KAPITOLA 1
1989 Na těch lesích bylo něco špatně. Jinak to Kelsie popsat nedokázala. Prostě tam něco nebylo v pořádku. Zadívala se směrem, kterým odešel Trevor, a zaváhala, jestli má vyrazit za ním, nebo zůstat sedět vedle maličkého červeného stanu a čekat, až se vrátí. Koneckonců si šel jenom odskočit.
Kdyby přiznala, že má strach, vysmál by se jí, a tak raději prohrabala batoh a vytáhla roličku toaletního papíru, kterou si vypůjčila na toaletách na benzince třicet mil odsud. Objevila ji zamotanou ve sluchátkách svého walkmana, spočívajícího na ka zetách s vybranými písničkami, které jí Trevor nahrál ještě na Bostonské univerzitě.
Trevor byl vytáhlý student žurnalistiky s hřívou černých vlasů, které mu padaly do očí. Seznámili se na jednom večírku mimo univerzitu a zjistili, že sdílejí zálibu v progresivním rocku a deskových hrách. Ten první večer, který strávili v jeho pokoji na koleji, poslouchali Tubular Bells, hráli Stratego a pili laciné víno. Už tehdy si byla docela jistá, že je zamilovaná, ale počkala ještě dva měsíce, než mu to řekla.
Její rodiče ho nesnášeli. Otec, bankovní úředník, nedokázal překousnout výraz student žurnalistiky, a matka se pořád nepřenesla přes vlastní první manželství, uzavřené ještě na vysoké.
Trevor pro ně byl jen další flirt, o nic důležitější než kluk, který ji doprovázel na školní ples ve třetím ročníku na střední.
Trevorovi rodiče byli rozvedení a žili v cizině. On s nimi skoro nemluvil a Kelsie se k těm svým zakrátko začala chovat stejně. Když Trevor navrhl, že spolu o letních prázdninách podniknou dlouhou pěší túru v přírodě, bez váhání souhlasila. Aby ještě posílila nezávislost na rodičích, sdělila jim pouze, že o prázdninách domů nepřijede. Na telefonní vzkazy, které jí nechávali na koleji, už pak nereagovala. K čertu s nimi.
To bylo přede dvěma týdny a před tisícem mil. Když se Kelsie nyní dívala do modročerného lesa, hodně ji mrzelo, že raději nejela domů a nepokusila se rodiče přesvědčit, aby Trevora přijali.
Ten výlet byl zábavný, převážně. Ale několikrát už zažila, jak Trevor vybuchl vzteky, a pořád měla strach, že ona sama udělá něco, co ho přiměje obrátit oči v sloup a připomenout jí, jak mizivé jsou její zkušenosti s pěší turistikou a kempováním v přírodě.
„Trevore?“ zavolala a vyrazila po cestičce, po níž před chvílí zmizel.
Žádná odpověď.
„Máš toaleťák, miláčku? Přinesla jsem ti…“
Udělala deset kroků, ohlédla se, aby se ujistila, že pořád vidí stan, a pak popošla ještě o kousek dál.
Lesy přecházely ze dne do noci. Cvrčci cvrkali a nad hlavou jí přeletěl nějaký obrovský temný pták – snad sova? –, který se odněkud vracel nebo někam mířil.
Kelsie pořád naskakovala husí kůže při vzpomínce na túru v Appalačských horách, kde zahlédla na soumračné obloze obrovské hejno černých ptáků a ukázala je Trevorovi. Bylo jich tolik. Zděšeně sledovala, jak nad nimi to mračno přelétá.
„To jsou netopýři, kotě,“ vysvětlil jí Trevor.
„Netopýři?“
„Jo. Nejspíš je někde v okolí velká jeskyně.“
„Paráda,“ odpověděla a usilovně se snažila předstírat, že to myslí vážně. Tu noc vůbec nespala. Z každého zamihotání stínů na stěně stanu jí přeběhl mráz po zádech.
Ale ve srovnání s tímhle to nic nebylo.
Došla k místu, kde Trevor zmizel. Padlé kmeny ve tvaru V tam
tvořily přirozenou bariéru, za níž se dokonce i ona cítila celkem bezpečně.
Jenže on tam nebyl.
Že by to vzal zpátky jinudy?
Už se napůl obrátila, když si všimla světlé kůže jeho pohorky. Přiklekla a zvedla ji.
Bota byla zaklíněná pod kořenem, jako by Trevor zakopl a smekla se mu z nohy. Jenže on tam neležel. Byl pryč.
„Trevore?“ zavolala šeptem. Příliš se bála, aby dokázala zvýšit hlas.
Tma mezi stromy houstla, světlo se vytrácelo. Kelsie se rozhodla, že se vrátí ke stanu, a zoufale se snažila věřit, že tam na ni Trevor s úsměvem čeká. Sebrala botu a vydala se zpátky k tábořišti.
Když nemohla stan najít, na okamžik zpanikařila, ale jakmile se dostala blíž, rozeznala v soumračném šeru červenou látku.
Po jejím příteli však pořád nebylo nikde ani stopy.
„Miláčku?“ zavolala.
Jednou si z ní takhle vystřelil a ona mu tu noc odepřela sex, aby se pomstila. Byla si celkem jistá, že to pochopil, ale stejně doufala, že je to zase něco podobného.
Položila botu před stan a váhala, jestli má jít čekat dovnitř, nebo se pokusit rozdělat oheň.
Zapálím oheň, rozhodla se.
Teprve když přiklekla k malému kruhu z kamenů, aby zapálila suché listí, všimla si pařezu, který tam předtím nebyl. Byl černý jako noc a vysoký tak k pasu; tyčil se mezi dvěma jehličnany v místě, o němž by přísahala, že bylo ještě před chvilkou prázdné.
V plicích jí zamrzl dech, rychle se rozhlédla nalevo a pak napravo, aby se ujistila, že se nespletla. Když se pohledem vrátila k pařezu, byl pryč.
Lesy se hýbaly.
Zaznamenala prudký pohyb, jako by na ni dopadl stín.
Vzápětí ležela na zádech a zamrzlý dech jí v plicích drtila strašlivá váha čehosi, co jí stálo na hrudi.
Pod prsty cítila hustou drsnou srst, jako žíně v matčiných malířských štětcích. Žluklý měděný pach.
Uviděla záblesk drápů, ale nechápala, co se děje, dokud o pár vteřin později neucítila, jak jí na chladnou kůži břicha stéká vlastní teplá krev.
Trevor říkal, že ve zdejších lesích žijí medvědi a pumy. Kelsie netušila, co to na ni zaútočilo. Když tam ochromená krvácela, uvědomovala si pouze, že nikdy neslyšela o zvířeti, které vás zraní a pak tam jenom sedí a dívá se, jak umíráte.
KAPITOLA 2
Automat na led
Muž vědy by neměl mít žádné tužby, žádné náklonnosti, pouhé srdce z kamene.
– Charles Darwin
Červená a modrá světla policejních vozů se odrážejí od oprýskaných chromových písmen hlásajících: LED. Stojím venku před motelem u prodejních automatů, v ruce držím plastovou misku a jsem pohroužený v myšlenkách. Odkud berou vodu do toho automatu na led? Z místního pramene? Je filtrovaná? Zůstává v nějaké vnitřní nádržce delší dobu, než ji strojek zmrazí do ledových kostek?
Zrovna nedávno jsem četl studii popisující novou bakterii, objevenou hluboko v ledových jeskyních. Vyvinula se od fotosyntézy k chemosyntéze – doslova se živí kamením, aby přežila. Uhlíkem, který se používá ve většině filtrů, by se dokázala prokousat jako zmrzlinou.
Zatím se neprojevilo, že by byla škodlivá pro lidi… Což mě vede k úvaze, jestli by se nedala použít k rozpouštění nahromaděných minerálů v ledvinových kamenech. Tolik otázek…
Tolik otázek… Přímo za mnou prudce zabrzdí auto, ale já skřípění pneumatik zprvu skoro nevnímám. Když se ohlédnu, zjis -
tím, že je to obrněný vůz a parkoviště zaplnilo půl tuctu policejních automobilů. Za každým se schovávají dva zástupci šerifa s vytaženými pistolemi a puškami přiloženými k ramenům. Všechny oči i zbraně míří na pokoje na druhé straně parkoviště.
„K zemi,“ zašeptá někdo chraptivě.
Za dvířky u řidiče Fordu Bronco, který zastavil vedle mě, se krčí muž v černých kalhotách, jemuž zpod neprůstřelné vesty vykukuje kravata. Všimnu si, že má na krku pověšený odznak, ale zbraň netasil.
Gestem mě zahání. „Vraťte se do svého pokoje.“
Všechno se to odehrává zpomaleně, ale já nedokážu udělat ani krok. A tak se jen přikrčím za jeho zadním nárazníkem a dívám se.
Z obrněného vozu vyskočí čtyři muži v černé zásahové výstroji, s obličeji zakrytými kovovými maskami, a vyrazí k řadě pokojů naproti nám. Jeden z nich nese tlustý kovový váleček.
Udeří s ním do zámku a dveře se rozletí. Zbraně namíří dovnitř a dva muži vběhnou do pokoje, zatímco druzí dva je kryjí.
Napjaté ticho.
Zevnitř někdo zakřičí: „Čisto!“
Jeden člen zásahové jednotky vyjde ven, rukou dá nějaký signál a zároveň vrtí hlavou.
Vzápětí se objeví ostatní ozbrojenci a pustí dovnitř tři zástupce šerifa následované vysokou ženou v saku a kovbojském klobouku. Má pleť opálenou tak, že připomíná vydělanou kůži, s vráskami od smíchu kolem očí i úst, které jsou vidět i přes celé parkoviště.
Nakoukne do pokoje, pak se vrátí na parkoviště a rozhlédne se po autech. Na jedno ukáže a její zástupce začne diktovat registrační značku do vysílačky. Všichni mlčí, zatímco se jeho hlas nese přes parkoviště.
Muž, který mě vybízel, ať jdu zpátky, se uvolní a za dvířky se narovná. Ve zpětném zrcátku si všimne mého odrazu a prudce se ke mně otočí. „Neříkal jsem vám, ať se vrátíte do svého pokoje?“
„Já… nemůžu.“ Podívám se na zástupce šerifa u dveří. „Myslím, že by mě tam asi nepustili.“
Chvilku trvá, než mu to dojde. Já pořád zpracovávám, co se právě stalo.
„Doprdele práce.“ Přimhouří oči. „Vy jste doktor Cray?“
„Ano… Theo Cray. Co se to tady děje?“
Dotkne se boku, kde má pistoli. Nevytáhne ji, ale dlaň drží na rukojeti.
Potom na mě promluví tlumeným, klidným hlasem. „Pane doktore, mohl bych vás požádat, z ohledu na vaše vlastní bezpečí, abyste odložil tu misku na led a zvedl ruce do vzduchu tak, abych na ně viděl?“
Nepřemýšlím. Pouze se řídím jeho pokyny.
„A mohl byste si teď kleknout?“
Mám na sobě šortky, takže se mi štěrk zarývá do kolen, ale jsem příliš šokovaný, abych dokázal vnímat bolest.
Přejde ke mně a ruku pořád drží na pistoli. „Postavím se za vás, abych se ujistil, že nemáte zbraň.“ Koutkem oka ho pozoruju. Volnou ruku přesune k druhému boku. „Můžu vám nasadit pouta, z ohledu na moje bezpečí?“
„Dobře.“ Má zbraň. Nejsem si jistý, jestli bych vůbec mohl říct ne. Příliš se bojím zeptat, proč cítí potřebu mě spoutat.
Jakmile mi rychle, ale nikoli hrubě zacvakne na zápěstích studené kovové náramky, zeptá se: „Můžu vám nadzvednout košili?“
„Jistě,“ odpovím mdle.
Ucítím na zpocených zádech chladný montanský vzduch.
„Teď vám prohmatám kapsy.“
„Dobře.“
Položí mi ruku na rameno a tlačí mě k zemi, zatímco mi prosahává obě kapsy. „Co v nich máte?“
Zpanikařím a v hlavě mám najednou prázdno. „Ehm… klíč od pokoje. Peněženku. Ehm… telefon.“
„Ještě něco?“
Chvilku přemýšlím, protože se bojím, abych neodpověděl špatně. „Ehm… skládací nůž, Leatherman.“
Ucítím pach latexu – nasazuje si rukavice. „Můžu vám ty předměty vyndat z kapes?“
„Ano. Ano… jistě.“
Když se tohle odehrává ve filmu, je kolem toho obvykle spousta křiku. Tento muž však se mnou mluví jako lékař. Ani na okamžik nezvýší hlas. Nevyhrožuje mi.
Vytahá mi všechny věci z kapes a odloží je na zem o kousek dál. Blízko, ale mimo můj dosah.
„Potřebuju, abyste tu chvilku počkal, než se to vyjasní.“
„Co se má vyjasnit?“
Neodpoví. Místo toho si strčí prsty do úst a pronikavě hvízdne. Žena v kovbojském klobouku se po zvuku ohlédne.
Zaostří na mě. „Cray?“ křikne.
Muž přikývne. Já tupě přikývnu taky.
Do téhle chvíle se všechno odehrávalo v matoucím klidu, jako lékařské vyšetření. Nyní se věci rozběhnou na plné obrátky, neboť veškerá energie a pozornost zaměřená na můj motelový pokoj se nyní obrátí ke mně, jako hlaveň děla.
Cítím, jak se na mě upírají tucty očí.
Některé rozzlobené.
Zkoumají mě. Soudí.
Nemám nejmenší tušení proč.
„Co se děje?“ zeptám se znovu.
Žena v kovbojském klobouku přejde ráznou chůzí k nám. Dívá se na mě jako na laboratorní vzorek a nahání mi strach. Zaznamenám, že má u pasu pověšený nůž.
„Pokusil se utéct?“ zeptá se s nepatrným místním přízvukem a pořád se mi přitom dívá do očí.
„Velmi ochotně spolupracoval.“
„Dobře. Pane doktore, pokud budete spolupracovat i nadále, tohle všechno rychle skončí.“
Na způsobu, jakým to vyslovila, není vůbec nic uklidňujícího.
KAPITOLA 3
Vzorek
Jsem vědec. Pozoruju. Analyzuju. Vytvářím si hypotézy. Ověřuju je. Možná jsem inteligentní, ale nikdy nežiju úplně přítomným okamžikem.
Jako kluk zažraný do komiksů jsem chtěl být Batman, Temný rytíř, ale nejvíc společného jsem toho měl vždycky s Watcherem, Pozorovatelem, holohlavou bytostí v tóze, která se objevovala v marvelovských komiksech a prostě… pozorovala.
A v tuhle chvíli pozoruju svůj život jako stoupající a klesající graf sekvence čísel na svém počítači a hledám korelaci.
Detektiv Glenn, muž, který mě u motelu sebral, sedí naproti mně. Vedeme naprosto obyčejný rozhovor. Vyhýbáme se otázkám, které jsou nabíledni, jako například proč mám na rukou igelitové sáčky.
Nemyslím, že bych byl v pravém slova smyslu zatčený. Pokud si vzpomínám, s tímhle vším jsem souhlasil. Nikoli naráz, ale postupně. Právě tohle mají nejspíš policajti na mysli, když říkají, že někoho zadrželi, aby ho vyslechli. Jakmile mě Glenn posadil ke stolu v zasedačce, sundal mi želízka, ale sáčky pořád zůstaly přilepené k zápěstím. Je zjevné, že se ze mě stal vzorek.
Glennovo vystupování je tak mírné a odzbrojující, až chvilkami zapomínám, jak jsem se sem dostal. Cesta v poutech na zadním sedadle policejního vozu. Zbraně, které na mě mířily.
Rozzlobené, znechucené pohledy, pro něž nemám žádné vysvětlení.
Prohlížím si Glenna, zatímco on pozoruje mě mezi zdvořilými poznámkami o montanském počasí a texaských zimách. Má řídnoucí světlé vlasy a ostražité šedé oči ve ztrhané tváři, s níž připomíná stárnoucího baseballového nadhazovače, který se snaží odhadnout, jak pálkař zareaguje na jeho další nadhoz. Ačkoli má skotské příjmení, jeho rysy působí dost holandsky.
Znovu se zkusím zeptat, o co vlastně jde. Odpoví mi jenom: „K tomu se dostaneme. Nejprve si musíme vyjasnit nějaké věci.“
Nabídnu, že vyjasním, cokoli půjde, hned teď, ale odmítne a tváří se, že ho vůbec nezajímá, co bych mohl říct. Ovšem vzhledem k tomu, že do mého pokoje v motelu vtrhly dva tucty ozbrojených členů bezpečnostních složek, a vzhledem k momentálnímu stavu mých rukou a nohou bych si troufal hádat, že o mě mají velký zájem.
Na dveře zasedačky zaklepe tmavovlasá žena v laboratorním plášti. Glenn na ni mávne, ať jde dál.
Žena položí na stůl skříňku s nástroji a pak si přes ústa a nos nasadí roušku. „Je to zapnuté?“ zeptá se a ukáže na videokameru v rohu, které jsem si až dosud nevšiml.
„Ano,“ odpoví Glenn.
„Tak dobrá.“ Žena se obrátí ke mně a sundá mi sáčky z rukou.
Ty sáčky tam zjevně byly, aby ochránily důkazy z doby, kdy mě… zadrželi, až doteď. Jenže důkazy čeho?
„Pane Crayi, teď odeberu nějaké vzorky.“ Mluví hlasitě. Nejspíš proto, aby ji zachytily mikrofony. Prozkoumá moje nehty a ukáže je Glennovi.
Ten se nakloní blíž a prohlíží si kůžičku kolem nehtů. „Máte je ostříhané hodně nakrátko. Proč?“
„Chytridiomykóza,“ vysvětlím.
„Chyt-?“ rychle se vzdá snahy to vyslovit. „Co to je? Nemoc?“
„Ano. Plísňové onemocnění.“
Žena pustí moji ruku. „Je to nakažlivé?“
„Ano,“ odpovím, překvapený její reakcí. „Pokud jste obojži-
velník. Já ji nemám. Aspoň se domnívám, že nejsem přenašeč. Ale trávím hodně času zkoumáním žab v různých prostředích. Musím si dávat pozor, abych ji nešířil.“
Glenn si udělá poznámku do bloku. „To také vysvětluje, proč jste si pohorky koupil teprve před třemi dny?“
Neptám se, jak to ví. „Ano. To, co nemůžu sterilizovat, zničím a pořídím si nové. Možná je to přehnaná opatrnost, ale někteří lidé se domnívají, že klesající počty obojživelníků můžou být způsobeny tím, že výzkumníci chorobu nevědomky roznášejí.“
„Takže hodně cestujete?“ zeptá se Glenn.
„Neustále.“ Neříkám toho příliš?
„A zkoumáte žáby?“
„Někdy…“ Nejsem si jistý, kolik mu toho mám povědět. Zatím se nezdá, že by ho to moc zajímalo, ale to může být jen trik, jak mě přimět k řeči.
Glenn vytáhne z desek jednu složku a zalistuje výjezdy z počítače. Snažím se necivět moc nápadně, ale vidím skrz papír.
Jsou to informace o mně, stažené z internetu – oficiální stránky fakulty, vědecké články, rozhovory.
Žena v laboratorním plášti mi tenkou špejlí s vatičkou projíždí pod nehty. Dělá to velmi jemně. Překvapilo mě, že neví, co je chytridiomykóza, ale nejspíš by mě to překvapovat nemělo. Ačkoli je oblečená jako vědkyně, je to jen technička specializovaná na sbírání forenzních důkazů, nikoli na jejich zkoumání.
Glenn obrátí několik stránek a pak ke mně zmateně vzhlédne. „Bioinformatika? Vy jste biolog?“
„Ne úplně přesně. Můj obor je na pomezí informatiky a biologie.“
Ačkoli se Glenn snaží, aby jeho otázky zněly obecně a neznale, dokážu poznat, že je inteligentní a naslouchá tomu, co říkám, i tomu, co neříkám. Jelikož nemám tušení, kam tím směřuje, odpovídám vážně.
„Používáme nástroje počítačové vědy a uplatňujeme je na biologii. Hlavně na genetiku. Například taková DNA. Je tak složitá, že na její pochopení potřebujete počítače.“
Přikývne. „Takže jste něco jako genetik?“
„Ne. Občas studuju DNA, ale není to moje specializace. Momentálně se zabývám fenotypovou plasticitou.“
Podívá se na techničku, ta zavrtí hlavou, a on pak pohlédne na mě s povytaženým obočím. „Odvážím se hádat, že to asi nemá nic společného s plasty.“
„To ne.“ Sáhnu po vysvětlení, které používám na večírcích, a znovu si uvědomím, jak hrozně nerad popisuju svoji práci laikům. „Dělal jste na střední škole nějaký sport?“
„Fotbal.“
„Musel jste kvůli tomu nabrat svalovou hmotu?“
„Deset kilo svalů, které bych moc rád pořád měl.“ Rozpačitě se na techničku usměje.
Mám podezření, že když zrovna nevyslýchají podezřelé a nehledají pod jejich nehty usvědčující důkazy, chovají se jako normální kolegové a běžně mezi sebou vtipkují.
„Nabírání svalové hmoty je něco, co můžou dělat savci, zatímco plazi nikoli,“ pokračuju. „My dokážeme množství své svalové hmoty výrazně změnit. Když samec horské gorily získává více potravy, zvedne se mu hladina testosteronu, viditelně se mu zvětší svaly a na hřbetě se mu objeví stříbrný pruh…“ Odmlčím se. „Nechci vás nudit.“
Glenn zavrtí hlavou. „Ne, pane profesore. Prosím, pokračujte.
Připadá mi to fascinující.“
„Tak tedy, fenotyp v podstatě znamená ten kód v naší DNA, který z nás dělá nás. Plasticita se týká toho, jakou může mít variabilitu. Například čínské děti v poslední době dorůstají výrazně větší výšky než jejich rodiče. Jejich DNA se nezměnila. Už v sobě měla zabudovaný kód umožňující adaptaci na zvýšený příjem bílkovin, zvětšení dělohy atakdále. Obezita je jiný příklad. Vyvinuli jsme se v prostředí, kde bylo málo kalorií, takže když si nedáváme pozor, dokážeme svou tělesnou hmotnost až ztrojnásobit. To je negativní stránka plasticity fenotypu.“
„Takže vy tady hledáte zvířata, která dokážou změnit svůj tělesný typ?“
„V podstatě. Konkrétně mi jde o obojživelníkodlaky.“ Ušklíbnu se žertíku, který jsem pronesl už stokrát a mírně jím pobavil své studenty.
Glenn ani technička pobaveně nevypadají.
„Obojživelníkodlaky?“ opakuje Glenn.
„Žábodlaky, nebo spíš pulcodlaky, abych byl přesný.“ Rozpačitě vysvětluju dál. „Pulci skokana lesního jsou docela zajímaví.
Když se v nějaké tůni přemnoží, jeden z nich, nebo i několik, se promění. Jejich čelisti i ocasy se zvětší a z býložravců se stanou kanibalové. Podobají se maličkým piraňám a začnou požírat jiné pulce. Jakmile se počty opět sníží, jejich čelisti i ocasy se vrátí k normálu a zase jsou z nich úplně obyčejní veselí malí pulci, kteří čekají, až z nich vyroste žába.“
Glenn nad tím chvilku přemýšlí. „Zajímavé. Žábodlaci. Chápu. A vy je hledáte?“
„To přesně ne. Studuju prostředí, které je vytváří. Myslím totiž, že nejde o chování typické výhradně pro pulce. Může se projevovat u menších mikroorganismů, ale třeba i v lidském měřítku.“
Glenn povytáhne obočí. „V lidském měřítku?“
„Ano. Můžete to vidět v lůně, kde jedno embryo odčerpává živiny druhému, takže se vícerčata rodí s různou porodní váhou. Nebo u syndromu mizejícího dvojčete – přibližně v jednom z deseti těhotenství jsou počata dvojčata, ale jeden plod ten druhý vstřebá. Způsobila to matka? Způsobilo to zlé dvojče? Pokud ano, tak zlé dvojče vždycky vyhraje.
V uzavřeném prostředí, jako je lesní tůňka, jeden organismus spontánně zreguluje populaci a poté se vrátí k normálu. Vrcholoví predátoři – dominantní zvířata na špičce potravního řetězce –se objevují, jakmile populace dosáhne určité velikosti. Můžete to sledovat u kanibalských krys, pavouků, a dokonce i u počítačových programů.“
„Ovce se mění ve vlka?“ navrhne Glenn.
Chvilku nad tím přemýšlím. „Možná. Odhalit takové chování u domestikovaných zvířat je obtížnější. Ty skupiny jsou mimořádně homogenní a záměrně šlechtěné. Ale u domácích zvířat,
která zdivočela, třeba u prasat, se dá pozorovat, že se navracejí k různým formám. Dochází k tomu i u psích smeček.“
„Hm. No, to je všechno moc zajímavé, pane doktore.“ Obrátí se k techničce. „Caroline, už máš všechno, co potřebuješ?“
„Vteřinku.“ Projede mi kolem palce a strčí vatovou tyčinku do průhledného sáčku nadepsaného Pravý palec. „Hotovo.“ Uloží všechny vzorky do většího sáčku, přelepí ho páskou, která má prozradit, zda se s nimi nemanipulovalo, a ukáže ho na kameru, než odejde.
Pozoruju kameru, která pozoruje mě, a přemýšlím, kdo je asi na druhé straně a hraje si na Pozorovatele.
Glenn vstane. „Pane doktore, jestli máte chvilku, rád bych vyslechl váš odborný názor na jednu věc. A podíváme se, jestli bychom vám nemohli opatřit nějaké boty.“
Ačkoli se mi ulevilo, že už nemám ruce v poutech ani v igelitových sáčcích, znepokojuje mě, jak detektiv Glenn zbystřil, když jsem pronesl jedno konkrétní slovo.
Predátoři.