BADATELSKÝ MOUNT EVEREST
Všimnul jsem si dodatečně, že jsem napsal i troufalé knihy. Jednou z mých dosud největších troufalostí byl pokus o vyřešení záhady štěchovického pokladu. Původně jsem si na objasnění něčeho tak komplikovaného nevěřil. Ale začal jsem se probírat jednotlivými tvrzeními a hledat, odkud se vzala, zda je možné nechat je stranou jako ničím nepodložené povídání, či zda je možné k nim přistupovat jako k věrohodným. Příjemně mě překvapilo, že po odstranění nánosů nejrůznějších výmyslů zůstalo něco málo smysluplného, na čem bylo možné vystavět uvěřitelný příběh, který nenutí jeho aktéry jednat nelogicky a neobsahuje vyvratitelné hlouposti. Jestliže byl štěchovický poklad první badatelskou horou, na kterou jsem se vydal, je násilné úmrtí Jana Masaryka Mount Everestem. Není v naší historii snad tajemnějšího, zamotanějšího a diskutovanějšího případu. Není to jen tím, že na jednu stranu nevíme některé podstatné skutečnosti. Problém je i přesně opačný: K některým věcem máme naprosto protichůdné výpovědi. Abych se při tom pokusu o zdolání Everestu nezřítil hned z prvního skaliska, stanovil jsem si následující:
1) Máte sklep? A mohla bych ho vidět?
Ukázaná platí. Nebo spíše dokázaná platí. Jestliže někdo tvrdí, že něco viděl, považujme jeho tvrzení jako uvěřitelné v případě, že existuje ješ-
tě něco, co jej potvrzuje. Hledáme doložitelné informace, nikoli pouhá tvrzení.
2) Einmal ist keinmal
Doplnění k zásadě číslo 1. Jedno svědectví je málo. Abychom mohli brát něco za prokázané, potřebujeme ještě druhé, nevycházející z toho prvního. Platí to především pro údajná Masarykova vyjádření z posledních dnů jeho života. Takže pokud někdo tvrdí, že mu Masaryk něco řekl, mějme to za doložené v případě, že to slyšel ještě někdo třetí.
3) Všem stejně a neodsuzovat šmahem
Malá korekce přísnosti předcházejících dvou. Pokud někdo v nějakém bodě neměl pravdu nebo něco zamlčel, nelze označit výpověď jako nevěrohodnou úplně celou. Ptejme se, proč ten bod nesedí. Ptejme se zároveň, zda nemohou ostatní body sedět. I darebný estébák mohl vypovídat po pravdě, pokud vypovídal do interních protokolů „pro blaho strany“. I ctihodný muž mohl něco vynechat či si přimyslet, aby třeba nepoškodil něčí památku, odkaz, aby podpořil svou variantu, pro kterou má jiné doklady.
4) Pozdě bycha honit
Hodnota svědectví se hodně proměňuje časem uplynuvším od události k jeho podání. Jsou věci, které si nelze pamatovat. Ohledně smrti Jana Masaryka je mnoho případů, kdy svědkové vypovídali opakovaně, a to i s velkým odstupem času. Pokud se v takových výpovědích najdou rozpory, tak není-li jiný závažný důvod, věrohodnější je ta první. Abych to uvedl na jasném příkladu. V kolik hodin jste dnes vstávali? Já v šest ráno, protože jsem chtěl vyzkoušet časosběrný záznam na kameře, kterou budu v budově ministerstva zahraničí instalovat zítra večer. Kde jste byli, když jste se dozvěděli o teroristickém útoku na „dvojčata“ 11. září 2001? Já vím naprosto přesně, že ten den jsem se byl zapsat k magisterskému studiu žurnalistiky na FSV UK a poté jsem přejel do České televize, kde jsem měl odpolední službu ve zpravodaj-
ské směně. A v kolik hodin přesně jste se o útoku dozvěděli? Já vím jen, že to bylo někdy odpoledne. A troufám si tvrdit, že takto to má 99 procent z nás. Paměť uchová jen to, co je pro ni důležité. Budu za dvacet let s jistotou vědět, v kolik jsem dnes vstával? Do toho vstupuje ještě jedna ošidnost lidské paměti: Odborníci na paměť už přišli na to, že když si vybavujeme nějakou událost, nevybavujeme si prožitek samotný, ale to, jak jsme si ho vybavili minule. A tak se stává, že si to jednou člověk vybavuje nahlas, někdo druhý mu k tomu něco řekne, co ono vybavení si nějak doplní, a člověk to potom podvědomě zahrne do své vzpomínky. Vyprávět by o tom mohli kriminalisté po úniku nějaké informace do médií – vždy se najdou lidé, kteří potom přijdou se „svým svědectvím“, které mají z televize, a vůbec si to neuvědomují.
5) Více svědků z druhé ruky potvrzuje svědka prvního, ne už jeho pravdivost Když už se stane, že více lidí slyšelo někoho něco říci, znamená to, že to řekl. Ale ještě to neznamená, že to, co řekl, byla pravda. Na jednu stranu se to zdá triviální, ale ve skutečnosti to podvědomě svádí automaticky danému výroku věřit.
6) Důvod není záměr
Vše, co se děje, má svou příčinu. Ale příčina není nutně úmysl. Jestliže něco vyšetřovací orgány zanedbaly, mohl, ale nemusel to být záměr. Mohlo jít o obyčejné opomenutí či lajdáckou práci. Jestliže se nějaký dokument ztratil, nemusel ho někdo záměrně ukrást. Opravdu se mohl ztratit.
7) Největším nepřítelem badatele je vlastní hypotéza
Abych se vrátil k těm Štěchovicím – při hledání energetického propojení horečnatě budované přečerpávací elektrárny s výzkumným ústavem SS v Příbrami jsem přehlédl jasnou větu o tom, že většina vyrobené elektřiny bude směřována jinam. Četl jsem tu větu. Ale neviděl ji. Největším nepřítelem badatele je jeho vlastní hypotéza. Snad se mi to
tentokrát nestalo. Sám jsem byl na počátku studia případu přesvědčen o tom, že Jan Masaryk byl zavražděn. Snad mi proto nebude vytýkáno, že jsem si do spisu jen šel potvrdit svou teorii a zaslepeně jsem odmítal cokoli, co svědčilo proti mé domněnce. Má původní hypotéza totiž byla rozmetána v prach. Tak moc, až mě to zaskočilo.
Pojďme tedy spolu luštit záhadu. Nejprve si projdeme celý „příběh smrti“ Jana Masaryka, potom se zastavíme u jednotlivých hypotéz a pokusíme se „rozšťourat“ jejich věrohodnost.
V Řevnicích, 10. března 2025
Zemřel člověk
Toho rána je zamračeno, nevlídno. Jsou přesně dva týdny poté, co prezidentu Edvardu Benešovi opět selhalo odhodlání a vydal demokratickou republiku v plen nepřátelům. „Obrozená“ vláda Klementa Gottwalda se ten den po poledni má představit Národnímu shromáždění. V Černínském paláci právě dva topiči zatopili pod kotli a podle pokynu se chystají jít sejmout vlajku ze střechy paláce. Prvním dokumentem, který zachycuje dění onoho rána, je interní zpráva příslušné stanice SNB.
Zpráva pro oblastní úřadovnu Stb: Dne 10. března 1948 o 6.35 hod. bylo telefonicky sděleno hlídkou SNB v Černínském paláci v Praze IV., vrstržm. Jindráčkem Emanuelem, na stanici SNB 11, v Praze IV., Hradčany, že krátce předtím, asi o 6.25 hod., byl topičem v Černínském paláci Pomezným Janem (…) a topičem Janem Merxbauerem (…) nalezen pod okny ve dvoře paláce ministr zahraničí Dr. Jan Masaryk, který byl jen v nočním prádle /:pyjama:/ a nejevil žádné známky života. Vrstržm. Jindráček hlásil případ po ověření zprávy na zdejší stanici a druhá hlídka SNB, nacházející se v Černínském paláci, prap. Klapka, přivolal záchrannou stanici, jejíž auto se dostavilo na místo v několika minutách. Přítomný lékař záchranné stanice Mudr. Hora zjistil, že min. za-
hraničí Dr. Jan Masaryk jest mrtev. Smrt byla konstatována rovněž městským okr. lékařem Mudr. Hoke z Prahy IV.
O případu byla ihned vyrozuměna krim. úřadovna min. vnitra /:stálá služba:/ a MV-SNB, důstojník stálé služby, poručík Suchý, oblast. úřadovna Stb a prezidium ÚNV hlav. m. Prahy-ŘNB.
O 7.10 hod. přijeli na místo org. oblast. úř. StB, pod vedením Dr. Hory, a úředníci krim. úřadovny, pod vedením vrch. rady Dr. Borkovce, kteří zahájili vyšetřování případu.
První zpráva zachycující dění osudového rána. Zdroj: NA ČR.
Krátce potom přijeli na místo p. min. vnitra Nosek, kancléř Dr. Smutný, stát. tajemník Dr. Clementis, šéf protokolu Dr. Skalický a vyslanec Dr. Jína. Předběžným vyšetřováním bylo zjištěno, že ministr Dr. Masaryk vyskočil z okna své ložnice, která se nachází ve II. poschodí předního traktu, do dvora Černínského paláce, kde dopadl na nohy, ve vzdálenosti asi 2.50 m od zdiva.
O 8.05 hod. bylo tělo p. ministra Dr. Masaryka přeneseno do jeho bytu ve II. poschodí.
O tom, co všechno se té noci odehrálo, bude panovat mnoho dohadů, spekulací a divokých teorií. Dejme však slovo nejdůležitějším svědkům, ještě dokud mají událost v čerstvé paměti. Po příjezdu na místo jsou oba topiči i příslušníci SNB převezeni k výslechu do Bartolomějské, zatímco ostatní vypovídají přímo v Černínském paláci. Jako první vypovídá Jan Merxbauer.
Výpověď svědka:
Dnešního dne jsem nastoupil tuto službu o 5. hod. ranní spolu se svým švagrem Janem Pomezným. Nejprve jsme zatopili do kotlů ústředního topení, a jelikož v kotelně byla dána správcem budovy vývěska s upozorněním, že nejpozději do 8. hod. ranní má býti sňat prapor z budovy ministerstva zahraničí, odešli jsme společně se švagrem krátce po šesté hodině z kotelny, prošli chodbou kolem třetího odboru, poté kratší chodbou do hlavní chodby ministerstva zahraničí. Touto chodbou jsme spěšně prošli, aniž bychom se podívali skleněnými stěnami oblouků, které vedou do prvního a druhého nádvoří. Podotýkám, že ani mimoděk jsem nepostřehl nic v nádvoří druhém. V té době bylo již docela dobře vidět, nehledě k tomu, že i toto druhé nádvoří je zcela jasné. Mám dojem, že i švagr stejně jako já ničeho na této cestě nezahlédl. Výtahem jsme vyjeli do posledního poschodí a zvonili u komorníka Příhody, neboť jsme potřebovali klíč od půdy. Přišla nám otevřít jeho manželka, která přišla ještě v županu. Když jsme pak vlajku sňali, šli jsme zpět do kotelny. Když jsme se vraceli stejnou cestou zpět, upozornil mě náhle švagr slovy: „Honzo, támhle někdo leží,“ na postavu ležící na
dlažbě druhého nádvoří. Po jeho upozornění jsem se podíval skleněným obloukem do druhého nádvoří a uviděl jsem, že asi pět metrů od skleněné stěny leží lidské tělo. Hned na první pohled jsem viděl, že tam leží muž, avšak tělo zakrývalo hlavu, takže jsem v prvním okamžiku nepoznal, kdo to je. Aniž bych uvažoval o dalším, jelikož mi bylo zřejmé, že již mé první pomoci nepotřebuje, společně se švagrem jsem okamžitě běžel do vrátnice, kde hlídka SNB má službu. Tam byl právě přítomen praporčík SNB Josef Klapka a vrátný Líman. Švagr jim sdělil, že na nádvoří někdo leží mrtvý, aby okamžitě zavolali záchranku. Zatímco přítomný praporčík telefonicky volal záchrannou stanici, na výzvu mého švagra jsem běžel pro pokrývky, které jsou na třetím odboru. Přesně na čas si nevzpomínám, avšak mohlo být asi v půl sedmé, když jsme poprvé spatřili mrtvolu ministra Masaryka. Vzal jsem deky a současně zavolal vrchního strážmistra Emanuela Jindráčka, který měl službu ve druhé vrátnici. Ten šel okamžitě se mnou, otevřeli jsme společně dveře do druhého nádvoří, a když jsem přistoupil blíže, poznal jsem, že mrtvý jest ministr Masaryk, kterého dobře znám. Jsem přesvědčen, že společně s jmenovaným vrchním strážmistrem jsme byli první, kteří jsme se dostavili k mrtvému ministru Masarykovi, neboť celé okolí je hlídáno tak, že tam nemá nikdo jiný přístup, zvláště v ranních hodinách. Ministr Masaryk byl oblečen v proužkové pyžamo.
Udělejme si malý pořádek v přítomných. Zepředu Černínského paláce jsou tři vchody. Uprostřed je vchod hlavní, používaný pouze při slavnostních příležitostech. Nalevo je vrátnice č. 1, na které se té noci střídají Jaroslav Filipovský a Josef Klapka. Ve druhé vrátnici, napravo při pohledu z náměstí, slouží té noci Václav Staněk a Emanuel Jindráček. Topiči, když nalezli tělo na druhém nádvoří, běželi do první vrátnice. Za pozornost stojí, že Jan Merxbauer běží pro pokrývky ještě předtím, než se kdo k tělu dostavil. Druhý ze dvojice topičů, Jan Pomezný, vypovídá podobně.
Výpověď svědka: Když jsem dnešního dne ráno zatopil v kotelnách min. zahraničí, šel jsem společně se svým švagrem Janem Merxbauerem sejmouti prapor z budovy
min. zahraničí, jak nám bylo nařízeno správou budov. Když jsem šel poprvé chodbou, která svými dvěma skleněnými oblouky vede do I. a II. nádvoří, nevšiml jsem si ani já, ani švagr ničeho, ačkoli již bylo světlo a dobře vidět, neboť jsme pospíchali sejmouti prapor. U manželky komorníka Příhodové jsme si vyzvedli klíč od půdy a po sejmutí vlajky jsme se vraceli do kotelny. Když jsem šel chodbou zpět, pohlédl jsem skleněným obloukem do II. nádvoří a spatřil jsem, jak na dlažbě leží nějaký muž v pyžamu. Přistoupil jsem blíže ke sklu a pečlivěji ležící postavu jsem si prohlédl. Předtím jsem ještě upozornil švagra na tuto okolnost, takže on šel současně se mnou ke sklu. Poznal jsem hned, že tam leží min. Masaryk, neboť hlava byla poněkud nakloněna do směru, kterým jsem se já díval. Okamžitě jsem upozornil švagra na to, že je to pan ministr Masaryk, který již ležel úplně bezvládně a nejevil známky života. Ani jsme neotevřeli dveře vedoucí do nádvoří a okamžitě jsme pospíchali oba do vrátnice, kde jsem přítomnému prap. SNB a vrátnému Límanovi sdělil, že tam ve II. nádvoří leží pan ministr, aby zařídil další. Prap. okamžitě telefonicky volal pro záchrannou stanici. Hned nato jsem vyzval švagra, aby došel pro pokrývky a tělo přikryl. Sám jsem se pak zdržoval na vrátnici, neboť jak prap. SNB, tak vrátný okamžitě odešli. Když se pak vrátil švagr, pokračovali jsme ve své práci. Co se dále dělo ve II. nádvoří, to mi známo není. Podotýkám, že v tuto dobu ještě veškeré služebnictvo spí, resp. se zdržuje ve svých bytech, takže je dosti pravděpodobné, že jsme byli první, kteří tuto věc objevili. Podle roztříštěných kotníků a polohy těla jsem usoudil, že min. Masaryk vyskočil z okna. Nemohu posoudit, jak dlouho tam tělo leželo. Uvádím, že bylo právě 1/2 7. hod., když jsem ve vrátnici sděloval tuto událost, neboť jsem se podíval na nástěnné hodiny, které tam visely.
Výpovědi obou topičů se shodují a není důvod mít o nich pochyby. Jediný rozdíl mezi nimi je, že zatímco Merxbauer tvrdí, že ministra nejprve nepoznal, Pomeznému byla totožnost oběti jasná od počátku. Jde však spíše o detail. Tvrzení vrátných se shodují i s výpovědí Josefa Klapky, který právě stál na vrátnici č. 1.
Výpověď svědka:
Měl jsem službu ve hlavním vchodu, resp. v první vrátnici Černínského paláce. Vždy po třech hodinách, počínaje 16. hod. odpolední dne 9. 2. Během celé služby nezpozoroval jsem nic mimořádného, zejména žádná cizí osoba nevstoupila do budovy ani z ní nevyšla. Během služby od 4. hod. ranní, asi 6.25, sdělil mi vrátný Líman, že pan ministr Masaryk skočil z okna, abych zavolal záchrannou stanici. Zavolal jsem záchrannou stanici, a když se mi ozval Dr. Hora, lékař, řekl jsem mu, aby ihned přijel do Černínského paláce. Na jeho dotaz, co se stalo, jsem mu řekl, že se to dozví na místě, aby okamžitě přijeli. Než záchranná stanice přijela, šel jsem se podívat na pana ministra, vzal jsem ho za pravou ruku a pozoroval jsem, že je již úplně studená, v obličeji byl bledý a z pravé strany vnitřně zakrvácený. Krev, která byla na dlažbě, byla již značně vybledlá. Pan ministr byl v pyžamu a na první pohled jsem viděl, že má rozdrceny obě patní kosti, z nichž kousky ležely opodál. Asi po pěti minutách, co jsem volal, přijela záchranná stanice a Dr. Hora (lékař záchranné služby, nikoli jmenovec, příslušník StB, pozn. aut.), který pana ministra prohlédl na místě, prohlásil, že je mrtev. Na dotaz, kdy se to stalo, řekl jsem podle svých tehdejších informací, asi pět minut před půl sedmou. Nato mi Dr. Hora sdělil, že to bude jistě dříve.
Příslušníci SNB se na vrátnicích střídají po třech hodinách. Na první vrátnici byl v tu chvíli i vrátný Václav Líman. Vrátný je přítomen pouze přes den a vydává klíče od místností. Podle Klapkova líčení topiči oznámili tragickou zprávu nejprve Límanovi. Jak vypovídal on?
Výpověď svědka: Jsem zaměstnán jako vrátný v budově Černínského paláce od roku 1945. Ve vrátnici jsou uschovány veškeré klíče a tuto místnost já pak sám uzavřu a klíč mám u sebe. Službu další ve vrátnici koná potom stráž, která sama nemá ke klíčům přístup. Dnešního dne ráno jsem asi 10 minut před 1/2 6-tou vydával klíč od výtahu, který se používá jako přístup k bytu pana ministra topičům, kteří měli sejmout vlajku. Klíč nalezl jsem ráno tam, kde byl večer zanechán, na svém místě bez poruchy. Asi po 15 minutách
vraceli se topiči s vlajkou a pojednou jsem viděl, jak se zastavili, dívali se do nádvoří a utíkali ven, přičemž volali, že je to pan ministr. Ověřil jsem si, že je to skutečně pan ministr, který ležel na dvoře beze známek života, a vyrozuměl jsem okamžitě pana vysl. Skalického, pana státního tajemníka a pana velvysl. Heidricha. Pan státní tajemník mi dal příkaz, abych to hlásil ministerstvu vnitra. Jiného nemám, co bych připojil, nepozoroval jsem nic podezřelého, co by se bylo toho dne, resp. předcházející noci událo.
Informace, že strážní SNB nemají v noci přístup ke klíčům, se ukáže jako velmi důležitá v případě takzvané Bydžovského stopy. Ani Límanova výpověď není s ostatními v rozporu. Až na jeden bod, a tím je čas nálezu těla. Zatímco ostatní svědci shodně hovoří o čase 6:30, Líman uvádí, že „asi 10 minut před 1/2 6-tou“ vydal klíč od výtahu. Mohlo jít o chybu kvůli řekněme krkolomnějšímu způsobu časového zápisu? Pozoruhodná je ovšem výpověď dalšího strážného, Emanuela Jindráčka.
Výpověď svědka:
Dnes ráno jsem měl službu jako hlídka v Černínském paláci ve II. vrátnici. Od doby nástupu o 4. hod. ranní nikdo s výjimkou vrátného tímto prostorem neprošel. Vrátný procházel rovněž chodbou, z níž vedou skleněné oblouky na nádvoří asi o 1/2 6 hod. Vrátný se jmenuje Líman. Když pak oba topiči Pomezný a Merxbauer šli na půdu sejmouti vlajku asi o 6.15 hod., díval jsem se za nimi, přičemž jsem současně viděl do II. nádvoří, kde však nic nebylo. Podotýkám, že kdyby v té době min. Masaryk byl již ležel na místě, kde jej pak nalezli, zcela určitě bych jej byl viděl. Mohu tedy se vší určitostí prohlásiti, že o 6.15 hod. tělo min. Masaryka v uvedených místech II. nádvoří neleželo. V té době bylo již docela dobře viděti, druhé nádvoří je samo o sobě jasné a skleněný oblouk značně veliký, takže je naprosto vyloučeno, abych si ležícího těla nevšiml, kdyby tam ovšem bylo. Z vrátnice jest na druhé nádvoří dobře viděti, tj. na místo, kde pak min. Masaryk ležel. Po jejich odchodu na půdu jsem vyšel ven před vrata a chodil před vraty. V té době jsem nějakou ránu nebo pád neslyšel. Kdyby k němu došlo, ani bych jej slyšeti nemohl, poněvadž obě místa jsou od sebe dosti vzdálena, a nadto
ještě oddělena dvěma dveřmi. Když jsem asi tak 1/4 hod. chodil před vraty, zaslechl jsem kroky, a krátce nato mne volal topič Merxbauer, který nesl deky, abych s ním šel. Byl značně rozrušený, takže jsem okamžitě poznal, že jde o nějakou vážnou věc. Dovedl mne ke skleněnému oblouku u II. nádvoří a bez slov mi ukázal, že na dlažbě někdo leží. Společně jsme vstoupili do nádvoří a přikročili k ležícímu tělu. Okamžitě jsem poznal, že ležící postava jest ministr Masaryk. Sklonil jsem se k němu, přiložil ruku na srdce a potom na tepnu, přičemž jsem se přesvědčil, že jest již mrtev. Tělo bylo již chladné, nikoli však ztuhlé, jak jsem se přesvědčil tím, že jsem mu bez námahy zvedl ruku. Ležel v pyžamu, jinak na sobě nic neměl. Bylo vidět, že spadl na nohy, které měl v kotnících roztříštěné. Horní část těla byla neporušena. Když jsem zjistil bezpečně, že jest pan ministr již mrtev, dále jsem jej neprohlížel, společně jsme jej přikryli pokrývkami a já jsem se odebral podati příslušné hlášení. Již v 6.35 hod. přijela záchranná stanice. Poté jsem již jenom hleděl prostor uzavříti, aby se tam nedostaly nepovolané osoby.
Emanuel Jindráček si velmi správně uvědomuje, že se stal obrovský malér a že bude lepší, když od toho bude co nejdále. Proto v dobu, kdy má za to, že tělo ministra dopadlo na nádvoří, pro jistotu tvrdí, že hlídal venku a nemohl si ničeho všimnout. Aby podpořil tvrzení, že k neštěstí muselo dojít ve chvíli, kdy konal službu jinde, vypovídá, že na nádvoří předtím nikdo neležel, a kdyby ano, určitě by ho spatřil. Ale dopad těla na nádvoří neslyšel, zatímco Merxbauerovy kroky ano. Pokud vezmeme jako věrohodný údaj, že viděl vrátného procházet chodbou o půl sedmé a topiče zpozoroval jít sejmout vlajku v 6:15, potvrzuje se tím časový údaj Merxbauera, Pomezného a Klapky a naopak vyvrací časový údaj Límana. Ovšem pokud v 6:15 dle Jindráčkových slov tělo na nádvoří ještě neleželo, jak to, že bylo o pár minut později již zcela vychladlé?
Na vrátnicích sloužili té noci ještě Jaroslav Filipovský a Václav Staněk. V době mezi 4. a 7. hodinou ráno ale byli na odpočinku. Václav Staněk sloužil na II. vrátnici od jedné hodiny ráno do čtyř. Pro objasnění dění nešťastné noci uvádí důležitou okolnost.
Výpověď svědka:
Dne 9. 2. nastoupil jsem službu v druhé vrátnici Čern. paláce a službu jsem pak držel vždy tři hodiny a tři hodiny jsem byl na strážnici. Během své služby jsem nepozoroval nic zvláštního a žádná cizí osoba kolem vrátnice neprošla. V 1 hod. v noci, když jsem službu ve vrátnici opět nastoupil, vykonal jsem prohlídku, za níž jsem přišel také na dvorek, na němž později byla nalezena mrtvola pana ministra. V té době nepozoroval jsem nic neobvyklého, rozhodně pan ministr neležel ještě v té době na dvorku a s určitostí se pamatuju, že všude byla tma a že ani v oknech pana ministra nebylo světlo.
Zápis z výpovědi vrátného Václava Staňka. Zdroj: NA ČR.
V jednu hodinu ráno tedy bylo podle Staňka ještě všechno v pořádku. Všude byla tma, na nádvoří bylo prázdno. Výpověď praporčíka Filipovského, který se té noci střídal s Klapkou, neobsahuje nic podstatného.
Všichni čtyři se mimo výše zaznamenané shodují v tom, že si po celou noc ničeho podezřelého nevšimli, nikdo neznámý se podle nich po budově nepohyboval.
Na
místo vyráží policie… dvě policie
Na místo nálezu těla Jana Masaryka je povolána policie, Státní bezpečnost, vedení ministerstva vnitra, vedení ministerstva zahraničních věcí, přijíždějí i orgánové zpravodajských služeb. O dění toho rána vypracuje podrobné hlášení Vilibald Hofmann, který má tu noc pohotovost na úřadovně Státní bezpečnosti. Úřední záznam bude v budoucnu mnohokrát zpochybňován. V dochovaném spisu je úřední záznam uložen. Ocitujme z něj první část.
Citace z úředního záznamu:
Dne 10. března 1948 o 6.45 hod. byl jsem vyslán s výkonnými orgány V. Hourou, B. Benešem, stržm. V. Novákem, Balounem, kol. Smrčkou a Šulcem na ministerstvo zahraničí. Po příjezdu do Černínského paláce uviděli jsme na nádvoří pod oknem ložnice tělesné pozůstatky tragicky zesnulého pana ministra zahraničí, Dr. h. c. Jana MASARYKA, přikrytého již dvěma přikrývkami.
Do příjezdu orgánů ministerstva vnitra a Oblkú bylo zajištěno místo pádu zesnulého, jakož i učiněna opatření, aby se nikdo do příchodu odborné komise nepřiblížil na místo. Dle sdělení vrch. stržm. Emanuela Jindráčka z vel. stanice SNB č. 11 – Hradčany a později dle vyprávění zřízence ministerstva zahraničí Jana Pomezného (…) a podle vyprávění zřízence min. zahraničí Jana Merxbauera, bytem v Praze-Břevnově (…), možno míti za to, že zesnulý pan ministr zahraničí vyskočil v sebevražedném úmyslu z II. patra z ložnice, do nádvoří, mezi 6.25–6.30 hod. Zmínění zřízenci dle vlastního udání šli přes nádvoří o 6.25 hod. sejmouti vlajky, a když se o 6.30 hod. vraceli nádvořím, spatřili tam ležeti pana ministra, kterého tam před 6.25 hod. neviděli.
Záznam obsahuje pozoruhodnou chybičku, která ale nakonec chybičkou být nemusí. Hofmann uvádí, že tělo bylo nalezeno pod oknem ložnice. My ale víme, že otevřené okno bylo vedle, v koupelně. Vysvětlit se to dá tím, že po příchodu na nádvoří ještě nemusel mít jasnou představu, kam které okno ve druhém patře vede. Druhým důvodem může být poz-
ději rovněž zpochybňovaná fotodokumentace a plánek místa. Tělo Jana Masaryka podle nich leželo mezi oknem do koupelny a oknem do ložnice. Tím jsme ale výpovědi a záznamy týkající se místa a času nálezu těla a učiněné za čerstvé paměti téhož dne vyčerpali. Vše ostatní bylo zaznamenáno mnohem později. Posléze vyvstane mnoho dohadů o tom, kdy k nálezu těla došlo. O době nálezu máme k dispozici sedm záznamů. Z nich šest – oba topiči, oba strážníci na vrátnicích, autor zprávy pro Státní bezpečnost ze stanice SNB Hradčany Čech a Vilibald Hofmann –udává čas shodně v půl sedmé ráno. Pouze ve výpovědi vrátného Václava
Límana se operuje s „1/2 6-tou“. S odstupem času se nám ovšem podaří vnést do časového nesouladu více světla.
Foto z místa činu na nádvoří Černínského paláce. Zdroj: NA ČR.
Zdroj: NA ČR.
