PROLOG Oliante, stát New York, březen 2023
Z
rovna večeříme, když se vstupní dveře domu rozletí na kusy. Do naší kuchyně vtrhnou mohutní, hroziví chlapi. Sedím jako přimrazená, lžíci na cestě k ústům, vyděšené oči upřené na zbraně v jejich rukou. Hlavně se otočí – rychle a zuřivě – na tátu, na mě a pak zase na tátu. Muži něco křičí, ale význam jejich slov nevnímám, jen ty zbraně. Vidím, jak se jednomu nervózně a křečovitě chvěje ukazovák na spoušti. Ach bože, oni nás zabijou. V uších mi lupne; náhle je slyším, jasně a nahlas: „Policie! Lehněte si na zem! Ruce za hlavu!“ Svezu se na linoleum na podlaze. Moje miska se převrhla a spadla ze stolu, pod koleny mám teplý sýr. Makarony se rozletěly a muži je drtí pod podrážkami bot. Srdce mi buší v hrudi. Sleduju, jak se jeden z policistů kolenem opírá tátovi do kříže, vyvrací mu paže dozadu a vykasává mu rukávy. „Nicolo…“ Pohlédnu tátovi do očí. Do vlhkých modrých očí. „Dobře to dopadne.“ Na zápěstích mu zaklapnou pouta. „Všechno dobře dopadne.“
KLUB ODSOUZENYCH.indd 9
05.06.2026 13:29:27