PROLOG
Vykopat hrob je pořádná dřina. Bolí mě celé tělo. Svaly, o kterých by jeden netušil, že je vůbec má, úpí v agónii. Pokaždé když zvednu lopatu a naberu další hromádku hlíny, jako by mi do svalu za lopatkou zajel nůž. Člověk by myslel, že je to v těch místech jen samá kost, ale to je evidentně omyl. Pronikavě si uvědomuju každičké svalové vlákno v celém těle a všechna mě bolí. Příšerně. Dopřeju si krátkou pauzu a odložím lopatu, protože puchýře, které mi naskákaly na dlaních, potřebují trochu úlevy. Hřbetem předloktí si otřu pot z čela. Slunce už zapadlo a teplota klesla – soudě podle jinovatky na zemi – pod bod mrazu. Po prvních třiceti minutách se ale pocit chladu začal vytrácet – kabát leží stranou už skoro hodinu. Čím hlouběji pronikám, tím je kopání snazší. První vrstva hlíny se mi zdála skoro neprolomitelná, ale tehdy jsme tu ještě byli dva a mohli jsme si vzájemně pomáhat. Teď už zbývám jen já. Tedy já a ta mrtvola. Ta mi ale moc nepomůže. Zamžourám do té černé díry. Vypadá jako propast, ačkoli ve skutečnosti neměří o moc víc než šedesát centimetrů. Jak hluboko bude třeba kopat? Říká se, že zhruba metr osmdesát, nicméně předpokládám, že to platí jen pro oficiální hroby. Ne pro ty neoznačené někde
Profesorka_OK.indd 7
20.01.26 12:24