9788028413019

Úvod

Tři šestky vřadě můžou být až děsivým symbolem čehosi ďábelského. Vobyčejném Člověče, nezlob se! se ale stejná numera za sebou naopak promění ve štěstí avyvolají uvrhače kostkou široký úsměv.

Umě jsou tři šestky směsí obojího.

Jsou nezapomenutelnou vzpomínkou na tak trochu ďábelské putování po Jižní Americe, na zdejší expresní zdolávání sopek. Jsou připomenutím telefonátu od Martina Ksandra, který mi při nekonečném stoupání amarném vyhlížení vrcholu mnohokrát vyskočil vhlavě ajá si vduchu nadávala, proč jsem mu tenkrát neřekla jen: „Člověče, nezlob se.“ Jenže především mi pomyšlení na ně na rtech vyloudí široký úsměv, protože pro mě představují iznamení životního štěstí.

Nevím, jestli existuje Bůh, ani nevím, jestli je náš osud jakkoliv předurčen amy jsme jen pouhou figurkou. Ale vím, že každému znás do života občas vstoupí člověk, který ho nasměruje jinam. Dodá mu odvahu aprobudí vněm něco, co zůstávalo skryto nebo co měl strach vypustit na povrch. Možná je to jen náhoda, možná zásah vyšší moci, ale ať to bylo cokoliv, už za covidu se mi vživotě zjevila himálajská průvodkyně Radka, která mě ponoukla ktomu, aby se zmých velkých cestovatelských snů stala realita ajá se přestala isblížící se čtyřicítkou bát nejistoty apalčivých otázek.

Oněco později do mého života vkročil také Martin. Patří mu cestovní agentura, sekterou jsem okusila své první dobrodružnější cesty, na nichž jsem si uvědomila, jak moc mi tento způsob bytí vyhovuje. Poté co jsem se svou věrnou americkou parťačkou Sarah prošla šílený trail

Rucu Pichincha (4 696 m)

EKVÁDOR

Caracas

VENEZUELA

Bogota

KOLUMBIE

Quito

Iliniza (5 126 m)

Chimborazo (6 263 m)

PERU

Lima

GUYANA

Georgetown Cayenne

Paramaribo

SURINAM FRANCOUZSKÁ GUYANA

Santiago

CHILE

BOLÍVIE

Cordillera Real

Sucre

PARAGUAY

Asunción

BRAZÍLIE

Brasília

Cerro Leonera (4 954 m)

Cerro La Parva (4 047 m)

San José (5 856 m)

URUGUAY

Buenos Aires Montevideo

ARGENTINA

CHILE

Peña Blanca (6 019 m)

Barrancas Blancas (6 119 m)

El Ermitaño (6 146 m)

Nevado San Francisco (6 016 m)

Cerro Vicuñas (6 067 m)

Nevado Tres Cruces Norte (6 030 m) Ojos del Salado (6 893 m)

ARGENTINA

napříč Nepálem, jenž nese označení nejtěžší na světě, mě Martin přesvědčil otom, že zůstávat jen vroli klientky by byla škoda.

Pro mě ipro cestovku.

Jsem Blíženec, ve kterém se zrovna praly dvě Pavlíny. Ta jedna byla usedlou ředitelkou odboru zministerstva sživotní jistotou, ta druhá nespoutanou cestovatelkou, jež netuší, co bude za týden dva. AMartin vtomto souboji výrazně pomohl té druhé.

Dal mi možnost být průvodkyní, dostávat zaplaceno za to, že budu cestovat do vysněných koutů světa amísto vkanceláři „úřadovat“ vhorách anádherné přírodě. Dal mi izodpovědnost adůvěru, rovněž možnost konečně se vydat do Jižní Ameriky, na další zmíst na mém seznamu přání. Nebál se mě se skupinou klientů poslat na skoro sedmitisícovou horu, ačkoli do té doby jsem vtakové výšce nikdy nebyla. Ajelikož věděl, že se Sarah vsobě máme bláznivě dobrodružnou povahu, díky které určitě skočíme po kdejaké výzvě, tak onen „zájezd“ opepřil unikátní šestkovou záležitostí. Při pohledu do mapy ho trklo, že vAtacamě bychom si mohly střihnout šest šestitisícových sopek všesti dnech.

6 × 6 × 6.

Když to poprvé vyřkl, odvětila jsem mu, že se zbláznil, azaťukala si na čelo, což byla stejná reakce, jako když mně otři roky dřív Radka pověděla oGreat Himalaya Trail. Apřece jsem se na tuto neprobádanou cestu napříč Nepálem vydala, abych se tam definitivně proměnila vcestovatelku.

Nakonec jsme se Sarah na Martinův nápad kývly. Hned po prvním dni jsme však byly blízko tomu, že to vzdáme. Že je konec amy to nedáme.

Drtivá většina lidí se nikdy vživotě ve výšce nad 6000 metrů neocitne. My jsme tak měly učinit šestkrát všesti dnech. Ani vnejmenším jsme se nepovažovaly za horolezkyně, jsme pouhé cestovatelky. Ale taky jsme při našich společných putováních zjistily, že největší boj člověk častokrát svádí se svou hlavou. Že vzdát se je až příliš snadné aže itento šestkový výmysl může mít šťastný konec.

Atakový je přece život ve všech svých podobách.

Nejsme žádné dokonalé, nezlomné ženy aivJižní Americe jsme okusily prohru, kdy jsme se zničené musely daleko před vrcholem otočit. Měly jsme pochybnosti istrach, někdy doufaly vzázrak, který přišel ajindy zase ne. Ale vítězem je poražený, který se nikdy nevzdal.

To nás hnalo dál. Poznala jsem taky, jak nevděčná může být role průvodkyně. Vysoko vhorách nezodpovídáte jen za sebe, ale musíte se postarat iodalší, kteří se navzdory věku někdy chovají jako děti. Už vím, že jihoamerické potraviny na rozdíl od těch našich nevydrží věčnost, což při osmidenní štrapáci uprostřed panenské přírody bez možnosti dokoupení náhradního jídla bylo vcelku nemilé zjištění.

Ale taky to vEkvádoru, Chile, Bolívii iPeru byly skoro čtyři měsíce plné objevů, každodenních radostí azážitků, okteré koneckonců na cestách jde především.

Atak se zase při zmínce otřech šestkách vřadě usmívám, byť se vnich skutečně skrývá cosi ďábelského.

Jak to všechno začalo

Vobčance jsem měla pořád stejné jméno, vzrcadle viděla tutéž tvář.

Apřesto jsem byla někdo jiný.

Zpračky už jsem nevytahovala kostýmky či jemné halenky, ale prim hrály turistické kalhoty, termoprádlo či další „vymazlené“ outdoorové kousky. Ze státní úřednice, která měla před sebou slibnou kariéru na ministerstvu zemědělství, se stala cestovatelka. Za rok apůl, kdy světem vládl covid akaždý toužil po nějakých jistotách, jsem odhodlaně vyrazila do nejistoty azměnila svůj život o180 stupňů. Splnila jsem si sen, vyrazila jsem na Pacifickou hřebenovku, atam se seznámila se Sarah. Sní jsme odvážně vdobě monzunů jako první sólo ženy na světě přešly Great Himalaya Trail vNepálu, jenž má punc nejtěžšího horského přechodu na světě. Byl to pro nás důkaz, že dokážeme čelit velkým výzvám jak fyzicky, tak především mentálně, což je na dálkových poutích klíčové.

Aprávě někde tam, při pohledu na majestátní zasněžené osmitisícovky tyčící se knebi, se Pavlína Adam zministerské úřednice definitivně převtělila vcestovatelku, která touží místo lodiček anažehlených kostýmků nosit odrbané tenisky atrika sponěkud nevábným odérem. Tam jsem ještě vyrážela spředstavou, že je to můj poslední trek, než se vrátím kpůvodnímu životu abudu zase každý den „spořádaně“ chodit do práce. Pochopila jsem ale, že mě cestovatelská nejistota naplňuje daleko víc.

Ne, nejsem žádná hrdinka. Měla jsem velký strach odejít, asi jako každý, kdo se rozhoduje učinit zásadní životní krok, protože jsem věděla, že mám „dream job“. Práce na ministerstvu mě bavila, naplňovala

azcela pragmaticky jsem si opakovala, že za ni mám isuper peníze.

Ale něco uvnitř mě říkalo, ať pláchnu ztoho jasně nalajnovaného světa. Ze světa, který se ale těžko opouští. Proto jsem sama sebe varovala: „Přece tam nechceš umřít?“

Tam uzasněžených osmitisícovek je ale život tuze bezstarostný. Řešíte, kde se večer uložíte, co sníte...

... ne, vlastně ani to neřešíte, protože ono to nějak přijde samo. Jako by zdejší božstvo nedovolovalo, aby kčlověku dolehly trable okolního světa. Snad možná proto se tu lidi věčně usmívají. Jenže jakmile uniknete spárům nepálských bohů apřesunete se do jiného kouta, je to odlišné. Aijá se bála, co se mnou teď bude. Konto zelo prázdnotou avracela jsem se do země, kde už jeden dva dolary na den nestačí. Hlodalo mě, kdo mě zaměstná ačím se budu živit. Znělo krásně, že teď budu cestovatelkou, ale zároveň mi vtom slově rezonovalo icosi jako lehkomyslnost, naivita. Chtěla jsem zkoníčka udělat profesi, bláhově prorazit vúplně novém odvětví. Vždyť já toho vyjma posledního roku nikdy moc nenacestovala. Jasně, měla jsem za sebou pár solidních výstupů, ale ty se odehrály jednou za rok atrvaly

čtrnáct dní. Nevyrůstala jsem na horách, nezávodila na lyžích, abych měla „rajzování“ vgenech. Ne, já jsem jen jednoho dne vystoupila zmanažerského světa, odložila šatičky apřešla do věčné špíny, spaní pod širákem apití vody zpotoka.

Ale riskla jsem to. Záhy jsem pochopila, že rozumný člověk, knimž jsem se řadila, utratí tolik peněz, kolik má. Když jsem byla na ministerstvu, tak taky zmizela skoro každá koruna zplatu, protože jsem si dopřála dražší jídlo, oblečení, sem tam ilepší večeři. Na cestách jsem pak pěkné restaurace vyměnila za večeři umístních doma nebo si koupila něco vobyčejném krámku, ale byla jsem spokojená aměla stejnou radost. Necítila jsem, že by mi klesla životní úroveň, apodobně to vnímala iSarah. Jasně, sklouzly jsme na výdajové minimum, ale pořád jsme žily svůj krásný život, akdyž jsme chtěly, ina konci světa jsme se dokázaly rozmazlit aodměnit.

Mezi cestovali, dobrodruhy apřírodními nadšenci roky koluje vtip. Přijde jim pozvánka na svatbu aje na ní požadavek, ať si každý na sebe vezme to nejlepší, co má. Anásleduje fotografie, na níž stojí všichni vpé-