DÍL I. MILION LET PO SMRTI
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 3
28.08.2026 9:22
1. Otevřel oči do bělavého prostoru nad sebou, a hned mu všechno došlo. Nenastala žádná časová prodleva, během které by tápal a musel vzpomínat, kde je a co se s ním stalo. Vědění vniklo do samého středu jeho mysli jako mikroskopický hrot neviditelné střely. A tím věděním byla propast času. Naprosto šílená propast, která ho v tomto okamžiku dělila od jeho táty a sestry. Protože ti dva neletěli s nimi. Doriana sevřela úzkost. Přitom se vědělo, že ti dva nepoletí. Rozloučili se navždy. Jenomže tohle navždy bylo delší, než jaké se dalo snést. Delší, než na jaké byl život připravený. A vytvořilo propast širokou jeden milion let mezi ním a jimi. Protože tak to chtěli. Tak to nastavil hlavní konstruktér tohoto projektu: jeho táta. Využili rychlost srovnatelnou s rychlostí světla a později také gravitaci u horizontu černé díry, aby se vrátili za jeden milion let na hostitelskou planetu Zemi. Tedy v době, kdy s pravděpodobností blížící se jistotě tam bude z hlediska lidí už po všem. Měli se vrátit na panenskou planetu osvobozenou od všeho zla, které se zrodilo z lidské mysli. „Cesta znovuzrození“ – tak se to jmenovalo. Tak to pojmenoval táta. Ten táta, jehož vrásčitou tvář teď Dorian viděl takovou, jaká byla, když se spolu loučili. Ten táta, který je už milion let mrtvý. Doprovodil je až do pouštní odpalovací zóny a snažil se tvářit, jako by to byl běžný výlet. Potom mu však maska spadla a objevily se slzy. Jenomže zrovna v tom okamžiku myslel Dorian na něco jiného – myslel na to, že Kentie letí. Kamarádka… Nebo víc než to? Spolu se starším bráchou Valerianem se měli podílet na velení celé misi. Odpovědnost byla příliš velká, než aby mu dovolila vidět tátovy city. Dostihly ho až teď, kdy to všechno zůstalo milion let zpátky. Čas v jeho zorném poli ukazoval dvě hodiny čtrnáct minut a padesát šest, pět, čtyři… vteřiny zbývající do obnovení životních funkcí. Pomyslel si, jakou rychlostí teď asi letí – jestli stále ještě srovnatelnou s rychlostí světla, a jestli tedy každá vteřina
5
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 5
28.08.2026 9:22
znamená celé roky pozemského času. Vzpomněl si ale, že v době probuzení má zbývat jen čtyřicet dní do přistání. To znamená, že už nejméně rok brzdí. A že jsou na cestě skoro deset let měřených jejich časem. Časem, po který jejich těla zůstávala zamrazená. Je mu tedy stále dvacet? Tělo zatím vůbec necítil. Vznášel se jen ve své mysli. A v té teď právě převládla lítost: Spal, když všichni, se kterými se rozloučil, umírali. Neutrální prostor inkubátoru nepřinášel žádné vjemy. A tak se Dorian v myšlenkách vrátil do minulosti: Obědvají v jaderném krytu. Úder prý může přijít každým okamžikem. Mong je prý schopný všeho. Šílený Mong! Nenechají si však kazit oběd. Na stole mají pečenou rybu – vypadá úplně stejně jako ty, které se kdysi proháněly v mořích. Máma trousí svoje vtipy: „Ještě počkejte, třeba nám ji Mong dopeče.“ Táta se chystá říct něco důležitého. A sestra Valeriet ví, co to bude – má tuhle nepochopitelnou schopnost: vědět. Pronikavýma očima, jasnýma jako laserový skener, všechny pozoruje. Táta začíná mluvit a snaží se působit lhostejně – jako by chtěl říct něco, co je dávno jasné. Jenomže se mu to nedaří. Hlas ho zrazuje a dere se z hrdla přiškrcený: „Poletíte vy čtyři. Já nepoletím.“ Máma i Valerian na něj vytřeští oči, jen Valeriet se ani nehne. „Děláš si srandu?“ spustí Valerian, a hned si odpoví: „Táta si z nás dělá srandu. Jasně že poletí. Přece to celý vymyslel. Přece jsi, tati, říkal, že nedává žádný smysl tady zůstat.“ Nakonec se i do jeho hlasu vkradou pochybnosti. Dorian je zklamaný. Až dosud táta působil přesvědčivě, když líčil nutnost téhle mise. A najednou couvá? Máma to jako vždy zlehčuje: „No to je skvělý. My tě tu vyzvedneme po návratu!“ Valeriet, vysoká tmavovlasá Valeriet, starší než Dorian o osmnáct let, mlčí. Táta se nadechne a pokračuje: „Došlo mi, že tady mám úkol. Když má někdo tu možnost, aspoň malou možnost něco tady zachránit, musí to zkusit.“
6
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 6
28.08.2026 9:22
„Tady?“ ozve se Dorian. „Všichni, kdo mohli, přece už odletěli. Skoro každý den startuje nějaká mise. Říkals, že my jsme chytřejší. Že mají jen malou šanci. Že naše strategie je lepší.“ „Je lepší, Doriane,“ obrátí se na něj táta. „Je to ta nejlepší strategie. Je to jistota. Za to ti ručím.“ „Tak ale…“ Do řeči mu skočí máma: „A to máš ze svojí hlavy, nebo ti to poradil Pramar?“ Něco podobného napadlo i Doriana: Jestli to má táta ze své hlavy. Pramar byl kvantový šaman; něco jako duchovní učitel, navíc potomek jihoamerických indiánů, a táta si rozpravy s ním pochvaloval. Pramar měl na něj vliv. I filozofii znovuzrození, ke které postupně dospěl, řešili spolu. Táta se po nich podívá vyčítavě. „Je něco špatného na tom, být ve shodě s někým, kdo ty věci hluboce cítí?“ „A proč teda nezůstaneme všichni?“ napadne Valeriana. „Mně se pryč ani nechce. Líbí se mi tady.“ „Právě, tati,“ přitaká Dorian. „Když nemáme všichni letět, tak můžeme všichni zůstat.“ Táta se na něj podívá zvláštně. Nikdy v jeho očích neviděl takovou naléhavost. A je tam i něco, co ale vidí až teď, v inkubátoru vesmírné lodi: jemnost a láska. „Je to skoro marný pokus, Doriane. Přesto to musím zkusit. Vy ale musíte přežít. Jedině vědomí, že vy jste v bezpečí, mi dá sílu to zkusit.“ „No jasně,“ vloží se do toho ironicky máma, „když je něco marný, tak kdo jiný by to měl zkusit než náš táta.“ Vtom se ozve Valeriet: „Zůstanu s tebou.“ Je to… oznámení. Nezpochybnitelné. Jednou provždy dané. A zároveň schvalující tátovo rozhodnutí. Rozhostí se ticho. Ani táta se nezmůže na odpor. Až po chvíli ze sebe vypraví: „Myslel jsem, že na ně budeš dohlížet tam.“ „O ně se nebojím. Potřebnější budu tady.“ Dorianovi dojde, že jejich tady je pro ty, kteří poletí, budoucí tehdy.
7
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 7
28.08.2026 9:22
2. První kroky prostorami kosmické lodi byly zvláštní. Antigravitace nebyla homogenní, takže Dorian cítil nerovnoměrné tlaky v rukou a nohou. Připomnělo mu to moře jeho dětství – zátoku zalitou sluncem, kde trávili týdny v době, kdy se ještě zdálo, že soužití na Zemi bude možné. Do člunu se tam chodilo po pontonové lávce; voda pod ní se vlnila a s ní i lávka. Zaskočený dávnou vzpomínkou, kdy ještě byli všichni spolu a kdy on, nejmladší, byl středem pozornosti a těšil se jejich láskyplné přízni, vešel do jídelního sálu. Valerian už tady seděl a celý zářil – hned vstal a hrnul se k němu s otevřenou náručí. Projevoval tolik nadšení, že to Dorian nemohl pochopit. Copak on neví, že tohle probuzení je ve skutečnosti pohřeb, že je to úplně jiný svět, než ve kterém usínali? Že všichni jejich blízcí, kteří neletěli – táta, Valeriet, prarodiče, kamarádi –, jsou už milion let mrtví? Ne, nezlobil se – na Valeriana se nedalo zlobit. Byl prostě takový: vždy vděčný, vždy pozitivní. „Tak jsme tady, brácho,“ burácel a tiskl Doriana k hrudi. „No… tady jo,“ přitakal. „Ale ještě jsme nepřistáli.“ Seděla tu i máma. Jenomže jako by tu nebyla. Po jejím zlehčujícím úsměvu ani stopy. Oči upírala pod stůl. „Něco se ti stalo, mami? Mami…“ Podívala se na něj… Nedalo se říct, že nepřítomnýma očima. Dívala se z těch očí jako z hluboké vody, ve které se topí. Po chvíli je zase sklopila a celá se schoulila do sebe. „Mami!“ zopakoval a přiskočil k ní. Třásla se. I Valerian si začal dělat starosti. „Nedaří se ji probrat? Potřebuje víc času asi. Ale je v pořádku. Přece nás kontrolovali. Všechny.“ „V pořádku?“ Odmítavě zavrtěl hlavou. Jak může někdo říct o někom, kdo je na tom jako ona, že je v pořádku? Položil jí dlaň na hřbet ruky. Ta její byla masitá stejně jako ona celá – ne úplně obézní, ale oplácaná. Nic si z toho nikdy nedělala a Dorian to bral tak, že i díky tomu tuku je to jeho veselá máma.
8
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 8
28.08.2026 9:22
Konečně dotek zaznamenala. Nebylo to tak dávno, co se probírala jeho prstíky a odříkávala mu prastaré říkadlo: „Vařila myšička kašičku…“ Jen letmo na něj pohlédla. „Já tady asi nemám být,“ vypravila ze sebe. „Tady je to někde jinde. Já tu…“ Slova zanikla v tichém mumlání, které už nemířilo k němu. „Vzpamatuje se,“ ujišťoval Valerian. Seděly tu už desítky lidí. Výběr posádky byl důmyslný: uzpůsobený budoucím úkolům, zároveň rafinovaně konstruovaný průřez lidským společenstvím. Dorian zdvořile pozdravil, ale nevěděl, o čem s nimi mluvit. Ti lidé mu splývali a nebyli pro něj ničím jedineční. Lákal ho vedlejší stůl, ke kterému hned zamířil. Seděli tam mladí. Také Kentie s tmavým mikádem a široce vykrojenými ústy.
3. Pohled dolů, na modrou planetu s ostrovy mraků a pod nimi důvěrně známými obrysy kontinentů byl dechberoucí. Jejich kosmická archa, na palubě s tři sta šedesáti pěti možná posledními pokračovateli lidského rodu, se tedy vrátila ke svému cíli. Mrazicí boxy nesly materiál od dalších tisíců méně vyvolených, kteří však měli aspoň nepřímo přispět ke genetické rozmanitosti budoucího druhu. Ačkoli uplynul milion let, vesmírné těleso zvané Země tu bylo jako včera. Setkání s ním v sobě mělo cosi důvěrného – bylo to jako potkat kamaráda z dětství. Jako by život ne jenom mohl, ale přímo musel vzniknout tady. Jako by tohle byl jediný možný domov. Přesto Dorian cítil napětí. Tohle byl pohled ze vzdálené oběžné dráhy, na které měli strávit deset dnů. Nebylo vůbec jasné, co se na povrchu domovské planety skrývá. Podíval se na kapitána Reje, shodou okolností otce Kentie, a ten kývl: „Je… Je tam kyslík.“ „A ještě něco?“
9
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 9
28.08.2026 9:22
Rej pochopil, kam Dorian míří. „Jestli tam žijí lidé, tak rozhodně nedisponují vyspělou technologií. Nejde odtamtud žádný signál.“ Přestože táta i Valeriet zemřeli už dávno, na Doriana tahle informace zapůsobila jako definitivní rozsudek smrti. Rej pokračoval: „Všechno zmapujeme během několika obletů. Ale zdá se, že složení atmosféry se zásadně nezměnilo. I teplota je přijatelná. Jenom zalednění se zvětšilo. Končí tu doba ledová, takže je nižší hladina moří.“ „Takže obyvatelná planeta.“ „Naprosto. Dar z nebes.“ V hlase Reje byla cítit úleva a Dorianovi začal docházet význam té zprávy. Klidně je tady mohl čekat jen mrtvý kus hmoty. A to by znamenalo jediné: konec. Táta tuhle možnost jednou naznačil. „A musím tu zůstat i proto, abyste se vy měli kam vrátit. Kdyby Mong rozpoutal jadernou válku, mohlo by to vést ke zničení atmosféry. A to by byl konec.“ „Reji…“ zeptal se Dorian váhavě, vlastně si nebyl jistý, že se ptát chce. „A kdybychom našli Zemi neobyvatelnou, co by se stalo?“ „Tak bychom aspoň skončili u svých. Člověk sem nějak patří. Naše kosti sem patří.“ Do kabiny se přihnal Valerian a s ním tři další mladí v bujaré náladě. Křičeli jeden přes druhého: „Živá! Je živá!“ Měli pravdu, tohle asi byl důvod k oslavě. Avšak Dorianovi přinášel pohled tam dolů smíšené pocity. Byl to domov, ale byl to také hřbitov. A bylo to neznámo. Co tam na ně asi čeká? Jaká krajina, jaké stavby? A pokud, tak jací lidé? „My jsme to dokázali, brácho!“ objal ho Valerian. Vděčně se k němu přitiskl. Byl za jeho fyzickou přítomnost, která zaháněla pochybnosti, vděčný. „To táta, brácho,“ hlesl přesto. „Všechno táta.“ Na Valeriana měla ta slova neuvěřitelný účinek: Okamžitě odstoupil a klekl si jako zasažený tvrdou ranou. Ruku si dal k čelu a v jeho zdánlivě nezdolné tváři se objevily slzy. Ale nejen dvě slzy lesknoucí se v očích, jak to míval Dorian. Tohle byl celý potok slz. Valerian se snažil něco říct, avšak hlas se v něm zajíkal. „Táta a Valeriet… Už tam nejsou.“
10
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 10
28.08.2026 9:22
4. Máma nebyla jediná, kdo se po probuzení nevrátil k sobě. Něco podobného postihlo sedmnáct obyvatel archy. Manar vyslovil domněnku, že jejich esenciální duše zůstaly vězet v minulém čase – nepřemístily se. Zatímco jejich materiální duše navázané na hmotná těla se přemístit musely. A tak jejich osobnosti zůstaly vězet zaklesnuté mezi teď a tehdy. Dorian měl z Manara odjakživa divný pocit. Manar byl Pramarův žák a táta ho s nimi poslal, aby jim Pramara nahradil a aby jejich misi dodával duchovní rozměr. Jenomže Manar Dorianovi připadal bez citu. Všechno se podle něj dělo přesně tak, jak se má dít, takže i utrpení kohokoli vysvětloval skoro jako požehnání a pravou cestu. Ani mámě a dalším šestnácti postiženým se nesnažil pomoct. Jejich duším prý nelze pomoct, tyhle duše prý mají nějakou nerozlučnou vazbu s tehdejším světem, a nemohou se odtamtud přemístit. Řešením, které by jim ulevilo, by prý bylo usmrtit jejich přítomná těla, a tím jejich duše propustit zpátky. Něco takového znělo Dorianovi naprosto šíleně. Chtěl mít mámu tady. Zašel za ní. „Mami, poznáváš mě?“ Kývla. „Ty jsi přece Dorian. Pořád jsi můj Dorian,“ vypravila ze sebe. Doriana něco napadlo. „Hele, pamatuješ, jak jsme byli naposledy v zátoce? Voda stoupla, takže jsme měli terasu skoro u moře.“ A opravdu: Mámě zajiskřilo v očích. „Jak si tam Valeriet přismahla prdel?“ „No, přesně…“ „A já kozy,“ pokračovala. Ve vzpomínání to byla zase ona. „A jak nám pak večer na schodech rozdělali oheň. Přišel tam strejda Marian, pamatuješ, a naříkal, že už ho v životě nic netěší a že opouštět Zemi je nesmysl, ale zůstat že taky nedává smysl.“ „Jeho Ester si našla jinýho, to bylo celý. Neměl s kým šukat – to jsem tehdy nemohla říct, byli jste malí.“
11
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 11
28.08.2026 9:22
„No ale tehdy jsi řekla,“ pokračoval Dorian ve svém záměru, „že má být vděčný za ten večer: za teplé moře a za oheň. A že nás má brát jako svůj přístav.“ „Takový kecy jsem vedla?“ vyprskla máma. „Přístav… No to mě musel milovat.“ Dorian byl na tohle od mámy zvyklý. To, že byla zase taková, mu dělalo radost. „Já to nebral jako kecy, mami. Bral jsem to tak, že máš pravdu. Mělas pravdu. A teď by sis na tu pravdu měla vzpomenout a být šťastná, že se máme kam vrátit. Že na Zemi je kyslík a normální teplota a že tam za čtyři dny přistaneme. Táta měl pravdu.“ Doufal, že tímhle myšlenkovým mostem mámu přenese přes propast času a ona se konečně ocitne tady. Jenomže sotva o tom začal, stáhla se do sebe, úplně se do sebe propadla. Přesto mu těch pár chvil, kdy se k sobě vrátila, dalo naději, že dříve či později se to stane.
5. „Co bys chtěla na Zemi dělat? Nemyslím v prvních dnech, ale potom – celkově?“ Kentie zaklonila hlavu a zároveň si tím odhodila vlasy z levého spánku. Nechala hlavu tak, že to vypadalo, jako by odpověď lovila odkudsi shora. „Chtěla bych mít dům u moře a… Chtěla bych tam pěstovat pomeranče a… Chtěla bych studovat dějiny umění… I když vlastně,“ zarazila se a sklonila hlavu do úrovně Dorianových očí, „to je hloupost. Žádné univerzity nebudou… Asi.“ Dorian o tomhle také přemýšlel: že jich bude tři sta šedesát pět na celou zeměkouli. Nemají na vybranou. „No, přesně,“ přikývl a usmál se. Bylo mu s ní dobře. „Ale co když je tam nějaká lidská civilizace,“ rozvíjela Kentie svou myšlenku, „která je vzdělaná, i když není technická? Jako bylo staré Řecko. Třeba tam mají univerzity a divadla a diskutují tam a zamýšlí se nad smyslem života.“
12
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 12
28.08.2026 9:22
„A teď tam přistaneme my, a budou si myslet, že jsme bohové z Olympu,“ doplnil. Ano, líbilo by se mu, kdyby nebyli sami, kdyby tam nějaká taková civilizace byla. A také se mu líbila její ňadra, která jako by se během letu zvětšila, stala se plnějšími a sebevědomě se rýsovala pod univerzálním bílým dresem. Avšak ještě důležitější byla ona celá – a ze všeho nejvíc ji utvářela široce vykrojená ústa. Jak se blížilo přistání, palubu lodi ovládlo napětí. Už věděli, že tam dole žádná města nejsou a že po přímořských městech jako New York, Buenos Aires nebo Londýn nezbyla ani stopa. To proto, že hladina moří, jak odhalila spektrální detekce hornin, nejprve asi na dvě stě tisíc let stoupla až o třicet metrů, aby později začala klesat až na minus padesát metrů a opět vystoupala na současných minus deset metrů. Sešla se devítičlenná Rada, aby rozhodla, kde a jakým způsobem přistát. Dorian tady byl nejmladší, a přestože on s Valerianem byli pověřeni velením samotným tátou, necítil se být svrchovanou autoritou. Cosi mu říkalo, že se má chovat skromně, protože nepředpokládal, že by ho v případě výměny názorů respektovali. A nebyl si ani jistý, že by měli. Šlo o to, jestli mají zítra přistát všichni, anebo nejprve jen doprovodné nákladní lodě plné robotických strojů a replikačních programů, podle kterých zkultivují pozemky a postaví nová sídla. Seděl tu kapitán Rej; přátelský Rej, kterého Dorian znal už odmalička a kterému důvěřoval. Anastazie, jaderná vědkyně, mu byla sympatická, přestože ji neznal. Vypadala sice trochu jako muž a oči prozrazovaly částečně asijský původ, avšak Dorianovi imponovala její inteligence a věcnost. Uhlazený vysoký Jared byl asi nejstarší. Během téměř čtyřiceti dnů, které uběhly od probuzení, začal být Dorianovi nepříjemný. Zastupoval investory, kteří tátovi pomohli zajistit tento gigantický projekt, a tvářil se, jako by to snad bylo důležité. Dorianovi se tohle sebevědomí plynoucí ze světa, který už není, zdálo směšné. Těžko uhadoval, o co Jaredovi jde a co si myslí. Drobná vnadná Nancie byla molekulární genetička, měla na starosti genofondy
13
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 13
28.08.2026 9:22
a – jak sama s nadsázkou říkala – „šlechtění“ lidského druhu. Přece jen osadníků bylo pouze tři sta šedesát pět, z toho jen asi dvě stě v produktivním věku, a do rezervy si proto vezli další více než tři tisíce genomů v podobě zárodečných buněk. Dorian se musel usmát, jak se Nancie svým vzhledem hodí ke svému poslání; přesně tak si totiž představoval ženu připravenou plodit a rodit. Urostlá Patricie tmavé, ne však uhlově tmavé pleti byla specialistkou na obranné systémy všeho druhu – tedy před jinými civilizacemi, před lidmi, zvířaty i chorobami, anebo před zamořením. Na ní mohl oči nechat Valerian. Oba byli stejným způsobem hluční a bavili se podobně jednoduše. Kdykoli se potkali, něco spolu prohodili. I teď Valerian s úšklebkem poznamenal: „Zbraně vyleštěný?“ A ona na to: „No jasně. Iontovou sprchou.“ Načež naznačila lascivní pohyb zadkem. Netečná Sylvie byla jejich opakem. Nelíčila se, avšak její bledá, jen zvolna stárnoucí tvář si udržovala šlechetné rysy. Do ničeho se nehrnula a málokdy něco řekla. Na misi se dostala jako lékařka a hlavní psycholožka. Ačkoli tak nevypadala, znala všechny – každý musel projít jejími testy. Devátým členem Rady byl zamlklý Manar. V jeho drobném, avšak výrazně tvarovaném obličeji prozrazujícím indiánský původ se Dorianovi ani nyní nedařilo najít záblesk laskavosti. A to ho trápilo, protože od Manara čekal… slitování. Kdo jiný než on měl požehnat této kupředu jdoucí, a zároveň posmrtné misi?
6. „Budu stručný a názorný,“ pustil se Rej do výkladu. „Přestože nad naší misí bdí nejvýkonnější kvantový počítač, jaký kdy byl lidmi sestrojený a kterému pro jeho univerzálnost říkáme Mozek, jsme to my, kdo tuto misi řídí. Mozek vyhodnocuje a dává nám důvěryhodné návrhy, ovšem o budoucnosti lidí bude vždy rozhodovat člověk. Aby tomu tak bylo, k nástrojům umělé inteligence nebudeme mít přístup – jen to opakuji – věděli jste to předem.“
14
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 14
28.08.2026 9:22
„Však to s lidma podle toho dopadlo,“ opáčila Anastazie. Ve tvářích některých se mihnul křečovitý úsměv, ne však v té Rejově. „V posledních dnech,“ pokračoval, „nedělal Mozek nic jiného, než že vyhodnocoval celý ten ohromující proud informací, který k nám přitéká z povrchu matky Země. Navrhuje nám pět míst vhodných pro přistání a zřízení prvního sídla. Tady je můžete vidět.“ Načež se čelní stěna sálu proměnila v obrazovku. „Ale neptejte se mě, proč vybral zrovna tato. Já to nevím.“ „Takže stejně rozhodl on,“ opáčila znovu Anastazie. „Trvalo by nám miliony let, než bychom se svými lidskými mozky, na kterých si tolik zakládáme, ověřili jeho postup.“ „Ale no tak…“ mírnila ji Nancie. „Někde přistát musíme. Nakonec je to jedno.“ „První dvě lokality leží vlastně na dně moře. Tedy z pohledu stavu hladiny, když jsme odlétali. Jedna se nachází v Kostarice, druhá v Thajsku. Můžete si všimnout, že díky prosolené půdě ta místa nepohltil prales…“ Opravdu, obě místa si byla podobná. Byly to plošiny porostlé trávou s ostrovy keřů a nízkých stromů. V prvním případě se mezi plošinou a mořem zelenala pralesem pokrytá hora. „Ale takových míst je přece spousta,“ ozval se Valerian. „Fakt by mě zajímalo, proč zrovna tahle.“ Rej pokrčil rameny. „Předpokládám, že Mozek vyhodnotil všechno: místní zdroje, dostupnost stavebního materiálu, přítomnost kovů… Samozřejmě i biologické zdroje a stabilitu – geologickou i klimatickou. Nemůžeme riskovat, že by naši misi ohrozila přírodní katastrofa. Nezapomeňte, že jsme poslední. Jsme jedinou šancí lidstva.“ To je přece nesmysl, napadlo ihned Doriana. Jakoupak šancí lidstva, když lidstvo jsme právě my. Je to stejné jako říct, že jsme jedinou šancí sebe sama. Valerianovi však odpověď stačila a byl spokojený, že také s něčím přišel. Významně si poposedl. Po něm se přihlásila Patricie: „Jestli to chápu správně, tak hladina moře klesla, protože je víc vody uložené v ledu, je to tak?“ Rej kývl.
15
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 15
28.08.2026 9:22
„Něco jako doba ledová. Mám pravdu? Žádná doba ledová ale netrvala věčně. Jak ledovce tají, voda jde zase nahoru, ne? Sice pomalu, ale jde. Řekl jsi, že byla minus padesát a teď je minus deset. Tak proč budovat první sídlo pod hladinou?“ „Asi je to z hlediska naší mise událost tak vzdálená, že nemá cenu se tím teď zabývat. My přece nezůstaneme jen u jednoho sídla. Chceme osídlit celou Zemi.“ Aby se dějiny opakovaly?, napadlo Doriana. Abychom dospěli k dalším válkám a nové nutnosti utéct? „Ale,“ pokračoval Rej, „jsou tu i další místa.“ Obraz přímořské krajiny vystřídala nehostinně vyhlížející pláň s klikatícími se řekami a ostrovy sněhu. Ozval se šum. „Trochu chladnější lokalita ve střední Evropě. Střídání ročních období nás prý může učinit adaptabilnějšími a obohatí nás i jinak.“ „Říká kdo?“ zabručela skoro mužským hlasem Anastazie. „Říká Mozek.“ „No to je hezký, že na nás Mozek tak myslí.“ „Anebo o něco teplejší lokalita na hranicích někdejšího Maďarska a Rumunska,“ nedal se Rej znejistět. „Mírné podnebí, dostatečně vlhké, ne však příliš, také s ročními dobami, ale ne tak ostrou zimou. Stavebního materiálu požehnaně…“ Dorian se ani teď neubránil pochybnostem. Jak zní absurdně, pomyslel si, popisovat místa podle něčeho tak pomíjivého a abstraktního, jako byly státy. Z povrchu Země mezitím zmizela i největší města – hmotná města postavená z betonu, kamenů a cihel. Zatímco stát je něco, co v hmotné podobě nikdy neexistovalo. Stejně tak v té abstraktní byly státy jen pomíjivou hříčkou krátkých lidských dějin. „A jako poslední,“ změnil Rej opět scenerii, „tu máme pobřeží Středozemního moře. Ale pozor: je to místo nad hladinou, paní doktorko. Z nějakého důvodu tam stromy přesto nenarostly. Nejspíš je tam půda zasolená z epizody tání. Vytvořil se asi kilometrový pás, za kterým teprve začínají lesy. V době, kdy jsme Zemi opouštěli, tam pulzoval životem Tel Aviv.“ „Biblická místa?“ ušklíbl se Manar.
16
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 16
28.08.2026 9:22
Avšak Dorian byl tímto místem okouzlený. A nebyla to jen samotná krajina, přitahovalo ho něco víc. Byla to láska na první pohled, nevysvětlitelná ve své vnitřní síle. „Tady!“ vykřikl nahlas. „Přistaneme tady!“ Vzápětí se své rozhodnosti lekl – nechtěl být tím, kdo rozhoduje. Avšak nikdo neprotestoval. A Patricie s Nancií dokonce souhlasily: „Tady.“ „To by mě zajímalo,“ huhlala pro sebe Anastazie, „jestli má tohle rozhodnutí něco společného se svobodnou vůlí.“ „Tak zdá se, že ani nemusím dávat hlasovat,“ rozhlédl se Rej. „Nepochybuju, že všechny lokality byly vybrány skvěle, ale tahle se líbí fakt i mně.“ Zbývalo rozhodnout, jestli na vybrané místo nejprve poslat doprovodné lodi s veškerým vybavením, anebo rovnou přistát. „O tom snad ani nemusíme debatovat,“ měl jasno Jared. „Za celé konsorcium, které dalo dohromady prostředky k uskutečnění této mise, musím trvat na maximální obezřetnosti. Samozřejmě že tam pošleme stroje.“ Dorian však cítil pravý opak. Od okamžiku, kdy v sobě uslyšel ono „tady“, si nedovedl představit nic jiného, než že první krok na domovské půdě udělá on – člověk. Oni všichni. „Přesně tak,“ podpořila mezitím Jareda Patricie. „Bezpečnost na prvním místě.“ „Vy byste chtěli,“ ozval se Dorian tentokrát tiše, avšak tím přesvědčeněji, „aby náš nový domov nejprve zryly stroje?“ Valerian se nejistě rozhlédl, nechtěl zklamat bráchu ani Patricii. Nakonec v něm však zvítězila touha po dobrodružství: „Přece uděláme jen pár kroků, ne? Nebude to nebezpečný.“ Souhlasila ještě Nancie a po chvíli se k nim přidal Rej. Anastazii to bylo jedno. Zato Jared zvýšil hlas a byl až hysterický. „Nenechám zmařit tuhle investici!“ křičel. Až náhle promluvil Manar. Nemusel ani zvýšit hlas, aby všichni ztichli. „Vracíme se ke svým předkům. Jejich duše tam na nás čekají. Nemůžeme jim poslat stroje. Musíme se s nimi smířit my sami.“
17
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 17
28.08.2026 9:22
Dorian pak o jeho slovech dlouho přemýšlel. Opravdu tam duše předků mohou ještě čekat? I tátova duše a duše Valeriet? Duše všech, kteří už tak dávno zanikli? Manarova slova mu dala naději. To, co podnikali, už nemusela být osamocená a vlastně posmrtná mise. Mohlo to být pokračování.
7. Loď se zachvěla jemným nárazem. Kentie zvedla hlavu a mlčky na Doriana pohlédla. Jejich oči se setkaly, nemířily však ven, ale dovnitř, kde nacházely tiché vědomí dalekosáhlého významu, který onen náraz jim oběma zvěstoval. Byli zpátky. První se probrala Kentie: „Půjdeš?“ „Ty nepůjdeš?“ podivil se. „Jistě že půjdu. Ale až potom, po vaší Radě. První musíš jít ty.“ Dorian nesnášel nespravedlnost. A nadřazenost povyšovala nespravedlnost na právo. Nikdy nechtěl být někým víc jen proto, že je synem svého otce. „Tak to já radši počkám. Nemusím být mezi prvními. Půjdu až pak.“ Kentie nesouhlasila: „Ty tam být musíš. Ty a Valerian. Jinak si lidi budou myslet, že je něco špatně. Nemůžeš se vyhnout odpovědnosti.“ „Odpovědnosti? Co je odpovědného na tom, že mám mít nezasloužená privilegia? Já se o nic nezasloužil. Akorát jsem využil možnost, kterou mi dal táta. Utekl jsem. Všichni jsme utekli.“ „To je jedno, jak tomu říkáš. Někdy si myslím, že je to od nás spíš oběť. Oddělili jsme se od zbytku lidstva, od svých kamarádů i blízkých, a vydali jsme se do absolutní osamělosti.“ Na tom, co řekla, byl velký kus pravdy, která ji v jeho očích povyšovala na skutečnou partnerku – na moudrou bytost, která se mu ve všem vyrovnala. „Tak ale pojď se mnou. Půjdeme spolu.“ Usmála se. „Ani já nechci nezasloužená privilegia. Vím, kde je moje místo. Lidé tam chtějí vidět vás dva. Potřebují symbol. My
18
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 18
28.08.2026 9:22
všichni jsme tady, protože jsme uvěřili vizi tvýho táty. A to, že s námi poslal své syny, vás dva, nás v té víře utvrdilo. Tím, že jsme se dostali zpátky, to nekončí. To těžší nás teprve čeká: pokračovat. Žít tady. Vy dva jste symbolem toho pokračování.“ Vlastně to nějak tušil už od probuzení: Ležela na něm tíha téhle role, ze které se nedalo svléknout. Snažil se před ní schovat, avšak ona si ho stejně nacházela. A ještě víc zvětšovala jeho samotu. Leda že by měl někoho, s kým… Naléhavě se zahleděl do Kentiiných očí. Její tvář… držela pohromadě. Byla ladná i pevná. Dělil je jen roh stolu… Asi pochopila, na co myslí, protože se k němu náhle přiblížila, až… Až ucítil na rtech její rty. Z dřívějška neměl mnoho zkušeností s tímto nesdělitelným zážitkem, kdy se hranice druhého člověka dotknou tvých hranic a rázem je zruší. V očích se mu zatmělo a rozplynul se. Kentie však tvář opět oddálila. „Jako bych tam byla s tebou, Doriane,“ pronesla. A ta slova k Dorianovi konejšivě vplouvala přes již neexistující hranici. „Budu tam s tebou.“
8. Výstupním portálem kosmické lodi vanul úplně jiný vzduch, než jaký dýchali posledních deset let. Tenhle byl naplněný příslibem hojnosti. „Já cítím moře,“ halasil Valerian ještě uvnitř portálu. „Skutečné moře! Cítíš to taky?“ Opravdu, ve vzduchu byl cítit závan soli a tlejících řas. Možná je Země jediné místo ve vesmíru, pomyslel si Dorian, kde se mrtvá hmota proměnila v plnost života. Schody už byly spuštěny – dost široké, aby se na ně vešlo i víc misionářů než jen devět členů Rady. A navíc: Jared tu nebyl. Z různých míst lodi byla spuštěna další schodiště a zdánlivě nic nebránilo tomu, aby se všichni vyhrnuli ven. Přesto se na něco čekalo.
19
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 19
28.08.2026 9:22
Dorian se vrací do budoucnosti_sazba.indd 20
28.08.2026 9:22