1
KERIS
Keris Veliant, současný dědic maridrinského trůnu, následoval otce po můstku na jedno z mol Jižní hlídky. Během krátké plavby spolu neprohodili ani slovo, Keris ji přečkal v kapitánově kajutě, zatímco jeho otec byl celou dobu na palubě. I kdyby ale stáli bok po boku, dopadlo by to stejně. Panovalo by mezi nimi napjaté ticho, protože si oba dobře uvědomovali, že by nejradši viděli toho druhého v hrobě.
Přistoupil k nim maskovaný Ithicaňan, podle mírně nahrbených ramen starší muž, a hluboce se poklonil. „Vítejte zpět na Jižní hlídce, Veličenstvo.“ Potom pokývl Kerisovi. „Vítejte, Vaše Výsosti. Vyrozuměl jsem, že tohle bude vaše první cesta mostem, je to tak?“
Keris se nadechl k odpovědi, ale otec ho přerušil. „Jsou tady?“
„Jeho Veličenstvo se omlouvá, zdržela ho jiná naléhavá záležitost.“
Keris potlačil zklamání. Rád by se s Arenem Kertellem setkal. Ithicanského krále opřádaly mnohé zvěsti, které však poslední dobou vůbec neodpovídaly jeho činům. Činům, díky
Danielle L. Jensen
nimž Maridrinci provolávali královo jméno v ulicích a vychvalovali ho jako panovníka, kterému by se měli ostatní snažit vyrovnat.
A za to ho Kerisův otec nenáviděl.
Navenek však Silas Veliant nedal nic znát. S bohorovným klidem se zeptal: „A má dcera?“
Lara. Kerisova mladší sestra. Jediná vlastní sestra v moři nevlastních sester a bratrů, kteří se v otcově harému rodili. Keris ji neviděl přes šestnáct let. Od chvíle, kdy ji stráže odvlekly, aby byla vychovávána v ústraní. Měl ji za mrtvou, ale pak se náhle jednoho dne zjevila ve Vencii jakožto snoubenka ithicanského krále. Měla se za něj provdat v rámci Patnáctileté úmluvy. Nevěsta míru, tak jí říkali.
Keris o tom upřímně pochyboval.
„Královna chtěla zůstat po boku Jeho Veličenstva, ale posílá pozdravy,“ odpověděl Ithicaňan.
„To určitě.“
Otec se tvářil nevzrušeně, ale Keris se už v zájmu přežití dávno naučil rozeznávat i ta nejdrobnější pohnutí v Silasově tváři. Proto mu neunikl náznak králova pobavení. Zamrazilo ho v zádech. Silase obvykle bavily věci, které v ostatních lidech vyvolávaly úplně jiné pocity.
Ithicaňan nepatrně přimhouřil oči a Keris se mezi ně rychle vložil. Nehodlal připustit, aby jeho útěk do Harendellu cokoli ohrozilo. „Mrzí mě, že jsem sestru nezastihl, ale těší mě, že je vašemu králi tak oddaná. Oba je pozdravujte.“
Silas si odfrkl a posměšně Kerise poplácal po tváři. „Syn je velmi sentimentální. To má po matce.“
Po té, kterou jsi zavraždil, ty chladnokrevný hade? svrbělo Kerise na jazyku, jenže dnes nebyl vhodný den na pokoušení otcovy
trpělivosti. Ne když měl svobodu téměř na dosah. „Nikdo není dokonalý, Vaše Veličenstvo.“
Otec ho provrtal pronikavě modrýma očima. Keris měl úplně stejné. „Někteří mají chyb více než jiní.“ Potom zostra tleskl. „Přijel jsem se pozdravit s tvou sestrou a jejím chotěm. Když tady nejsou, nemá cenu otálet. Ať už je to za námi.“
Silas Veliant rozhodně sentimentální nebyl.
Molo rázem ožilo. Všude začaly pobíhat dvě desítky mladých maridrinských mužů v pestrobarevných kabátcích s uhlazenými vlasy, které jim k jejich nekonečnému pobouření cuchal mořský vánek. Ze všech táhl alkohol, což by vysvětlovalo i to, proč se tak hlučně dožadovali toho, aby námořníci zacházeli s jejich zavazadly co nejopatrněji. „Kdo to je?“ procedil Keris skrz zuby.
Otec překřížil paže na prsou a pousmál se. „Tvůj doprovod.“
„Mám namířeno na univerzitu, ne na královský dvůr, Vaše Veličenstvo. Tohle je zcela zbytečné.“
„Jsi dědic maridrinského trůnu,“ připomněl mu otec, „takže do Harendellu dorazíš s vhodným doprovodem.“ A potom o něco tišeji dodal: „Jsi ostuda sám o sobě. Není nutné naše pokoření ještě prohlubovat.“
Nehádej se. Mlč, přikázal si Keris v duchu. Jenže jeho obvyklý klid s každou vteřinou mizel v nenávratnu. „Tohle bude stát jmění. Měli bychom plout lodí. Je období klidu – není důvod cestovat mostem.“ Na lodi by se tihle šašci mohli chovat, jak je libo, zato Ithicaňané měli pro průchod mostem přísná pravidla a s těmi, kteří je porušovali, se nijak nemazali.
Možná přesně na to otec spoléhal.
„Nebuď směšný, Kerisi. Moře křižují valcottské lodě a to poslední, co potřebuju, je další mrtvý dědic.“
L. Jensen
„Jsem už devátý v pořadí – na umírající dědice jsi jistě zvyklý,“
vyklouzlo Kerisovi. Bezděčně strnul a připravil se, že dostane ránu. Nebylo by to poprvé, co mu otec za jeho ostrý jazyk jednu vrazil. Král ho však jen chytil za ramena a přitáhl si ho blíž, aby mu mohl pošeptat do ucha. Všem okolo to muselo připadat jako dojemné rozloučení otce se synem, jenže Keris
skoro necítil paže, jak mu otec zatínal prsty do nervů.
„Svému staršímu bratrovi nesaháš ani po kotníky,“ sykl otec.
„Kdyby to šlo, bez váhání bych vyměnil tvůj život za ten jeho.“
Nešlo jen o Raska. Silas si cenil všech Kerisových bratrů víc než jeho, třebaže to byli do jednoho odporní prevíti. Zato Kerise nenáviděl. Jen jemu se tak nelítostně vysmíval.
„Taky bych si přál, aby byl Rask ještě naživu.“ Ne proto, že by choval bratra v lásce, ale proto, že Rask by se jako správný dědic věnoval válce a politikaření a Keris by měl klid. Jenže Rask se nechal zabít v drobné rozmíšce s Valcottánci a Keris od té chvíle žil v hrůze, že otec do války a politikaření bude nutit jeho. O to víc ho překvapilo, když Silas nevycouval z jejich předchozí dohody, a stále byl ochoten nechat Kerise odcestovat do Harendellu.
Keris podobné zázraky přijímal se značným podezřením.
„Jsi ubohý slaboch a nejsi hoden ani toho, abys bratrovo jméno vyslovil.“ Otec ho sevřel ještě pevněji. „Ale pořád jsi můj syn. Takže musím najít způsob, jak využít tvé silné stránky, ač jich pravda moc není.“
Tak v tomhle byl ten háček.
Ovšemže od něj otec něco chtěl. Nenechal by Kerise odejít jen tak. „Co to bude, otče? Mám v Harendellu špehovat?“
Silas se uchechtl, až z toho Kerisovi naskočila husí kůže. Potom ho konečně pustil. „Ne, Kerisi. Špehů mám až až. Ale
neboj se, já už ti nějaké využití najdu.“ Bez dalšího slova vystoupal po můstku na palubu a zmizel Kerisovi z očí.
Špehování ne, ale nějaké využití ano. Ať už to bude cokoli, Keris nepochyboval o tom, že se mu to nebude líbit.
Starý Ithicaňan stále trpělivě čekal o pár kroků dál. „Následujte mě prosím, Vaše Výsosti. Do mostu je zakázáno vnášet určité předměty, takže před vstupem musíme prohledat všechna zavazadla i celý doprovod. A…“ zalétl očima k hromadám truhel, co s sebou vláčela Kerisova družina, „… to bude nejspíš trvat déle, než jsme čekali.“
Přesněji řečeno to zabralo celé hodiny. Ithicaňané je odvedli do velikého kamenného skladu, kde všechno důkladně prohledali a pak naložili na úzké vozy. Keris se díval za otcovou vzdalující se lodí a nemohl se zbavit pocitu, že namísto v Harendellu se co nevidět ocitne zpět v Maridrině, přímo uprostřed války, se kterou nechtěl mít nic společného. Války, se kterou z celého srdce nesouhlasil.
„Můžeme?“
Keris vzhlédl od knihy. Do skladu právě přišla mladá žena s několika ithicanskými vojáky. Byla vysoká a štíhlá a tmavě hnědé vlasy měla po stranách podholené a spletené do dlouhého copu. Na sobě měla šedozelenou tuniku a kalhoty, jaké nosili všichni Ithicaňané, pevné kožené holínky po kolena a byla po zuby ozbrojená. Holé paže jí chránily jen nátepníky a na snědé kůži se rýsovaly bílé jizvičky, které prozrazovaly, že prošla už nejednou bitvou. Stejně jako její krajani měla na hlavě koženou masku, takže její věk se nedal přesně určit, přesto jí po hlase Keris nehádal víc než dvacet.
Starší Ithicaňan přikývl.
Danielle L. Jensen
„Zavazadla jsou v pořádku. Mají spoustu pití, ale ujišťovali mě, že to je jen na cestu, ne na prodej.“ Zaťal zuby. „Čemuž při pohledu na ně i věřím.“
„Paráda. Jaká čest převádět přes most bandu ožralých maridrinských zmetků.“
Keris se zasmál.
Trhla hlavou na stranu a zalétla očima ke Kerisovi, který se opíral o zeď stranou od svého doprovodu.
Starší Ithicaňan si odkašlal. „Tohle je korunní princ Keris Veliant. Královnin starší bratr.“
Žena mu pokývla. „Omlouvám se, Výsosti. Mrzí mě, že jste mou poznámku zaslechl.“
Že ji zaslechl, ne že ji pronesla. Už teď se mu dívka líbila. „ Mě snad doprovodíš ráda, když jsem naopak střízlivý.“
V oříškových očích jí pobaveně zajiskřilo. „Střízlivý? Vždyť jste Maridrinec.“
„A zmetek taky, řekl bych.“ Ušklíbl se. „Snad vám král platí dobře.“
„Tak dobře zas ne.“ Ukázala k jeho družině. „Připojte se prosím ke svým společníkům, Výsosti. Prohledáme vás a vyrazíme.“
Keris ani nehlesl, když ho začal jeden z vojáků prohledávat. Zul mu boty, prozkoumal podrážky a jeho úspornost naznačovala, že podobnou prohlídku provádí už posté. Kerisova družina se naproti tomu ošklíbala a pochechtávala a trousila poznámky, ze kterých Keris tiše skřípěl zuby. Právě se je chystal okřiknout, aby drželi klapačku, když vtom jeden z nich oslovil ithicanskou vojačku, která před ním zrovna klečela.
„Zdá se, že jsi na tuhle pozici zvyklá, děvče.“
Ithicaňané strnuli a jejich hněv neunikl ani těm opilým pobudům, které smích rychle přešel.
Kruci.
Dívka zatnula zuby a beze slova prohlídku dokončila. Potom prudce vstala a současně nabrala toho pitomce ramenem mezi nohy tak silně, až vykřikl. Zhroutil se na zem a s klením se držel za rozkrok.
Žena se otočila ke staršímu Ithicaňanovi. „Je v přístavu maridrinská loď, Rine?“
„Dvě.“
„Výborně. Vyber jednu z nich a oznam jim, že budou mít tu čest odvézt Jeho Výsost s doprovodem zpět do Vencie. Průchod mostem se zamítá.“
V Kerisovi by se krve nedořezal. Věděl, že se to stane. Že otec najde způsob, jak by mohl slovo, co mu dal, porušit.
„Raino,“ krotil ji muž nesouhlasně. „Princ Keris je bratr královny Lary.“
Sjela ho pohledem od hlavy k patě. „Tak provedeme jeho. Ale nikoho dalšího.“
Lákavá nabídka. Jak rád by ji vzal za slovo a vydal se do Harendellu sám, jenže otec by mu něco takového neodpustil. Keris by za to tvrdě zaplatil, jako vždycky.
„Omlouvám se za jeho slova.“ Keris vykročil k ženě – Raině – a zůstal stát v uctivé vzdálenosti. „Je to idiot, ale smrt si nezaslouží.“
„Zas tak tvrdě jsem ho nepraštila,“ prohlásila suše. „Přežije to.“
„Ne, když ho pošlete zpátky.“ Keris pokrčil rameny. „Otec pokoření nesnáší. Ten nešťastný pitomec bude do hodiny po příjezdu mrtvý, pokud nesebere odvahu a nevrhne se cestou do moře sám.“
„Možná si to měl rozmyslet, než otevřel pusu.“
Danielle L. Jensen
„Pochybuju, že je něčeho takového v tomto stavu schopen.“ Ohlédl se na své krajany, kteří náhle zvážněli. Uvědomovali si, co jim hrozí. Jim všem, nejen tomu ubožákovi na zemi. „Už se to nebude opakovat. Máte mé slovo.“
Žena dlouze vydechla a zhoupla se na patách. „Snad toho nebudu litovat.“
„Budeme se chovat slušně.“
I přes masku viděl, jak zakoulela očima. Potom ukázala k vozům. „Nasedněte.“
Kerisův doprovod se rozběhl k vozům s pohodlnými polstrovanými sedačkami, které táhly muly. Keris se s muži nehodlal tulit. „Mohl bych jít pěšky?“
Raina pokrčila rameny. „Jak je libo.“
Karavana se se skřípotem dala do pohybu a vyjela ze skladiště. Kromě Rainy s nimi šlo devět dalších po zuby ozbrojených Ithicaňanů. Keris se držel kousek za ní a uchváceně se díval do svahu k rozšklebenému vstupu do mostu. Na šedivý kámen dopadal déšť a všude kolem se převalovala hutná mlha. Když se ke vstupu přiblížili, ozvalo se vrzání řetězů připomínající vzdálené hřmění. Mříž v ústí jeskyně se začala zvedat.
Raina zaklonila hlavu, až se jí na masce rozplesklo několik kapek deště. „Buďte rád, že jste se nerozhodl jet lodí, Výsosti.“
Keris obezřetně sledoval ústí mostu. Bodce zvednuté mříže připomínaly tesáky v rozevřené tlamě velikého zvířete. „Proč?“
„Protože se sem žene bouře.“ Převzala si lampu od jedné z hlídek u vstupu a vydala se do nitra mostu.
2 ZARA
Poručice Zara Anaphora, neteř valcottské císařovny, vzhlédla k nebi a zadívala se k obzoru, kde se kupily
temné mraky. Paluba se jí pod nohama pohupovala čím dál prudčeji. „Období klidu končí, co myslíš, bratranče?
Nevrátíme se už domů?“
„Brzy. Ale ještě ne.“ Bratrancův hlas byl stejně hluboký jako dunění hromu v dálce. Zara se k němu ohlédla. Princ Bermin Anaphora byl o hlavu a ramena vyšší než ona a dvakrát tak mohutný. Na první pohled dokonalý válečník, jehož síle, udatnosti a bojovým schopnostem nebylo rovno.
Naneštěstí byl tak trochu idiot.
A přesně z toho důvodu se měla Zara po návratu jejich flotily do Nerastisu stát novou velitelkou valcottské armády.
Depeše s císařovniným rozkazem jí propalovala díru v kapse uniformy. Z moci, kterou jí ten list propůjčoval, jí vřela krev vzrušením. Nejradši by sáhla po noži a vykonala pomstu, na kterou čekala téměř deset let. Měla ji na dosah. Tak blízko, že ji div necítila na jazyku. Vencie byla jen půl dne plavby daleko.
L. Jensen
Z vraního hnízda zazněl křik a pár vteřin nato k bratranci doběhl kapitán lodi. „Na obzoru je flotila, generále.“
„Kolik?“
„Aspoň patnáct lodí, pane.“
„Hmm.“ Bratranec sáhl po dalekohledu, který měl zavěšený na opasku, a Zara ho napodobila.
Berminova flotila hlídkovala u ithicanských břehů od chvíle, kdy se Ithicaňané přidali na stranu Maridrinců a prolomili valcottskou blokádu Jižní hlídky. Oficiálně měla flotila chránit valcottské kupecké lodě, které převážely zboží po moři, aby se vyhnuly ithicanskému mostu, ale to jí nebránilo v tom, aby současně s chutí potopila každé maridrinské plavidlo, co se jí připletlo do cesty. Výsledkem bylo pár rozkošných střetů s maridrinskou flotilou, ačkoli jejich zákeřný král, Silas Veliant, raději námořní síly upínal k ochraně vlastních kupeckých plavidel.
To se však nejspíš mělo změnit. Aspoň tomu nasvědčovaly vlajky třepotající se na lodích, které se k nim právě řítily.
Zaře se zrychlil tep. Nemohla se dočkat, až tasí zbraně a smočí je v maridrinské krvi. Jen matně vnímala, jak bratra nec vydává rozkaz spustit poplach a připravit se na bitvu. V uších jí zvonilo a vteřinu nato se rozezněly i zvony na lodích Berminovy flotily.
Z podpalubí se vyřinuli po zuby ozbrojení muži a ženy připravení k boji. Zara sáhla po své holi a zvedla ji do vzduchu.
„Možná se na nás dnes usměje štěstí a na palubě jedné z nich bude veliantské princátko,“ vykřikla. „Až s ním skončíme, vrátíme se do Nerastisu s hlavním stěžněm ozdobeným jeho vnitřnostmi!“
Vojáci zaryčeli, zvedli zbraně do vzduchu a upřeně sledovali blížící se flotilu.
Zara se zasmála a znovu sáhla po dalekohledu. Vzrušení rázem vystřídaly obavy. Hlídka ve vraním hnízdě už volala taky.
Ne patnáct lodí, jak si původně mysleli. Mnohem víc. Dvacet. Třicet.
A přestože museli už valcottskou flotilu zahlédnout, nepřesouvali se do útočné formace. „Bratranče…“
Bermin nereagoval, a tak se k němu otočila a popadla ho za ruku. Její dlaň ve srovnání s jeho svalnatým předloktím vypadala jako dětská. „Podívej! Míjejí nás!“
Vojáci přerušili přípravy na bitvu a přiskočili k zábradlí. Flotila odhadem padesáti lodí obeplouvala Valcottánce obloukem a mířila na sever.
„Kam to plují?“ zamumlal kdosi.
Zara už to však věděla. Císařovna říkala, že k tomu dojde. Byla to jen otázka času. Přesto Zaru ten pohled zaskočil. „Chystají se zaútočit na Ithicanu.“
Bermin souhlasně zabručel, opřel se lokty o zábradlí a rty se mu zvlnily drobným úšklebkem.
„Musíme zasáhnout.“ Zařino srdce dunělo jako zvon. „Zhatit jejich plány!“
Bermin ji ignoroval. „Nezapojíme se.“
Poplašné zvony utichly a nikdo na palubě ani nehlesl.
Zara se k bratranci prudce otočila. „Chtějí Ithicanu bodnout do zad! Musíme je zdržet a varovat Jižní hlídku!“
„Ne.“ Berminův hlas se rozlehl po palubě jako hrom.
„Musíme!“ Zara stěží přemáhala paniku. Pokud Silas vyslal do útoku tolik lodí, byl si jistý úspěchem. A kdyby Ithicana padla, ocitl by se most a veškeré jeho bohatství v rukou Maridrinců. V rukou jejího nepřítele.
L. Jensen
„Jak si kdo ustele, tak si lehne,“ odpověděl bratranec. „Císařovna to předpovídala a ithicanského krále varovala, ale on si přesto vzal do postele zmiji.“
Vojáci se zasmáli. Zara ne. „Naše lodě jsou rychlejší. Můžeme je předběhnout a varovat Jižní hlídku. Dát jim aspoň šanci se na útok připravit.“
„A riskovat, že po nás budou pálit ze svých katapultů? Ani náhodou. Navíc císařovna vydala jasné rozkazy, že kdyby k něčemu takovému mělo dojít, nemáme zasahovat.“ Bratranec mávl na kapitána. „Odplouváme do Nerastisu. Krysí král možná kvůli tomu útoku stáhl jednotky z fronty – musíme toho využít.“
Byla to lákavá představa, jenže Zara věděla, co se stane, když Ithicaně nepomůžou. Na vlastní oči viděla důsledky maridrinských nájezdů. Vypálené domy, povražděné vesničany a osiřelé děti. Kdykoli podobnému útoku nestihla zabránit, zmocnila se jí mučivá bezmoc. Stejná bezmoc, jakou cítila před deseti lety, když Silas Veliant zavraždil její matku.
„Musíme něco udělat!“ Žaludek se jí svíral hrůzou. „Jestli zaberou Ithicanu, budou to jatka. Nepovraždí jen vojáky, ale celé rodiny. Děti! Musíme zasáhnout!“
Vojáci kolem nich nejistě přešlapovali a sledovali postupující flotilu. Všichni si uvědomovali, co nastane. Jenže bratranec jen pokrčil rameny. „Není to náš problém. Ithicana vztahy s Valcottou poplivala, a teď za to zaplatí.“
Jenže za to zaplatí obyčejní lidé. A ti si to nezasloužili.
List ukrytý v kapse uniformy ji pálil jako rozžhavený uhlík. Nejradši by ho vytáhla a převzala velení. Tetin rozkaz však zněl jasně: Nikomu ani slovo, dokud nebudete zpátky v Nerastisu.
Zařina mysl se proti tomu rozkazu bouřila. Toužila něco udělat, cokoli. Museli tomu útoku zabránit. „Bratranče, prosím. Král Aren možná naše přátelství poplival, ale zaplatí za to jeho lid – nevinní, kteří s tím neměli nic společného. Měli bychom pomoct především jim.“
Bermin jen zavrtěl hlavou. „Možná se Ithicana poučí a příště si vybere lepšího krále,“ opáčil lhostejně a pak vykřikl: „Napněte plachty!“
Vykašli se na rozkazy a převezmi velení, naléhalo na ni svědomí. Zastav to!
Namísto toho ale Zara mlčky sledovala, jak je maridrinská flotila míjí a vydává se zničit Ithicanu.
3
KERIS
Vútrobách mostu byl hutný, vlhký vzduch, který byl cítit
po plísni, hnoji a ještě čemsi, co Keris neuměl zařadit.
Připomínalo to vzduch po dešti, ale nebylo to úplně ono.
„Stavební kameny mostu,“ odpověděla Raina na jeho nevyslovenou otázku. „To ony tak zvláštně voní. Cizinci vždycky krčí nos.“
Cizinci. Jako by Ithicana byla odtržená od okolního světa.
„Je to… výrazné.“ Slušnější slovo ho nenapadlo.
„Máte štěstí, Výsosti. Kdykoli Harendellané prohánějí mostem dobytek, páchne to tu po hnoji ještě celé týdny. Zhruba tak dlouho, jak dlouho trvá ten svinčík vyčistit.“
„Zdatní válečníci jako ty snad hnůj nekydají, nebo ano?“
Mostní království bylo zahalené mnoha mýty, takže Keris vlastně nevěděl, jak to u nich běžně chodí, ale lichotky nemohly škodit.
Raininy rty, jediná část obličeje, která byla vidět, se zvlnily v úsměvu. „V šestnácti jsem si odpracovala rok úklidové služby. Bere se to jako svého druhu přechodový rituál.“
Keris povytáhl obočí. „A co to dokazuje? Krom schopnosti ohánět se lopatou?“
„Jestli se musíte ptát, pak byste to beztak nepochopil.“
„Zkus to.“
Kousla se do spodního rtu a Keris k němu bezděčně sklouzl očima. Fascinoval ho kontrast mezi jejím rázným vystupováním a náhlou nejistotou. „Dokazujete tím ochotu udělat, co je třeba, abyste si získal důvěru a úctu krále a velitelů.“
„Kdyby se něco takového dalo získat kydáním hnoje, pak by štolbové byli nejuctívanější ze všech. Což mi nepřipadá,“ opáčil. Snažil se hrát na její pýchu, jestli se mu nepodaří ji vyprovokovat k tomu, aby prozradila něco zajímavějšího.
Jenže Raina se tak snadno nedala. Ohlédla se ke karavaně za nimi. „Ithicana je národ vybudovaný na tajemstvích. Pokud je chcete znát, musíte si tu čest zasloužit.“
Tajemství, která chtěl okolní svět zoufale odhalit, a ze všech
nejvíc Kerisův otec. Zájem Silase Velianta o ithicanský most hraničil až s posedlostí. Toužil po něm. A po jeho bohatství.
Chtěl ho jen pro sebe.
A přestože byly Ithicana a Maridrina na oko spojenci, Keris ani v nejmenším nepochyboval, že by otec po mostu při první příležitosti skočil. Věrnost a důvěryhodnost byly rysy, kterými král v jeho očích rozhodně neoplýval. Asi jako sentimentálnost. Ačkoli Kerisova sestra Lara byla podle všeho jiná. Nebo to aspoň předstírala.
„A moje sestra si ji zasloužila?“ Sotva z něj ta slova vyletěla, kousl se do jazyka. Nepleť se do toho! káral se v duchu. Čím míň víš, tím líp.
„Záleží, koho se zeptáte.“
Škoda, že jeho zvědavost pokaždé zvítězila nad zdravým
L. Jensen
rozumem. „Ptám se tebe. Promiň, že tak vyzvídám. Moc toho o mladší sestře nevím. Vyrostli jsme každý jinde.“
„Slyšela jsem.“ Raina si přehodila lampu do druhé ruky. „Proč?“
„Aby byla v bezpečí před Valcottánci,“ odpověděl Keris. Samozřejmě to byla lež. Otcův harém ve Vencii byl nejstřeženější místo v zemi. Dívkám by tam nic nehrozilo. Odvezli je z jiného důvodu. Za jiným účelem.
A právě tenhle účel se dříve či později projeví.
„Je velmi krásná.“ Raina po něm střelila pohledem. „Vlastně se vám dost podobá, Výsosti. Máte stejné oči.“
Veliantská modř. Nebýt toho, že po otci podědil jeho charakteristickou barvu očí, byl by Keris nejspíš dávno zavržen jako bastard. Sám nevěděl, jestli by to tak nebylo lepší. „To mi o její povaze moc nepoví.“
„Král je s ní šťastný.“
Keris se ušklíbl. „Říkáš to jen proto, že jsem Maridrinec, a tudíž hodnotu ženy vidím jen v tom, jestli dělá muže šťastným?“
Raině zacukaly koutky. „A ne?“
„Vůbec ne. Jsem mnohem sobečtější, než bys čekala. Zajímá mě jen to, co dělá šťastným mě.“
Raina se zasmála. Její smích připomínal libozvučnou zvonkohru za slunečného letního dne. Rozlehl se temným tunelem mostu a ani Keris se úsměvu neubránil.
Vzápětí si však vzpomněl na otcova slova: Neboj se, já už ti nějaké využití najdu. Smích ho rázem přešel.
„Všechno v pořádku, Výsosti?“
„Ovšem,“ zamumlal a přidal do kroku.
* * *