Issuu

ÚVOD REVOLUCE VE VNÍMANÍ POMSTY

Tato kniha se zabývá problematikou, proč chceme ubližovat lidem, kteří ublížili nám. Pochopení tohoto jevu je otázkou života a smrti. Ať už přímo našeho života, nebo života někoho blízkého.

Pomsta je strůjkyní tragédií a ničitelkou klidu a štěstí. Představuje základní motivaci většiny podob lidské agrese, mimo jiné násilí v partnerských vztazích, násilí a šikany mladistvých, násilí v ulicích a mezi gangy, masových střeleb, nepokojů, policejní brutality, žhářství, násilného extremismu, terorismu, genocidy a války.1 Pomsta ničí jednotlivce, rodiny, milostné vztahy, majetky, společenství, národy i celé říše. Přesto po pomstě toužíme, pokud nám někdo tělesně nebo citově ublíží. A to představuje čím dál větší problém v době vlivných sociálních sítí, které umožňují snadno a bleskově urazit a pobouřit miliony lidí naráz, což

má za následek, že tyto miliony lidí zatouží v jednu chvíli po pomstě za stejnou věc.

Ale považme, jak je to zvláštní. Když nám někdo ublíží nebo nás urazí, mohli bychom si přát cokoli. Mohli bychom například zatoužit po cukrové vatě nebo bramborových lupíncích, po příjemné masáži či chvilce odpočinku. Mohli bychom chtít obejmout, projít se parkem nebo se mazlit s celou bandou štěňátek. Mohli bychom si přát nové boty, dovolenou v tropickém ráji či truhlu diamantů. Když nám ale někdo ublíží, ze všeho nejvíc si my lidé přejeme, aby dotyčný trpěl – a aby pochopil, že trpí kvůli tomu, co nám provedl.2

To však nepřináší žádný hmotný zisk. Utrpením druhého se nenasytíme, nezbohatneme ani neošatíme. Z čistě ekonomického hlediska je i jeden bramborový lupínek hodnotnější a objetí nebo procházka parkem příjemnější. A kdo by si raději nehrál se štěňátky? Pomsta s sebou navíc nese obrovská rizika a náklady. Naše odplata vůči druhým mívá často za následek stejnou, nebo i horší odplatu vůči nám. A po vykonání pomsty se mnohdy cítíme hůř, přesto chceme víc, protože se nám hlavou stále honí myšlenky na viníka a vlastní bolest i nechtěné pocity hněvu, úzkosti, viny, hanby a trýzně.3 Proč bychom tedy ve své ublíženosti mezi tolika úžasnými věcmi v našem široširém světě volili něco tak bezcenného, nepříjemného a nákladného, jako je utrpení jiného člověka?

Vzhledem k tomu, co vše je v sázce, je s podivem, že vědci až donedávna věnovali pomstě jen mizivou pozornost a objasnění tohoto vnitřního démona přenechávali

básníkům, dramatikům a prorokům.4 Touha po pomstě je znakem prakticky všech tradičních i současných společností po celém světě.5 Prožívají ji jak lidé, tak nečlověčí primáti, dokonce už i batolata.6 Evoluční psychologové se domnívají, že touha po pomstě se patrně vyvinula již v pleistocénu (v poslední době ledové) před více než jedenácti tisíci lety.7 Někteří vědci tvrdí, že pomsta je v našich mozcích zakořeněná tak pevně, že bychom měli větší šanci změnit samotný svět než bránit lidem v touze po odplatě.8

Co když je ale dychtění po pomstě jak součástí naší genetické výbavy, tak neuroplastickým mozkově-biologickým procesem čili výsledkem změn, které se v našich mozcích odehrávají v reakci na vnitřní i vnější události, a tudíž podléhá lidské vůli a sebeovládání? Co kdybychom tento mozkově-biologický proces podrobili mikroskopickému zkoumání, jako to děláme u jiných stavů způsobujících lidské utrpení, zjistili, jak a proč funguje, a vyvinuli strategie, které nám pomůžou přemoct, nebo dokonce zarazit touhu po pomstě vůči lidem, kteří nám ublížili?

Aby bylo jasno, nehovořím tu o sebeobraně. To je nezbytný sebezáchovný pud, který v sobě máme všichni, nutkání chránit sebe a druhé třeba i smrtící silou, když čelíme bezprostřední hrozbě vážného ublížení na zdraví či smrti. Tento instinkt potřebujeme k přežití. Nemluvím ani o sociopatech nebo psychopatech, kteří mají abnormální mozkovou strukturu, postrádají empatii a představují necelá 4 procenta lidské populace. 9 Většina vrahů nejsou psychopati ani sociopati, jsou to jinak normální lidé, kteří kvůli nějakému pocitu křivdy učiní osudové rozhodnutí zabít.10

V knize, kterou právě držíte v rukou, píšu o této skupině: o nás ostatních, kteří si někdy připadáme ukřivděně a chceme se pomstít za minulá bezpráví – s odstupem minut, týdnů, měsíců, nebo dokonce let, kdy už nehrozí bezprostřední nebezpečí.11 Myšlenky na bolest a traumata ukrytá ve vzpomínkách probouzejí touhu po pomstě, která mění oběti v pachatele.12 Přínosy vědeckého pochopení a ovládnutí tohoto procesu by byly nezměrné. Otupením touhy po pomstě u sebe i druhých lze totiž snížit míru utrpení a násilí v osobním životě i v okolním světě.

REVOLUCE VE VNÍMÁNÍ POMSTY

Tato kniha líčí pozoruhodný a dosud neznámý příběh nedávných vědeckých objevů, které povedou k revoluční změně ve vnímání pomsty. A klíč leží právě v oné touze. Studie z oblasti kriminalistiky, zdravotnictví a behaviorální vědy z celého světa potvrzují, že lidé, kteří ubližují druhým, nebo dokonce zabíjejí, téměř vždy jednají na základě osobního pocitu křivdy – oprávněného nebo zdánlivého dojmu, že je v minulosti někdo poškodil, zradil, ponížil, zostudil či šikanoval.13 Nedávné neurovědecké studie procesů v mozcích lidí trpících pocitem křivdy vedly k mrazivému objevu, že dochází k aktivaci nervových center odměny a touhy jako u závislosti. 14

Ukazuje se, že mozek bažící po pomstě vypadá stejně jako mozek pod vlivem drog. Pocity křivdy podněcují mozek k touze po pomstě podobně jako stres a úzkost nebo

pohled na drogové „nádobíčko“ či místa, kde se drogy užívají, pobízejí mozek závislých k touze po narkotikách. Adiktologové tento typ učení závislého na podnětech popisují jako součást mozkového systému samoregulace protikladných procesů, který udržuje rovnováhu mezi potěšením (pohodou) a bolestí (stresem) a je zčásti zprostředkován uvolňováním neurotransmiteru dopaminu.15

Pokud nám někdo ubližuje či křivdí, případně zažíváme-li hněv, znechucení, pocit viny či studu, je to trýznivé a v mozku dochází k aktivaci neuronové „sítě bolesti“ –konkrétně mozkové struktury zvané přední insula.16 Pomsta, nebo i pouhé snění o ní, přináší uspokojení, uvolňuje dopamin a aktivuje mozkové centrum potěšení a odměny, kam patří zejména nucleus accumbens, dorzální striatum a ventrální tegmentální oblast.17 To vyvolává příjemné pocity, které dočasně překrývají bolest a obnovují rovnováhu.18 Ale pouze na chvíli. Stejně jako u drog a alkoholu účinky rychle odeznívají a téměř vždy vedou k větší bolesti a utrpení. Jenže mozkové obvody odměny se soustřeďují pouze na okamžité uspokojení, nikoli na pozdější důsledky.19

To je úkol prefrontální mozkové kůry, která zodpovídá za kognitivní kontrolu, seberegulaci a exekutivní funkce.20 Při závislosti se procesy prefrontální kontroly naruší a centrum odměny se zcela vymkne z rukou.21 Když se touha po pomstě stane nutkavou a navzdory negativním důsledkům už ji nelze ovládat, nabývá rysů závislosti.22

Ačkoli vědci až donedávna nepovažovali pomstu za návykový proces,23 básníci, dramatici a proroci se nám to snaží sdělit již tisíce let. Homér ve své Odysseji už v 8. století

před naším letopočtem varuje před nebezpečím nutkavé touhy po pomstě na příběhu krále Odyssea, který po návratu domů z trojské války nachází manželku Penelopu ve společnosti více než stovky nápadníků – v touze po odplatě všechny pozabíjí, čímž spustí koloběh pomsty, který lze zastavit pouze zásahem bohů.24 V 5. století před naším letopočtem dosáhli starořečtí dramatici Sofoklés, Aischylos a Euripidés nesmrtelné slávy díky tragédiím jako Antigona, Oidipus Rex, Agamemnón či Médea, v nichž upozorňují obecenstvo na rizika nutkavé touhy po pomstě. I kniha Genesis, nejstarší část hebrejské bible, kterou údajně napsal sám prorok Mojžíš, varuje lidstvo před nebezpečím nutkavé touhy po odplatě archetypálními příběhy o Kainovi, jenž ze msty zabil bratra Ábela, a o božím trestu v podobě vyhubení lidstva za potopy světa.

Všichni jsme už někdy pocítili touhu ztrestat ty, kteří porušují společenské normy nebo s námi nejednají hezky.

Většina z nás tato nutkání ovládne, snad si jen krátce představíme, jak nádherné ukrutnosti bychom druhým s chutí provedli, načež veškeré požitkářské touhy potlačíme, posuneme se v životě dál a utrpěná příkoří ponecháme tam, kam patří, tedy v minulosti.25 Ne každý to ale dovede, ne všechny křivdy jsou stejné nebo stejně prožívané a ne vždy dokážeme touhu po pomstě ovládnout. Dějiny lidstva překypují děsivými příklady nutkavé touhy po odplatě, počínaje krutostmi mezilidského násilí přes všemožné kmenové, skupinové i národnostní konflikty a konče povstáními, vzpourami, rebeliemi a občanskými i světovými válkami, které si vyžádaly miliony mrtvých.

Závislost na pomstě má celou řadu podob a rozhodně ne všechny jsou násilné, vlastně většina z nich taková není. Po odplatě můžou prahnout ukřivděné děti, které nutkavě rozesílají zlé esemesky, i stejně ublížené děti, které jim odepisují. Posedlí pomstou můžou být také fanatičtí sportovní fanoušci, kteří se chtějí revanšovat soupeřícím týmům, zapálení filmoví nadšenci, kteří fandí superhrdinovi, aby porazil padoucha, anebo zanícení hráči počítačových her, kteří zabíjejí nepřátele v akčních střílečkách. Závislost na pomstě můžou vykazovat zhrzení milenci, kteří jeden druhého ponižují a napadají, politici, kteří se navzájem osočují a znevažují, naštvaní sousedi, kteří si přes plot házejí na pažit posekanou trávu, agresivní řidiči, kteří nebezpečně předjíždějí ty neohleduplné, zákazníci, kteří nadávají nevšímavým číšníkům, nebo naštvaní zaměstnanci, kteří záměrně narušují klid na pracovišti. Závislý na pomstě může být kdokoli: babičky, dědečkové, kamarádi, pseudokamarádi, policisté, zloději, prokurátoři, soudci, ředitelé, dozorci, vězňové, vojáci, voliči, duchovní, věřící, nevěřící, zdravotní sestry, lékaři, pacienti, účetní, makléři, kuchařky, umělci, hudebníci, liberálové, konzervativci, fašisté, komunisté, rasisté, extremisté, menšiny, většiny… seznam je nekonečný. Podstatné je, že za určitých okolností může silnou touhu po pomstě zakusit téměř kdokoli. A když tato touha zesílí natolik, že ji ani navzdory negativním důsledkům jejího uspokojení nelze ovládnout, dokáže změnit zcela normální, mírumilovné lidi v pachatele nečekaných a nepředstavitelných projevů psychického i fyzického násilí. Společným jmenovatelem jedinců, kteří páchají násilné činy, není

vyšinutost ani zlomyslnost, nýbrž pocit, ať už skutečný, či domnělý, že jim někdo ublížil nebo uškodil. Všichni bez výjimky trpí a všichni touží po tom jediném, čím se toto utrpení rozptýlí a co jim mozek našeptává – po bolesti těch, kteří jim (nebo jejich zástupcům) ublížili. Je to otázka mozkové biologie.

Tato kniha zevrubně zkoumá překvapivé poznatky nové neurovědy o povaze pomsty, pomáhající pochopit zdánlivě nesmyslnou krutost a násilí, jež na sobě lidé páchají. Jelikož je pomsta úkazem odvěkým, univerzálním a spojeným s mnoha projevy chování člověka, s jeho vztahy, hodnotami a institucemi, zabrousíme rovněž do oblasti lidských dějin, práva, psychologie, filozofie, politiky a náboženství. Přitom vyzpovídáme přední výzkumníky, kteří v neurovědě o povaze pomsty učinili průlomové objevy, odsouzeného vraha, který se i z vězeňské cely pokoušel pomáhat druhým překonávat závislost na pomstě, bývalého zastánce nadřazenosti bílé rasy, který zasvětil život snaze pomáhat násilným extremistům přemoct závislost na pomstě a vrátit se k životu v míru, mediálního magnáta, který uznává, že zábavní průmysl i díky touze lidí po pomstě prodává vstupenky, světově uznávanou psychiatričku, která se stejně jako já domnívá, že vzhledem k letitým dokladům nezvladatelně mstivého chování trpí Donald Trump závislostí na pomstě, dále otce zavražděného dítěte, který udělal nepředstavitelnou věc a vrahům odpustil, a také inspirativního vůdce bývalých gangsterů, kteří se s nasazením vlastního života snaží učinit přítrž násilným mstám ve velkoměstských čtvrtích. Přiblížíme si rovněž postoje několika lidí řadících se

k nejděsivějším postavám moderní doby – masových vrahů a tyranů, kteří ve svých manifestech, dopisech, rozhovorech a proslovech demonstrují propad do závislosti na pomstě a předávají nám jasná varovná poselství, která na vlastní nebezpečí přehlížíme.

Především se ale zaměříme na to, jak může pochopení pomsty coby návykového procesu pomoct jednotlivcům i skupinám ovládnout touhu ublížit lidem, kteří ublížili nám, a chránit sebe i blízké před možnou újmou. Dozvíme se, že v hlavě každého člověka existuje soudní síň, kde soudíme, usvědčujeme, odsuzujeme a trestáme ty, kteří nám uškodili, a kde se v závěru těchto procesů rozhodujeme, zda tresty vykonáme v reálném světě, tady a teď. Dozvíme se, jak naše návyková mozková biologie mění tyto procesy v samozvané soudy, ale také zjistíme, že můžeme znovu získat nad věcmi vládu, když uzpůsobíme a rozvineme strategie, které se osvědčily při prevenci a léčbě jiných projevů návykového chování. A protože opakem pomsty je odpuštění, které hraje důležitou roli při léčbě všech závislostí, podíváme se i na to, co nám neurověda říká o odpuštění a jeho významnou úlohu při zotavování z traumatu, zmírňování bolesti, eliminaci nebezpečných tužeb po pomstě a obnově pohody a štěstí v našich osobních životech, a dokonce i mezi národy.

Než se ale k tomu všemu dostaneme, musím se k něčemu přiznat. I já se léčím ze závislosti na pomstě. S dovolením vám přiblížím příběh o tom, jak jsem se z normálního puberťáka bez sklonů k násilí málem stal vrahem, který z touhy po odplatě postřílel několik lidí. Poté jsem

byl právníkem řešícím případy pomsty, který se ocitl téměř na pokraji sebevraždy, a nakonec výzkumníkem na Lékařské fakultě Yaleovy univerzity, jenž se věnuje problematice msty a násilí, snaží se prokázat existenci nejzhoubnější závislosti, o níž nikdo nikdy neslyšel, a hledá na ni lék.

ZPOVĚĎ ČLOVĚKA ZÁVISLÉHO NA POMSTĚ

Vyrůstal jsem na malé farmě ve střední Pensylvánii, ale naši nebyli skuteční farmáři. Měli jsme pár kusů anguského skotu i několik prasat a slepic, ale táta byl pojišťovací agent a máma žena v domácnosti, takže jsme se zemědělstvím neživili. Kvůli tomu námi pohrdaly děti ze sousedních statků, jejichž otcové byli opravdoví farmáři. Můj táta vstával kolem deváté ráno a v deset už seděl v nablýskaných polobotkách a obleku v kanceláři ve městě. Jejich tátové vstávali ve čtyři a v pět už v zablácených holínkách a montérkách od hnoje dojili krávy.

Dělal jsem, co jsem mohl, abych si získal jejich přízeň. Přihlásil jsem se do zemědělských kurzů, vstoupil do spolku mladých farmářů, poslouchal country a nosil stejný typ westernových džínsů, pracovních bot a kšiltovek jako oni. Nezabralo to. Žila tam spousta farmářských synků, ale žádný z nich nebyl jako já. Začali mě šikanovat, nejdřív slovně, pak i fyzicky. Trvalo to celou střední školu. Jejich revírem byl autobus, šatna a chodby při přechodu z hodiny na hodinu. Počátkem osmdesátých let ještě neexistovaly žádné

programy proti šikaně, aspoň ne u nás na škole. Kdo byl slabší a úplně sám, naučil se přeskakovat nastavené nohy a uhýbat švihajícím pěstem.

Jednou v noci, když mi bylo asi sedmnáct, nás s rodiči a bratrem probudil výstřel. Vyskočili jsme z postelí a utíkali k oknům. Poznal jsem pick-up, který ujížděl pryč. Patřil jednomu z kluků, co mě šikanovali. Obešli jsme dům, a když jsme nezpozorovali žádné škody, šli jsme zase spát.

Každé ráno ještě před školou jsem měl za úkol jít do stodoly nakrmit krávy, prasata a našeho loveckého psa, roztomilou fenečku bígla, kterou jsme pojmenovali Paula. Když jsem toho rána obcházel hospodářství, našel jsem Paulu ležet v jejím kotci v tratolišti krve s dírou od kulky v hlavě.

Ano, vřelo ve mně spoustu emocí. Hlavně bolest a vztek. Proč zabili nevinného pejska? Protože nejsme opravdoví farmáři? Protože si z jejich ústrků nic nedělám? Nikdy jsem jim nic neprovedl. Celou věc jsme nahlásili státní policii, ale jak říkám, stalo se to na pensylvánském venkově počátkem osmdesátých let. Policie nehnula prstem. A stejně tak nehnul prstem ani táta, protože ho částečně živil prodej pojistek farmářům, a navíc chtěl, abych si svoje záležitosti řešil sám. Jenže jak takovou záležitost vyřešit? Vzplál ve mně pocit bezpráví. O zbytek už se postarala evoluce.

Asi za dva týdny jsem byl pozdě v noci sám doma a zaslechl jsem, jak před naším domem znovu zastavilo auto. Po chvíli vyšlehl záblesk a ozvala se rána. Běžel jsem k oknu. Vyhodili nám do povětří poštovní schránku. Z mračna prachu se vynořil tentýž pick-up. Nejenže výbuch odmrštil

rozervanou schránku do kukuřičného pole, ale odpálil ve mně i poslední zbytky sebeovládání. Rozhořela se ve mně touha po pomstě. Obrovská. Jelikož jsme žili na venkově a jezdili lovit, měli jsme spoustu zbraní. Z tátova nočního stolku jsem sebral nabitý revolver, skočil do mámina auta a vyrazil do noci – z plných plic jsem řval a nadával a po tvářích mi kanuly slzy vzteku.

Nakonec jsem je u stodoly na jedné z farem zahnal do úzkých. Byli tři nebo čtyři. Vylezli z auta a mžourali do mých světlometů, kdo že to v oblaku štěrku a prachu právě přisvištěl po dlouhé příjezdové cestě. Chvíli trvalo, než jsem je dohnal. Nikdy předtím jsem se jim nepostavil. Jelikož jsem přijel v mámině autě, možná si mysleli, že je to ona. Evidentně byli celí tumpachoví. A neozbrojení. Navíc netušili, že mám pistoli.

Bylo by to tak snadné a uspokojivé…

Popadl jsem zbraň ze sedadla spolujezdce a užuž otvíral dveře.

A vtom jako by mě něco osvítilo. Uviděl jsem vlastní budoucnost a pochopil, že jestli je zabiju, zabiju tím i část sebe – možná úplně celého. Uvědomil jsem si, že jsem dobrý člověk vychovaný dobrými lidmi a že se vážně nechci stát vrahem. Chtěl jsem jenom, aby pominula ta bolest. Měl jsem pro co žít – snad pro důstojnost a sebeúctu, o které mě málem připravili. V tu chvíli mi došlo, že daň za pomstu, po níž toužím, je vyšší, než jsem ochoten zaplatit. A tohle stačilo, abych dveře zase zabouchl, položil zbraň zpátky na sedadlo vedle sebe a odjel domů. Celý vyděšený. Chybělo jen pár vteřin, abych postřílel několik lidí.

Že jsem to nedotáhl do konce, mi přišlo zbabělé. Jako bych neměl odvahu. Jako bych si neuměl vyřešit svoje problémy a nenaplnil zákon vepsaný do DNA lidstva, který velí druhé ztrestat, když vám ublíží. Po čase jsem to skousl.

A z nějakého důvodu, který nedokážu úplně vysvětlit, mě ti kluci, které jsem tu noc nechal naživu, už dál neobtěžovali. Možná to i pro ně bylo varování.

Každý závislý člověk vám řekne, že je velký rozdíl ovládnout vlastní tužby jednou a mít je pod kontrolou dlouhodobě. Tu noc jsem svou touhu po pomstě ovládl, ale pod kontrolou jsem ji zdaleka neměl. Právě naopak teprve začínala sílit. Existuje spousta důvodů, proč si připadat ukřivděně nebo poníženě, a taky spoustu lidí, jejichž utrpení vám může zlepšit náladu. Pocítil jsem chuť na odplatu. Přišlo mi, že jen musím vymyslet, jak ji vykonat, aniž bych zaplatil příliš vysokou cenu.

A tehdy jsem připadl na myšlenku začít se mstou profesionálně živit. Místo abych se stal masovým vrahem, rozhodl jsem se stát právníkem. Právníci se totiž vlastně mstí, aniž by za to museli platit. Naopak dostávají královsky zaplaceno za to, že prodávají pomstu masám. A to mluvím o prvotřídní, ušlechtilé, státem posvěcené a justicí zosnované pomstě, známější pod značkou „spravedlnost“, bez podmínek i záznamu v trestním rejstříku. O legalizované pomstě. Právníci jsou v naší společnosti jediní lidé, kteří mají povolení pomstu předepisovat, vyrábět a prodávat. Připadalo mi, že by byl hřích takovou příležitost propást.

Ještě za studií práv na Pensylvánské univerzitě jsem absolvoval stáž na filadelfské okresní prokuratuře, a tam

jsem poprvé okusil, jaké to je trestat za úplatu druhé, když jsem pomáhal stíhat a zavírat násilné i nenásilné zločince.

Bylo to náramně příjemné. Po absolvování právnické fakulty jsem pracoval jako asistent federálního soudce, který odsuzoval zločince k přísným trestům ve federálních věznicích.

I to bylo moc příjemné. Po určitou dobu. Při pohledu na obžalované odváděné v poutech jsem občas zažíval krátké

okamžiky smutku a výčitek, ale vždycky jsem je zapudil. Vážně jsem zvažoval, že bych se stal řádným prokurátorem, bohužel však mají nízké platy. Jelikož jsem si vzal celou řadu studentských půjček, potřeboval jsem rychle vydělat peníze. Nastoupil jsem proto do významné filadelfské advokátní kanceláře jako odborník na občanské právo a začal klientům obstarávat plné kufry spravedlnosti. Vydělával jsem balík a ve velkém si bezplatně užíval sladkou chuť pomsty – aspoň jsem si myslel, že bezplatně.

Během deseti let závislost na pomstě skoro zničila nejen mě, ale i mou rodinu. Když jsem dopadl na dno, byl už ze mě maniakální tyran, stejný jako ti kluci, co mi zabili psa. I za sebemenší prohřešek jsem téměř každému hrozil odplatou – manželku a děti nevyjímaje. Žádná křivda nebyla dost malá, aby nezasluhovala odvetný úder. Každá dávka pomsty („spravedlnosti“) mi skýtala pocit vrcholného blaha, po němž přicházel nevyhnutelný propad a potřeba další dávky. Ani kladivo nemůže zatlouct hřebík, aniž by pocítilo náraz úderu, a já zakoušel navlas stejnou bolest, jakou jsem způsoboval.

Začal jsem nenávidět, čím se živím a kým jsem se stal. Pomsta však představovala snadnou pomoc, nástroj, který

mi ulevil, dokud jsem nezačal znovu trpět. Postihla mě profesní i psychologická krize. Mezitím jsem opustil několik advokátních firem a lukrativní příjem vyměnil za prakticky nulový. Zabředl jsem do depresí, a než jsem se nadál, seděl jsem sám v pokoji pro hosty a uvažoval o sebevraždě.

Právě tehdy jsem si začal klást otázku, jestli nejsem závislý – když mě přepadla touha pomstít se sám sobě. Daň za tuhle pomstu však naštěstí byla vyšší, než jakou jsem byl ochotný zaplatit.

Říká se, že prvním krokem k uzdravení je ochota přiznat si, že máte problém. Já věděl, že mám obrovský problém. Žízeň po pomstě mě už dvakrát skoro zabila. Jenže na rozdíl od alkoholu, drog a hazardu neexistují pro lidi dychtící po pomstě žádné rehabilitační programy nebo dvanáctikrokové odvykací plány. Vlastně jsem ani s jistotou nevěděl, jestli jsem závislý. Uvědomoval jsem si jen, že to připomíná nezvladatelnou posedlost a že jako posedlí působí i mnozí kolem mě. Patřila mezi ně řada klientů, kteří si mě najali, právníci protistrany, opájející se vzájemnými výpady, i další naprosto normální, průměrní lidé napříč společností, kteří vyváděli všemožné příšernosti, třeba že si navzájem škodili a stříleli po sobě, aby ukojili potřebu ublížit těm, kteří prve ublížili jim.

Uvědomil jsem si, že pokud se chci zachránit, musím to udělat sám. Jelikož jsem člověk duchovně založený, začal jsem stejně jako mnoho lidí bojujících se závislostí právě u sebe. Prostudoval jsem nauky hlavních světových náboženství o pomstě a odpuštění a zjistil, že jsou v rozporu, neboť skoro stejný počet náboženství i sekt pomstu odmítá

i podporuje. Tuto duchovně-právní cestu líčí moje první kniha Suing for Peace (Žaloba za mír), vydaná roku 2005.26 Mimo jiné obsahuje i mé rané poznatky o závislosti na pomstě a můj „dvanáctikrokový odvykací program“, nazvaný Nejustiční systém (NJS) – virtuální dramatizaci dění v soudní síni, kde lze bezpečně vyjádřit a překonat touhu po pomstě tím, že soudíme lidi, kteří nám ublížili, přičemž sami ztvárňujeme všechny role: oběť, žalobce, obžalovaného, soudce, porotu, ředitele věznice, a dokonce i soudce vlastního života. Nejustiční systém podrobněji rozeberu v 10. a 11. kapitole.

Takový byl začátek, který mi pomohl překonat závislost. Ve své druhé knize, románu The Trial of Fallen Angels (česky vyšlo jako Soud padlých andělů, pozn. překl.), vydaném roku 2012, jsem řešil, jak závislost na pomstě vypadá v těch nejextrémnějších podmínkách, jež jsem si dokázal představit: mladá právnička v posmrtném životě stíhá i hájí duše vrahů u posledního soudu.27

Při psaní těchto knih jsem tušil, že mám-li odhalit pravdu o tom, proč toužíme ubližovat lidem, kteří ublížili nám, a přijít na to, jak tomu zamezit, budu muset k celé problematice přistoupit vědecky a zaměřit se na mozkovou biologii – právě v mozku se totiž uchovávají vzpomínky na křivdy a traumata a utvářejí se tam touhy a motivace. A tak jsem se pustil do díla. Vyžádalo si to dvacet let tvrdé dřiny a neuvěřitelného štěstí i prostředků a poznatků více než šedesáti neurovědců a výzkumných psychologů z univerzit po celém světě, než jsem dospěl k vědeckému objevu závislosti na pomstě. Tato kniha líčí nečekaný příběh onoho

9788028412531

OBSAH

ZÁVĚR

ÚVOD REVOLUCE VE VNÍMANÍ POMSTY

REVOLUCE VE VNÍMÁNÍ POMSTY

ZPOVĚĎ ČLOVĚKA ZÁVISLÉHO NA POMSTĚ