Nic nikdy nedopadne tak, jak si to člověk naplánuje. A A A A
Když vyšly Pilířezemě, spoustu lidí to překvapilo. Mne taky. Všichni mě znali jako autora napínavých příběhů. Apokud někdo sněčím jednou dosáhne vknižním průmyslu úspěchu, udělá nejlíp, když po zbytek života napíše jednou za rok knížku stejného ražení, amá po starostech. Šašci se nemají snažit hrát Hamleta. Hvězdy populární hudby nemají skládat symfonie. Ajá neměl dávat vsázku svou pověst tím, že bych napsal něco, co se ke mně nehodí ačím si dávám laťku trochu moc vysoko.
Ještě ke všemu nevěřím vBoha. Prostě nemám to, čemu se říká duchovní rozměr. Jak tvrdí můj agent, se mnou je největší potíž vtom, že nejsem trýzněná duše. Rozhodně ode mne nikdo ani ve snu neočekával, že bych napsal příběh ostavbě chrámu.
Takže Pilíře jsou kniha, která se ke mně ani trochu nehodí – však jsem ji taky málem nenapsal. Rozepsal jsem ji, pak jsem toho nechal a deset let jsem se na rukopis ani nepodíval.
Jak to celé začalo?
Když jsem byl malý kluk, patřila naše rodina do puritánské náboženské skupiny, která si říkala Plymouthští bratři. Naším kostelem byla holá místnost sřadami židlí kolem stolu uprostřed. Malby, sochy avůbec výzdoba byly zakázané. Sekta navíc zrazovala všechny své členy od návštěv cizích kostelů. Atak jsem vyrůstal, aniž bych měl tušení obohaté evropské architektonické tradici stavění velkolepých dómů.
O psaní románů jsem se začal pokoušet, když mi bylo asi pětadvacet apracoval jsem jako reportér vlondýnském listu EveningNews. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem nikdy nevěnoval příliš velkou pozornost městskému prostředí kolem sebe aže nemám slovní zásobu na to, abych popsal budovy, vnichž moje postavy prožívají svá dobrodružství. Tak jsem si koupil Přehledevropskéarchitektury od Nikolause Pevsnera. Ta kniha mi nabídla oči, jimiž jsem se mohl dívat na stavby obecně ana kostely zvlášť. Když Pevsner mluví ostředověkých katedrálách, vyjadřuje se vskutku zaníceně. Vynalezení lomeného oblouku, píše, je vpravdě jedinečnou událostí vdějinách, vždyť tohle vyřešení technického problému – jak stavět vyšší kostely – bylo současně mimořádně krásné.
Krátce po přečtení Pevsnerovy knihy mě redakce listu poslala do východoanglického města Peterborough. Už dávno jsem zapomněl, kvůli čemu jsem tam vlastně jel, ale po zbytek života si budu pamatovat, co jsem udělal, když jsem úkol splnil. Musel jsem asi hodinu čekat na vlak jedoucí zpátky do Londýna, vzpomněl jsem si na Pevsnerův fascinující azanícený popis středověké architektury ašel jsem si prohlédnout peterboroughskou katedrálu.
Byl to jeden ztěch okamžiků, na které se nezapomíná.
V západní stěně katedrály vPeterboroughu jsou tři obrovské gotické oblouky, jako by to byl vchod pro obry. Jádro stavby je starší než obvodové zdivo, proto majestátní hlavní chrámovou loď lemují boční lodě spravidelnými, oblými románskými oblouky. Je to současně povznášející ikrásné – jako všechny velké dómy. Ale je vtom ještě něco navíc. Díky Pevsnerově knize jsem měl alespoň nepatrnou představu, kolik se na takovou stavbu muselo vynaložit úsilí. Věděl jsem, jak se lidstvo snažilo stavět stále vyšší akrásnější chrámy. Chápal jsem postavení této stavby vhistorii, ve své historii.
Peterboroughská katedrála mi učarovala.
Návštěvy katedrál se staly mým koníčkem. Vždycky jednou za několik měsíců jsem si vyrazil do některého starého anglického města, ubytoval se vhotelu azačal zkoumat zdejší dóm. Tak jsem navštívil Canterbury, Salisbury, Winchester, Gloucester aLincoln. Každá stavba je svým způsobem jedinečná akaždá mi vyprávěla svůj příběh. Většině lidí stačí hodinka až dvě na to, aby „udělali“ nějakou katedrálu, já na to potřeboval několik dní.
Již samotné kameny prozrazují, jak stavba probíhala: přerušení prací ajejich opětovné obnovení, poškození aopravy, rozšiřování v dobách blahobytu ahold mužům, kteří nakonec platili účty, vtělený do okenních tabulek zalévaných do olova. Leccos vypovídá ito, jak je chrám ve městě umístěn. Lincolnská katedrála stojí přes ulici proti hradu, takže náboženská avojenská síla si tu dýchají do obličeje. Winchesterský dóm se tyčí uprostřed pravidelné sítě uliček navržených středověkým biskupem, který se osobě domníval, že dokáže naplánovat celé město. Salisburský svatostánek se ve třináctém století přestěhoval znávrší, které bylo asi snadné bránit (zbytky staré katedrály tam lze dodnes vidět), na otevřenou louku, aby ukázal, že zavládl trvalý mír.
Celou dobu mi nedala spát jedna otázka: Proč se vlastně tyhle chrámy stavěly?
Existují na ni jednoduché odpovědi – pro slávu boží, pro marnivost biskupů. Jenže tyto důvody mi nestačily. Budování středověkých katedrál je ohromující evropský zvyk. Stavitelé neměli pořádné nástroje, neovládali matematiku stavebního inženýrství ajejich zaměstnavatelé byli ubožáci: ani nejbohatší zprinců nebydlel tak, jak si žije,
řekněme, vězeň vmoderní věznici. Apřesto nechávali budovat nejkrásnější chrámy, jaké kdy existovaly. Astavěli je tak dobře, že vydržely staletí, takže je dnes můžeme zkoumat aobdivovat.
Začal jsem otěchto chrámech číst kdeco, ale zjistil jsem, že dostupná literatura není dostačující. Našel jsem vní spoustu estetických výkladů ovznosnosti, ale málo informací otom, co se kolem výstavby dělo. Pak jsem narazil na knihu Jeana Gimpela Stavitelékatedrál. Gimpel, černá ovce rodiny obchodníků suměleckými předměty, na tom byl podobně jako já aneměl dost trpělivosti na výklady otom, jestli horní část chrámové lodi „působí“ esteticky. Jeho kniha pojednává ošpinavých achudých obyvatelích chatrčí, kteří ty pohádkové budovy nakonec stavěli. Gimpel prozkoumal výplatní listiny francouzských klášterů azajímal se oto, kdo ve skutečnosti byli tihle stavitelé akolik si vydělali peněz. Jako první si například všiml, že nepřehlédnutelnou menšinu mezi těmi, kdo se na stavbách chrámů podíleli, tvořily ženy. Středověké kláštery byly sexistické, ale katedrály stavěli jak muži, tak ženy.
Ve své další knize, Středověkýstroj, mě Gimpel poučil, že středověk je období rychlého technického rozvoje, během kterého se energii zvodních kol podařilo využít vcelé řadě výrobních postupů. Brzy jsem se začal zajímat oživot ve středověku vůbec. Apostupně jsem si vytvářel představu otom, že stavění velkých katedrál muselo středověkým lidem připadat jako docela rozumné počínání.
To není jednoduché vysvětlit. Trochu to připomíná skutečnost, proč lidé dvacátého století vynakládají obrovské prostředky na prozkoumání vesmíru. Vobou případech sehrává roli celá spleť nejr ůznějších vlivů: vědecká zvídavost, obchodní zájmy, politické soupeření aduchovní touhy lidí uvázaných kzemi. Nabyl jsem dojmu, že existuje jen jediný způsob, jak celou tuhle spleť zmapovat: napsat román.
Někdy vroce 1976 jsem si sestavil půdorys románu anapsal zhruba čtyři kapitoly. Poslal jsem je svému agentovi Alu Zuckermanovi aten mi odepsal: „Vytvořil jsi tapiserii. Teď potřebuješ řadu vzájemně propojených melodramat.“
Když se dnes za tou dobou ohlížím, je mi jasné, že jsem vsedmadvaceti nebyl schopen takový román napsat. Byl jsem jako malířský tovar yš, který se vkoutě učí malovat vodovkami, anajednou se rozhodne, že stvoří velké plátno olejovými barvami. Pokud jsem chtěl dostát svému cíli, musela vzniknout dost obsáhlá kniha, zabírající několik desetiletí aoživující větší část středověké Evropy. Psal jsem v té době mnohem nenáročnější knihy, astejně jsem řemeslo stále ještě pořádně neovládal.
Odložil jsem knihu okatedrálách apřišel sjiným nápadem, snapínavým příběhem oněmeckém špionovi ve válečné Anglii. To
naštěstí bylo vmých silách, atak se pod názvem Okojehly(The Eye of the Needle) zrodil můj první bestseller.
Následujících deset let jsem psal výhradně napínavé, dobrodružné příběhy, ale inadále jsem navštěvoval katedrály amyšlenka napsat o nich knihu mě nikdy neopustila. Vrátil jsem se kní vlednu 1986, když jsem dokončil svůj šestý thriller, Kdoleháselvy (Lie Down with Lions).
Nakladatelé ztoho byli nesví. Chtěli další špionážní příběh. Ani přátelé ztoho neměli velkou radost. Věděli, že mám rád úspěch. Nepatřím mezi autory, kteří si nad propadákem řeknou, že kniha je ve sk utečnosti dobrá, ale nemá odpovídající čtenáře. Píšu proto, abych lidi bavil, ajsem rád, když se mi to daří. Zneúspěchu bych měl mizerné pocity. Nikdo se mi nápad sknihou ostavění katedrál nesnažil vymluvit, ale mnoho lidí vyjádřilo jisté obavy.
Jenže já neměl vplánu sestavit „těžkou“ knihu. Chtěl jsem napsat dobrodružný příběh plný barvitých postav, ctižádostivých, křivých, přitažlivých, odvážných imazaných. Chtěl jsem, aby romantický příběh středověkých katedrál zaujal čtenáře stejně, jako kdysi zaujal mě.
Tehdy jsem si osvojil způsob práce, který mi vydržel dodnes. Nejdřív si napíšu náčrt příběhu, zněhož je jasné, co se odehraje v daných kapitolách ajaké jsou jednotlivé postavy. Jenže tahle kniha byla jiná než ostatní. Ze začátku to šlo snadno, ale jak se děj odvíjel přes celá desetiletí apostavy dospívaly azrály, začalo pro mne být najednou obtížné vymýšlet jim další adalší životní zvraty akotrmelce. Došlo mi, že napsat jednu dlouhou knihu je daleko těžší než dát dohromady tři krátké.
Hrdinou příběhu musel být někdo, kdo by snesl označení Člověk víry. To pro mě bylo složité. Dělalo mi potíže probudit vsobě zájem opostavu, která se soustřeďuje na posmrtný život (bude to ostatně dělat problémy imnohým čtenářům). Aby byl převor Philip sympatičtější, obdařil jsem ho velice praktickou vírou, schopností stát nohama na zemi azájmem olidské duše tady na tomto světě, ne až vnebi.
Taky mi dělal potíže Philipův pohlavní život. Ve středověku se od všech mnichů akněží čekalo, že budou žít vcelibátu. Ztoho by logicky mohlo plynout dramatické napětí včlověku, který svádí strašlivý boj se svým chtíčem. Jenže pro tohle téma jsem se nedokázal nadchnout. Vyrůstal jsem všedesátých letech avždycky jsem stál na straně těch, kteří spokušením bojují tak, že mu podlehnou. Nakonec jsem převora Philipa zařadil do té menšiny lidí, pro které sex opravdu mnoho neznamená. Převor je jediná postava, kterou jsem kdy vytvořil, jež bere celibát vesele.
Spojil jsem se sJeanem Gimpelem, který mě odeset let dříve tak
ovlivnil, ake svému úžasu jsem zjistil, že bydlí vLondýně, aještě ke všemu ve stejné ulici jako já. Najal jsem si ho jako poradce. Stali se znás přátelé aprotivníci ve stolním tenisu. Vydrželo nám to až do jeho smrti.
Vbřeznu následujícího roku, tedy 1987, jsem měl načrtnuté všehovšudy dvě třetiny knihy. Rozhodl jsem se, že to musí stačit, azačal jsem psát.
Do prosince jsem měl jen dvě stě stran.
Bylo to naprosto zdrcující. Pracoval jsem na textu dva roky aměl jsem vruce jen hrubý nástin několika kapitol. Nemohl jsem psaním téhle knihy strávit zbytek života. Jenže co jsem měl dělat? Pravda, mohl jsem rukopis odložit anapsat další napínavý příběh. Anebo jsem mohl pracovat usilovněji. Psával jsem tehdy od pondělka do pátku avsobotu dopoledne jsem vyřizoval obchodní korespondenci. Někdy vlednu 1988 jsem začal psát od pondělí do soboty adopisům se věnoval vneděli. Výsledek byl rázem znát – částečně proto, že jsem dělal oden déle, ale hlavně proto, že práce tím byla daleko intenzivnější. Rozuzlení příběhu, které jsem neměl napsané vnáčrtu, vyřešil náhlý záblesk inspirace, který mi vnukl, abych zapletl svoje hlavní postavy do proslulé – askutečné – vraždy Thomase Becketa.
Vybavuji si, že jsem první verzi knihy dokončil zhruba vpolovině rok u. Vzrušení anetrpělivost mě nutily ktomu, abych na jejím přepsaní pracoval ještě usilovněji, takže jsem začal dělat sedm dní v týdnu. Obchodní korespondence to sice odnesla, ale knihu jsem dokončil vbřeznu 1989, tři roky atři měsíce od chvíle, kdy jsem na ní začal pracovat.
Byl jsem vyčerpaný, ale šťastný. Cítil jsem, že jsem napsal něco zvláštního, nejen další bestseller, ale možná velký, oblíbený román.
Mnoho lidí se mnou tento názor nesdílelo.
Firma William Morrow & Co., americký vydavatel mých knih vpevné vazbě, vytiskl zhruba stejný počet výtisků jako utitulu Kdoleháse lvy, akdyž se jim podařilo prodat stejně kusů, byli spokojeni. Moji londýnští nakladatelé byli odvážnější a Pilíře se prodávaly lépe než kterákoliv zmých předchozích knih. Ale první reakce mezi vydavateli na celém světě byla jasná – vydechli úlevou, že Follett šťastně dokončil svůj bláznivý nápad adá sním pokoj. Kniha nezískala žádné ceny, dokonce ji nikdo na žádnou cenu ani nenavrhl. Pár kritiků nešetřilo obdivem, ale na většinu znich velký dojem neudělala. VItálii se dostala na první místo vžebříčku nejprodávanějších knih, ale tam na mě byli čtenáři vždycky hodní. VBritánii se udržela na prvním místě jeden týden.
Začal jsem si myslet, že jsem se mýlil. Třeba je ta kniha opravdu jen další čtivo, slušná, ale ne skvělá.
Jenže jeden člověk úporně věřil, že jde omimořádnou knihu. Můj německý redaktor Walter Fritzsche znakladatelství Gustav Lübbe Verlag už dlouho snil otom, že vydá román ostavění katedrál. Dokonce oté myšlence mluvil sněkolika německými autory, ale nikdy ztoho nic nebylo. Proto byl nesmírně nadšený tím, co jsem psal, a když dostal rukopis, měl pocit, že se jeho naděje začaly naplňovat.
Až do té doby zaznamenávaly moje práce vNěmecku jen skromné úspěchy. (Nemůžu to čtenářům zazlívat, vždyť Němci vmých knihách často vystupují jako padouši.) Fritzsche byl ale nadšením bez sebe amyslel si, že by Pilíře mohly znamenat průlom, že by ze mě mohly udělat nejpopulárnějšího spisovatele vNěmecku.
Tomu jsem nevěřil ani já.
Ukázalo se, že měl pravdu.
Nakladatelství Lübbe knihu skvěle vybavilo. Najali mladého výtvarníka Achima Kiela, aby navrhl obálku, ale on trval na tom, že připraví výtvarnou úpravu celého textu aže knihu pojme jako umělecký předmět. Nakladatelství našlo dost odvahy avýtvarné řešení mu svěřilo. Bylo to drahé, ale Kiel dokázal zákazníkům sdělit Fritzschův pocit, že jde omimořádnou knihu. (Kiel pak řadu let dělal návrhy ke všem německým vydáním mých knih avytvořil grafické řešení, jež nakladatelství Lübbe používá dodnes.)
První náznak, že i čtenáři vnímají knihu jako něco mimořádného, přišel, když nakladatelství zveřejnilo inzerát oslavující 100 000 prodaných výtisků. Tolik kusů vpevné vazbě jsem do té doby prodal jedině ve Spojených státech (atam žije třikrát víc obyvatel než v Německu).
Po pár letech se Pilíře začaly objevovat na seznamech dlouhodobě nejprodávanějších knih. Na německé přehledy bestsellerů se dostaly celkem asi osmdesátkrát. Čas plynul a Pilíře tam byly pořád (kdnešnímu dni mají za sebou více než tři sta umístění vtýdenních přehledech).
Jednoho dne jsem si kontroloval přehled příjmů zprodeje, který mi poslal americký vydavatel brožované verze, New American Library. Tyhle přehledy jsou velice pečlivě zpracovány tak, aby autor neměl ani tušení, co se sjeho knihou vlastně děje, ale po desetiletích usilovného snažení jsem se je přece jen naučil číst. Zjistil jsem, že každých šest měsíců se prodá zhruba 50 000 výtisků Pilířů. Jen pro srovnání –titulu Okojehly se prodávalo zhruba 25 000 kusů, stejně jako většiny ostatních mých knih.
Prověřil jsem si údaje zVelké Británie aukázalo se, že poměr prodeje je přibližně stejný: Pilíře zaznamenávaly zhruba dvojnásobný prodej.
Začal jsem si všímat, že vdopisech od příznivců se objevují daleko častěji zmínky o Pilířích než oostatních knihách. Když jsem podepi-
soval knihy vknihkupectví, stále víc čtenářů mi říkalo, že Pilíře jsou jejich nejoblíbenější kniha. Hodně lidí mě žádalo, abych napsal pokračování. (Což taky jednoho dne udělám.) Někteří mi řekli, že je to nejlepší kniha, jakou kdy četli – takovou poklonu mi za žádnou jinou knihu nikdo nesložil. Jedna britská cestovní kancelář mě oslovila spožadavkem, jestli bych nevytvořil Prázdniny sPilíři země. Tohle už začínalo vypadat jako kultovní trhák.
Nakonec mi došlo, co se vlastně děje. Sláva knihy se prostě šířila mezi čtenáři. Vnakladatelském průmyslu platí neochvějná pravda, že nejlepší reklama je ta, kterou si nelze koupit: když totiž jeden čtenář knihu osobně doporučí druhému. Aprávě proto se prodávaly Pilíře To vy jste se oto zasloužili, drazí čtenáři. Vydavatelé, agenti, kritikové a lidé, kteří udělují literární ceny, ji vpodstatě přehlíželi, ale vy ne. Vy jste si všimli, že je jiná azvláštní, ařekli jste to svým přátelům. Anakonec se to rozkřiklo.
Takhle to tedy bylo. Vypadalo to, že to není vhodná kniha. Zdálo se, že já nejsem vhodný autor. Však jsem ji taky málem nedokončil. Ale vyklubala se ztoho moje nejlepší kniha avy jste to ocenili.
Vážím si toho. Děkuji vám.
Ken Follett Stevenage,Hertfordshire leden1999
Večer 25.listopadu1120sekanglickýmbřehůmvydala Bílá loď ak ousekodBarfleurusepotopilaiscelouposádkou Plavidlo představovalonejvětšípokrokvnámořnídopravěabylovybavené vším,covtédoběstavitelélodíznali Slávuztroskotánízajistila skutečnost,žesenapalubělodiplavilohodněvýznamnýchosob –vedlekrálovasynaanásledníkatrůnutambyliještědvakrálovští levobočci,několikhrabatabaronůatéměřvšichnikrálovidvořané ... Historickývýznamztroskotáníspočívávtom,žeponěm Jindřichzůstalbezjednoznačnéhodědice... Výsledkembylozpochybněnínástupnictvíaobdobíanarchie,ježnásledovalopoJindřichověskonu.
A. L. Poole
Od Knihyposledníhosoudu k MagněChartě
Malí kluci se vydali na popravu brzo ráno. A A A A A A A A
Když se první tři nebo čtyři vyplížili zchatrčí, vplstěných botách tichounce jako kočky, byla ještě tma. Městečko pokrývala tenká vrstva čerstvého sněhu, jako by celé bylo nově natřené, astopy chlapců jako první narušily neposkvrněný povrch. Hoši se propletli mezi přikrčenými dřevěnými domky aprošli ulicemi se zmrzlým blátem až na ztichlé náměstí, kde stála šibenice ačekala na svou chvíli.
Chlapci pohrdali vším, čeho si vážili dospělí, jejich rodiče. Vysmívali se kráse aodmítali dobro. Při pohledu na mrzáka se prohýbali smíchy, akdyž potkali raněné zvíře, ubili ho kameny ksmrti. Chlubili se zraněními ajizvy vystavovali spýchou na odiv. Zvláštní obdiv chovali kzmrzačení – kluk schybějícím prstem by byl jejich králem. Milovali násilí abyli ochotni běžet kolik mil, jen aby viděli nějaké krveprolití. Ažádnou popravu si nikdy nenechali ujít.
Jeden zkluků se vymočil na lešení šibenice. Druhý vyběhl po schůdkách nahoru, sevřel si prsty kolem hrdla, podklesl vkolenou a se zkřiveným obličejem parodoval oběšení. Ostatní odměnili jeho výkon obdivným povykováním, kvůli kterému vběhli na tržiště dva psi aštěkali na celé kolo. Docela malý klučina vytáhl jablko azačal ho nevzrušeně jíst. Jeden ze starších chlapců ho praštil do nosu ajablko mu vzal. Okradený kluk si ulevil tím, že hodil po jednom psovi kámen akňučící zvíře se stáhlo domů. Dál nebylo čím se zabavit, atak se usadili na suchý, dlážděný chodník před vchodem do kostela ačekali, co se bude dít.
Za okenicemi mohutných dřevěných akamenných domů na náměstí, kde bydleli samí bohatí řemeslníci aobchodníci, se objevily první plamínky kahánků, jak kostnaté služky aučedníci zapalovali ohně, ohřívali vodu avařili kaši. Tma se pomalu vytrácela a obloha se zbarvila došeda. Znízkých dveří začali váhavě vycházet obyvatelé města navlečení do těžkých kabátců zhrubé vlny, třásli se zimou asestupovali dolů křece, aby si nabrali vodu.
Po chvíli se na tržiště pyšným krokem dostavila skupina mladíků, čeledínů apacholků. Fackami akopanci vyhodili kluky zchodníku před kostelem, pak se sami opřeli okamennou zeď, drbali se, plivali
na zem ase zasvěcenou sebejistotou si povídali osmrti oběšením. Když bude mít štěstí, prohlašoval jeden, zlomí si vaz, sotva se to sním zhoupne, to je rychlá smrt ataky bezbolestná. Ale když se to nepovede, bude tam viset, rudnout, otvírat ústa alapat po vzduchu jak ryba, až se nakonec zadusí. Další mladík podotkl, že takovéhle umírání může trvat dobu, za kterou by člověk ušel celou míli. Třetí ktomu dodal, že to může dopadnout ještě hůř, protože prý kdysi viděl, jak nějaký chlap měl krk stopu dlouhý, než umřel. St ařeny vytvořily skupinu na opačném konci náměstí, jak to šlo nejdál od mladíků, protože ti byli schopni na své babičky pokřikovat sprosté poznámky. Staré ženy vždycky vstávaly brzo, přestože už neměly děti, okteré by se musely starat. Pokaždé měly jako první rozdělaný oheň ivymetené ohniště. Přidala se knim ijejich uznávaná vůdkyně, urostlá vdova po sládkovi. Však před sebou také valila soudek piva, stejně lehce, jako když dítě prohání káču. Než stačila soudek narazit, už se kolem ní nahrnul chumel zákazníků shrnky akorbely vrukou.
Šerifův pomocník otevřel hlavní bránu apustil dovnitř rolníky, kteří žili za městem vdomcích nalepených na městské hradby. Někteří nesli vejce, mléko ačerstvé máslo na prodej, jiní si přišli koupit pivo nebo chléb, další si prostě jen stoupli na tržiště ačekali na popravu.
Každou chvíli lidé zvedli hlavy jak poplašení vrabci apodívali se směrem khradu, který se vypínal na kopci nad městem. Viděli kouř, který bez ustání stoupal zkuchyně, aobčas zahlédli záblesk pochodně v úzkých, špičatých oknech kamenné pevnosti. Ve chvíli, kdy už se slunce každým okamžikem mohlo vyhoupnout za temným šedivým mrakem, otevřela se masivní dřevěná vrata vhradní bráně apřed hrad vyšel nepočetný zástup. Vepředu jel šerif na nádherném černém oři aza ním kára tažená volem ana ní odsouzenec. Za károu jeli tři muži. Přestože jim na takovou dálku nebylo vidět do obličeje, zjejich oblečení bylo zřejmé, že je to rytíř, kněz amnich. Procesí uzavírali dva zbrojnoši.
Všichni vystupovali během soudu, který se konal předcházejícího dne vhlavní lodi zdejšího dómu. Kněz přistihl zloděje skořistí vnáručí. Mnich poznal, že ukradený pohár patří klášteru. Rytíř byl zlodějův pán adosvědčil, že jeho poddaný mu utekl. Atak šerif odsoudil zloděje ktrestu smrti.
Zatímco pomalu kráčeli zkopce, zbytek města se nahrnul kšibenici. Jako poslední se dostavili ctihodní měšťané – řezník, pekař, dva koželuhové, dva kováři, nožíř ašípař, všichni se svými manželkami.
Vdavu panovala nezvyklá nálada. Zpravidla měli věšení rádi. Vězeň byl obvykle zloděj aoni zloděje nenáviděli supřímností lidí,
kteří si museli svůj majetek tvrdě vydřít. Jenže tenhle zloděj byl trochu jiný. Nikdo nevěděl, kdo to je aodkud pochází. Navíc neukradl nic někomu znich, nýbrž klášteru vzdálenému dvacet mil. Aještě ke všemu ukradl pohár posázený drahokamy, jehož cena byla tak vysoká, že ho vpodstatě nebylo možné prodat – ato je něco jiného, než uloupit kus šunky, nový nůž nebo fortelný opasek, tedy předměty, jejichž ztráta by se každého citelně dotkla. Nemohli nenávidět člověka, který se dopustil tak nesmyslného zločinu. Když se odsouzenec objevil na tržišti, ozvalo se pár posměšných výkřiků asem tam mňoukání, ale pohrdání nešlo divákům od srdce, jen malí kluci ho ostouzeli snepředstíraným nadšením.
Většina obyvatel města se nebyla podívat na přelíčení, protože soud nezasedal osvátcích, ale ve všední dny, ato se museli všichni starat ovlastní živobytí, takže teď viděli zloděje poprvé. Byl to docela mladý muž, tak mezi dvaceti atřiceti, průměrně vysoký asběžnou postavou, ale jeho vzhled byl velice nezvyklý. Pleť měl bílou jako sníh na střechách, pronikavé oči jasně zelené avlasy vbarvě strouhané mrkve. Služky si říkaly, že je odpudivý. Stařeny ho litovaly. Amalí kluci se mu smáli, až se pod nimi nohy podlamovaly. Šerifa všichni znali, zato tři muži, kteří zpečetili zlodějův osud, byli cizinci. Rytíř, hřmotný chlap se žlutými vlasy, byl na první pohled někdo důležitý. Jel na válečném koni, mohutném zvířeti, které muselo stát tolik peněz, kolik vydělá tesař za deset let. Mnich byl ohodně st arší, určitě něco přes padesát, hubený, vysoký avsedle seděl zhrouceně, jako kdyby ho už unavovalo vláčet ssebou to těžké břímě zvané život. Nejnápadnější byl ovšem kněz, mladý muž sostrým nosem ařídkými černými vlasy. Na sobě měl černý hábit ajel na kašt anově hnědém hřebci. Vočích měl ostražitý, nebezpečný výraz apřipomínal černou kočku, která zrovna vyčenichala hnízdo myších mláďat.
Malý kluk pečlivě zamířil aplivl na odsouzence. Měl dobrý odhad atrefil muže přímo mezi oči. Zloděj zaklel, zkusil se na drzouna vrhnout, ale zarazily ho provazy, jimiž byl připoután kpostranicím káry. Na příhodě by nebylo nic zajímavého, nebýt toho, že odsouzený promluvil normandštinou, jazykem panstva. Že by pocházel zurozených kruhů? Nebo se prostě jen ocitl daleko od domova? To nikdo nevěděl.
Kára tažená volem se zastavila ušibenice. Šerifův pomocník se vyhoupl na korbu soprátkou vruce. Odsouzenec se začal vzpírat. Kluci se náramně bavili – kdyby vězeň zůstal klidný, neobyčejně by je to zklamalo. Muž se nemohl moc hýbat, protože byl za zápěstí akotníky přivázaný ke káře, ale divoce trhal hlavou asnažil se uhnout před oprátkou. Po chvíli šerifův pomocník, rozložitý muž, okrok ustoupil audeřil vězně do břicha. Odsouzenec se zlomil
v pase svyraženým dechem apomocník mu přetáhl oprátku přes hlavu autáhl uzel. Pak seskočil na zem, držel provaz napjatý adruhý konec přivázal kháku upevněnému pod břevnem šibenice.
Tohle byl rozhodující okamžik. Kdyby se teď pokusil odsouzený vzpouzet, jen by tím urychlil vlastní smrt.
Zbrojnoši odvázali zloději nohy anechali ho samotného stát na korbě káry srukama svázanýma za zády. Dav stojící okolo se ztišil.
Byl to okamžik, kdy pravidelně docházelo knějakému pozdvižení – odsouzencova matka vydala pronikavý, kvílivý výkřik nebo jeho manželka vytasila nůž avrhla se ke káře ve snaze na poslední chvíli muže zachránit. Někdy začal odsouzený prosit Boha za odpuštění nebo chrlil krvelačné kletby na hlavy svých katů. Zbrojnoši si stoupli každý zjedné strany ke káře abyli nachystáni vyrovnat se s jakýmkoliv možným nebezpečím.
Vtu chvíli začal odsouzený zpívat.
Zpíval vysokým, výrazným tenorem aměl velice čistý hlas. Zpíval sice normansky, ale iti, kteří slovům nerozuměli, pochopili ztklivé melodie, že je to píseň osmutku aztrátě.
Když skřivánek vsíti se zmítá, zpívá tklivěji než kdy dřív.
Jak mohla by píseň ta tklivá ze sítě chudáčka vyplíst.
Při zpěvu upřel oči do davu azadíval se přímo na někoho, kdo tam stál. Dav se postupně rozestoupil, atak vzniklo dost místa, aby všichni viděli, na koho odsouzenec hledí.
Byla to asi patnáctiletá dívka. Sotva ji lidé spatřili, divili se, že si jí nevšimli dřív. Viděli dlouhé hnědé vlasy, husté apevné, které se jí sbíhaly na širokém čele do jednoho místa, kde tvořily kudrliny připomínající čertovské růžky. Měla pravidelné rysy ajemná ústa splnými rty. Starší ženy si všimly širokého pasu atěžkých ňader, pochopily, že dívka je těhotná, adohadovaly se, jestli je odsouzenec otcem nenarozeného dítěte. Zato všichni ostatní nemohli odtrhnout pohled od jejích očí. Možná mohla být docela hezká, ale měla hluboko posazené, žhnoucí oči zářivě zlatavé barvy, tak nápadné apronikavé, že když se jimi na člověka podívala, měl pocit, že mu vidí rovnou do srdce, araději honem uhnul pohledem, jako by dívka byla schopna odhalit jeho tajemství. Byla navlečená do špinavých hadrů apo něžných tvářích jí tekly proudy slz.
Kočí sedící na kozlíku káry vyčkávavě hleděl na šerifova pomocníka. Pomocník se díval na šerifa ačekal na pokyn. Mladý kněz se zlověstným výrazem do šerifa netrpělivě strkal, ale šerif si ho
nevšímal. Nechal odsouzeného dál zpívat. Na hrůzný okamžik se zastavil čas, jen překrásný hlas odpudivého mladíka se snažil oddálit blížící se smrt.
Pak večer lovec kořist sesbírá apro skřivana naděje hned zhasne. Všech ptáků ilidí život končívá, jen písně tón snad nikdy neuvadne.
Sotva odsouzenec dozpíval, šerif se podíval na pomocníka akývl. Pomocník zvolal „hyjé!“ ašvihl vola koncem provazu přes hřbet. Vtu chvíli práskl kočí bičem nad hlavou. Vůl vykročil aodsouzenec stojící na káře zavrávoral. Vůl pohnul povozem aodsouzený se zhoupl do vzduchu. Provaz se napjal azloděj si shlasitým prasknutím zlomil vaz.
Vtu chvíli se ozvalo zaječení avšichni se zadívali na dívku.
Ale nekřičela ona, nýbrž nožířova žena stojící vedle ní. Příčinou jejího jekotu však byla právě dívka. Klesla před šibenicí na kolena apaže napřáhla před sebe vgestu, které napovídalo, že se chystá pronést kletbu. Lidé se od ní vystrašeně odtáhli. Věděli, že když kletbu pronáší někdo, kdo se stal obětí nespravedlnosti, je prokletí zvlášť účinné, avšichni nejasně tušili, že stím věšením nebylo všechno tak úplně vpořádku. Imalí kluci byli vyděšení.
Dívka upřela uhrančivé zlatavé oči na tři cizince – rytíře, mnicha a kněze. Pak pronesla kletbu. Zvonivým hlasem odříkávala děsuplná slova: „Ať vás postihne nemoc azármutek, hlad abolest. Ať vaše domy pohltí oheň, ať vaše děti skončí na šibenici. Ať se vašim nepřátelům daří avy ať zestárnete ve smutku alítosti aumřete pomatení av bolesti.“ Když pronesla poslední slova, sáhla do vaku, který měla položený vedle sebe, avytáhla zněj živého kohouta. Vzápětí se jí vr uce zničehonic zablýskl nůž adívka jediným máchnutím uřízla kohoutovi hlavu.
Krev mu stále ještě stříkala zkrku, když hnědovláska bezhlavého ptáka vzala ahodila ho po knězi sčernými vlasy. Kohout nedoletěl až kněmu, ale krev ho přece jen postříkala, stejně jako mnicha arytíře, kteří stáli zobou stran vedle něj. Všichni tři se sodporem odvrátili, ale krev je stejně zasáhla apotřísnila jim obličeje apocák ala oblečení.
Dívka se obrátila arozeběhla se pryč.
Dav se před ní rozestupoval azase se za ní zavíral. Na chvíli propukla naprostá vřava. Konečně se šerifovi podařilo upoutat pozornost zbrojnošů avztekle jim poručil, aby dívku chytili. Začali se prodírat davem, hrubě odstrkovali muže, ženy iděti zcesty, ale dívku
vmžiku ztratili zdohledu. Šerif věděl, že ji může nechat hledat, ale bylo mu jasné, že ji nenajde.
Otráveně se odvrátil. Rytíř, mnich akněz si dívčina útěku vůbec nevšimli. Stále ještě upřeně hleděli směrem kšibenici. Šerif se tam podíval také. Mrtvý zloděj visel na konci provazu ajeho mladá, bledá tvář pomalu začínala tmavnout. Tělo se mírně pohupovalo apod ním, bezhlavý, ale ještě ne úplně mrtvý, běhal vnepravidelných kruzích kohout.