Tak a je to tady. Vydávám v pořadí svou už čtvrtou knihu. Knihu, na které se tentokrát podílelo i mé blízké okolí – ať už formou dopisů, nebo rozhovorů. Knihu, která je mimo jiné také o mém období matrescence a o tom, jak se žena z matky stává opět ženou.
Příběh, který vás čeká, je plný naděje, odhodlání, životních útrap, ale také síly, píle a lásky k sobě sama. Což potřebujeme v životě tak nějak všichni. Tato publikace není doporučením na jakýkoli způsob stravování. Je především o cestě, kterou chvíli budete vyšlapávat se mnou. Můžete se přidat, můžete jen ležet a baštit při čtení brambůrky, můžete u knihy třeba jen snít o tom, jaké by to bylo, kdyby… můžete se u ní rozčilovat, plakat nebo se smát. Dovoleno je cokoli, protože v mém světě musíme pouze to, co sami chceme…
KAPITOLA O DOPISY BEZDĚTNÉMU JÁ
Ještě než vám začnu vyprávět svůj příběh, ráda bych vás seznámila se svými blízkými a s jejich cestou za znovuobjevením sebe sama v té nejnáročnější životní roli – roli mámy. Poprosila jsem totiž své kamarádky, aby napsaly dopis svému bezdětnému já.
U psaní dojemných dopisů plakaly zmíněné kamarádky, u čtení zase naopak já –tedy s výjimkou dopisu od mojí Irenky, kde jsem spíš plakala smíchy.
Na mých přátelích mě baví hlavně jejich různorodost, každá z mých kamarádek je naprosto odlišná. Mají zcela různé pohledy na sebe i okolní svět. Kdybych uspořádala oslavu, musela bych dát každou kamarádku do jiné místnosti, protože by se vzájemně zřejmě moc nepochopily.
Nedávno mě ale napadlo, že každá z nich vlastně souzní s určitou částí mě samotné, protože i já se skládám z mnoha protikladů. Podle mě by život měl být mozaikou, aby byly naplněné všechny části naší duše. Nemyslíte?
Každopádně si ale k následujícím řádkům vezměte prosím raději pár kapesníků, bude to vážně silné.
PS: Řádky, které se mnou zvlášť rezonují, jsou zvýrazněné tučným písmem.
KRISTÝNA GELLEROVÁ
, maminka Máry a má dlouholetá kamarádka
Milá Kristy, dnes večer se to stane.
Vesmír za tebe rozmotá všechny spletence tvých pochybností, strachu, egem řízených slastí a dá ti dárek…
Já vím, že zrovna sedíš u večeře s partnerem, o kterém stále přemítáš… všechno chceš mít dokonalé, naplánované a napasované do šablon, které jsi odkoukala bůhvíkde v románech…
Vím ale, že o tomto dárku teď stále přemýšlíš. Váháš, jestli už jsi dostatečně dospělá, zodpovědná, schopná, připravená, ochotná obětovat ta svá pomyslná šidítka na štěstí.
Venku sněží a tvoje duše s každou vločkou pláče, zatímco ty předstíráš, ze nevíš proč…
Naštěstí tě Vesmír miluje, pamatuj si to a věř tomu z celého srdce. Vždycky pro tebe udělá to nejlepší, co se dá. Napořád.
I dnes v noci ti pomůže rozseknout jedno velké dilema, protože tvé rozhodnutí hlavou není správné.
Ty to ještě nevíš, protože se stále bojíš.
A já ti nebudu lhát, že ten tvůj strach je možná varováním před velkou změnou. Sakra velkou změnou.
Nebudu ti lhát, že ten zázrak vnese do tvého života nekonečnou blaženost.
Nebudu ti lhát, že tě nečekají chvilky, kdy se budeš v sobě ztrácet a topit a nebudeš vědět jak dál.
Nebudu ti lhát, že tvé strachy a pocity beznaděje zmizí. Ony naopak zůstanou všudypřítomné a budou těžkou zkouškou tvé životní síly a charakteru.
Nebudu ti lhát, že ještě někdy bude tvůj spánek klidný a hluboký jako dřív.
Nebudu ti lhát, že momentů jako z televizní reklamy bude jen pár… Ale přísahám, že přijdou.
S prvním úsměvem, s prvními krůčky, s prvním vyslovením „mama“… A ty buď prosím připravena je vnímat, koupat se v té nekonečné lásce, protože tenhle cit je největší bohatství, které existuje.
Dostáváš dárek, který ti bude štěstím i zrcadlem a odrazem nekonečné lásky bytí a Vesmíru.
IRENA GRUNTORÁDOVÁ, PR manažerka, maminka Mikeše, Jendy, Jakuba a moje dlouholetá kamarádka
Milá Irenko, častokrát jsi říkala: „Prosím Boha na kolenou, ať zažiju nějaké dobrodružství.“
Tak já ti slibuju, že to největší dobrodrůžo namíchané s pořádně vypečenou diskotékou a nekonečnou afterparty dohromady tě opravdu již brzy čeká.
Zažiješ bolest při porodu, o jaké se ti nikdy nezdálo, ale vydržíš to.
Nic jiného ti zbývat nebude.
Prý se tato bolest přirovnává ke zlomení dvaceti kostí zároveň v jednom těle.
Ty si to dáš celkem třikrát za sebou.
Kojit nebudeš, ale vůbec to nevadí. Tvoje děti by pravděpodobně nosily viry, páté až desáté nemoci ze školky i tak. Netrap se tím, prosím, a buď vděčná, že existuje umělé mléko – Nutrilon.
Čeká tě výmaz mozku takový, že budeš sama koukat. Budeš si přát koupit do porodnice tu zelenou kouli, ale nebudeš si moct vzpomenout, že se tomu říká meloun.
Dojde ti na dálnici v zimě benzín. Hodní páni policisti ti přijedou opravdu pomáhat a chránit tě tím, že tě pustí s miminkem do svého teplého auta a zařídí odtah vozidla. Jaká to spása!
(Vždyť sis už tak hodinu říkala, že v tom autě asi něco pípá sakra, ale přes miminkovský pláč není slyšet ani buldozer.)
Každopádně to úplně završíš tím, že budeš policistům vysvětlovat, že tvé auto jezdí na „Nutrilon 95“ a ať na benzínce koupí určitě tenhleten – v žádném případě Diesel.
V telefonu budeš často vytáčet čísla v aplikaci kalkulačka a divit se, že se nikomu nemůžeš dovolat.
Pozitivní stránka ale bude, že už tři týdny po porodu uděláš státnice. Sice nebudeš moct u zkoušky pořádně sedět, ale do konce života budeš vděčná paní ze studijního oddělení, že tě donutila to zkusit a nepřerušit rok, jak jsi původně plánovala.
Prý by se s miminkem pak studovalo hrozně těžce… teď si určitě říkáš, co může být tak těžkého s malým dítětem, které bude celé dny spát v krásně čistém kočárku, za zvuku srkání tvé ranní kávy a za klidného rozjímání nad diplomkou.
Ono ti to časem dojde. Je to totiž holá pravda – s miminkem bys školu pravděpodobně už nikdy nedodělala.
Jo a mám pro tebe i něco, co fakt slyšet nechceš! Budeš tlustá, opravdu tlustá… Lidi nakonec totiž nebudou obdivovat tvůj designový kočárek ani to, jestli ti to sluší, jak si nyní myslíš, ale budou zírat, kde bereš odvahu nosit tílko a upnuté džíny, když máš skoro 90 kilo. Dokonce i sluneční brýle se ti posunou nahoru na čelo, když se nějakou náhodou usměješ, jelikož tvoje obří tváře je samovolně nadzvednou.
Ale neboj, hned jak tvoje děti začnou spát celou noc a ty nebudeš nedostatek spánku zajídat tunami čokolády, zhubneš to.
Tak se tím, prosím, celé roky netrap, protože slibuju, že se to stane. Tak buď na sebe hodná.
Do školky budeš v zimě jezdit rozhodně bez ponožek, protože nikdy nebudeš moct najít čisté, a noční košili budeš maskovat pod kabát, protože ranní organizace všech tří dětí se nikdy, nikdy, nikdy nezlepší.
Každý měsíc si odkládej peníze na stranu. Vzpomeň si na babičku, která ti říkala, že žena má mít našetřeno vždy na tři nájmy dopředu. Holka, nikdy nevíš, co se ti může přihodit… a neboj… přihodí.
A když už jsme u toho slovíčka „nikdy“, pak nikdy nelituj peněz investovaných do paní na hlídání.
Nejsi špatná máma jen kvůli tomu, že jdeš bez dětí zařídit něco do banky nebo si zajdeš sama k lékaři či do práce.
Chůva je to nejlepší, co můžeš pro svoje děti udělat, protože potřebují hlavně veselou a bohatou mámu.
S nikým se nikdy neporovnávej.
Ti, co vypadají, že to mají nejvíce zalité sluncem, mají také své problémy. Hleď si svého a buď vždy soucitná s každým, máme to těžké všechny.
Každopádně ať děláš, co děláš, stejně tvoje děti jednou skončí u psychoterapeuta.
Neexistují totiž školy, které by nás naučily být dobrými matkami… A tak i když děláš vše s nejlepším vědomím a svědomím, pravděpodobně to prostě zvoráš.
Nakonec pro tebe mám ještě jeden nevábný náhled do budoucnosti:
Svého muže bohužel poznáš nejlépe při rozvodu, ale to je trochu jiné téma.
Věř mi, že ty nejlepší muže (kromě tvýho skvělýho táty) si prostě porodíš sama.
BARBORA MOSORJAKOVÁ,
maminka Robíka a Maxíka, modelka a moje dlouholetá kamarádka
Víš, Baru, po bitvě je každý generál. Pravda je, že každé dítě, každá máma i jejich podmínky k životu jsou jiné a žádná zkušenost neplatí stejně pro všechny. V mateřství to platí dvojnásob. Ale jestli ti mám něco vzkázat, konkrétně tobě z tvé vlastní budoucnosti, tak se připrav, že to nebude žádnej med.
Foto: Lucie Čermáková
Rozhodně se vyzbroj obrovskou dávkou sebezapření, fyzickou silou, pořiď si co nejlepší matraci – pro sebe, nejen pro dítě –, připrav se na smutnou samotu a moře zklamání. Protože mít dítě neznamená věčný happy smile a radost jako v reklamě na plenky.
Ponížení, to bude pocit, který tě bude provázet skoro denně. Bude to chaos. Máš ADHD? Tak se připrav nejmíň na deset let chaosu. Protože jestli si umíš za „normálních“ okolností nějak zorganizovat čas, život a finance, tak teď to nepůjde. Nepůjde to spoustu let, budeš z toho zoufalá, vyčerpaná a okolí ti ještě naloží. Budou se na tebe tvářit, jako že jsi nemožná a totálně neschopná, protože si neumíš určovat priority a vůbec, jsi prostě nějaký vadný element, co nezvládá takovou banalitu jako starat se o mimino a domácnost.
Knížky o rodičovství a mateřství ber s velkou rezervou. Protože jsi je tehdy všechny četla a akorát ti zamotaly hlavu. Přijde mi, že jde o nějakou propagandu
baby marketingu, jinak si to nedovedu vysvětlit. Protože i když si to teď myslíš, tak se ti nenarodí pozitivní, usměvavé, pravidelně spící miminko. Aby takové bylo, musíš už mít nějaké zkušenosti. S tím, co je pláč z hladu, pláč z bolesti bříška, pláč z únavy, pláč z nudy apod. To ti v těch knihách nevysvětlí.
Nedělej si dítě, když nemáš oporu v rodině nebo opravdu dobrý vztah s partnerem. Zamilovanost a cool vztah navenek se zajištěným mužem nestačí. Musíš si být jistá, že před ním můžeš být sama sebou, že tě nepodrazí, když je ti zle, a nedá od tebe ruce pryč, když se zrovna nebudeš moct tvářit spokojeně a šťastně, protože jsi už několik měsíců nespala a sotva něco snědla.
Mateřství je kurva dřina a vynikají v něm především velmi organizované, zásadové ženy, které si umí dobře nastavit hranice a pohlídat si vlastní pohodlí a potřeby.
Je-li někdo obětavý typ submisivní povahy, vyhoří.
Další dobrou strategií je být totální flegmatik, ale s tím se lidé také spíš rodí. Mít dítě je mnohem, mnohem větší průser, než se obecně ví a šíří například na sociálních sítích. Najednou máš zodpovědnost za někoho, kdo je odkázaný jen a pouze na tebe.
I když se teď cítíš plná síly, mládí a zkušeností, věz, že mateřství tě dostane až na dno, jaké si teď ani neumíš představit. Ale přežiješ a budeš pak mnohem silnější.
Láska k dítěti je nekonečná, je jiná než láska k mužům, rodičům nebo přátelům. Je to nepřenositelná záležitost. Tohle je daň, kterou za ni rodiče platí. Bez dětí by byl tvůj život zorganizovaný, mnohem úspěšnější, byla bys zdravější, ale uvnitř děsně prázdná a bez naplnění. Ty to tak máš.
A navíc, žila bys dál jako trubka v obrovské naivitě. Kritizovala bys okolní rodiče, jak (podle tebe) špatně vychovávají své děti, měla bys hromadu rad a pouček, jak bys to dělala líp. Takhle máš ale v sobě nepopsatelnou lásku, která zůstane navždy. Najdeš pokoru, změní se ti hodnoty, získáš větší trpělivost, vystačíš si s málem a zjistíš, že máš obrovskou výdrž. Radikálně se ti změní pohled jak na ženy, tak na muže. Zatímco z obyčejných matek vzniknou superhrdinky s nekonečným portfoliem schopností, zjistíš, že většina mužů je jen chodící hromada svalů – srabů, kteří svým klamáním a manipulacemi ovládají ženskou populaci. Obelhávají hlavně sami sebe. A ty na nich už nebudeš závislá.
Budeš silnější než většina z nich. Devětadevadesát procent z nich ti nesahá ani po kotníky. Dokážeš dělat stejný byznys, být kreativní, rozhodovat, řídit, a ještě k tomu dělat nákupy, vařit obědy a lítat po doktorech.
Mít dítě je extrémní luxus, zodpovědnost i výzva. Takže když do toho půjdeš, starej se i o sebe, buď sebevědomá a všechny chytrolíny bez snahy pomoct pošli do prdele.
OLINKA PACÁKOVÁ,
maminka Alexe a Olivera a má kamarádka
Mé laskavé JÁ
Mám napsat dopis svému bezdětnému JÁ, ale nemůžu… Jak bych mohla? Nejde to! Jako kdybych říkala, že život s příchodem dětí skončil a nic nového mne nečeká, jen utrpení. Jako kdybych potlačila tuto výjimečnou etapu svého života. A ty? Mé bezdětné JÁ? Už tě nikdy v životě nepotkám, jen ve vzpomínkách!
Proto jsem se rozhodla napsat dopis svému JÁ ve všech fázích proměn života. Kde jen mám začít? ptám se sama sebe. „Někdo mi kdysi řekl, že život je cesta a každá cesta má svůj cíl.“
„Poraď mi, prosím, jakou cestou se mám vydat. Je vůbec ta cesta správná? Neztratím se?“ ptá se mě mé JÁ. Odpovědi na tyto otázky mi nejsou známy, ale mé srdce mi napovídá, že žádná CESTA není špatná, pouze prožité zkušenosti – ať už hezké, nebo smutné – formují cestu, po které kráčíme až k samotným nebesům. Jako když čistě průzračná voda svou silou zbrousí hrany diamantu, aby mohl zazářit v celé své přirozené kráse.
„S každým dalším krokem udáváš směr své cesty.“
Píši ti tedy přátelské a láskyplné doporučení, jak žít svůj život, mé JÁ. Buď vždy laskavé k sobě i k ostatním. Buď svobodné. Buď divoké a nespoutané. Riskuj. Kup si šaty, ve kterých zazáříš jako ta nejjasnější hvězda na noční obloze. Tancuj na svoji oblíbenou píseň. Směj se. Vzdělávej se. Zamiluj se. Zamiluj se třeba i několikrát do svého milého. Nebo se zamiluj do tajemného cizince, který zrovna míjí tvou cestu, po které kráčíš.
Buď přítelem sám sobě. Potkávej se s přáteli, poznávej nové a pusť do svého života lidi z různých koutů světa. Ten pocit poznání je velmi inspirativní a obohacující. Přijeď za svými rodiči a řekni jim, co pro tebe znamenají a jak moc je máš rádo, protože oni tebe také, i když to tak někdy nevypadá a myslíš si, že spolu svádíte neustálé boje. Jsou tu pro tebe, ať se děje, co se děje.
Pokud ti do života vstoupí malé bytosti v podobě dětí, miluj je, zbožňuj je, vroucně a pevně je objímej. Cítí pak bezpečí a lásku.
„Síla stisku má pozitivní, až léčivé účinky na duši.“
Avšak tak jako cesta, po které kráčíš, mé JÁ, může být prozářená a zalitá Sluncem a odvrácená strana cesty pohlcena stínem, kde chybí světlo a vkrádá se chlad, tak
i tvé tělo, mysl a duši může pohltit temnota v podobě negativních, až choroboplodných emocí, jako je strach, smutek, hněv, vztek, zloba, nenávist, žárlivost atd.
Mé nejniternější JÁ, pokud se ocitneš v té nejkřehčí fázi svého života, dej samo sobě svolení obklopit se lidmi, kteří se mohou stát tím, kým potřebuješ, aby mohl začít proces uzdravení. Když budeš potřebovat, plakej. Když se ocitneš v bolesti, NADECHNI SE. Jen tehdy dokážeš cítit, že jsi stále naživu… v ten moment se můžeš pustit do boje, který nikdy nevzdáš!!!
Prosím, stejné soustředění věnuj i VÝDECHU. Jedno bez druhého se neobejde. Dopřej si tolik času, kolik bude potřeba. Zahojení potřebuje čas, hodně času. Dopřej svému tělu výživnou potravu, která doplní tvou chybějící esenci. Přečti si knihu. Zkus najít to, co tě opravdu baví a naplňuje. Jdi do práce, která ti bude dávat smysl. Anebo naopak odejdi z práce, která tě nedělá šťastným. Osvoj si umění uznat své chyby a snaž se z nich poučit.
Tvaruj se, v tom dobrém slova smyslu, a nikdy nelituj, protože každý den je jako nepopsaný papír.
„S půlnocí odchází minulost a zároveň přichází přítomnost.“
