PROLOG DŘÍVE
TOM
Jsem beznadějně, bolestně, totálně a hloupě zamilovaný. Jmenuje se Daisy. Poprvé jsem se s ní potkal, když nám byly čtyři. Miluju tu holku od čtyř let – až takový jsem zoufalec. Spatřil jsem ji na hřišti, jak krmí kousky svého sendviče hladové veverky, a hlavou mi běželo jen to, že jsem ještě nikdy nepoznal živou bytost tak krásnou a laskavou jako Daisy Driscollová. Od toho okamžiku jsem byl ztracený. Dlouho jsem jí nedokázal říct, co cítím. Prostě to nešlo. Připadalo mi zcela vyloučené, že by tenhle zlatovlasý anděl se světle modrýma očima a pletí připomínající porcelán umyvadla v naší koupelně ke mně někdy mohl cítit desetinu toho co já k němu, takže ani nemělo smysl to zkoušet. Před časem se to ale změnilo. Nedávno mi Daisy dovolila, abych ji doprovázel ze školy domů. Když mám štěstí, smím ji držet za ruku a ona mě pak obdaří tajemným drobným úsměvem svých třešňově červených rtů, ze kterého se mi podlamují kolena. Začínám si myslet, že asi chce, abych ji políbil. Jenže se toho bojím. Mám strach, že kdybych se ji pokusil políbit, vrazila by mi facku. Mám strach, že kdybych jí prozradil, co skutečně cítím, soucitně by se na mě zadívala a řekla, že mé city neopětuje. Bojím se, že už by mi nikdy nedovolila, abych ji doprovázel domů.
Pritel_OK.indd 5
04.05.26 13:44