NICOLA
Oliante, stát New York, červen 2023 o tři měsíce později
VRAHU.
Je to načmárané na jedné z mých maleb tlustým černým fixem. Permanentním fixem. Stojím před třídní nástěnkou a zírám na to slovo, čtu jej pořád dokola, až se rozpadne a zůstane z něj jen sled čar a křivek.
Ta malba znázorňuje vratké molo sahající nad hladinu řeky Ellicott Creek. Na kůlech se drží řasy, vysoká tráva na březích trčí jako štětiny štětce. Když jsem byla malá, táta mě tam brával na ryby. Stahoval mi svůj rybářský klobouk tak hluboko do čela, že jsem zpod vetché krempy skoro neviděla. Jedli jsme sendviče s burákovým máslem a bramborovými lupínky a čekali, až zabere.
VRAHU.
Strhnu malbu z nástěnky a rvu ji na kousíčky – až není žádné molo, žádná řeka, žádní vrazi. Pak ty kousky vyhodím do nejbližšího koše a ostatní výtvory strčím do své kartonové krabice.
Rozhlížím se po třídě a uvažuju, co si ještě vzít. Všechny ty soupravy štětců, každičká tuba barvy, všecko je to placené
z mé kapsy. V podfinancovaných školských obvodech už to takhle chodí. Měla bych vybrat skříně; vedení školy nic nedlužím. Pak ale pomyslím na žáky, na to, jak bylo v jejich věku mně – na pocit, že nikam nepatřím, dokonce ani do vlastního těla, které za jediný školní rok čtyřikrát vyrostlo z kalhot –, a vytáhnu ze zásuvky jednu sadu fix. Ty byly drahé, profesionální. Pokud má v dohledné budoucnosti můj život sestávat pouze z volného času, můžu klidně trochu malovat. Když se chystám zavřít zásuvku, uslyším za sebou šouravé kroky.
„Paní Fischerová?“
Ve dveřích stojí jedna z mých žaček, třeťačka jménem Ava, a přes ramena jí visí spletené culíky. Konečky mají tuhé, jak je dennodenně cumlá. „Odcházíte?“
Obejdu svůj stůl a opřu se o jeho okraj. „Ano.“
„Přijdete příští rok?“
„Neřekla bych.“
„Moje máma říká, že jestli budete příští rok učit, budu muset jít na jinou školu.“
To mě nepřekvapuje. Minulý týden dal někdo omylem do kopie všechny učitele a poslal jim e-mailovou konverzaci rodičovského sdružení na téma mého „setrvávání na škole“.
Matka Devon Brewsterové se vyjádřila v tom smyslu, že má přítomnost je „rušivá“, matka Kamryn Gearyové prohlásila, že se její dcera cítí „ohrožená“. Bylo tam přes čtyřicet příspěvků s nejrůznějšími stížnostmi: Narušuju osobní prostor dětí, bezdůvodně na ně zvyšuju hlas, jsem přehnaně kritická k jejich tvorbě, vytvářím „nebezpečné prostředí pro výuku“.
Nejhorší na tom bylo, že i po patnácti letech učení –včetně vedení odpoledních aktivit zdarma, zařizování exkurzí a organizování výstav – jsem si pak v duchu přehrávala
každou vyučovací hodinu za poslední měsíc a pátrala po důkazech toho, že jsem tak špatná učitelka, jak všichni tvrdí.
Ava zakolíbá nahoru a dolů loktem našemu dřevěnému malířskému panákovi. „Mám výtvarku ráda. Nechci, abyste odešla.“
„Vaše nová učitelka bude určitě taky dobrá,“ řeknu, ale v hloubi duše doufám, že ta nová bude nemehlo a půlka dětí bude chodit domů s fleky akrylových barev na oblečení.
„Nevěřím, že někdo může být tak dobrý jako vy.“
Někde za očima cítím teplo, neklamné znamení, že mi bude do pláče. Tohle je to hlavní. Ne to, co říkají rodiče, co říká vedení školy. Jak dlouho mě asi tak rodiče vidí? Tři minuty při vyzvedávání dětí? Ava se mnou tráví týden co týden sto padesát minut. Malovaly jsme vodovkami krajinky na papírové talíře, máčely novinový papír a vyráběly ptáčky z papírmaše. Nacvičily jsme kreslení v jednobodové perspektivě a pak jsme tu perspektivu převrátily, protože je vždycky víc způsobů, jak se na věci dívat.
Ava neví nic o tom, co se stalo s mým otcem. Ví jen tolik, že mi na ní záleží. Zvednu sadu fix, kterou jsem si chtěla vzít. „Tumáš.“ Zatřesu sadou a v papírovém obalu zachrastí plastové válečky. „Na kreslení.“
Váhavě udělá krok a vezme si je. „Vážně?“
„Ano. Ano, vážně.“
Ava se na mě zazubí. Chybí jí jeden přední zub; připomene mi to, jak se při školním focení snažila usmívat se zavřenou pusou, přesně podle matčiných pokynů.
„Děkuju, paní Fischerová,“ řekne a vyběhne ze třídy, až za ní vlají nezavázané tkaničky tenisek.
Stisknu si palcem a ukazováčkem kost na kořeni nosu a zhluboka se nadechnu. Počkej, až budeš odsud pryč. Počkej
do auta, tam tě nikdo neuvidí. Uchopím lepenkovou krabici, opřu si ji o bok a cvaknutím vypínače zhasnu zářivky na stropě.
Je poslední vyučovací hodina, chodby jsou jako vymetené. Mířím k vestibulu, moje tenisky vržou na vinylové podlaze. Někdo nechal otevřené dveře do třídy slečny Landryové. „– a rodičovské sdružení prý odmítlo uvolnit fondy na nové vybavení hřiště, dokud s tím něco neudělají.“
Slečna Landryová – Jenny – sedí za svým stolem v rohu.
Proti ní sedí u kovových studentských lavic dvě naše kolegyně, paní Walshová a slečna Camusová. Zastavím se na chodbě u dveří, kde si mě nevšimnou.
„Copak se jim můžete divit?“ Paní Walshová mávne rukou k nedovřeným žaluziím. Hned za drátěným plotem už přibývají čekající dodávky s reportéry. „Jak se mají žáci učit, když se pod okny děje tohle?“
Zaťukám na zárubeň. Tři páry očí se zvolna otočí a naše pohledy se setkají. Jejich tváře si zachovají netečný výraz, jen paní Walshová svěsí koutky úst.
„Pardon, jen odcházím –“ narovnám si lepenkovou krabici v náruči – „a chtěla jsem se rozloučit.“
Paní Walshová si pohrává se svými náramky, slečna Camusová sklopí oči k mobilu.
„Měj se,“ pronese Jenny. Obě jsme nastoupily na začátku školního roku a rychle jsme se daly dohromady na celoobvodových školeních, která musí absolvovat všichni noví zaměstnanci. Takových, kde lidi píšou na papírky důvody, proč šli učit, a lepí je v jídelně na zeď. Jenny zrovna odpromovala, byla nervózní z toho, jak bude zvládat svou třídu, tak jsem se jí nabídla, že když budu mít volnou hodinu, budu si sedat dozadu a pomáhat jí s případnými disciplinárními
problémy. Každý pátek jsme si dávaly v hospodě U Barryho džbánek teplého ležáku a připíjely na to, že je léto zas o týden blíž.
Čekala jsem, že ještě něco řekne, třeba že mě pozve na přípitek na rozloučenou, ale místo toho vzala do ruky červený fix a začala známkovat testy. Pátrám po něčem, čím tu stěnu mezi mnou a nimi rozbít, ale ať bych vymyslela cokoli, nezměnilo by to nic na skutečnosti, že ty dodávky s reportéry stojí venku kvůli mně.
„No,“ řeknu, „hezký zbytek školního roku.“
Když odcházím, nikdo ke mně nezvedne pohled. Po pár krocích chodbou zaslechnu ze třídy: „Chápete to?“ Paní Walshová. Zatímco se ony znovu baví, mně jako by se tenisky přilepily k podlaze.
„Je tu poslední den –“ začne Jenny, ale ty druhé dvě ji nenechají domluvit.
„Díkybohu,“ řekne paní Walshová.
„Sledujete ten pořad?“ Slečna Camusová mluví tiše, ale i tak jsou její slova slyšet na chodbu. „Věděla, co její otec dělá. Ta poslední holka – jak že se jmenovala?“
„Claire.“
„Claire. Skamarádila se s ní, přivábila ji k nim domů a potom –“ Zazní prudké klepnutí, až nadskočím – to dopadly klouby prstů slečny Camusové na desku stolu. Věci v mé lepenkové krabici zachrastí.
Někdo varovně sykne. „Slyšely jste to?“ zašeptá Jenny. „Ona tam ještě je? Nepodíváme se?“
„Ale prosím tě.“ Paní Walschová. „Dobře ví, co si o ní každý myslí.“
„Snad bychom měly být opatrnější.“ Slečna Camusová. „Má adresář školního sboru. Ví, kde bydlíme.“
Ve třídě se rozhostí ticho. A pak se všechny rozesmějí. Jsou jako holky na nočním večírku – s baterkami pod bradou si vykládají historky o strašidlech schovaných v kumbále. Až na to, že v tomhle případě jsem to strašidlo já.
Claire.
Opřu se ramenem o vstupní dveře a vykročím do letního vedra. Jakmile si reportéři uvědomí, že jsem to já, spustí křik.
Ten týden, co začali vysílat Jak chytit vraha, investigativní pořad věnovaný nevyřešeným zločinům, který vedl k zatčení mého otce, zabraly dodávky s reportéry půlku školního parkoviště. Rodiče schovávali dětem hlavy pod kabáty, když je chvatně odváděli ze školy. Musela přijet policie se soudním příkazem, než se konečně reportéři přesunuli za drátěný plot, na ulici.
Zašátrám v kapsách, vylovím klíče a stiskem tlačítka odemknu auto. Ozve se zapípáním zepředu parkoviště. Strčím lepenkovou krabici do kufru a pak sednu za volant. Kdybych odjela teď, budou mě ta novinářská auta následovat jako alegorické vozy při školním průvodu. Ale jestli počkám tu půlhodinu do konce vyučování, až budou odcházet děti, třeba se jim ztratím. Minuty plynou, řada aut s čekajícími rodiči je pořád delší a s každým vozem, který zastaví před školou, mi roste v hrudi tíha. Mám pocit, že se na mě upírá víc a víc očí. Svoje pevně zavřu, ale jakmile to udělám, v mysli se mi ozvou slova paní Walshové: „Dobře ví, co si o ní každý myslí.“
Že jsem byla návnada. Pod sluneční clonou tátova pickupu našli rodinnou fotku. Představuju si, jak ji ukazuje holce, co jde sama po chodníku. „Mám dceru asi tak starou, jako jsi ty. V takovémhle počasí bych ji nenechal jít domů pěšky.“ Palcem pootočí kolečkem topení o pár zoubků. „Nastup si, ať se ohřeješ. Za chvilku budeš doma.“ Usměje se na ni, až
se mu v koutcích očí udělají vrásky, stlačí kliku a doširoka otevře dveře.
Prudce otvírám oči a kontroluju hodiny na přístrojové desce. Čtvrt na čtyři. Otočím klíčkem a motor se zarachocením ožije. Auta čekají nacpaná nárazník na nárazník. Scvrknu se do sedadla s pocitem, že na mě všichni zírají. Že si všichni myslí to samé co paní Walshová a slečna Camusová: že já jsem příčina, proč jsou ty holky mrtvé.
Že já jsem příčina, že je Claire mrtvá.
Pod kůží mě svrbí kosti. Musím pryč. Jakmile se překážející SUV pohne, moje noha sešlápne plynový pedál a můj vůz se rozjede směrem k frontě aut s čekajícími rodiči.
Do zorného pole mi vletí holčička.
Dupnu na brzdy.
Sedím, srdce mi buší v hrudi a hledím na Avu. Stojí před mým nárazníkem, svírá v hrsti krabičku zbrusu nových fix a nemá ponětí, že stačil zlomek vteřiny a přejela bych ji. Ale
její matka moc dobře ví, co se právě stalo. Dojde k mému autu a bouchne pěstí do kapoty. „Co to mělo –“
Zírá na mě skrz čelní sklo. Když si uvědomí, kdo jsem, tvář jí dočista zbledne. „Vy! “ vykřikne a otočí se k ředitelce stojící u vchodu do školy. „Copak dovolíte, aby jí to prošlo?
Málem mi zabila dceru! “
Ředitelka chvátá po schodech, uchopí matku za loket a slovy a gesty, jež vypadají smířlivě, ji jemně diriguje zpátky na chodník. Ava jde za svou matkou, ale když si mě za volantem všimne, ožije a maličko mi zamává.
Moje ruka se zvedne a jedním pohybem do strany také naznačí zamávání.
Rychlým pohledem skrz okénko spolujezdce zjistím, že tu scénu snímaly všechny kamery. Ani se mi nechce přemýšlet
nad tím, jaké titulky novináři právě nahrávají na své internetové stránky. Lapená mezi dvěma obrovskými SUV popojíždím kousek po kousku a pokouším se ignorovat všechny ty rodiče, co se na mě mračí. „Tak jeďte,“ mumlám, zatímco nějaký otec ukáže mým směrem a pak agresivně popojde o pár kroků. „Jeďte. Jeďte.“
Někdo z rodičů ho zastaví. Pomalu projíždím kolem, blížím se k bráně. Dodávky reportérů trčí za frontou čekajících aut, právě jak jsem doufala. Když mé auto přejede hranici mezi parkovištěm a ulicí, ozve se za mnou jásot. Tak takhle končí má učitelská kariéra: rodiče mají z mého odchodu takovou radost, že při mém propuštění uspořádali ovace vstoje. V očích mě pálí, ulici vidím rozmazaně přes slzy.
Svalová paměť mě dovede na parkoviště před obchodem s alkoholem – takhle časně odpoledne je tu naštěstí prázdno. Rozhlédnu se, jestli mě reportéři nedohnali, ale silnice je v obou směrech pustá. S nákupními taškami v rukou spěchám kolem hučících chladicích boxů ke krabicovému vínu vzadu v obchodě. Netuším, kdy se sem zas dostanu, což znamená, že potřebuju nakoupit hodně. Cpu krabice do nákupních tašek a přesouvám je, jako bych hrála tetris. Když jsou obě tašky plné až po okraj, přehodím si je přes rameno a zamířím k pokladně. Prodavač mi není povědomý; určitě je tu nový.
„Zdravím,“ pronesu a vyložím nákup na pult. Cítím potřebu odlehčit tu hroznou spoustu vína poznámkou: „Pořádám dnes večírek.“ Opatrně se na prodavače usměju, ten se však neusmívá. Vytáhnu z peněženky řidičák a kreditku a šoupnu je přes pult. Před obchodem pořád žádné dodávky. Fajn.
Otočím se na prodavače. Můj řidičák a kreditka leží netknuté na pultu.
V žaludku se mi rozhostí děsivá tíha. „Chtěla bych zaplatit.“
Pokladní se ani nehne.
„Nějaký problém s kartou?“ Uchopím kreditku a zkontroluju datum expirace na rubu, ačkoli vím, že je platná.
Pokladní se ani nehne.
Mám sevřené hrdlo, ale potlačím emoce tak moc, jak to jen jde, a řeknu: „Jsem si jistá, že už to víte, ale mám za sebou vážně, vážně špatný měsíc. Vlastně vážně špatný rok. Takže kdybyste mě laskavě nechal nakoupit.“ Opřu se oběma dlaněmi o pult a nakloním se vpřed. „Fakt by mi to pomohlo.“
„Ihned ustupte, nebo volám policii,“ pronese prodavač.
Rychle se klidím od pultu. Vytáhnu mobil a spočítám si na něm, kolik to víno celkem dělá. Necelých dvě stě dolarů. Popojdu k bankomatu v rohu obchodu a třesoucími se prsty vyberu hotovost. Pak položím peníze na pult a naskládám víno zpět do tašek. Napadne mě, že bych mohla na odchodu
prohodit uštěpačně: „Drobné si nechte,“ ale nejsem si jistá, jestli bych se při těch slovech nerozbrečela. Takže se prostě jen se skloněnou hlavou šourám z krámu.
Když dorazím do naší ulice, napravo i nalevo od mého domu parkují podél bloku reportérské dodávky. Reportéři jsou v jednom chumlu před domem, popíjejí z termosek a čekají, až zajedu na příjezdovou cestu. Napadne mě šlápnout na to a ujet jim, zapíchnout to někde na anonymním parkovišti před obchoďákem a otevřít si krabici vína. Tyhle dodávky ale nezmizí ani zítra, ani popozítří, ani další den. Jen bych odkládala nevyhnutelné. Lepší, když budu v bezpečí ve vlastním domě.
Jeden reportér si všimne, že se blížím, a za pár vteřin už všichni běží podél mého vozu a křičí otázky do zavřených
okýnek. Snažím se je ignorovat, zajíždím na příjezdovou cestu. Během chviličky obklopí auto – barikáda hranatých objektivů kamer blokuje sluneční světlo. Přehodím si nákupní tašky přes rameno, zhluboka se nadechnu a vystoupím na chodník.
Okamžitě mě zavalí řev. „Paní Fischerová! Paní Fischerová!“ K předním dveřím do domu mi to připadá strašně daleko. Chvátám po chodníku a v zádech mě drásají otázky.
„Chcete něco vzkázat Greer Woodsové?“
Cpu klíč do zámku, ale uvázne.
„Je to pravda, že jste se pokoušela mařit vyšetřování?“
Opřu se dlaní o dveře, vyrvu klíč a zkouším to znovu.
„Kontaktovali vás Tenenbaumovi?“
Otočím koulí na dveřích, vletím do chodby a praštím za sebou dveřmi. Pustím nákupní tašky, opřu se zády o stěnu a svezu se na bobek. Kontaktovali vás Tenenbaumovi?
Do prdele s nimi. Do prdele se všemi.
Pohled mi padne na obálky, co se povalují na podlaze, samé červené nápisy: po splatnosti, poslední upomínka. O té druhé hypotéce na náš dům jsem nevěděla, dokud nedošlo k zatčení. Ani o úvěrech, co zadlužily naše rodinné železářství. Když začaly dopisní škvírou ve dveřích chodit každé odpoledne účty, bylo to sice stresující, ale zvladatelné – tedy dokud jsem měla práci učitelky.
Tak tohle už neplatí.
Posbírám obálky a hodím je na kredenc. Nemůžu to číst, dnes ne. Vyndám ze dřezu hrnek – ten s nápisem tato voda není na malování, dárek k narozeninám od táty –a otevřu krabici vína. Tohle – tohle je jediná věc, nad kterou mám ještě kontrolu. Jak moc se dokážu během jediné noci opít.
A dneska se opiju hodně, hodně.
Svalím se na gauč v obýváku, a i když vím, že to nemám dělat, otevřu sociální sítě. Už po pár vteřinách procházení zpráv narazím na video, ve kterém hraju hlavní roli. Vycházím ze školy se svou lepenkovou krabicí. Pod tím je popisek:
„Nicola Fischerová, dcera rozparovače od Ellicott Creek, byla po stížnostech rodičů propuštěna z místa učitelky na základní škole v Oliante.“
Na následujícím videu se mé auto prudkým manévrem zařazuje do fronty čekajících vozidel s rodiči; zatajím dech, když můj nárazník skončí kousíček od Avy. Zatímco se video přehrává, naskakují u něj komentáře:
„Chtěla to děcko schválně přejet.“
„Má to snad být pomsta za to, že ji vyhodili?“
„Už mohli být v rodině dva vrazi.“
Musím od té scény odvrátit pohled. Možná je to dobře, že mě tu ty reportérské dodávky drží v domácím vězení.
Neměla bych sedat za volant – ne, dokud mám v hlavě takovýhle zmatek.
Posunu se na další video a zasténám. Ten prodavač mě musel natáčet na mobil, protože je to tam – skládám do nákupních tašek jednu krabici vína za druhou. Když si tašky házím přes rameno, vytáhne se mi košile a je vidět kožní záhyb na břiše. Nedívej se na komentáře, přikazuju si. Za žádnou cenu se nedívej na komentáře.
Kliknu na komentáře.
„Myslí si, že zažene pocit viny, když se opije?“
„To jsou špeky.“
„Zabij se.“
Zbytek večera strávím pitím a procházením zpráv, dokud není třílitrová krabice poloprázdná. Pak se s rukou pevně
svírající zábradlí odpotácím po schodech do ložnice a svalím se na matraci. Prstem najdu v seznamu kontaktů na mobilu Greer Woodsovou, moderátorku pořadu Jak chytit vraha. Poslouchám, jak její záznamník přehrává povědomou výzvu.
„Haló,“ protáhnu do telefonu. „Jen jsem ti chtěla dát vědět, že mě dneska vyhodili z práce, takže… to se povedlo.
Nechali mě odnést si krabici plnou ostudy a tak.“ Otočím hlavu na polštáři, abych se na sebe mohla podívat do zrcadla na stěně. Zírám na svou dvojitou bradu. „Málem jsem přejela autem holčičku. Tak zoufale jsem odtamtud chtěla zmizet, že jsem nedávala pozor, kam jedu.“
Na druhém konci je ticho.
„Nenávidím tě,“ pronesu a dál zírám na svůj odraz v zrcadle. „Nenávidím tě. Nenávidím tě. Nenávidím tě.“
Opakuju to tak dlouho, až se mi zavřou oči, až mi mobil vypadne z ruky, až můj vzkaz přesáhne časový limit a neodešle se.
NICOLA
T„
ohle by mělo být trestné.“ V babiččině dřezu rachotí nádobí. Nejspíš má ruce až po lokty v teplé vodě s bublinkami a drhne ze svého omláceného pekáče zbytky zapékaného mletého hovězího s rajčaty a sýrem. „Viděla jsem poslední díl a dělají tam z tebe –“ Šplouchne to. „Do háje,“ zamumlá babička hlasem vzdáleným od telefonu. „Neuvažovala jsi o tom, že bys tu Greer Woodsovou dala k soudu? Pro… jak se tomu říká?“
„Pomluva?“
„Pomluva! Neuvažovala jsi o tom, žalovat ji pro pomluvu?“
Pohled mi zabloudí k hromadě obálek na kredenci. Ten den, co jsem skončila v práci, jich byla jen hromádka; od té doby z ní ale vyrostla vratká věž hrozící finančním zhroucením. Včera jsem zkusila jeden dopis přečíst, ale prvních pár slov („Nesplácením hypotéky riskujete, že přijdete o dům…“) stačilo, abych toho nechala. Jak bych asi zaplatila advokáta, když nemám na to, abych si udržela střechu nad hlavou? Navíc to není tak, že bych jim nepodepsala souhlas. Dala jsem producentům svolení používat mé jméno, tvář a slova, a to vše bez jakýchkoli záruk či kompenzací. Protože jsem zatraceně pitomá.
„Technicky vzato to nejsou pomluvy,“ řeknu, bloumám po kuchyni a otvírám skříňky. Jsou skoro prázdné. „Jsou to úpravy.“
„Úpravy,“ zabručí babička. „Upravuje to tak, aby to vypadalo, že jsi věděla, co ten parchant dělá.“
Cuknu sebou, ale babička je nějakých dva tisíce mil daleko a samozřejmě to nevidí.
„Ten chlap,“ ucedí. „Varovala jsem tvou matku, ať si ho nebere. Když jsme stály v předsíni a chystaly se projít uličkou, řekla jsem jí: ‚Laurel, miláčku, pořád si to ještě můžeš rozmyslet,‘ ale byla tvrdohlavá jako mezek. Byla úžasná, prostě úžasná, mohla si vybrat, co z ní bude.“ Babička sykne. „Jako manžel nestál za nic.“
Na druhém konci se rozhostí ticho; uvědomuju si, že čeká, až projevím souhlas. „Jo, jasně,“ pronesu, ale ta slova znějí ploše a vlažně. Pravda je, že rodiče se měli moc rádi. Jedna z mých nejstarších vzpomínek je, jak stojím ve dveřích a oni tančí bosí v kuchyni – táta má přes rameno přehozenou utěrku, paží objímá matku kolem pasu a ta si pobrukuje s muzikou z rádia. Byl to dobrý manžel; a ještě lepší otec.
A taky zavraždil pět dívek.
Pozavírám skříňky, při pohledu na staré preclíky mě přešel hlad. Musím ho přestat hájit. Lhal mi, zničil mi život. Měla bych ho nenávidět. Proč ho kurva nemůžu nenávidět?
„Měli jsme se brát o to, aby tě svěřili nám,“ řekne babička. „Když zemřela tvá matka. Byla bys tady a žila bys s námi.“
„Kvůli tomu vlastně volám.“ Sedám si ke kuchyňskému stolu a otvírám krabici vína. Pramínek chvilku teče, pak dojde. „Říkala jsem si, jestli bych nemohla tenhle víkend přijet na návštěvu.“
Babička se odmlčí na tak dlouho, že je toho ticha plná místnost. „Na návštěvu?“
„Jo. Jak se blíží finále, začíná to tu být trochu napjaté.“
„Hanku, mohl bys –“ Volá dědečka. „Moment, Nicolo.“ Něco na něj mumlá a pak zase on. Pak se babička vrátí k telefonu. „Moc rádi bychom tě tu měli, vážně, ale –“
Můj mobil klepne o stůl. Babiččin hlas teď slyším jen přidušeně: „V koupelně pro hosty praskla trubka a je to tu teď věčně samý opravář. Prostě se to nehodí.“
Přitisknu si paty dlaní na čelo. Žádná prasklá trubka, žádní opraváři. Prarodiče prostě jen panikaří, co by řekli sousedi. Je to moje chyba. Neviděla jsem je kolik let, ale i tak – jsou to příbuzní. Měli by představovat poslední linii obrany, měli by být těmi, na které se člověk obrátí, když ho všichni opustili.
„Nicolo?“ ozve se babička. Pomalu zvednu mobil k uchu.
„Ano.“
„To bude dobré.“
„Zvláštní – víš, kdo mi řekl skoro totéž?“
Žádná odpověď.
„Můj táta. Těsně předtím, než ho zatkli.“
Zavěsím bez rozloučení a místo prázdné krabice od vína postavím na kuchyňský stůl plnou.
Dny míjejí; situace se pořád zhoršuje. Kontaktuju realitního agenta, abych se poradila o prodání domu a splacení hypotéky. „Když s tím počkáte takových pět, deset let,“ říká, „možná z toho dostanete většinu původní investice. Můžete si dovolit rekonstrukci fasády?“
„Ne, a nemůžu si dovolit ani čekat. Potřebuju to prodat co nejdřív.“
„Který že je to dům?“
„Fischerovi.“ Když mu to nedojde, neochotně dodám: „Ti z Jak chytit vraha.“
„Ach.“ Ztěžka vydechne. „No, mezi námi dvěma, pustil bych to z hlavy. Ten dům neudáte.“
Zjistila jsem, že někteří sousedi prodávají na eBay memorabilie: pracovní pokyny ze železářství s tátovým podpisem, přáníčka se vzkazy napsanými jeho rukou, „Doufám, že jste to pěkně oslavili“ nebo „Upřímnou soustrast“. Jím napsaný soupis instrukcí, jak nainstalovat novou chladničku, má v tuhle chvíli nejvyšší nabídku dva tisíce dolarů. Rozhlídnu se po domě a uvažuju, kolik je tu peněz.
Ne, fuj. To nedělej. Dost na tom, že na nás zkouší vydělat všichni kolem. Jsou to naše vzpomínky – ne sbírkové předměty pro cizí lidi, aby si je ukládali do morbidních alb. Naše životy by neměly být na prodej.
U dveří se tyčí hromada obálek.
Třeba… třeba kdybych tam dala jen to, co bychom beztoho vyhodili. Plánuju dům vyklidit, připravit k prodeji –nebo propadnutí. V zásuvkách kredence jsou papíry vytržené z bloků, zápisníky s pár popsanými listy, pomačkané účtenky. Vytáhnu první papír a začnu číst: „seznam úkolů na čtvrtek: vynést odpadky, domluvit termín u zubaře, udělat stojany pro Nikinu třídu…“ Odsunu seznam stranou. Následují účty za moje vysokoškolské vzdělání, všechny platil táta. To proto jsme zadlužení, to proto přijdeme o dům. Protože by udělal cokoli, aby mě podpořil. Otřu si rukávem oči. Vzadu v zásuvce je zasutá polaroidová fotografie z loňska: My tři – táta, Greer Woodsová a já – sedíme na gaučích vyspravených lepicí páskou na bowlingu. Uprostřed stolu vadnou v košíku hranolky, řídký kečup se vsakuje do papírového talíře. Greer si opírá bradu o dlaň a na fotce to sice
není vidět, ale její noha v půjčené botě na bowling ťuká do té mojí jako kyvadlo. Ta vzpomínka mě zasáhne až do morku kostí, sevřu prsty u nohou, jako bych jimi sahala po něčem, co už je pryč. Jelikož teď běží ten pořad a všichni tři jsme dost známé celebrity, tahle fotka by pravděpodobně vynesla nejvíc.
Skončí zpátky v zásuvce.
Nakonec dám dohromady kupu asi sedmdesáti věcí, co by se daly prodat na internetu. Kdybych je vyhodila, nemám záruku, že někdo ze sousedů neroztrhne pytel se smetím a nesebere to. Skončilo by to na eBayi tak jako tak a já bych byla stejně zadlužená jako teď. To si alespoň namlouvám, když ty věci jednu po druhé fotím a sestavuju stručný popis. Než vše stiskem tlačítka nahraju na eBay, sundám z gauče deku a dám si ji přes hlavu. Vlastně o tolik nejde, ale připadá mi to jako ta nejbrutálnější zrada.
Druhý den ráno kontroluju, kolik peněz mi přibyde na účtu. Místo toho najdu v příchozí poště e-mail:
Ve shodě se zásadami o nepřístojném materiálu byly vaše položky odstraněny.
Dobrý den, Nicolo, vaše položky jsme museli vyřadit, neboť neodpovídaly našim zásadám. Položky propagující či oslavující nenávist, násilí či diskriminaci nejsou povoleny.
Rychlým průzkumem položek, které jsem tam viděla včera nabízené jinými prodejci, zjišťuju, že většinu z nich také odstranili.
Procházím tu hromádku papírů: náčrtek systému polic, pacientská manžeta na zápěstí z nemocnice v Oliante, menu
z rodinné restaurace Country Club. Nemá to nic společného s vraždami, jsou to jen pozůstatky obyčejného života. Tak čím jsou ty věci urážlivé? Je to kvůli mému otci? Stala se urážlivou samotná jeho existence?
A moje?
Vybaví se mi komentář, který od toho zatčení napsali lidi na sociální sítě už tisíckrát: „Zabij se.“ Co jiného zbývá, když svět rozhodl, že už nelze tolerovat samotnou vaši přítomnost?
Nacpu ty papíry zpátky do zásuvky kredence. Z plánu, jak zahnat věřitele, nebude nic. Opatrně zvednu prsty k okraji záclony a odtáhnu ji. Venku pořád ještě parkují zpravodajské dodávky. O auto ABC 7 se opírají dva reportéři a něčemu se smějí; vzadu ve voze NBC 4 sedí žena a čte si na mobilu.
Vždycky je tu možnost promluvit si s nimi. Poskytnout exkluzivní interview. Strčili už pod přední dveře spoustu nabídek – tisíce dolarů jen za to, když budu ochotná zodpovědět jejich otázky: Kdy jste poznala, že s vaším otcem není něco v pořádku? Jaké to bylo být vychovávána sériovým vrahem?
Stejné jako být vychovávána kýmkoli jiným. Budou pátrat po nějakém odhalení, jak mě zneužíval, on ale nikdy ani nezvýšil hlas. No, skoro nikdy. Na střední škole, předtím, než jsem se naučila řídit auto, jsem chodívala hodinu pěšky na nejbližší autobusovou zastávku. Jednou večer se dalo do deště, neměla jsem pláštěnku ani deštník a promokla jsem až na podprsenku. Když jel kolem nějaký postarší pár, zastavili a ptali se, jestli nepotřebuji svézt, bez váhání jsem vlezla na zadní sedadlo. Otec čekal na verandě, poděkoval jim, že mě bezpečně dovezli domů. Ale jakmile odjeli, spustil na mě: „Jak můžeš být tak zatraceně pitomá?“
Ohromilo mě to; otec nebyl věřící, ale nikdy neklel. Neměl to prostě v povaze. „Copak nevíš, že nemáš nastupovat do auta k někomu, koho neznáš? Chceš skončit jako ta holka ve zprávách?“
Heather Dickersonová. Jednou odešla pozdě večer od kamarádky, vyšla z jejích dveří, ale k těm svým už nedošla, zmizela. Skoro o týden později ji našli, jak plave tváří dolů v Ellicott Creek. Zatímco jsem ze sebe stahovala promočené šaty a rozvěšovala je v koupelně, říkala jsem si, že to pro něj muselo být těžké, vídat v televizi její fotku, fotku holky jen o pár let starší než jeho dcera, a myslet na to, že by se totéž mohlo stát mně. Jeho vztek byl pochopitelný; snažil se mě chránit před nebezpečnými lidmi.
Nechám záclonu zase spadnout. Nemůžu poskytnout interview – i kdyby to mělo vyřešit všechny mé finanční potíže. Odnesu krabici vína do obýváku, naliju si novou sklenici a pustím si jednu z těch reality show o rodinách s hromadou děcek. Zatímco matka v televizi připravuje čtrnáct svačin do školy, má mysl přechází do stavu otupělosti. Tohle je rodina, jakou mí rodiče chtěli; to je to, co nakonec zabilo mou matku – rizikové těhotenství, jež navzdory otcovým výhradám odmítla přerušit. Dávala jsem si to za vinu právě tak jako on, nedokázala jsem pochopit, proč jsem jim nestačila já, ale teď, jako dospělá, zjišťuju, že sama taky toužím po domácnosti plné láskyplné péče. Představuju si, jak vedle mě na gauči sedí mladší bratr a má po tátovi oči do modra. „To nic,“ řekl by mi. „Nějak se z toho spolu dostaneme.“ Představuju si, jak u sporáku mladší sestra míchá makarony se sýrem. „Není takový, jakého ho dělají ve zprávách,“ řekla by. „Je laskavý, obětavý, a má tě moc rád. My to víme. Taky jsme u toho byli.“
Ale nikdo u toho nebyl. Jen já a on. Což znamená, že si každý může jeho příběh přepisovat podle libosti. Jak dlouho to ještě bude trvat, než sama přestanu věřit vlastním vzpomínkám a přijmu některou z těch verzí pravdy, co předkládají NBC 4 či ABC 7?
Když je krabice prázdná, ztěžka vstanu a nejistým krokem vyjdu zadními dveřmi do noci. V rohu na dvoře stojí dětský domeček. Táta mi ho postavil, když jsem byla v první třídě. Když se ukázalo, že mě nebaví vařit v plastové troubě plastové jídlo, vykopal kolem něj příkop tak hluboký, že se v něm za parných letních měsíců dalo koupat, připravil trochu betonu a proměnil domeček v pevnost. Pak mě vzal do železářství, namíchal pár plechovek barvy a společně jsme na přední stěnu namalovali strašlivého draka.
Teď se drakovi odlupuje barva ze zad a kroutí se, že to vypadá jako vyboulené obratle. Voda v příkopu je potažená tenkou vrstvou řas, na hladině plavou mrtvé tiplice s dlouhýma nohama zkroucenýma nahoru. Vklouznu do té temné vody. Je to studené, ale alkohol funguje jako izolační vrstva. Zvednu nohy ode dna a položím se na záda.
Nade mnou se mihotají hvězdy jako třpytky lapené v dětském těžítku. Vyberu si pět nejjasnějších a špičkou prstu mezi nimi maluju čáry. Pět hvězd. Pět mrtvých dívek. Na vysoké jsem byla případem rozparovače od Ellicott Creek posedlá. Zjistila jsem si o obětech všechno, co se jen dalo: do kterých spolků patřily, na které předměty chodily, co dělaly po škole. Snažila jsem se tahat z jejich kamarádek informace, co se nedostaly do novin. Vypracovala jsem si časové rozpisy toho, co se během vražedných nocí událo.
Ukážu na první hvězdu. Heather Dickersonová. Táta vypověděl, že pršelo a nabídl jí, že ji sveze domů. Sjel
