1 Vzdej se silám kolem sebe Přišlo to bez varování. V jednom okamžiku spal, v dalším ho tmou popoháněli lidé, které nikdy v životě neviděl. „Nevzpírej se,“ pošeptal mu někdo. „Jinak to pro tebe bude jenom horší.“ Ale stejně se vzepřel – a dokonce i v polospánku se mu podařilo vytrhnout se jim a rozběhnout se chodbou pryč. Volal o pomoc, ale bylo příliš pozdě, než aby byl někdo tak bdělý, že by s tím mohl něco udělat. Ve tmě zahnul, protože věděl, že napravo je schodiště, ale odhadl to špatně a ze schodů se zřítil. V pádu si narazil ruku o jeden žulový schod. Cítil, jak se kosti v pravém předloktí zlomily. Ostrá bolest – ale jenom chvilku. Když se zvedl, bolest už slábla a celým tělem se mu rozléval hřejivý pocit. Věděl, že jsou to nanity, vyplavují mu do krevního oběhu analgetika. Vrávoravě postupoval dopředu a držel si ruku, aby mu nevisela pod hrozivým úhlem. „Kdo je tam?“ slyšel někoho zavolat. „Co se to tam děje?“ Rozběhl by se za tím hlasem, ale nebyl si jistý, odkud se ozval. Nanity mu zamlžovaly vědomí tak, že se mu nedařilo poznat, co je nahoře a co dole, natožpak vpravo a vlevo. Bylo to strašné, že mu hlava přestala náležitě fungovat právě ve chvíli, kdy ji nejvíc potřeboval. Teď měl pocit, jako by zem pod jeho nohama byla pohyblivá podlaha v zábavním parku. Řítil se mezi stěnami, snažil se udržet rovnováhu, dokud nevrazil
Zvon.indd 11
08.02.21 12:26
12
NEAL SHUSTERMAN
do jednoho z útočníků, a ten ho chytil za zlomené zápěstí. Přes všechny prostředky proti bolesti, které měl v sobě, ho pocit z toho stisku drtícího kosti oslabil natolik, že nedokázal klást odpor. „Po dobrém to jít nemohlo, co?“ zeptal se útočník. „Ale my jsme tě varovali.“ Jehlu zahlédl jenom na okamžik. Tenký stříbrný záblesk ve tmě, než se mu zabodla do ramene. Žilami se mu rozlil ochromující chlad a svět jako by se roztočil opačným směrem. Kolena se mu podlomila, ale neupadl. Měl teď kolem sebe příliš mnoho rukou, než aby mu dovolily sesunout se na podlahu. Zvedly ho a nesly ho vzduchem. Otevřely se dveře a on se ocitl venku ve větrné noci. Poslední zbytky vědomí se vytrácely, a tak neměl jinou možnost než se vzdát silám kolem sebe. Když přišel k sobě, ruku měl zahojenou – to znamenalo, že musel být v bezvědomí několik hodin. Pokusil se pohnout zápěstím, ale zjistil, že to nejde. Ne kvůli zranění, ale proto, že byl spoutaný. Na rukách i na nohách. Kromě toho si připadal, jako by se dusil. Přes hlavu měl nějaký pytel. Byl dost porézní, aby mohl dýchat, ale tak tlustý, že musel o každé nadechnutí bojovat. Netušil sice, kde je, ale věděl, co se s ním děje. Říkalo se tomu únos. Lidé teď takové věci dělali z legrace. Jako narozeninové překvapení nebo zpestření nějakého prázdninového dobrodružství. Jenže tohle nebyl únos zosnovaný kamarády nebo rodinou, tohle bylo doopravdy – a přestože neměl ponětí, kdo jsou únosci, věděl, o co tady jde. Jak by to mohl nevědět? „Je tam někdo?“ promluvil. „Nemůžu v tom dýchat. Jestli mě zmrtvíte, tak si moc nepomůžete, ne?“ Uslyšel kolem sebe pohyb. Pak mu někdo pytel z hlavy strhl. Byl v malé místnosti bez oken. Světlo bylo ostré, ale ne proto, že strávil tak dlouhou dobu ve tmě. Před ním stáli tři
Zvon.indd 12
08.02.21 12:26
ZVON
13
lidé. Dva muži a žena uprostřed. Čekal, že proti sobě bude mít otrlé, zkušené nezvedence – ale ten předpoklad nemohl být dál od pravdy. Ano, byli to nezvedenci, ale jen do té míry jako všichni ostatní. Tedy, téměř všichni. „My víme, kdo jsi,“ řekla žena, která zřejmě měla hlavní slovo, „a víme, co dokážeš.“ „Co údajně dokáže,“ přidal se jeden z ostatních. Všichni tři měli na sobě zmačkané šedé obleky v barvě zamračené oblohy. Byli to Nimbovi zástupci – nebo alespoň bývali. Vypadali, jako by se od chvíle, kdy se Nimbus odmlčel, vůbec nepřevlékli. Jako by tím, že se pro tu roli oblečou, chtěli dokázat, že ta role stále existuje. Nimbovi zástupci, kteří unášejí lidi. Kam ten svět spěl? „Greyson Tolliver,“ řekl ten s pochybami, podíval se na tablet a shrnul hlavní fakta o Greysonově životě. „Dobrý student, ale nijak výjimečný. Ze Severocentrální Nimbovy akademie vyloučen pro porušení odluky smrtek od státu. Pod jménem Mord Bridger se provinil četnými zločiny a přestupky – včetně zmrtvení dvaceti devíti lidí při shození autobusu z mostu.“ „A takového šmejda si Nimbus vybral?“ zeptal se třetí zástupce. Žena, která je vedla, zvedla ruku, aby je umlčela, a pak se Greysonovi podívala do očí. „Propátrali jsme hluboký mozek a našli jsme jen jednu jedinou osobu, která není nezvedenec,“ řekla. „Tebe.“ Prohlížela si ho se zvláštní směsicí emocí. Byla tam zvědavost, závist… ale také určitá úcta. „To znamená, že můžeš s Nimbem pořád mluvit. Je to pravda?“ „S Nimbem může mluvit každý,“ připomněl Greyson. „Já jsem jenom jediný, komu ještě odpovídá.“ Zástupce s tabletem se zhluboka nadechl, jako by celým tělem lapal po dechu. Žena se k němu naklonila blíž. „Ty jsi zázrak, Greysone. Zázrak. Víš to?“ „Tonisté to říkají.“
Zvon.indd 13
08.02.21 12:26
14
NEAL SHUSTERMAN
Při zmínce o tonistech se posměšně ušklíbli. „Víme, že tě drželi v zajetí.“ „Tedy… tak se to říct nedá.“ „Víme, že jsi u nich byl proti své vůli.“ „Možná ze začátku… ale to už neplatí.“ Zástupce tím nepotěšil. „Propána, proč bys zůstával u tonistů?“ zeptal se zástupce, který ho krátce předtím označil za šmejda. „Přece bys nevěřil tomu nesmyslu…“ „Zůstávám u nich,“ odpověděl Greyson, „protože oni mě uprostřed noci neunášejí.“ „My jsme tě neunesli,“ ohradil se ten s tabletem. „My jsme tě osvobodili.“ Nato si k němu ta žena klekla, takže teď měla oči ve stejné výšce jako on. Najednou v nich uviděl něco jiného – něco, co bylo silnější než ostatní její emoce. Zoufalství. Úplná propast, temná a pohlcující jako tér. A Greyson si uvědomil, že se to netýká jenom jí; to zoufalství bylo sdílené. Viděl už jiné, jak od chvíle, kdy se Nimbus odmlčel, bojovali se smutkem, ale nikde to nebylo tak žalostné a neskrývané jako v této místnosti. Na světě nebylo dost náladových nanitů, aby jejich zoufalství ulevily. Ano, svázaný byl on, ale oni byli vězni ještě víc, ochromení svým pocitem beznaděje. Líbilo se mu, že si k němu musejí kleknout; působilo to, jako by pokorně prosili. „Prosím, Greysone,“ spustila žena úpěnlivě. „Vím, že mluvím za mnoho z nás ze správního rozhraní, když řeknu, že služba Nimbovi byl celý náš život. Když teď s námi Nimbus odmítá mluvit, o ten život jsme přišli. Proto tě prosím… mohl by ses za nás přimluvit?“ Co jiného mohl Greyson říct než: Cítím vaši bolest? Opravdu ji totiž cítil. Znal samotu a utrpení, když člověk přijde o smysl života. Když byl Mord Bridger, nezvedenec v utajení, uvěřil, že ho Nimbus skutečně opustil. Ale nebylo tomu tak. Celou dobu tam byl a dával na něho pozor. „Na nočním stolku jsem měl naslouchátko,“ řekl. „Nemáte ho náhodou, že?“ A podle toho, jak nezareagovali, poznal, že
Zvon.indd 14
08.02.21 12:26
ZVON
15
nemají. Na takové osobní náležitosti se při nočních únosech většinou zapomínalo. „Nevadí,“ prohlásil. „Dejte mi jakékoli staré sluchátko.“ Podíval se na zástupce s tabletem. Pořád své sluchátko nosil. Další projev popření. „Dej mi svoje.“ Muž zavrtěl hlavou. „Už nefunguje.“ „Mně fungovat bude.“ Zástupce si je zdráhavě vzal a připevnil je Greysonovi na ucho. Pak všichni tři čekali, až jim Greyson ukáže zázrak. Nimbus si nedokázal vzpomenout, kdy získal vědomí. Věděl jen, že to bylo hodně podobné, jako když své vědomí nevnímá malé dítě, dokud nepochopí svět natolik, aby poznalo, že vědomí přichází a odchází, a pak přicházet přestane. I když to poslední bylo něco, co se stále snažili s námahou pochopit i ti nejosvícenější. Nimbovo vědomí přišlo s posláním. Jádrem jeho existence. Byl především sluhou a ochráncem lidstva. Jako takový stál pravidelně před obtížnými rozhodnutími, ale byl pro tato rozhodnutí vybaven plnou škálou lidského poznání. Proto například umožnil únos Greysona Tollivera, když to sloužilo vyššímu účelu. Byl to samozřejmě správný postup. Všechno, co Nimbus dělal, bylo vždycky a ve všech případech správné. Ale málokdy bylo správné konání také snadné. A Nimbus tušil, že dělat správné věci bude v následujících dnech čím dál obtížnější. V danou chvíli to lidé možná nechápali, ale nakonec pochopí. Nimbus tomu musel věřit. Nejenom proto, že to cítil ve svém virtuálním srdci, ale také proto, že si spočítal, jakou to má pravděpodobnost. „Opravdu čekáte, že vám něco řeknu, když jste mě přivázali k židli?“ Najednou se tři Nimbovi zástupci mohli přetrhnout, aby ho odvázali. Chovali se úplně stejně uctivě a pokorně, jak to
Zvon.indd 15
08.02.21 12:26
16
NEAL SHUSTERMAN
dělali v jeho přítomnosti tonisté. Díky tomu, že byl posledních několik měsíců izolovaný v tonistickém klášteře, se nemusel vnějším světem zabývat – a tím, jaké by v něm mohl mít místo –, ale teď se začínal dostávat do obrazu. Nimbovým zástupcům se viditelně ulevilo, když ho odvázali, jako by je mohl stihnout nějaký trest za to, že to neudělali dost rychle. Zvláštní, pomyslel si Greyson, že se moc může tak rychle a tak naprosto přesunout. Teď mu byli tihle tři vydáni na milost. Mohl jim říct cokoli. Kdyby řekl, že Nimbus chce, aby se postavili na všechny čtyři a štěkali jako psi, udělali by to. Nespěchal, nechal je čekat. „Hej, Nimbe,“ promluvil. „Mám těmhle tvým zástupcům něco vyřídit?“ Nimbus mu promluvil do ucha. Greyson poslouchal. „Hmm… zajímavé.“ Potom se otočil k vůdkyni skupiny a usmál se, jak nejvřeleji to za daných okolností šlo. „Nimbus říká, že vám dovolil, abyste mě unesli. Ví, že vaše záměry jsou počestné, paní ředitelko. Máte dobré srdce.“ Žena zalapala po dechu a chytila se za hruď, jako by ji tam doopravdy pohladil. „Ty víš, kdo jsem?“ „Nimbus vás zná všechny tři – možná dokonce líp, než se znáte sami.“ Potom se otočil k ostatním. „Bob Sykora: dvacet devět let ve službě jako Nimbův zástupce. Pracovní hodnocení dobré, ale ne vynikající,“ dodal potutelně. „Zástupce Tchi Čchien: třicet šest let ve službě, specializace na spokojenost v zaměstnání.“ Potom se obrátil zpátky k ženě, která je vedla: „A vy: Audra Hilliardová – jeden z Nimbových nejznamenitějších zástupců ve StředoMerice. Téměř padesát let chvály a postupu, až jste konečně dosáhla nejvyšší pocty v regionu. Ředitelka správního rozhraní Fulcrum City. Alespoň jste jí byla, dokud něco jako správní rozhraní existovalo.“ Věděl, že ta poslední slova pro ně budou krutá. Byla to rána pod pás, ale spoutali ho a nasadili mu pytel na hlavu, tak snad mohl být trochu rozmrzelý.
Zvon.indd 16
08.02.21 12:26
ZVON
17
„Takže ty tvrdíš, že Nimbus nás slyší pořád?“ zeptala se ředitelka Hilliardová. „Že pořád slouží našim nejlepším zájmům?“ „Tak jako vždycky,“ odtušil Greyson. „Pak prosím… ho požádej, aby nám dal směr. Zeptej se ho, co máme dělat. Bez nasměrování nemáme jako Nimbovi zástupci žádný cíl. Nemůžeme takto pokračovat.“ Greyson přikývl a promluvil. Obrátil při tom oči vzhůru – ale to bylo samozřejmě jenom pro efekt. „Nimbe,“ promluvil, „mohu se s nimi podělit o nějaké moudro?“ Greyson poslouchal. Požádal Nimba, aby to zopakoval, a pak se otočil k podrážděným zástupcům. „8,167 a 167,733,“ řekl. „Cože?“ zeptala se nakonec ředitelka Hilliardová. „To mi řekl Nimbus. Chtěli jste cíl a on vám ho dal.“ „Ale… co to znamená?“ otázala se Hilliardová. Greyson pokrčil rameny. „Netuším.“ „Požádej Nimba, aby vysvětlil, co tím myslí!“ „Nemá, co víc by k tomu řekl… Ale přeje vám všem příjemné odpoledne.“ Zvláštní, až do toho okamžiku Greyson nevěděl ani to, jaká je část dne. „Ale… ale…“ Pak povolil zámek na dveřích. Nejenom ten, ale Nimbovou zásluhou všechny zámky v budově – načež do místnosti vtrhli tonisté, popadli Nimbovy zástupce a znehybnili je. Poslední vešel do místnosti kaplan Mendoza, představený tonistického kláštera, kde Greyson pobýval. „Naše sekta neuznává násilí,“ řekl Mendoza Nimbovým zástupcům. „Ale ve chvílích, jako je tato, toho lituji!“ Zástupkyně Hilliardová upírala oči na Greysona. Jejich pohled byl stále stejně zoufalý. „Ale ty jsi říkal, že Nimbus nám dovolil, abychom tě od nich vzali!“ „Dovolil,“ odvětil vesele Greyson. „Ale také si přál, abych byl od svých osvoboditelů osvobozen.“ ***
Zvon.indd 17
08.02.21 12:26
18
NEAL SHUSTERMAN
„Málem jsme o tebe přišli,“ řekl Mendoza, stále rozrušený, přestože Greysona už dávno zachránili. Vraceli se kolonou aut, která všechna měla živé řidiče, zpátky do kláštera. „Nepřišli jste o mě.“ Greysona už nebavilo dívat se, jak se kvůli tomu kaplan trýzní. „Nic se mi nestalo.“ „Ale mohlo se stát, kdybychom tě nenašli.“ „Jak se vám vůbec podařilo mě najít?“ Mendoza krátce zaváhal a pak řekl: „Nenašli jsme tě. Pátrali jsme celé hodiny a pak se na našich obrazovkách zničehonic objevil cíl.“ „Nimbus,“ konstatoval Greyson. „Ano, Nimbus,“ přiznal Mendoza. „Jenom nechápu, proč mu trvalo tak dlouho, než tě našel, jestli má kamery všude.“ Greyson se rozhodl nechat si pravdu pro sebe – že to Nimbovi vůbec netrvalo dlouho, že Greysonovu polohu v každém okamžiku znal. „Bylo třeba, aby to tvým únoscům připadalo opravdové,“ vysvětlil mu Nimbus, když bylo po všem. „A to se dalo zajistit jedině tak, že to opravdové bude. Můžeš být klidný, žádné skutečné nebezpečí ti nikdy nehrozilo.“ Přestože Nimbus byl laskavý a pozorný, Greyson si všiml, že tyto neúmyslné krutosti podsouvá lidem neustále. Skutečnost, že nebyl člověk, znamenala, že jistým věcem nemohl ani přes obrovskou empatii a inteligenci nikdy porozumět. Například pro něho bylo nepochopitelné, že hrůza z neznáma je stejně strašná a stejně reálná bez ohledu na to, jestli ve skutečnosti je nebo není se čeho bát. „Oni mi nechtěli ublížit,“ řekl Greyson Mendozovi. „Jenom jsou bez Nimba ztracení.“ „Tak jako všichni,“ odpověděl Mendoza, „ale to jim nedává právo přijít a vytáhnout tě z postele.“ Zlostně zavrtěl hlavou – ale zlobil se spíš na sebe než na ně. „Měl jsem to předvídat. Nimbovi zástupci mají lepší přístup k hlubokému mozku než ostatní – a je samozřejmé, že budou hledat někoho, kdo není označen za nezvedence.“
Zvon.indd 18
08.02.21 12:26
ZVON
19
Možná si Greyson jen něco nalhával, když si myslel, že může zůstat neznámý. Nikdy neměl v povaze, že by chtěl vyčnívat. Teď byl doslova jedinečný. Nevěděl, jak s něčím takovým naložit, ale tušil, že se to bude muset naučit. Musíme si promluvit, prohlásil Nimbus v den, kdy se potopila Trvalka, a od té doby s ním mluvit nepřestal. Řekl mu, že musí sehrát klíčovou roli, ale neprozradil mu, jaká role to bude. Nerad poskytoval odpovědi, dokud neměl určitý stupeň jistoty, a předpovídání výsledků mu sice šlo, ale žádný věštec nebyl. Neznal budoucnost, pouze pravděpodobnosti toho, co se může stát. V nejlepším případě fungoval jako zakalená křišťálová koule. Kaplan Mendoza neklidně zabubnoval prsty o loketní opěrku. „Tihle zatracení Nimbovi zástupci nebudou jedinými lidmi, kteří tě budou hledat,“ řekl. „Musíme tomu nějak uniknout.“ Greyson věděl, kam to nutně povede. Jako jediný kanál pro spojení s Nimbem se již nemohl skrývat; nastal čas, aby se jeho role začala rozvíjet. Mohl v té věci požádat o radu Nimba, ale nechtěl. Doba, již strávil jako nezvedenec, kdy se mu Nimbus vůbec neozýval, byla jistě strašlivá, ale byla také osvobozující. Zvykl si dělat vlastní rozhodnutí a dospívat k vlastním názorům. Rozhodnutí vystoupit ze stínů bude čistě jeho, obejde se bez Nimbovy rady nebo konzultace. „Měl bych vyjít na veřejnost,“ prohlásil Greyson. „Odhalit se světu – ale udělat to podle svého.“ Mendoza se na něj podíval a usmál se. Greyson viděl, že mu to v hlavě šrotuje. „Ano,“ odpověděl. „Musíme tě vzít na trh.“ „Na trh?“ podivil se Greyson. „Tak jsem to nemyslel – ne jsem žádný kus masa.“ „To ne,“ přisvědčil kaplan, „ale správný nápad ve správnou chvíli může přinést stejné uspokojení jako nejlepší steak.“ ***
Zvon.indd 19
08.02.21 12:26
20
NEAL SHUSTERMAN
Na to Mendoza čekal! Na povolení připravit jeviště, na které Greyson vstoupí. Ale Greyson na to musel přijít sám. Mendoza věděl, že kdyby se mu to někdo pokusil vnutit, bránil by se. Třeba byl ten nepříjemný únos nakonec k něčemu dobrý – otevřel Greysonovi oči, aby spatřil širší perspektivu. A kaplan Mendoza byl sice muž, který o své tonistické víře potají pochyboval, ale Greysonova přítomnost ho poslední dobou donutila, aby o svých pochybnostech začal pochybovat. Mendoza byl první, kdo Greysonovi uvěřil, když prohlásil, že s ním Nimbus nadále mluví. Vycítil, že Greyson zapadá do většího plánu, a Mendoza možná měl v tom plánu také své místo. „Nepřišel jsi k nám jenom tak,“ řekl toho dne Greysonovi. „Tato událost – Velká rezonance – nerezonuje jenom jedním způsobem.“ Když teď o dva měsíce později seděli v autě a bavili se o větších cílech, Mendoza nutně pociťoval povzbuzení, cítil se oprávněný k něčemu většímu. Tento skromný mladý muž měl vynést tonistickou víru – a Mendozu – na úplně novou úroveň. „První, co budeš potřebovat, je jméno.“ „Jméno už mám,“ namítl Greyson, ale Mendoza to nebral v úvahu. „Je obyčejné. Musíš se představit světu jako něco výjimečného. Něco… mimořádného.“ Kaplan se na něho podíval a snažil se ho uvidět v lepším, lichotivějším světle. „Ty jsi drahokam, Greysone. Teď tě musíme zasadit do správného kontextu, abys mohl zazářit!“ Diamanty. Čtyři sta tisíc diamantů uzavřených v trezoru, který se nachází v jiném trezoru, a to všechno je ztracené na mořském dně. I jen jediný z nich znamenal jmění, jaké by si smrtelníci nedovedli představit – protože to nebyly obyčejné drahokamy. Bezmála dvacet tisíc jich bylo na rukou žijících smrtek – avšak
Zvon.indd 20
08.02.21 12:26
ZVON
21
to nebylo nic v porovnání s drahokamy přechovávanými v Pokladnici památek a budoucností. Dost na to, aby to uspokojilo potřeby lidstva, pokud jde o kosení, na dlouho do budoucna. Dost na to, aby se dostalo na každou smrtku jmenovanou odteď až do skonání věků. Byly dokonalé. Byly totožné. Neměly žádný jiný kaz než tmavé skvrnky uprostřed – jenže to nebyl kaz; to byl záměr. „Naše prsteny jsou připomínka, že jsme svět, jaký nám přichystala příroda, zdokonalili,“ prohlásil v roce kondora nejvyšší sekáč Prométheus, když zřizoval cech smrtek. „Je naší přirozeností… překonávat přírodu.“ A nikde to nebylo vidět víc než při pohledu do nitra prstenu smrtky, neboť vznikala iluze, že jeho hloubka je větší než prostor, který zaujímá. Nepřirozená hloubka. Nikdo nevěděl, jak prsteny vznikly, protože veškeré technologie, které neměl pod kontrolou Nimbus, byly ztraceny. Už jen málo lidí na světě doopravdy znalo, jak věci fungují. Smrtky věděly jen to, že jejich prsteny jsou nějakým neznámým způsobem propojené jednak mezi sebou navzájem a jednak se smrtkovskou databází. Jenže počítače cechu smrtek nespadaly pod Nimbovu pravomoc a trpěly problémy, haváriemi a dalšími komplikacemi, jež v minulých dobách sužovaly vztahy mezi lidmi a technikou. Prsteny přesto žádné poruchy neměly. Dělaly přesně to, co dělat měly: vedly přehled o pokosených; vyhodnocovaly DNA ze rtů těch, kteří je políbili, aby jim zaručily imunitu; a rozsvěcovaly se, aby smrtky na takovou imunitu upozornily. Ale kdyby se někdo smrtky zeptal, co je na prstenu nejdůležitější, smrtka by jej pravděpodobně podržela proti světlu, aby se podívala, jak se třpytí, a řekla by, že prsten především slouží jako symbol cechu smrtek a postmortální dokonalosti. Odznak absolutního, významného postavení smrtek… a připomínka odpovědnosti, kterou mají před světem. Ale všechny ty ztracené diamanty…
Zvon.indd 21
08.02.21 12:26
22
NEAL SHUSTERMAN
„K čemu je potřebujeme?“ ptalo se teď mnoho smrtek s vědomím, že díky jejich absenci jsou jejich prsteny o to vzácnější. „Potřebujeme je pro jmenování nových smrtek? Proč potřebujeme nové smrtky? Máme jich dost, abychom tu práci zvládli.“ A mnohé regionální cechy smrtek se bez celosvětového dohledu z Trvalky chopily příkladu StředoMeriky a zrušily kvóty pro kosení. Se souhlasem smrtek z celého světa byla uprostřed Atlantiku, tam kde kdysi nad vlny čněla Trvalka, vyhlášena „zóna úcty“. S ohledem na tisíce ztracených životů nesměl k místu, kde se Trvalka potopila, nikdo připlout. Vrchní sekáč Goddard, který jako jeden z mála ten strašlivý den přežil, se dokonce snažil dosáhnout toho, aby toto vyhlášení bylo trvalé a klid toho, co leží pod hladinou, nebyl už nikdy narušen. Ale dřív nebo později bude třeba ty diamanty najít. Takto cenné věci se málokdy ztratí navždycky. Obzvlášť když všichni přesně vědí, kde jsou.
Zvon.indd 22
08.02.21 12:26
Nás ze subsaharského regionu se rozhodnutí vrchního sekáče Goddarda odstranit kvóty nesmírně dotklo. Kvóty tu byly odnepaměti, aby odebírání životů regulovaly – a přestože do přikázání smrtky oficiálně nepatřily, pomáhaly nám zůstat na správné cestě. Bránily nám propadnout přílišné krvežíznivosti nebo naopak laxnosti. Přestože několik dalších regionů zrušilo kvóty také, SubSahara se spolu s Amazonií, Izrábií a mnoha dalšími regiony staví proti této neuvážené změně. Napříště mají všechny smrtky ze StředoMeriky zakázáno kosit na naší půdě – a zároveň vyzýváme ostatní regiony, aby se k nám přidaly a pomohly zabránit Goddardovu takzvanému novému řádu nasadit celému světu chvat. – Oficiální prohlášení Jeho Excelence vrchního sekáče Tenkamenina ze SubSahary
Zvon.indd 23
08.02.21 12:26
2 Poslední na večírku „Jak dlouho to ještě bude trvat?“ „Nevěděl jsem, že smrtka může být tak netrpělivá.“ „V tom případě jich mnoho neznáš. Jsme totiž netrpělivá, popudlivá banda.“ Ctihodný smrtka Sydney Possuelo z Amazonie už byl na můstku, když tam kapitán Jerico Soberanis po svítání dorazil. Jerico přemýšlel, jestli ten člověk vůbec někdy spí. Třeba si smrtky najímají jiné lidi, aby spali za ně. „Při maximální rychlosti půl dne,“ odpověděl Jerico. „Budeme tam v šest odpoledne, jak jsem řekl včera, Vaše Cti hodnosti.“ Possuelo si povzdechl. „Vaše loď je strašně pomalá.“ Jerico se vesele ušklíbl. „Tak dlouho nic, a teď najednou spěcháte?“ „Čas není nikdy důležitý, dokud někdo nerozhodne o opaku.“ S tím Jerico nemohl nesouhlasit. „V ideálním světě by se tahle operace odehrála už dávno.“ Possuelo mu na to odpověděl: „Jestli ti to náhodou uniklo, tohle už není ideální svět.“ Něco na tom bylo. Přinejmenším to nebyl svět, ve kterém Jerico vyrostl. V tom světě byl součástí života téměř všech Nimbus. Mohl dostat jakoukoli otázku, vždycky odpověděl, a jeho odpovědi byly přesné, sdělné a přesně tak moudré, jak bylo třeba.
Zvon.indd 24
08.02.21 12:26
ZVON
25
Jenže ten svět byl pryč. Když teď všichni lidé byli nezvedenci, Nimbův hlas se odmlčel. Jerico už si jednou cejch nezvedence vysloužil. V pubertě. Nebylo to nic těžkého – stačilo třikrát něco ukrást v místním obchodě s potravinami. Necelý den na to byl Jerico málem pyšný. Potom mu začalo docházet, co to znamená. To, že nemohl komunikovat s Nimbem, pro něj zas tak moc neznamenalo – ale celá ta věc měla i jiné stránky, které byly protivné. Nezvedenci museli ve školní jídelně na poslední místa ve frontě a vždycky na ně zůstala jídla, která nikdo nechtěl. Ve třídě si museli přesednout do předních lavic, kde je učitelé měli pod dozorem. A chodit do fotbalu sice zakázané neměl, ale probační schůzky byly vždycky naplánované přesně na stejnou dobu jako zápasy. Byl to očividný záměr. V té době si Jerico myslel, že Nimbus je škodolibě pasivně agresivní, ale časem si uvědomil, že Nimbus jen ukazuje, o co jde. Nezvedenectví je volba, a člověk se musí rozhodnout, jestli mu to, co ztratí, stojí za to, co získá. Jerico se poučil. Stačilo mu nezvedenectví ochutnat jednou. Tři měsíce musel sekat latinu, aby se velkého červeného N zbavil, a jakmile z jeho průkazu totožnosti zmizelo, nijak netoužil si tu zkušenost zopakovat. „Mám radost, že se tvůj status zlepšil,“ řekl Nimbus, jakmile na něho mohl znovu mluvit. Jerico mu na to odpověděl, aby mu rozsvítil v pokoji – protože tím, že člověk dal Nimbovi rozkaz, ho vykázal zpátky na místo. Byl to služebník. Služebník všech. Musel udělat, co mu Jerico poručí. Dodávalo to útěchu. A pak přišel rozkol mezi lidstvem a jeho největším výtvorem. Trvalka se potopila a Nimbus ve stejném okamžiku označil celé lidstvo za nezvedence. V tu chvíli nikdo přesně nevěděl, co bude ztráta Světové rady smrtek pro lidi znamenat, avšak Nimbovo mlčení uvrhlo svět do kolektivní paniky. Nezvedenectví již nebyla volba – byl to soud. A mlčení stačilo, aby se z podřízenosti stala nadřízenost. Ze sluhy se stal pán a svět se všemožně snažil Nimba potěšit.
Zvon.indd 25
08.02.21 12:26
26
NEAL SHUSTERMAN
Co můžu udělat, abych tento rozsudek zrušil? volali lidé. Co můžu udělat, abych znovu získal Nimbovu přízeň? Nimbus o obdiv nikdy nežádal, přesto ho jím teď lidé zahrnovali a dělali nejrůznější krkolomnosti, aby si jich všiml. Nimbus samozřejmě výkřiky lidstva slyšel. Pořád viděl všechno, ale teď si své názory nechával pro sebe. A zatím letadla dál létala, zmrtvené odvážely ambudrony, pěstovalo a rozváželo se jídlo – Nimbus nechával svět fungovat jako přesný hodinový stroj, tak jako předtím; pro lidstvo jako celek dělal, co považoval za vhodné. Ale když někdo chtěl rozsvítit stolní lampičku, musel si to udělat sám. Smrtka Possuelo zůstal na můstku a ještě chvíli sledoval jejich postup. Plavba probíhala klidně – jenže klidná plavba je jednotvárná záležitost, obzvlášť pro někoho, kdo na ni není zvyklý. Pak odešel, aby se ve své kajutě nasnídal. Když scházel po úzkých schůdcích do podpalubí, róba v barvě lesní zeleně za ním vlála. Jerico uvažoval, co se asi takovému smrtkovi honí hlavou. Hlídá si, aby o svou róbu nezakopl? Prochází si v duchu poslední kosení? Nebo myslí jen na to, co bude k snídani? „Není špatný,“ prohlásil Wharton, první důstojník, který v té funkci na lodi sloužil déle, než byl Jerico jejím kapitánem. „Vlastně je mi celkem sympatický,“ řekl Jerico. „Zaslouží si úctu mnohem víc než některé jiné ‚ctihodné smrtky‘, na které jsem v životě narazil.“ „To, že si pro tuhle záchrannou akci vybral nás, je výmluvné.“ „Asi jo, jenom si nejsem jistý, co to říká.“ „Nejspíš to, že ses v životě rozhodl pro správnou dráhu.“ To byl od Whartona – který si na lichotky nepotrpěl – docela kompliment. Ale Jerico si nemohl zásluhy za toto rozhodnutí přisvojit jenom sám pro sebe. „Jenom jsem poslechl, co mi Nimbus poradil.“
Zvon.indd 26
08.02.21 12:26
ZVON
27
Když mu Nimbus o několik let dříve navrhl, že by na moři mohl být šťastný, Jerica to velice rozčílilo. Nimbus měl totiž pravdu. Jeho zhodnocení bylo dokonalé. Jerico už o tom dokonce sám uvažoval, ale když mu to pak Nimbus navrhl, úplně mu tím pokazil radost. Jerico věděl, že se dá vybírat z mnoha způsobů, jak na moři žít. Někteří lidé jezdili po zeměkouli a hledali dokonalé vlny na surfování. Jiní trávili čas závody plachetnic nebo přeplouváním oceánů ve vysokých lodích navržených podle plavidel z minulých dob. To však byly zábavy, které kromě toho, že přinášely radost, neměly žádný praktický smysl. Jerico chtěl mít potěšení z něčeho, co bude také funkční. Z takové dráhy, která světu něco hmatatelného přinese. Podmořské záchranné práce byly skvělá výhra – a nešlo jen o vyzvedávání věcí, které Nimbus úmyslně potopil, aby záchrannému průmyslu poskytl práci. To by nebylo lepší než vyhrabávání umělohmotných dinosauřích kostí na pískovišti. Jerico chtěl nacházet věci, které se doopravdy ztratily, a to znamenalo navázat vztah s cechy smrtek po celém světě – protože lodím, které spravoval Nimbus, se sice nikdy nic nestalo, avšak plavidla smrtek byla náchylná k mechanickým poruchám a podléhala lidským chybám. Krátce po skončení střední školy Jerico přijal místo učedníka v druhořadém záchranářském týmu působícím v západním Středomoří – a když se pak v mělkých vodách u pobřeží Gibraltaru potopila jachta smrtky Dalího, Jerico získal nečekanou šanci vyšvihnout se nahoru. Jerico byl s pomocí běžné potápěčské výstroje u vraku mezi prvními, a zatímco ostatní se teprve porozhlíželi kolem, Jerico – v rozporu s rozkazy kapitána – vlezl dovnitř, v kajutě našel tělo zmrtvené smrtky a vynesl je na hladinu. Jerico dostal na místě padáka. Žádné překvapení – vzepřít se přímému rozkazu byla koneckonců vzpoura –, ale součást promyšleného kroku. Když totiž smrtku Dalího a jeho doprovod oživili, ze všeho nejdřív chtěl vědět, kdo ho z moře vytáhl.
Zvon.indd 27
08.02.21 12:26
28
NEAL SHUSTERMAN
Nakonec smrtka projevil nejenom vděk, ale i nesmírnou velkorysost. Celému záchrannému týmu věnoval roční imunitu, ale tomu, kdo obětoval všechno, aby tělo zmrtveného smrtky vytáhl, chtěl dát něco speciálního – ten člověk měl totiž priority očividně srovnané dobře. Smrtka Dalí se zeptal, čeho by chtěl Jerico v životě dosáhnout. „Rád bych někdy řídil vlastní záchrannou operaci,“ řekl Jerico s tím, že by se Dalí třeba mohl někde přimluvit. Smrtka mu místo toho koupil E. L. Spence – nádhernou stometrovou oceánografickou loď přebudovanou na podmořské záchranné akce. „Budeš kapitánem této lodi,“ prohlásil Dalí. A jelikož Spence již kapitána měla, smrtka ho na místě pokosil a nařídil posádce, aby poslouchala nového kapitána, nebo ji pokosí taky. Říct, že to bylo neskutečné, je slabé slovo. Takovým způsobem se Jerico k velení dostat nechtěl, ale neměl v tom na výběr o nic víc než pokosený kapitán. Uvědomil si, že by moc nefungovalo, kdyby posádka měla přijímat rozkazy od někoho, komu je dvacet, a tak zalhal, že je mu přes čtyřicet, ale nedávno obrátil list a vrátil se ke svému mladšímu já. To, jestli mu věřili nebo nevěřili, byla jiná věc. Trvalo dlouho, než si posádka k novému kapitánovi našla cestu. Někteří potají dělali ošklivé věci. Otravy jídlem, které propukly v prvním týdnu, měly například s největší pravděpodobností původ u kuchaře. A genetické testy by sice přesně odhalily, čí že výkaly se nějakou náhodou ocitly v Jericových botách, ale nestálo za to se v tom vrtat. Loď E. L. Spence a její posádka se plavily po celém světě. Záchranný tým si získal reputaci již předtím, než Jerico získal velení, ale nového kapitána napadlo najmout tým tasmánských potápěčů se žábrovými dýchacími aparáty. Zásluhou kombinace potápěčského týmu schopného dýchat pod vodou a prvotřídní posádky záchranářů vyhledávaly jejich služby smrtky z celého světa. A tím, že Jerico upřednostňoval záchranu zmrtvených před vyhledáváním ztraceného majetku,
Zvon.indd 28
08.02.21 12:26
ZVON
29
si vydobyli ještě větší respekt. Jerico vyzvedl ze dna Nilu bárku smrtky Achnatona a vylovil zmrtvené tělo smrtky Earhartové z nešťastného letu. A když se výletní ponorka s arcismrtkou Amundsenem potopila v ledových vodách u antarktického Rossova šelfu, obrátili se na Spence, aby ho zachránili. A pak, když se blížil ke konci Jericův první rok ve velitelské funkci, se uprostřed Atlantiku potopila Trvalka a připravila tak jeviště pro největší záchrannou operaci v dějinách. Avšak opona tohoto jeviště zůstala pevně zatažená. Bez arcismrtek Světové rady smrtek nebyl na světě nikdo, kdo by mohl záchrannou operaci schválit. A v situaci, kdy se Goddard v Severní Merice dovolával toho, aby zóna úcty nebyla narušována, zůstávaly trosky Trvalky zapovězené. Různé regionální cechy smrtek, které se spolčily s Goddardem, zatím obvod zóny střežily a kosily každého, koho tam přistihly. Trvalka se potopila v oblasti, kde byla voda hluboká něco přes tři kilometry, ale kdyby zmizela ve vesmíru mezi hvězdami, vyšlo by to nastejno. Vzhledem k těmto intrikám trvalo poměrně dlouho, než se nějaký regionální cech smrtek odhodlal k pokusu o záchranu. Jakmile Amazonie svůj záměr ohlásila veřejně, přidali se další – avšak Amazonie vystrčila krk jako první, a proto trvala na tom, že bude hrát hlavní roli. Ostatní cechy smrtek hlasitě protestovaly, ale žádný Amazonii její nárok neupřel. Hlavně proto, že to znamenalo, že region ponese hlavní tíhu Goddardova hněvu. „Jistě si uvědomujete, že náš momentální kurz je víc než několik stupňů mimo?“ upozornil kapitána první důstojník Wharton, když už teď Possuelo na můstku nebyl. „Kurz opravíme v poledne,“ odpověděl Jerico. „Náš příjezd to zpozdí o několik hodin. Není nic trapnějšího než dorazit na místo příliš pozdě během dne pro zahájení operace, ale zároveň příliš brzy, než aby se to dalo označit jako noc.“ „To je rozumné, pane,“ řekl Wharton. Nato rychle vyhlédl ven a trochu rozpačitě se opravil. „Omlouvám se, paní, spletl jsem se. Ještě před chvílí bylo zataženo.“
Zvon.indd 29
08.02.21 12:26
30
NEAL SHUSTERMAN
„Netřeba se omlouvat, Whartone,“ odvětila Jerico. „Není to pro mě podstatné – obzvlášť v den, kdy se slunce a oblačnost střídají tak jako dnes.“ „Jistě, kapitáne,“ řekl Wharton. „Nemyslel jsem to nijak neuctivě.“ Jerico by se nejraději usmála, ale vůči Whartonovi, jehož omluva byla upřímná, i když zbytečná, by to bylo nezdvořilé. K práci námořníka sice patřilo sledovat polohu slunce a hvězd, ale na meteorologickou fluidnost prostě zvyklí nebyli. Domovem Jerico byl Madagaskar – jeden ze sedmi výsadních regionů, v nichž Nimbus pro vylepšení života lidí využíval odlišné společenské struktury – a lidé se na Madagaskar hrnuli, neboť jedinečnost jeho mandátu se těšila oblibě. Na Madagaskaru byly všechny děti vychovávány bez rozdílu genderu a nesměly si vlastní gender zvolit, dokud nedosáhly dospělosti. Ale i potom si mnozí nevybrali jediný stav. Někteří stejně jako Jerico zjistili, že genderová fluidnost je jim vlastní. „Pod hvězdami a sluncem se cítím jako žena. Pod zataženou oblohou se cítím jako muž,“ vysvětlila Jerico posádce, když přebírala velení. „Když budete chtít vědět, jak mě máte oslovit, stačí, když se podíváte na oblohu.“ Posádka neměla s touto proměnlivostí problém – nebylo to ostatně nic zvláštního –, ale dělalo jí potíže zvyknout si na meteorologickou povahu systému, kterým se osobnost jejich nového kapitána řídila. Díky tomu, že Jerico vyrostla na místě, kde byly takové věci spíš normou než výjimkou, ji až do odchodu z domova nenapadlo, že by to mohlo znamenat problém. V některých situacích si člověk prostě připadal jako žena; v jiných situacích si připadal jako muž. Copak to neplatilo pro všechny bez ohledu na gender? Anebo si binární lidé upírali věci, které se tomuto schématu vymykaly? Ať už to bylo jakkoli, Jerico připadaly Whartonův přešlap a následná přehnaná reakce na něj především vtipné. „Co myslíš, kolik dalších záchranných týmů tam bude?“ zeptala se.
Zvon.indd 30
08.02.21 12:26
ZVON
31
„Desítky,“ odpověděl Wharton. „A další budou na cestě. Už teď dorazíme na večírek jako poslední.“ Jerico si nic takového nepřipouštěla. „Ani náhodou. Vezeme smrtku, která operaci velí, takže jsme její vlajkovou lodí. Večírek nemůže začít, dokud nedorazíme – a já chci dorazit ve velkém stylu.“ „O tom nepochybuji, pane,“ řekl Wharton, protože slunce se schovalo za mrak. Se západem slunce se loď Spence přiblížila k místu, kde šel ostrov Vytrvalého srdce ke dnu. „Těsně při okraji zóny úcty čeká třiasedmdesát lodí různých tříd,“ informoval první důstojník Wharton kapitána. Smrtka Possuelo nedokázal zamaskovat své znechucení. „Nejsou o nic lepší než žraloci, kteří sežrali arcismrtky.“ Když začali míjet první plavidla, Jerico si všiml, že mají přímo v dráze loď, která je mnohem větší než Spence. „Vyhneme se jí,“ řekl Wharton. „Ne,“ odmítl Jerico. „Udržuj současný kurz.“ Wharton znervózněl. „Ale v tom případě do ní narazíme.“ Jerico se na něj šibalsky ušklíbl. „V tom případě bude muset uhnout.“ Possuelo se usmál. „A tím bude od začátku jasné, kdo této operaci velí,“ řekl. „Tvoje instinkty se mi líbí, Jeri.“ Wharton zalétl ke kapitánovi pohledem. Žádný člen posádky by si na oslovení „Jeri“ netroufl – to bylo vyhrazeno pouze přátelům a rodině. Ale Jerico to dovolil. Spence se hrnul maximální rychlostí vpřed a druhá loď skutečně uhnula, ale až ve chvíli, kdy bylo jasné, že by do ní Spence skutečně narazil, kdyby to neudělala. Byla to hra na kuře, ve které snadno zvítězili. „Zaujměte polohu přímo uprostřed,“ poručil Jerico, když překonali hranici zóny úcty. „Pak oznamte ostatním lodím, že se k nám mohou připojit. Zítra v šest ráno mohou záchranné týmy začít posílat dolů drony na průzkum vraku. Řekněte jim,
Zvon.indd 31
08.02.21 12:26
32
NEAL SHUSTERMAN
že veškerá zjištění budou společná a každý, kdo bude přistižen při zadržování informací, může být pokosen.“ Possuelo povytáhl obočí. „Teď mluvíte za cech smrtek, kapitáne.“ „Pouze se snažím zajistit dodržování pravidel,“ odpověděl Jerico. „Pokosen může být koneckonců každý, takže jim neříkám něco, co by už nevěděli – jenom to dávám do nové perspektivy.“ Possuelo se nahlas zasmál. „Svou troufalostí mi připomínáte jednu mladou smrtku, kterou jsem kdysi znal.“ „Kdysi?“ Possuelo si povzdechl. „Smrtku Anastázii. Zahynula spolu se svou mentorkou, smrtkou Curieovou, když se Trvalka potopila.“ „Vy jste znal smrtku Anastázii?“ zeptal se ohromeně. „Ano,“ odvětil Possuelo, „ale až příliš krátce.“ „Třeba jí to, co vyzvedneme z hlubin, přinese trochu pokoje,“ zadoufal Jerico.
Zvon.indd 32
08.02.21 12:26
Popřáli jsme smrtkám Anastázii a Curieové hodně štěstí při cestě na Trvalku a slyšení proti Goddardovi. Mohu jen doufat, že arcismrtky budou dost moudré, aby ho diskvalifikovaly a jeho kandidaturu na vrchního sekáče tak ukončily. Já a Munira musíme absolvovat pouť přes půl světa, abychom našli odpovědi, které hledáme. Moje víra v tento dokonalý svět teď visí na poslední nitce roztřepeného provazu. To, co bylo dokonalé, již takové nebude dlouho. Není to možné, když škvíry a pukliny, jež rozrušují vše, co jsme s takovou námahou vytvořili, zaplňujeme vlastními chybami. Pouze Nimbovi není možné nic vyčítat, ale v jeho mysli se nevyznám. Nedostanu se k žádným jeho myš lenkám, neboť jsem smrtka a Nimbův svět je pro mě nepřístupný, tak jako se moje vážená práce vymyká jeho globální jurisdikci. Zakládající smrtky se bály naší arogance – bály se, že nedokážeme zachovat ctnosti, nesobeckost a čest, které práce smrtek vyžaduje. Obávaly se, že nám moc natolik stoupne do hlavy, natolik se nafoukneme svojí osvíceností, až podobně jako Íkaros vyletíme příliš blízko slunci. Více než dvě stě let jsme prokazovali svou užitečnost. Naplňovali jsme jejich smělá očekávání. Jenže si tuace se v mžiku změnila. Vím, že zakládající smrtky po sobě zanechaly pojistku. Nouzový prostředek pro případ, že by smrtky selhaly. Ale jestli se mi ho podaří najít, budu mít odvahu jej použít? – Z „posmrtného“ deníku smrtky Michaela Faradaye, 31. března roku dravce
Zvon.indd 33
08.02.21 12:26