Mariel jede z Vesmírné hory
Žít v té době na ulici nebyl dobrý nápad.
Ne že by to někdy dobrý nápad byl, ale tahle nová nemoc… nabírala obrátky, hrozila přerůst v další pande– Ne. Ne, Mariel na to slovo začínající na P nechtěla ani pomyslet. Jako by to jen tím mohla přivolat.
„Není to taková hrůza, holčičko,“ řekla její máma. „Přece se nemusíme k žádným lidem přibližovat. I tady můžeme najít způsoby, jak se izolovat. Nemusíme se přibližovat k nikomu, když nechceme.“
Marielina matka žila ve světě popírání. Skutečně v něm žila. Kdyby popírání byla hmotná parcela, Gena Mudrochová by na ní měla vilu. Nebo alespoň garáž, aby konečně měly bezpečné a legální místo na zaparkování své otlučené fiesty.
Jistě, momentálně zaparkovaná byla. Za plotem odtahového parkoviště. Proto teď Mariel a Gena stály uprostřed noci na tmavé ulici v nejšpinavější průmyslové části města a čekaly na někoho, kdo jim měl teoreticky pomoci dostat jejich auto ven.
Mariel na rozdíl od své matky nežila ve stavu trvalého popírání. Byla praktická. Realistická. Jinak to ani nešlo; praktičnost byla víc než technika přežití – byla to superschopnost.
Bez ní by totiž její máma byla mrtvá a na Mariel by si už před léty smlsnul systém pěstounské péče.
„Možná…“ začala Mariel. „Možná bychom s lidmi být měly.“
„Jako abychom to chytily? Ani náhodou!“
„Třeba by bylo lepší mít to za sebou co nejdřív. Chápeš –než se zaplní nemocnice, aby pro nás ještě fungovaly nějaké služby.“
Její máma si odhrnula z očí neupravené vlasy. „Já vím, co se ti honí hlavou,“ řekla a zpražila Mariel podezíravým pohledem – tím, který si obvykle vyhrazovala pro všechny ostatní. „Přece bys nevěřila tomu, co ti blázni venku říkají.“
„Vím, že se to říká… venku… ale vždycky je možnost, že by to mohla být pravda.“
„Copak, odkdy věříš fámám? Ty, která musíš mít všechno pod sluncem vědecky dokázané!“
Její máma měla pravdu – fámy byly platidlo nevědomosti.
Jenže i osobní svědectví musí mít nějakou váhu. „Viděla jsem rozhovory s lidmi, kteří to měli,“ řekla Mariel mámě. „Vypadají… Já nevím… prostě jinak.“
„Jak můžeš vědět, že jsou jiní, když jsi je předtím neznala?“
Mariel pokrčila rameny. „Mají něco v očích, mami. Nějakou… moudrost.“
Její máma vybuchla smíchy. „Věř mi, nikdo se nestane chytřejším tím, že onemocní.“
„Já jsem taky neřekla ‚chytrost‘. Řekla jsem ‚moudrost‘.“
Jenže ani „moudrost“ nebylo to správné slovo. Spíš „soustředěnost“. Jako někdo, kdo je doma. I když žádný domov nemá.
„Zasnila ses,“ poznala její matka. „To je v pořádku, můžeš.“
Přestože Mariel musela být praktická, aby život se svou matkou přežila, občas se neubránila tomu, aby popustila uzdu fantazii. Obzvlášť když jí to dávalo naději. Říkala si, že lpění na naději nemá nic společného s matčiným trvalým stavem popírání, jenže v hloubi duše věděla, že naděje a popírání jsou neochotní sousedé. Mračí se na sebe přes stejnou bahnitou řeku osudu.
Po druhé straně ulice šel nějaký muž rázným krokem, který však zároveň působil trochu volně, jako by měl klouby z gumy. Muž zůstával sice většinou ve stínu, ale Mariel si všimla, že se po nich podíval. Je to on? Nebo je tohle jen někdo, s kým budou potíže? Ukázalo se, že jedno ani druhé: muž veselým krokem pokračoval tam, kam gumový člověk chodí ve dvě hodiny ráno.
„A stejně nemáš pravdu,“ řekla mámě, která už zapomněla, o čem spolu mluvily, a potřebovala to připomenout. „Stane se, že lidé vyzrají, když onemocní. Co třeba děda –změnil se. Když zvítězil nad rakovinou, získal úplně jinou perspektivu.“
Její matka se tiše zasmála, ale byl to smutný smích. „Tím bych si nechtěla projít jen proto, abych získala určitou perspektivu. A navíc, o rok později ho zabil infarkt, tak čemu ta perspektiva pomohla?“
Mariel na to neměla odpověď. Teď její máma mluvila jako realista.
„To zvládneme, holčičko,“ řekla. „Najdeme místo, kde můžeme bezpečně a legálně zaparkovat, tam si hezky zalezeme a přečkáme to, jenom co dostaneme Grinche ze soudní úschovy.“ Grinch byl jejich zelený Ford Fiesta. Máma si potrpěla na pojmenovávání neživých věcí.
Muž, který jim měl přijít na pomoc, měl zpoždění. Máma
říkala „kolem druhé“, jenže to bylo od někoho, kdo se znal s někým, kdo se znal s jeho mámou. Tři stupně odloučení od bezejmenného člověka, který už měl jejich peníze.
Realismus Mariel říkal, že nepřijde. Naděje jí říkala, že se třeba stane něco lepšího.
Mariel se odjakživa snažila sladit svou potřebu naděje se svým praktickým založením. V tomto případě jí obojí napovídalo, že možná je nejlepší tuto pandemii přijmout takovou, jaká je – a ano, použila to slovo, neboť bylo zřejmé, že se z toho pandemie stává. Ale odlišná. Velice odlišná.
Ta předchozí byla samozřejmě ničivá. Miliony mrtvých po celém světě. Lidé odmítali vědu, chytali se absurdních konspiračních teorií, fám a nahodilých příspěvků ze sociálních médií, dokonce i na smrtelné posteli. A lidé, kteří se vědou a pravidly řídili, přáli smrt těm, kteří to nedělali. Ta pandemie obnažila na všech stranách to nejhorší z lidské povahy.
Její máma samozřejmě patřila k odpíračům a chodila na večírky, když byla situace nejhorší. Nakazila se covidem brzy, na rozdíl od Mariel, která jej nedostala vůbec, ale její máma měla tak těžký průběh, jako by si to vybrala za obě. Tak těžký, že skončila v nemocnici. Tenkrát ještě měly pojištění, ale stejně to bylo jedno, protože žádné ventilátory k dispozici nebyly. Máma přežila – ale trvalo to celou věčnost. Měla syndrom dlouhého covidu – fakticky už nemocná nebyla, ale ve skutečnosti se její stav nezlepšoval. Měsíce nemohla pracovat, a když pak mohla, její místo bylo pryč. Restaurace, v níž pracovala, natrvalo zavřela, tak jako mnohé restaurace v San Francisku.
A pak už to byla jízda z Vesmírné hory.
Tak aspoň Mariel říkala matčině překotné sestupné spirále – po které zásadně sjížděla s očima pevně zavřenýma a ve tmě. Sice se jí tu a tam podařilo najít nějakou práci, když se svět znovu otevřel, ale škoda se už stala. Škoda na tolika úrovních, že se ani nedaly spočítat.
„Nebylo jednodušší z těch peněz zaplatit pokutu a poplatek za odtah, místo abys je dala někomu, koho ani neznáš?“
Její matka na to odpověděla jen neurčitým zamručením.
Ty peníze, které se musely zaplatit předem, byly v podstatě veškeré finance, jež jim zbývaly. Poslední, které dostaly od Marielina strýce s tím, že je to opravdu naposledy. Ale to říkal vždycky.
„Ten hajzl nepřijde,“ prohlásila nakonec její máma. Potom si povzdechla. „To jsme to dopracovaly.“ To byl její oblíbený výraz. Společně s „tak to prostě je“.
Ale Mariel se odmítala smířit s tím, že je to tak. A odmítala se smířit s přístupem „to jsem to dopracovala“. Sebelítost nemohla nikomu pomoci, a jí ze všech nejmíň.
Jenže poslední rozhovor, který viděla… Jestli se její podezření potvrdí, může to všemu pomoci. Všechno změnit. Snad.
Bylo to před několika dny. Seděly v baru, který si říkal gastropub, aby mohl být dražší, a jedly jídlo, za které máma zaplatí jen asi třetinu, než vezme roha. Mariel si toho na matce vážila: nikdy neodešla jen tak bez placení, vždycky něco nechala.
„Přece nenechám obsluhu bez spropitného,“ řekla. „Zaslouží si víc, než kolik můžeme dát.“ Doufala, že obsluha si peníze vezme jako spropitné a nechá restauraci jídlo odepsat.
V gastropubu byly tři televizní obrazovky, z nichž na dvou běžel sport, ale třetí ukazovala zprávy. Dělali rozhovor
s mužem hospitalizovaným s „coronou regis“ neboli „korunovkou“ – jak se nové formě koronaviru říkalo. Na někoho, kdo se právě ocitl na prahu smrti, vypadal celkem spokojeně – a nebylo to jenom úlevou, že je naživu.
„Jak se teď cítíte?“ zeptala se reportérka. Hloupá, ale povinná otázka.
Muž se upřímně usmál a věnoval reportérce soustředěný pohled, jako by v jejích očích viděl něco nádherného.
„Je mi líp než kdy dřív!“ prohlásil. „Opravdu – líp než kdy dřív!“ A potom se zasmál. Skutečně se zasmál. Jako by všechny jeho starosti a obavy zmizely spolu s horečkou a neměly se už nikdy vrátit.
Žralok na odvrácené straně
„Ahoj, já jsem Rón, s dlouhým ó. Vy musíte být rodina Hoganových.“
Dveře sice byly otevřené, ale čtyři členové rodiny Hoganových jako by se báli jít dál. Jako všichni ostatní, kteří si tady zarezervovali pobyt, byli ostražití – přesvědčení, že to musí být nějaký omyl, nebo dokonce kanadský žert. Jako kdyby je natáčela skrytá kamera.
Rón na to dnes neměl trpělivost. „Anebo se můžeme znovu svézt výtahem. Je to nejrychlejší expresní výtah ve městě!“ prohlásil Rón. To je pobídlo, aby vešli.
„Nezapomeňte si nasadit roušky,“ připomněl Rón. „Během prohlídky jsou povinné.“
Rodina, zmatená už předtím, teď propadla panice ještě víc. Žena si povzdechla. „Ale my žádné nemáme. Mysleli jsme, že –“
„Na stole, v míse,“ řekl Rón a ukázal na mísu z waterfordského křišťálu hned u vstupu.
Několik si jich vzali, ale opatrní zůstali; pořád si dělali obavy, že za výjimečností tohoto místa je nějaký výjimečný trik.
„Mami,“ promluvilo jedno z dětí – asi desetiletý chlapec, „to jsou ty digitální roušky! Četl jsem o nich.“
Roušky byly vlastně displeje z vláken, na nichž se ukazovala přibližná podoba tváře, takže to vypadalo, jako by člověk na sobě žádný respirátor N95 druhé generace ani neměl. Samozřejmě nevystihovaly obličejové výrazy úplně přesně, takže to i v ideálním případě působilo trochu strašidelně.
„Nejsou drahé?“ zeptala se paní Hoganová.
„Cena je zahrnutá v pronájmu,“ odpověděl jí Rón s úsměvem, který z jeho obličeje s rouškou nikdy úplně nezmizel –vyladil totiž výstup své masky tak, aby vypadal o něco veseleji, než jak se doopravdy cítil.
Pan Hogan konečně vyslovil to, co se určitě honilo hlavou všem. „Já… se obávám, že muselo dojít k nějakému omylu.
Myslím, že tady nemáme být…“
„Máte, věřte mi. Pojďte, provedu vás.“ Rón mávl rukou, aby pokračovali do drahého střešního bytu za ním. „Jsme v šedesátém podlaží, orientace k západu. Z obývacího pokoje
můžete vidět most Golden Gate. A jeden pokoj s koupelnou je nalevo, ale když jste jenom čtyři, nebudete ho potřebovat. Hlavní pokoje jsou v patře.“
„To má patro?“ hlesla dívka, která vypadala stejně stará jako chlapec. Možná byli dvojčata.
„Tudy, pojďte za mnou.“
V patře střešní nástavby byly tři další pokoje včetně hlavní ložnice, která byla stejně velká jako většina běžných domů. „Všechny koupelnové podlahy jsou vyhřívané,“ řekl jim Rón. „Žaluzie se ovládají telefonem – stačí se připojit přes bluetooth. A kdybyste snad měli strach ze zemětřesení, nemusíte, budova má valivá ložiska, jaká se dávají v Japonsku.“
Rodina byla naprosto šokovaná. Oněmělá. Obě děti ohromeně vzdychaly, vytahovaly telefony, aby si hrály se žaluziemi, a už vymýšlely, které pokoje si vyberou.
Otec, který nevypadal jako rozpačitý typ, teď dosti rozpačitý byl. „Ale… platíme jenom sto dolarů za noc.“
„Ovšem, já vím. Za čtyři noci.“
Přesto tam dál stáli a rozhlíželi se kolem sebe, jako by se propadli do jiného rozměru a měli každým okamžikem explodovat. Rón si povzdechl a ujal se vysvětlování. „Můj otec si myslí, že každý by měl mít šanci užít si takový stupeň luxusu. Proto tento střešní byt pronajímá na Airbnb hodně pod tržní cenou.“
„Kdo je váš otec?“ zeptala se paní Hoganová.
Rón se rozhodl neodpovědět. Však oni na to přijdou.
A když ne, tak to ve skutečnosti není důležité, ne? „Užijte si svůj pobyt. Toto je západní střešní byt – ale já bydlím jenom přes chodbu, ve východním – takže kdybyste něco potřebovali, kdykoli se na mě obraťte.“ A nato je ponechal svému osudu – jistě pohnutému.
Když je váš otec třetí nejbohatší člověk na světě, je těžké z jeho vlivu uniknout. I sám před sebou. I když se člověk snaží sebevíc. A obzvlášť tehdy, když vás on vidí jako své rozšíření.
„Vím, že tě moje sláva drtí. Jediná možnost je najít si z toho cestu ven a vybudovat si vlastní pevnost nad tím.“
Jeho otec radil velice rád, ale jeho rady často působily spíš jako sportovní povzbuzování. Avšak Rón musel uznat, ač neochotně, že povinnost dělat hostitele v otcově Airbnb s překvapením pro něho byla prospěšná. Jeho význačný otec
chtěl, aby byl společenštější a měl pravidelný kontakt s cizími lidmi. Sice prověřenými cizími lidmi, nicméně pořád cizími.
„V tomto světě se musíš naučit vycházet s nejrůznějšími lidmi z nejrůznějších prostředí a v nejošemetnějších situacích. Vypěsto vat si sociální dovednosti je jako naučit se řídit. Když má člověk dostatečnou praxi, stane se z toho druhá přirozenost.“
Jo, možná, dokud nepřijde karambol – a proti společenskému selhání se nedá pojistit.
Aby mohl být špičkovým hostitelem v mezinárodním městě jako San Francisco, musel se Rón naučit svůj Airbnb proslov v sedmi jazycích, což se ukázalo jako těžší úkol, než se domníval.
Leona, nejlaskavější a nejméně povrchní z jeho sourozenců, měla na to všechno nejužitečnější pohled.
„Ber to, že jsi jeho syn, jako práci na částečný úvazek.
Můžeš žít svůj život, ale na několik hodin v týdnu musíš být tím, co z tebe chce mít.“
„Tak proč to neděláš ty?“ zeptal se Rón.
Leona pokrčila rameny, jako by o nic nešlo, ale on věděl, že ji to určitě zranilo způsobem, jemuž nemohl nikdy porozumět. „Dělala bych to, ale mě si nevybral.“ A pak odletěla do Paříže.
Nikdy si nemyslel, že vítání naivně nadšených cizinců se stane hlavní událostí jeho dne. Nejraději měl úžas v jejich tvářích, když do střešního bytu vstoupili. Bylo příjemné zprostředkovaně prožívat jejich ohromení. On sám takový úžas velice dlouho nezažil a připomínalo mu to, že jeho život je všechno ostatní, jenom ne všední, i když jemu to tak připadá. Kromě toho, pronajímání střešního bytu přes Airbnb zásadním způsobem porušovalo pravidla stavebního sdružení
a rozčilovalo ostatní vlastníky, což bylo něco, co si Rón užíval
stejně jako jeho otec.
„Nikam nechoď,“ zavolala na něho z obývacího pokoje Kavita, otcova momentální přítelkyně, jakmile překročil práh. „Chce s tebou mluvit.“
Kam bych asi tak chodil? chtěl říct Rón, ale místo toho odpověděl: „Budu tady.“
Vyšel nahoru do svého pokoje, zbavil svůj obličej úsměvu – doslovně – a praštil sebou na postel.
Rónův otec digitální roušku N95 vymyslel. Rónův otec vynalezl spoustu věcí – přesněji řečeno přišel s koncepty a zaplatil jiným lidem, aby je vymysleli. Blas Ecobedo měl už období vynalézání za sebou – byl teď tím, kdo přichází s nápady, protože si to mohl dovolit.
„To, kam tě dostane inteligence, má své meze. Skutečná ge nialita není jenom chytrost, ale vědění, jak se svou inteligencí a s inteligencí ostatních pracovat.“
Jeho otec rád poučoval o každém tématu, na které byl odborníkem. A to bylo všechno. Psal dokonce inspirační knihu plnou aforismů a povzbuzujících rad. Přesněji řečeno, platil někomu, aby poslouchal, co říká, a tu knihu napsal. Ještě před vydáním měl předobjednávky na milion výtisků. Protože kousek Blase Escobeda chtěl každý. Kousek jeho těla, krajíček jeho jmění nebo jen jeho pozornost – to, co Rónův táta zbožňoval ze všeho nejvíc. Negativní pozornost, nebo pozitivní, na tom nezáleželo, hlavně že na něho bylo otočeno značné množství světových reflektorů.
A čím jasnější bylo světlo namířené na jeho otce, tím temnější byl stín, ve kterém se Rón mohl skrýt. Nebo přesněji řečeno ztratit – protože i ve vzácných chvílích, kdy se mu
nechtělo ukrývat, stejně vězel v otcově stínu, v teritoriu stejně obrovském jako odvrácená strana Měsíce.
Rón se několikrát pokusil uniknout. Navždycky. Ale jenom jednou vážně.
Ve skutečnosti se nejmenoval Ronald, Ronaldo ani nijak aspoň trochu normálně. Celým jménem byl Tiburón Tigre Escobedo – Žralok tygří –, protože to byl otcův oblíbený oceánský vrcholový predátor. Všichni jeho sourozenci se jmenovali podle vrcholových predátorů. Byl to otcův žertík, se kterým všichni museli žít. (Samozřejmě se to paradoxně obrátilo proti němu, když se teď Rónovi bratři a sestry chovali ke svému otci čím dál víc predátorsky.)
Od doby, kdy byl malé dítě, mu sice otec říkal TeTe, ale pro šestnáctiletého mladíka, který ho už přerostl, se to nehodilo. Rón se mu líbil víc. Bylo to jednoduché a přímočaré –ponechal si však dlouhé ó, které sice bylo u jednoslabičného jména celkem zbytečné; ale on chtěl, aby mu ze skutečného jména něco zbylo. A zároveň to bylo ironicky domýšlivé.
Rón byl nejmladší ze šesti vlastních a polovičních sourozenců a jediný, který se svým otcem žil. Blas Escobedo si ho z nějakého důvodu vybral ze všech svých dětí jako své mini-me a ponechával si ho nablízku. Zatímco všichni ostatní mrhali časem a penězi, když se bavili na Maledivách a Ibize, Rón zůstával doma v San Francisku, aby se naučil, jak být bohatý a slavný ve světě, který by byl raději, kdyby bohatý a slavný nebyl.
„Je mnoho lidí, kteří nechtějí, aby třetím nejbohatším člo věkem na světě byl někdo, kdo se jmenuje Escobedo. A mnoho dalších, kteří si myslí, že někdo se jménem jako Escobedo se na tu pozici musel dostat nějakými nezákonnými způsoby, místo
vzdělání, nápadů a tvrdé práce. Ať si snědí své kyselé hrozny, až jim dokážeme, že se mýlí.“
To byl další citát z otcovy knihy. Tím „my“ myslel sebe a Tiburóna. Často Róna zahrnoval do prohlášení o sobě a vždycky dělal všechno pro to, aby se Rón necítil vynechaný, ale on se tak neustále cítil, protože svět nezajímal mladý muž ve stínu Blase Escobeda. A už vůbec ne, když byli jeho sourozenci o tolik výraznější, fotogeničtější a náchylnější ke špatnému chování. To byl důvod, proč otec na převzetí svých aktivit nepřipravoval žádného z nich. Dal jasně najevo, že jeho nástupcem ve světě rizikových technologií bude Rón.
„Dřív to bylo tak, že dědictví získal nejstarší. Tradice jsou v pořádku, když dávají smysl. V tomto případě jej nedávají. Tvo ji bratři a sestry by hýřili, hádali se a navzájem se rozškubali. Je lepší dát jim dostatečnou apanáž, aby to uspokojilo jejich chutě, a vypakovat je.“
Tento proslov se do knihy dostat neměl, ale on jej Rónovi prezentoval, jako by ano. Jakékoli případné dědictví bylo samozřejmě příliš daleko za horizontem, než aby je bylo vidět.
Jeho otec byl stále relativně mladý a kromě toho zaměstnal velkou část Silicon Valley prací na metodách, jak žít věčně.
„Vidím to tak, že v dlouhověkosti jsou velké peníze. Protože jestli je něco silnější než lidská lačnost po penězích, je to lačnost po času. Někdo už vymyslel tabletku, která dovede člověku přidat k životu několik let. Myslím, že máme na víc.“
Jeho otec nebyl hrozný člověk. Zdaleka ne. Ale svět s oblibou vykresloval nechutně bohaté jako nechutné po všech stránkách. Pokud šlo o peníze, Rón znal pravdu. Lidé nechápali, že peníze člověka nemění. Zato ho ale svazují. Omezují,
kým může být v očích světa, v očích svých přátel, a dokonce
v očích své rodiny. Máte-li tolik peněz jako Escobedovi, stává se z nich viktoriánský korzet. Když budete své bohatství na sobě nosit dostatečně dlouho, zaškrtí vám oběh tak, že skoro nebudete moci dýchat.
A tak už občas ani dýchat nechcete.
Protože Blas Escobedo sice mohl svému nejmladšímu synovi koupit všechno pod sluncem, ale nemohl mu koupit to jediné, co chtěl. Důvod tady být.
První dva Rónovy pokusy označili za volání o pomoc.
Možná to tak bylo. Ale on pomoc získal. Všechny možné druhy pomoci. Jeho máma se vrátila, aby s ním nějakou dobu žila – protože rozvod najednou nevypadá důležitě, když je v sázce život vašeho dítěte. Otec postavil své technologické impérium stranou, aby tam pro Róna mohl být.
Medikace, terapie, podpora. A všechno to nějakou dobu pomáhalo. Jenže černá díra se vždycky vrátila.
Rónův třetí pokus byl vážný. Ztratil tolik krve, že ani neměl přežít. Ale stejně jako jeho otec byl bojovník. Ten, kdo přežije, i když přežití nebylo jeho cílem. A přežití ho přivedlo k myšlence, že možná má jeho tělo víc rozumu než on. A ví, že odchod není odpověď.
Celou dobu, co byl v nemocnici, otec seděl u jeho lůžka, modlil se růženec, o němž Rón ani nevěděl, že ho má, a potom se modlil hebrejsky, o čemž Rón ani nevěděl, že něco takového umí. Starozákonní Bůh, novozákonní Bůh, Jehova, Ježíš, Alláh, Višnu – to nebylo podstatné, hlavně aby ho některý vyslyšel.
Tiburón ještě nikdy neviděl otce tak pokořeného. Tak lidského. Pamatoval si mnoho z toho, co mu otec řekl, když byl
tak slabý, že nedokázal reagovat. Neřečnil ani nekázal; mluvil
šeptem od srdce. A dělal to někdy i teď.
„Ty to nevíš – jenom tvoji prarodiče. Ale když jsem byl ve tvém věku, TeTe, měl jsem podobné myšlenky na odchod z tohoto světa. A jako ty jsem to zkusil, ale naštěstí to byla jedna z mnoha věcí, ve kterých jsem nebyl moc dobrý.“
„To jsem nebyl ani já,“ zaskřehotal Rón a jeho otec se usmál.
„Nebyl,“ zopakoval otec. „Doufám, že to znamená, že to začínáš vidět jako něco, co patří do minulosti.“
A pak ho otec vzal za ruku. Zlehka, aby nenarušil obvazy. „Já jsem našel zalíbení v technice a vynálezech. To mi v životě odpovědělo na otázku proč. Totiž… ničení a tvoření jsou dvě strany jedné mince. A sebeničení? Čas a perspektiva z něj mohou udělat sebetvoření. Uvidíš. Já ti slibuju, že uvidíš.“
Všichni v nemocnici dostali dobře zaplaceno, aby o jeho pokusu o odchod pomlčeli, a tak se Tiburón Tigre Escobedo nedostal do titulků a nestal se předmětem mediálního zájmu. Všichni kupodivu zachovali mlčení. Žádný bulvár nepřišel s odhalením. Byla to doba, kdy byl Rón za svou neviditelnost skutečně vděčný.
To bylo před více než rokem. A přestože černá díra zůstala, uměl teď lépe bruslit kolem jejího horizontu událostí. To však neznamenalo, že by neměl špatné dny.
„Jsi už doma, TeTe? Pojď dolů, ať si můžeme promluvit.“
Rón se zvedl a sešel do otcovy domácí kanceláře. Byl to roh střešního bytu, kde se sbíhaly skleněné stěny, trochu jako velké akvárium. Stůl byl natočený pod úhlem pětačtyřiceti stupňů. Velká část jejich nábytku byla takto rohová; k čertu s feng-šuej, jeho otec miloval úhly.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se otec. Byla to všeobjímající otázka – něco jako pětice emodži tlačítek od červeného po zelené, která bývají před toaletami, aby se vedení dozvědělo, jaký máte celkový dojem z jejich hygieny. Dnes mu Rón dal druhé zelené v pořadí. Dobré, ale ne skvělé. Což byl pořád velice slušný výkon.
„Máme tady novou rodinku. Chtějí vědět, komu se mají klanět.“
Otec se tiše zasmál. „Chtít můžou kohokoli, když to nebudu já.“ Začal mu zvonit telefon, ale on jej odmítl. To bylo otcovo pravidlo: když hovořil s Rónem, práce do toho nesměla zasahovat.
Akvarijním rohem místnosti viděl Rón přes ústí zátoky na malebné komunity Sausalito a Tiburon. Když byl hodně malý a myslel si, že svět se točí kolem něho, vzal si do hlavy, že Tiburon se jmenuje podle něho. Když pak byl starší a pochopil, že svět se točí kolem jeho otce, smířil se s tím, že mezi ním a tím místem na druhé straně zátoky žádná souvislost není.
„Smutná zpráva, TeTe. Bennett, večerní vrátný.“
„To ne…“ Rón věděl, co přijde, ještě než to otec řekl.
„Dnes ráno zemřel na korunovku.“
Rón s Bennettem nedávno mluvil, určitě to nebyly ani dva týdny. Hovořili spolu o Giants a jejich vyhlídkách pro sezónu. „Můžeme něco udělat?“
„Nabídl jsem jeho rodině pomoc… jenže když někdo odejde takovým způsobem, nikdy nemůžeš udělat dost. Ale přeci jen bych něco chtěl po tobě, TeTe. Na pomoc Bennettovi už je pozdě, ale třeba to pomůže ostatním.“ Odkašlal si a zaváhal. Podle toho Rón poznal, že to bude žádost, která ho vytrhne z jeho komfortní zóny. „Chtěl bych, abys nahrál
proslov, který pomůže vyburcovat mladé lidi, aby s korunovkou bojovali.“
„Proslov…“
Otec mávl rukou. „Proslovy jsou hračka. Jestli to nechceš napsat sám, někdo to může napsat za tebe. Důležité je zmobilizovat lidi včas. Prevence je důležitá, když proti sobě máme takto vážnou nákazu. Možná se ti podaří něco změnit a zachránit životy.“
Možná… jenže bude proslov stínu Blase Escobeda někoho zajímat? A pokud ano, Rón nevěděl, jak by to zvládl, kdyby se měl ocitnout ve středu pozornosti. Viděl, co se stalo některým starším sourozencům, když se pozornost přenesla z otce na ně. Pitón začal mít problémy s drogami, Jag nezvládal záchvaty vzteku, Pantera nafotila nahé fotografie. Na rozdíl od otce, milovaného a zároveň nenáviděného, Rónovy sourozence média všeobecně zatracovala, a to i tehdy, když nedělali nic zvlášť ošklivého. Svět jednoduše potomky bohatých a slavných nesnáší. Proto se otec Róna tak usilovně snažil před tím světem chránit. Až doteď.
„Ať to udělá Leona. Ji budou lidé poslouchat víc než mě. Mně vyhovuje ubytovávat v západním střešním bytě.“
„Chci to utlumit,“ řekl mu otec. „Situace s korunovkou se zhoršuje – neměli bychom to nikomu pronajímat. CDC teď hovoří o čtyřprocentní smrtnosti – zemře jeden z pětadvaceti lidí, kteří to dostanou. A je oprávněný důvod si myslet, že ty bys mohl být ohroženější, Tiburóne. Nejlepší bude tvoje blízké interakce omezit. Možná tě úplně izolovat.“
Rón potlačil povzdech. Jeho „ohroženost“ zůstávala v kategorii klepů, ale jeho otec byl zastáncem velice opatrného přístupu.
„Já si starosti nedělám,“ řekl. „Tvoje respirátory fungují.“
„Ano, ale stoprocentní nejsou. To není nic. A navíc, brzy odjedeme z města, protože víš, jak to ve městě v takových situacích bývá.“
„Ale co škola?“
„Tak budeš studovat dálkově, až začne školní rok.“
„A moji kamarádi…“
„Jestli jsou to opravdoví kamarádi, zůstanou v kontaktu. A jestli ne, je lepší se to dozvědět teď, aby sis mohl najít nové.“
Rón si otce chvíli měřil. V jeho očích bylo něco, co se Rónovi nelíbilo. Určitý vzácný strach. Jako když seděl loni v nemocnici u Rónovy postele. Blas Escobedo za svou kariéru viděl, jak mu vybuchují rakety. Díval se, jak mu padají akcie. Dokonce na něho byl spáchán atentát. Ale takové věci mu strach nenahnaly. Rakety se dají postavit znovu. Akcie se zase odrazí. Útočníky zavřou. Tento pohled byl jiný. A Rón si myslel, že ví proč.
„Je pravda, co se říká o Jarricku Javinsovi?“ zeptal se Rón.
Otec neklidně poposedl. Rón prakticky cítil, jak mu stoupá krevní tlak. „Ve zprávách to bude zítra. Jakmile se Javins uzdravil z korunovky, dal všechny peníze na charitu, odstoupil z vedení všech svých firem a zmizel.“
Jak může nejbohatší člověk na planetě zmizet? nechápal Rón.
„Už několik dní ho nikdo neviděl. Říká se, že se toulá po světě a nemá nic než oblečení, které má na sobě.“
Rón nevěděl, co na to říct, kromě: „Tím pádem teď asi budeš druhý nejbohatší člověk na světě.“
Otec našpulil rty. „Takovým způsobem jsem se tam dostat nechtěl.“ A zase ten pohled. Výraz skryté hrůzy. „Tahle nemoc… když tě nezabije, tak ti ukradne sílu něco dělat. Tvoje ambice. Udělá z tebe někoho, kým nejsi, a zničí tě.“
Rón se to pokusil odbýt pokrčením rameny. „Ty jsi přispíval na charitu vždycky.“
„Když dávám peníze na charitu, je to proto, že chci – ne proto, že jsem se zbláznil. A to se kolem nás děje, TeTe – lidé přicházejí o rozum.“ Chvíli klepal prstem o stůl. „Slyšel jsi někdy o Howardu Hughesovi, TeTe?“
Rón přikývl. „Měl něco s letadly, ne? Nejbohatší na světě někdy před padesáti lety?“
„Byl na úplném vrcholu a pak zmizel. Tady se mu to pokazilo,“ poklepal si otec na spánek. „Já tak dopadnout nehodlám.“
„Jestli dostaneš korunovku, ty to zvládneš,“ řekl Rón. Bylo pro něho zvláštní, že zrovna on svého otce takto uklidňuje. „Vždycky všechno zvládneš.“
„Jestli mě to sebere jako Javinse, nic pro tebe nezůstane.
To je ti jasné, ne?“
„Kdo říká, že mi na tom zas tak záleží?“
„Záleželo by ti, kdyby se to stalo. Je snadné si představovat, že by byl člověk bez peněz šťastný, TeTe, ale realita je velice odlišná. Je pravda, že peníze ti štěstí přinést nemůžou – ale stejně tak ti nemůže přinést štěstí, že je nemáš.“
Oba se na chvíli odmlčeli a nechali všechny mírně vařící obavy bublat. Potom Róna něco napadlo.
„Neschoval se Howard Hughes taky někam do úkrytu, protože se bál mikrobů?“
Jeho otec něco zabručel a pokusil se to odbýt mávnutím
ruky, ale pořád to viselo ve vzduchu.
Tiburón Tigre Escobedo bude na tento moment vzpomínat jako na chvíli, kdy si uvědomil, že je silnější než otec.
