1 Mariel jede z Vesmírné hory
Žít v té době na ulici nebyl dobrý nápad. Ne že by to někdy dobrý nápad byl, ale tahle nová nemoc… nabírala obrátky, hrozila přerůst v další pande– Ne. Ne, Mariel na to slovo začínající na P nechtěla ani pomyslet. Jako by to jen tím mohla přivolat. „Není to taková hrůza, holčičko,“ řekla její máma. „Přece se nemusíme k žádným lidem přibližovat. I tady můžeme najít způsoby, jak se izolovat. Nemusíme se přibližovat k nikomu, když nechceme.“ Marielina matka žila ve světě popírání. Skutečně v něm žila. Kdyby popírání byla hmotná parcela, Gena Mudrochová by na ní měla vilu. Nebo alespoň garáž, aby konečně měly bezpečné a legální místo na zaparkování své otlučené fiesty. Jistě, momentálně zaparkovaná byla. Za plotem odtahového parkoviště. Proto teď Mariel a Gena stály uprostřed noci na tmavé ulici v nejšpinavější průmyslové části města a čekaly na někoho, kdo jim měl teoreticky pomoci dostat jejich auto ven. Mariel na rozdíl od své matky nežila ve stavu trvalého popírání. Byla praktická. Realistická. Jinak to ani nešlo; praktičnost byla víc než technika přežití – byla to superschopnost. 9