něho bychom republiku neměli. Nelze to zpochybnit, Beneš měl lví podíl na vzniku Československa nejenom ve smyslu zeměpisném, ale také ideovém. Demokracie, kterou se první republika vyznačovala a která byla ve své době nejvyspělejší na východ od Rýna, nespadla z nebe. Že lidé z okolních zemí, kterým záleželo na svobodě a na dodržování lidských práv, následujících dvacet let často hleděli s nadějemi právě k první čs. republice, byla z velké části i Benešova zásluha.
Využil mimořádné šance, která se republice naskytla při jejím vzniku, a pokusil se vybudovat z ní demokratickou protiváhu Francie ve střední Evropě: oba státy, Francie i Československo, se měly společně postarat o to, že Německo, nejnebezpečnější stát na kontinentu, už nikdy nebude moci ohrozit evropský mír.
Masarykova slova „Bez Beneše bychom republiku neměli“, nesporná a jasně srozumitelná do roku 1938, však v následujícím desetiletí značně ztratila na své původní robustnosti. Tentýž muž, který demokracii národu v roce 1918 „dal“ (podstatně se zasloužil o její zavedení), ji v letech 1938–1948 svými dalšími činy, rozloženými do několika etap, lidem zase „vzal“ (podílel se výrazně na jejím zániku).
Moderní české dějiny neznají rozporuplnějšího člověka.
Kladl si nadlidské cíle, které dlouho heroicky zvládal, ale pod nimiž v posledních letech života skoro pravidelně klesal. Časem se svými činy dostal do úplného protikladu k myšlenkám, se kterými začínal.
Kritické rozhodnutí číslo jedna: Mnichov. Beneš ho interpretoval způsobem, který dodnes přežívá v myslích mnoha Čechů. Koncepce „zrady velmocí“, tak jak ji v roce 1938 vytvořil a po zbytek života hlásal – a jak ji dosud mnozí přebírají po něm –, říká, že Československo, hanebně zrazené spojenci, nevystoupilo na svou obranu právě z důvodu této zrady. Přitom není ani třeba o věci příliš dlouho přemýšlet, aby člověk pochopil, že vztahy mezi státy, včetně těch spojeneckých, fungují na jiném principu. Nejprve stát ohrožený musí dát najevo rozhodnou a nekompromisní vůli postavit se nepříteli, aby mohl nastoupit mechanismus spojenecké solidarity. V Benešově podání ale pořadí nástupu mělo být opačné: nejprve se měly angažovat velmoci a teprve pak, spolu s nimi, se i ČSR měla uvolit hájit své vlastní území. Protože velmoci jako první uvedeným způsobem nezasáhly, ani Československo se nebránilo – a vinu za to podle Beneše měly nést, na věky věků, Paříž a Londýn.
V přísně právním smyslu o zradě Západu nelze mluvit ani proto, že v září 1938 vůbec nenastaly okolnosti předvídané československo-francouzskou spojeneckou smlouvou z roku 1924 a zejména navazující garanční smlouvou z roku 1925. Českoslovenští spojenci v roce 1938 v čele s Francií a členskými státy Malé dohody zajisté nevynikali odvahou; rozhodnutí nepodpořit Československo vojensky dávali najevo všemi myslitelnými a posléze i nemyslitelnými způsoby. Právě tak je ale mimo
všechny pochyby, že zejména klíčová francouzská pomoc měla být aktivována v případě nevyprovokovaného vojenského útoku proti ČSR. Tímto útokem se v roce 1938 hrozilo, avšak nedošlo k němu; okolnosti předvídané smlouvou tedy nenastoupily. Československo nevydrželo tlak a rozhodlo se nebránit; nebylo tedy s kým se solidarizovat.
Činí-li se v té souvislosti srovnání Beneše s jeho velkým vzorem Masarykem, pak zpravidla nevznikají pochyby o tom, jak by se Masaryk, být v roce 1938 zdráv, mlád a při síle tak jako Beneš, zachoval. Zdají se to potvrzovat i jeho poslední slova, pronesená 27. dubna 1934 těsně předtím, než vážně onemocněl chorobou, z které se tělesně ani duševně už nikdy úplně neuzdravil: „Národ, který chce bojovat, nemůže být ztracen.“ Tato kniha tedy pojednává mimo jiné o tom, jak Beneš vůli bojovat více hrál, než doopravdy ztělesňoval. Vázal ji na podmínky, jež měli splnit jiní – a pokud nesplnili, cítil se také on z obliga. Kritické rozhodnutí číslo dvě: Moskva, prosinec 1943. Koncepcí mnichovské zrady, kterou stvořil a o níž nejen část svého národa, ale i světové veřejnosti přesvědčil, Beneš přivodil fatální obrat v zaměření československé zahraniční politiky od Západu na Východ. V roce 1938 však Československo neopustil Západ. Rozešly se s ním pouze dvě konkrétní politické reprezentace Francie a Velké Británie; dvě vlády, Daladierova a Chamberlainova. Dva roky po Mnichovu už obě země řídili politici úplně jiného typu; do čela britské vlády se v květnu 1940 postavil Winston Churchill a hlavou francouzského hnutí odporu se o měsíc později stal generál Charles de Gaulle, tedy lidé opačného ražení než Benešem zatracení mnichovanští appeaseři. Tento nový Západ nejenže se velmi podstatně zasloužil o obnovu ČSR, ale zejména Velká Británie i o osobní a politické přežití samotného
Beneše, kterému na celou dobu války poskytla azyl.
Beneš, navigovaný svým mnichovským traumatem, jež mělo navenek podobu teze o mnichovské zradě, však potřeboval odvrhnout nejen Západ, ale i svou vlastní minulost – a tak uskutečnil fatální příklon k Východu (Sovětskému svazu), přestože ho před tím četní západní politici zrazovali.
Jeho víra, že Sovětský svaz se bude časem demokratizovat, až usedne u stolu se západními velmocemi nejen jako rovný s rovnými, ale jako stát-avantgarda, svádějící jiné k následování, patří k nejpodivuhodnějším fixním ideám české politiky moderní doby. Až do roku 1945 byl Beneš jediným ze skutečně vlivných evropských politiků, který danou ideu v takové míře sdílel. V roce 1943 ho v Moskvě přivedla k podpisu čs.-sovětské spojenecké smlouvy, jíž se zavázal, že ČSR se na dvacet let stane Stalinovým spojencem. Na podpis této smlouvy spěchal, Stalina se zároveň i bál, a proto razil názor, že zaváže-li si ho dřív, než Stalin válkou beztak ovládne velkou část Evropy, zachrání víc než Poláci a ostatní národy střední a jihovýchodní Evropy, které s vykročením do diktátorovy náruče otálely. Kritické rozhodnutí číslo tři: odsun či vyhnání Němců v letech 1945–1946. Důsledkem Benešova mnichovského traumatu bylo také přesvědčení, že se sudetskými Němci musí být jakožto s kolektivním nepřítelem republiky i kolektivně naloženo. Od návratu z Moskvy, v rozhlasových relacích k domovu, Beneš začal připravovat české a slovenské obyvatelstvo na to, že až sovětské vojsko republiku osvobodí, chopí se Češi a Slováci spravedlnosti a zbaví republiku Němců a Maďarů nebo alespoň jejich podstatné části. Ze všech čs. politiků Beneš nese daleko největší odpovědnost za obsah i formu vyhnání, včetně jeho tzv. divoké fáze, během které na mnoha místech hlavně v českých zemích tekla krev. Stát zbavený Němců se, ani kdyby chtěl, nemohl orientovat na nikoho jiného než na velmoc, která jediná vyhnání garantovala, tedy na Sovětský svaz. Benešova představa demokratizace sovětského systému se nikdy nenaplnila, naopak se brzy po roce 1945 ukázalo, že čs. komunisté, řízení Moskvou, nekompromisně půjdou za likvidací demokracie v samotné ČSR. Komunistický převrat v únoru 1948 byl tedy pak vlastně jenom vyústěním Benešových rozhodnutí z let 1943 a 1945. S výjimkou několika tisíc pražských studentů, kteří se 25. února 1948 vydali protestovat na Hrad, se v republice žádné další větší protesty či manifestace nekonaly. Zpacifikovaný národ přijal únor 1948 jako svou další kapitulaci.
Benešovy síly i slabiny se přitom zdály splývat v jedno. Zejména za první světové války a ve dvacetiletí mezi válkami patřil k nejuznávanějším evropským diplomatům. Do roztrhání těla se bil za systém kolektivní bezpečnosti, stvořený versailleskou mírovou konferencí v roce 1919 a Společností národů. Zároveň se však toliko jako diplomat choval i v situacích, kdy se zdálo na místě neplodná jednání ukončit a nahradit je činy. K těm mu však zjevně chyběla buď odvaha, anebo síly; zdál se předurčený k ústupkům celou svou povahou.
„Byl příliš zkušený diplomat, příliš schopný politik v proudu událostí, než aby si uvědomil, že nadešla chvíle, kdy se všecko musí vsadit na vítězství nebo smrt,“ napsal o něm Winston Churchill. Benešova nejdůležitější politická rozhodnutí z let 1938–1948 tak v důsledku vzala svobodu a často také život právě těm, kdo ve svobodu a demokracii u nás nejvíc věřili a na rozdíl od Beneše za ně často i bojovali, nasazovali své životy. Od počátku obrození až do roku 1938 se Češi, tak jako všechny národy, vyvíjeli s pochopitelnými peripetiemi, v zásadě však spěli stále vpřed. Z jazyka, který se stal počátkem, stvořili nejdřív kulturu, pak vlastní ekonomiku a posléze i politiku, která jim v roce 1918 z nebe seslala vytoužený stát. A jak už bylo naznačeno, tento stát si i v dalších dvaceti letech, zvlášť v porovnání se zbytkem kontinentu, vedl víc než slušně.
Až do roku 1938, kdy bylo rozhodnuto, že dál, k válečné obhajobě vlastní suverenity, ten národ a stát stoupat nebude. Že se vzdá a vysvětlí ono nepokračování v nutném a přirozeném, přestože těžkém zápase nejrůznějšími hlubokomyslnými důvody. Většina z nás, kdo dnes žijeme, už se do těchto hlubokomyslných důvodů narodila a prožila v nich celý život. Možná už ani nejsme schopni představit si étos oněch statisíců českých a slovenských mužů, kteří během zářijové mobilizace v roce 1938 s hrdostí a odvahou mířili k hranicím, aby tam svedli boj, který pokládali za nutnou daň za vlastní svobodu.
Mnichovem byl vzestup národa přerušen. Občas se říká, že tím byla národu přeražena mravní páteř; možná je to příliš silná metafora. Každopádně se však v onom roce 1938 zrodilo dodnes
hojně udržované přesvědčení, že vpřed lze jít i jinak než zpříma. Oklikami, s absencí zodpovědných činů. S využitím těch druhých spíš než s nasazením sebe sama. Důsledkem Benešových pozdních rozhodnutí, ať už je myslel jakkoli, bylo, že velká část lidí přivykla pasivitě jako přirozenému životnímu stavu.
U všech těchto zmíněných truchlivých úkazů českých a slovenských dějin byl Beneš vlivným účastníkem. Někteří dokonce míní, že viníkem. Je otázka, nakolik má hledání viníků v historii smysl; efektivnější se zdá takové přemýšlení o nich, při kterém člověk rozpozná své viny vlastní – jež by jinak mohl přehlédnout, pokud by se jenom rozhlížel okolo a pátral u těch druhých.
Tato kniha vznikla z pocitu, že Benešovo trauma jsme zdědili spolu s ním a po něm. A že je dál kopírujeme ve své národně-společenské DNA z generace na generaci. Propásnou-li člověk nebo společnost příležitost k podstatnému činu, často pak dlouho okolo této nově vzniklé prázdnoty v sobě jen marně krouží a nevědí si rady, jak se k sobě samým postavit. Dostat se ze stavu takové kolektivní neurózy, osvobodit se, lze buď novým činem, který staré trauma umožní prožít a vyřešit napodruhé o něco lépe, anebo reflexí onoho dávného ne-činu a jeho příčin.
Naše budoucí činy nám chystá osud, tato kniha je pokusem o ono zmíněné zrušení kouzla slovem. Pojďme zlomit prsten. Zkusme se probudit ze spánku. Není nutné bránit sobě samým v přímé cestě. V letu.
Za kožlanskými humny
Většina českých velikánů nové doby, politiků, umělců i příslušníků dalších profesí, pocházela z chaloupek. Také Beneš. Narodil se 28. května 1884 v západočeských Kožlanech, v rodině chalupníka, jako poslední z deseti dětí. Skoro žádný z životopisců, kteří o něm později psali, neopomněl tento jeho prostý a venkovský původ zdůraznit. A dokonce i Beneš sám, když už jako prezident chtěl vystihnout plebejský charakter svého národa, vyjmenovával, kdo všechno z jeho sourozenců se stále, zatímco on sedí na Hradě, živí na vsi rukama.
Zároveň i v „plebejské“ první republice platilo, že lidé toužili spatřovat ve svých velikánech aristokraty. Tak se prezidentu Masarykovi stalo, že jeho kult v mnohém splynul s kultem Františka Josefa I., habsburského mocnáře. U Beneše se zas pro změnu vyskytlo hned několik pokusů dokázat z jeho rodopisu ne-li přímo urozený, pak rozhodně starodávný a odevždy český původ.
Údajně i v samotné Benešově rodině se tradovalo, že předkové byli v zápisech doloženi už v 13. století, že rodinné příjmení, nesporně starého původu, prý znamená „jsem Čech“ a podobně. Beneš sám prý měl už jako chlapec doma nad postelí pověšený rodokmen, který měl odkazovat k Benešovi z Písku, Žižkovu spolubojovníkovi. Pozdější Benešové pak prosluli údajně pro změnu tím, že si i za časů panské roboty jako sedláci uchovali svobodu od nucené práce.
Kožlany na Rakovnicku, Benešova rodná obec, ležely na česko-německém jazykovém pomezí. Odjakživa se odtamtud chodilo za prací „do Němec“; tímto způsobem se také Benešova matka naučila německy stejně dobře jako česky; a také dětské bitky s německými kluky byly skoro na denním pořádku. Nastoupit do česko-německého „stýkání a potýkání“, řečeno s Palackým, od samého začátku znamenalo vytvořit si k Němcům sveřepější a podezřívavější vztah, než jaký Beneš později zažil třeba u Masaryka. Zatímco jeho učitel a mentor byl synem německé matky a vyrostl v prostředí germánské kultury a vzdělanosti, Beneš odmalička poznával Němce jako ty, na které je třeba dávat si pozor, v zásadě jako na vždy připravené nepřátele.
Na časné dětství vzpomínal jako na dobu, kdy nejen rodiče, ale i sourozenci pracovali od rána do večera. „Vycházeli jsme z těžkých poměrů, musili jsme dřít a každý si nesl následky toho, co dělal.“1 Rodiče pracovali na poli a okolo rodinné chalupy, otec se však časem zmohl a otevřel si obchod se smíšeným zbožím, v té době v Kožlanech jediný, takže prosperující. Když polovina původní rodinné chalupy shořela, Benešovi koupili novou, už s parametry gruntu, a na přikoupeném pozemku otec postavil cihelnu. Časy, kdy nebýval dostatek jídla, skončily.
Lepšící se postavení rodiny umožnilo, aby postupně celkem tři synové odešli do světa na studia. Největší rodinnou nadějí byl dlouho nejstarší Václav, profesí učitel, který se jako první ze sourozenců začal angažovat v politice: v roce 1907 dokonce za Masarykovu realistickou stranu kandidoval do vídeňské říšské rady, nebyl však zvolen; v dalším rozletu ho zarazila nemoc a předčasná smrt v roce 1919. Další bratr, Vojta, byl v politice úspěšnější. Pronikal do ní nejen doma v Čechách, ale taky v Americe, kde poprvé pobýval v letech 1911–1914 a kde se seznámil s českou a slovenskou krajanskou komunitou; tyto kontakty později, za první i druhé světové války, dobře posloužily exilovému hnutí, vedenému nejmladším bratrem. Po vzniku ČSR se Vojta Beneš stal nejdřív (1925) poslancem a později (1935) i senátorem za sociálně-demokratickou stranu. Také za druhé světové války pracoval v exilu politicky a po únoru 1948 odešel
za hranice potřetí a naposledy; byl z rodiny největším světoběžníkem. S nejmladším bratrem sdílel melancholický lesk v očích, ale také ctižádost, která byla, dalo by se říci, poznávacím rysem všech Benešů z kožlanské líhně.
Nejstarší bratr Václav byl o dvacet let, tedy o celou generaci, starší než Eduard (rodné křestní jméno si změnil na Edvard až později). Nebylo tedy asi divu, že k němu nejmladší sourozenec nikdy nezahořel těsnými city, jakkoli se s jeho politickým směřováním hlavně zpočátku identifikoval. O Benešův vzestup se zasloužil hlavně o šest roků starší Vojta, který si jako první všiml, že Eduard kde může, tam čte, dokonce i na pastvě, a přesvědčil otce (který chtěl mít z Eduarda ševce, matka kněze), aby nechal nejmladšího syna vystudovat školu podle jeho vlastních představ.
Beneš sám na dětství nevzpomínal často; to spíš bratr Vojta, který byl i jako beletrista psavý, zachytil, jak dětský život „za kožlanskými humny“ (tak se jmenovala jeho nejčtenější kniha) vypadal. Eduard byl ve vzpomínání skoupější. Jednou, už jako prezidentovi, se mu vybavilo, jak v sedmi letech poprvé přijel s otcem z Kožlan na trh do Plzně, prvního velkého města jeho života. V noci se s otcem střídali při vedení koní a ve chvilkách spánku ve fasuňku (na korbě vozu); v následujících letech Eduard tuto cestu s koňmi absolvoval vícekrát.
Zato Benešovy pozdější rodinné litanie byly i mezi žurnalisty pověstné. V únoru 1938 třeba sděloval britským novinám: „Mám osm sourozenců. Dva mí bratři jsou železničáři, jeden je dělníkem v Americe a dva jsou učitelé ve škole. Další je rolník. Moje dvě sestry jsou manželky rolníků. Bydlím v prezidentském paláci, zatímco moji bratři a sestry zůstávají na vesnici. Pro nás je to docela přirozené, zvláště když vezmeme v úvahu, že polovina našeho kabinetu ministrů jsou syny a dcerami dělníků a rolníků.“2
Pozoruhodné je i to, že jinak svou rodinu žádným zřetelným způsobem ani z pozice hlavy státu neprotežoval. Opět tím kontrastoval s Masarykem, jehož tři dospělé děti a dva vnuci tvořili jeho častý, veřejnosti známý a mediálně vděčný doprovod,
jakousi širší „státní domácnost“ svého druhu. Hradní a lánské úřednictvo hrálo tuto hru na „první rodinu“ také.
Beneš s manželkou byli veřejností vnímáni spíš jako příslušníci této širší Masarykovy rodiny, Benešovy vztahy k prezidentovi byly často přirovnávány k synovským a podobně. Žádného ze svých sourozenců Beneš způsobem srovnatelným s tím
Masarykovým nikdy nevyzdvihl a příliš na tom nezměnili ani spisovatelé, kteří se zabývali jeho životem. Nejempatičtější z jeho životopisců-současníků shrnul Benešovy dospělé vztahy k členům rodiny větou: „Žádný z bratří nečinil si na nic nároky a Edvard Beneš jim nic nenabídl.“3 Pokud dospělé vztahy mezi sourozenci existovaly, považoval je Beneš zřejmě za své privatissimum.
Starší bratr Vojta u rodičů prosadil, aby nechali Eduarda studovat na klasickém gymnáziu nikoli v Plzni, která byla nejblíž, ale v Praze, jak si přál. Tak se Eduard v roce 1895, jako jedenáctiletý, poprvé ocitl ve městě, kde chtěl nejen vystudovat (začal na klasickém gymnáziu na Královských Vinohradech), ale kde údajně už tehdy toužil v dospělosti žít a pracovat.
„Byl malý, sporý, dobře stavěný, pomalu se dával do pohybu, ale pak se pohyboval rychle,“4 zachytil jeho životopisec, jak dospělý Beneš popisoval sebe sama v mladším vydání. Příchod do Prahy vylíčil jako rozhodující životní moment, ve kterém ze sebe rychle setřásl tíhu venkovana. Doma si nikdy nemohl organizovat život podle svého, všude na něho číhaly úkoly, které bylo třeba plnit. V Praze poznal, jaké to je, když je člověk svým vlastním pánem od rána do večera.
Jiní, kteří se ocitali v podobné situaci, se chytali part, Benešovi však stačili dva tři kamarádi. Ani jim však neotvíral srdce. Údajně byl nejspokojenější, když si mohl o samotě číst a studovat. Zjistil, že sám sobě dokáže nastolit ještě přísnější režim, než jaký doma ordinoval otec celé rodině. I spolužáci prý se od něho pro jeho samotářství odtáhli. Později napsal, k čemu tehdy, ještě skoro jako chlapec, dospěl: že význam člověka se dá změřit nejenom počtem přátel, ale také množstvím a intenzitou vyvolaných nepřátelství.
Mezi dvanáctým až dvacátým rokem věku si celkem oblíbil divadlo; jako ochotnický herec prý účinkoval v několika Klicperových komediích; svěřovali mu v nich i větší role. Hodně času taky věnoval pěstění těla. Všechny Benešovy děti cvičily v kožlanském Sokole, nejmladší Eda už od šesti let. Sám si prý dokonce postavil doma na zahradě hrazdu, na které posiloval, tak aby o tom cizí kluci nevěděli. Podle toho, co o tom později napsal, ho na sokolských cvičeních od začátku zajímalo tyršovské propojení péče nejenom o tělo, ale i o ducha. „V Sokole jsem prošel výchovou národní, v Sokole začala také moje první práce politická,“5 vzpomínal.
Když přišel do Prahy, zažil také rozvoj sportu, který předtím doma neznal: v devadesátých letech 19. století začaly v Praze vznikat první fotbalové kluby a Beneš se k této vlně přidal. Od čtrnácti let chodil trénovat na Letnou, ale nakonec vstoupil do Slavie. Hra sama i organizace zápasů byly v plenkách; určující byla chuť kopat do balonu; při každém tréninku nastoupilo do hry tolik hráčů, kolik onoho dne zrovna dorazilo. Herní strategie dlouho neexistovala, dvě mužstva se jako hejna much honila za míčem od začátku až do konce poločasu.
Při své výšce 163 centimetrů a z venkova získané tělesné kondici se Beneš záhy stal nadprůměrně pohyblivým a technicky zdatným hráčem. V necelých dvaceti letech měl nakročeno stát se nejlepším levým křídelníkem v Praze, slibně se rozvíjející kariéru však v roce 1903 přerval úraz: zlomil si nohu. Věc měla dohru, na gymnáziu, kde Beneš studoval, bylo sportování zakázáno a hráči, který se objevil ve škole se sádrou, hrozilo, že bude vyloučen. Rozhodl se pro úkryt v nemocnici, kde nakonec strávil celých šest týdnů, než byl vypátrán. Se štěstím usmlouval toliko sníženou známku z chování; což však zároveň znamenalo odnětí stipendia, z něhož si do té doby platil školné.
Podle jeho pozdějšího podání o tom, že s fotbalem úplně skoncoval, rozhodl jeho individualismus: ani se spoluhráči prý nedokázal navázat přátelství, vadilo mu, že mluvili sprostě a po zápase často zamířili do hospody. Dávný úraz se mu každopádně podařilo zužitkovat ještě v roce 1915, kdy před odvodní
vojenskou komisí úspěšně simuloval pochroumanou nohu a vyhnul se tak odchodu na frontu. Později na univerzitě a poté v politice už na pravidelné sportování neměl čas. Za udivující pracovní výkony, jimiž v dalších letech překvapoval přátele i nepřátele, však vděčil právě kondici nabyté v mládí; nakonec mu vydržela až skoro do šedesátky.
Studia, cesty, první knihy
Jedno z nemnoha skutečných přátelství, která jako student navázal, ho svedlo dohromady se stejně starým Rudolfem Kristynkem; ovlivnil Benešův život tím, že ho poprvé přivedl domů k Masarykovým, tehdy jen na letmou návštěvu. Profesor, jak bylo jeho zvykem, pomohl Benešovi si přivydělat; začal mu svěřovat překlady pro svou revui Naše doba a Beneš se stal brzy stálým přispěvatelem.
Celkem záhy, ještě před maturitou, se rozhodl, že se bude v životě věnovat politice. V tak mladém věku šlo o neobvykle vážné rozhodnutí, které však vyplývalo z jeho rychle se vyvíjející povahy. Bylo mu sotva dvacet, a už se zdál ztělesněním životní cílevědomosti. Nakládal si tolik pracovních úkolů, až vyplnily všechen jeho čas, od rána do večera. Zdálo se, že nezná a ani nepotřebuje odpočinek, pracovní vypětí a nepochybně i strádání s ním spojené ho přitahovaly víc. „Vlastně znal jen práci,“ napsali o něm. „Neměl mládí v obvyklém smyslu slova.“6
Doslova celý svůj život v oněch letech zasvětil studiu. Vždycky s hodinkami při ruce, dával si záležet, aby nepromarnil ani chvilku. Aby zvládl přečíst co nejvíc, vyvinul dokonce vlastní metodu rychločtení. Na hodinkách si pokaždé předem nastavil čas, za který bylo třeba tu či onu knihu přečíst, a když to někdy odhadl špatně a studium trvalo déle, zlobil se sám na sebe, že úkol nesplnil. Byl to zvláštní systém, ale Benešovi dal kromě rychlosti kupodivu i mimořádnou schopnost přečtené si zapamatovat.
Po maturitě v roce 1904 bylo bez diskuse jasné, že bude pokračovat na vysoké škole. Naplánoval si, že během dalších čtyř let musí zvládnout ne jeden, ale hned dva univerzitní doktoráty, jeden ve Francii a druhý v Praze. (Postupně pak získal dokonce tři různé doktorské tituly: filosofie v Praze, literatury na pařížské Sorbonně a práv v Dijonu.) Kdo toto všechno zvládl, mohl věřit, že je schopen činů, jaké v jeho generaci dokáže jen málokdo. Stejně strmě, jako před lety zamířil do Prahy, rozhodl se nyní pro studia v mekce předválečné evropské demokracie a odešel do Francie. Začal v Paříži studiem filologie a literární historie, ale brzy k němu přidal psaní do novin – zčásti jako zdroj obživy, zčásti jako přípravu na budoucí vážnou publikační činnost. Postupně na sebe nabalil ještě studium práv, politických věd a sociologie, nepřestával se však zajímat ani o původní filosofii. Spektrum jeho zájmů bylo široké, ambice nikoli malé. Věřil, že osvojí-li si poznatky současně z více vědních oborů, získá schopnost řešit politické problémy metodicky, zatímco jiní k nim spěli většinou intuitivně.
Publikační činnost zahájil jako dopisovatel českých novin, nejčastěji sociálně-demokratického Práva lidu a brněnské Rovnosti, časem i Volné myšlenky a dalších tiskovin. Ani při své píli si ale nedokázal vydělat tolik, kolik potřeboval na nákup knih, takže se uskrovňoval na nájmu a jídle. Když si osvojil jazyk a při té příležitosti zjistil, že Francouzi netuší skoro nic o existenci Čechů, začal přispívat pro změnu i do francouzského tisku, a sice články o střední Evropě.
Do všech stran chrlil referáty, psané z pozice mimořádně sečtělého muže. Naučil se do té míry obrábět cizí myšlenky, až občas ani nevadilo, že nedodává v dostatečné míře ty vlastní. Byl si vědom toho, že je hlavně kultivovaný rešeršér; tu a tam se za příliš teoretické texty, vyplývající z četby a nikoli ze života, dokonce i omluvil, případně si vypomohl formulací, že teorii je nutné znát prostě proto, aby praxe měla naději.
V hlavním městě Francie byl brzo jako doma, nechal se pohltit jeho ve své vlasti nevídaným společenským leskem. „Paříž je syntéza moderního života, jediné úplné, dokonalé, moderní město,“
psal v roce 1906. „Je centrem jediného evropského národa, kde všecky podstatné síly naší moderní civilizace se uplatňují, vyvíjejí a soustřeďují společně jedna vedle druhé… Paříž je syntézou Francie a tato zase syntézou moderního světa.“7 Byl si jist, že v Paříži prodlévá u zdroje poznání, které bude určovat chod příštího demokratického světa.
I novou zemi, s jejímž étosem se ztotožnil, dlouho vnímal víc z novin a knih než z mezilidských styků, které se ani tam nenaučil pěstovat. Paradoxně jedinou společností, do které vplynul, bylo sdružení ruských exilových revolucionářů, do něhož jej uvedl jeho pařížský známý Věnceslav Švihovský. Benešovi životopisci tuto epizodu později vesměs pomíjeli, Beneš sám jí však připisoval velký význam. „V roce 1906 a 1907 jsem chodil v Paříži do jejich společnosti, byl jsem členem jejich spolků, navštěvoval jsem jejich lidovou univerzitu, setkával jsem se pravidelně s revolucionáři, studenty, profesory, žurnalisty. Začal jsem studovat usilovně Rusko a ruskou literaturu klasickou a revoluční. Po návratu do Prahy jsem zůstával ve styku s revolucionáři ruskými v Praze.“8
Danou vzpomínku Beneš publikoval v roce 1927, s odstupem dvaceti let, kdy už se z pozice čs. ministra zahraničí, ale i jako diplomat s celoevropským renomé zasazoval o otvírání dveří sovětskému Rusku do Evropy; nelze tedy vyloučit, že si jí chtěl vylepšit svůj obraz jako člověka, který trpí náklonností k Rusku celoživotně. Na rok 1908 si Beneš naplánoval dokonce cestu do Ruska, později si ji však rozmyslel; poprvé v životě se tak ocitl v Moskvě až při oficiální státní návštěvě v roce 1935. V předválečné době ovšem Beneš udržoval kontakty také s německou literaturou a kulturou, ovlivnily ho například rané práce německého sociologa Wernera Sombarta.
Hledal své místo v budoucí čs. politice, a protože její obsah tradičně ovlivňovaly vztahy s Němci, promýšlel také optimální příští podobu těchto vztahů. Jako člověk, který snil o českém vyrovnání s nimi, zvažoval správný poměr mezi českým právem historickým a takzvaným přirozenoprávním pojetím národa. Jakým způsobem mají Češi vznášet své národnostní nároky? Na
základě své bohaté historie (a historického práva), nebo proto, že jejich pozice vyplývá ze samotné národní existence? Z Benešovy disertační práce s názvem Rakouský problém a česká otázka, kterou odevzdal v Dijonu roce 1908, se později často citovala pasáž, v které Beneš možnost dělení Rakouska kategoricky vyloučil. Nevěřil mu, neviděl v něm smysl. Pouta mezi národy v monarchii žijícími považoval za natolik silná, že mu jednoznačně obhajovala existenci společného státu, habsburské monarchie.
Když se v roce 1907 přesunul za poznáním do Londýna a Berlína, objevil tam ještě jiné klima než předtím ve Francii. V Paříži se cítil svobodný, což se mu v Británii ani v Německu úplně nepoštěstilo. V Anglii se zhrozil bídného života příslušníků tamní dělnické třídy: psal o něm do českých novin s takovým zhnusením a rozčilením, že nacisté tyto jeho emotivní texty znovu s chutí vydali za druhé světové války jakožto důkaz, že Beneš našel své současné útočiště mezi britskými imperialisty, jimiž ve skutečnosti celý život pohrdá.
V Německu se podle toho, jak o tom psal, poprvé setkal s krystalicky čistým a masově prožívaným pangermanismem. Všichni Němci, s jedinou čestnou výjimkou v podobě socialistů (a tedy internacionalistů), podle něj byli schopni být šovinisty. Benešovi připadalo, že vůbec nevnímají ostatní národy jako sobě rovné, ale naopak všem bez výjimky připisují větší či menší množství znaků degenerace.
Zatímco ve všech ostatních národech tvoří aristokracii jenom tenká vrstva lidí, opřených o rodová a majetková privilegia, u Němců se cítí nadřazenými vůči zbytku světa všichni, celý národ, psal Beneš. Sami sebe skutečně prožívají jako pány, Herrenvolk. Idea humanity, se kterou v Čechách jako s ústředním pojivem národa pracoval Masaryk, v Německu nehrála skoro žádnou roli. Němci se nerušeně oddávali svému pangermanismu, za jehož metaforu Beneš spolu s Masarykem považoval bagdádskou dráhu, budovanou od roku 1903. Podaří-li se ji Němcům postavit a ovládnout, pak proniknou přes Blízký východ do hloubi Asie, kde se dosud za koloniální pány pokládali Britové.
