PROLOG
Podvrženec Tiko kopal splasklý fotbalový míč uličkou a rozesmál se, když MauMau, světlehnědý pes s roztřepeným uchem, zahnal balon do kaluže a jeho příliš velké tlapky cákaly všude kolem bláto a kapky vody. Miloval to štěně. Nebylo tak úplně jeho; byl to spíš obecní voříšek, který po vsi hledal odpadky a honil krysy, když nedokázal najít k jídlu nic jiného. Ale byl to Tikův nejlepší kamarád. Tiko byl vyvrhel, stejně jako to štěně. Matka ho vyhnala, když mu byly tři roky a ona pochopila, že bílá kůže a červené oči mu už zůstanou. Modlila se za něj, a dokonce poslala pro ženu ze sousední vsi, o níž se říkalo, že umí léčit, aby to zlo vypudila. Ale marně. Když ostatní začali Tikovou matkou pohrdat, protože má podvržené dítě, vystrkovala ho čím dál častěji z domu, najíst mu dávala, když musela, ale nutila ho jíst venku, a nakonec ho vysílala na čím dál delší pochůzky, lhostejná k tomu, kdy se vrátí. Byly mu čtyři roky, když zaslechl, jak matka jiné ženě vysvětluje, že on ve skutečnosti není její syn; je to jen nebohé děcko nějaké známé, o které se stará. Tiko si byl celkem jistý, že to není pravda, ale neměl jí to za zlé. Věděl, že je jiný, a pro matku to nemohlo být snadné. Když se ukázalo, že čeká další dítě, postavila se Tikova matka do dveří a vyhodila ho, zatímco všichni sousedé přihlíželi. Zřekla se ho a všem oznámila, že není její syn. [5]