Křídlem sovy, kůstkou volavčí. tichem supa, zpěvem krkavčím.
Skrz prázdno a touhu, krev a strach, nadchází čarodějnic čas. Čtyři kapky krve na oltáři, to předurčily v dávných věků záři.
Tři rody spjaté ve štěstí i v neštěstí černého ptáka sudbu teď dosvědčí.
Dvě děti, jasné jak luna a slunce denní, Temnotu, Stín a Světlo v jedno změní.
V každé duši je místo vyhrazené pro Stín.
To moje bylo bezpečně ukryté, schované ve slepé skvrně v koutku mé paměti, pod dutou zhmožděninou, o níž jsem si myslela, že se dávno zahojila.
Potom do New Havenu přiletěli krkavci a přinesli pozvánku, kterou jsme nemohli odmítnout ani Stín, ani já.
Pozvánka dorazila jednou v pátek koncem května.
„Haló, paní profesorko! Právě jsem vám hodila do schránky poštu!“
Když jsem šla důvěrně známou cestou ze své kanceláře na Yaleově univerzitě domů, duchem jsem byla jinde a Bečino nadšené brebentění jsem poslouchala jenom na půl ucha. Překvapilo mě, že už jsme dorazily k bráně z tepaného železa, která střežila náš dům na Orange Street, a že naše místní pošťačka Brenda zrovna odchází.
„Děkuju, Brendo,“ odpověděla jsem a mdle se na ni usmála. Dusno bylo vražedné. V době promocí bývalo v New Havenu takové počasí vždycky a způsobovalo podrážděnost, propocené taláry a dlouhé fronty na ledové latté v četných místních kavárnách.
„Určitě se nemůžeš dočkat, až se vrátíš do Anglie, Becco,“ prohodila Brenda. Už na sobě měla letní poštovní uniformu – plátěný klobouček a šortky – a byla dobře připravená na stoupající newhavenské teploty a nebetyčnou vlhkost.
„To jo.“ Becca si poskočila z nohy na nohu, jako by to chtěla potvrdit. „Tamsy ještě nikdy neletěla a já jí musím všechno ukázat.“
Tamsy byla nedávný přírůstek do rodiny: jedna z těch historických panenek, po kterých šílely všechny holčičky mladší třinácti let. Marcus a jeho družka Phoebe vybrali pro Beccu panenku z koloniální éry, protože se jí strašně líbil Marcusův dům v Hadley a byla nadšená z příběhů, které jí vyprávěl o tom, jak tam v šedesátých a sedmdesátých letech osmnáctého století vyrůstal. Ačkoli výrobce dal panence jiné jméno, Becca ji překřtila, hned jak
uviděla přes kulaté průhledné okénko krabice její zelené oči a zrzavé vlasy.
Od chvíle, kdy panenku dostala, se Bečina živá představivost plně zaobírala Tamsy a jejím světem. Panna dorazila včetně všemožných oblečků a doplňků, které ji Becce pomáhaly oživit, včetně poníka jménem Penny. Tamsy byla dobře zásobená i nábytkem. Matthew k němu přidal maličkou repliku windsorské židle z Marcusova domu, na které kdysi sedával Grand-père Philippe, a zmenšeninu malované hadleyské truhly, podobné té, v níž Phoebe skladovala povlečení. Truhlička byla vybavená i zámkem a Becca do ní už na cestu do Anglie sbalila Tamsyino oblečení, učebnice, husí brk, kalamář a sbírku kloboučků.
Tamsy visela Becce z ruky a Brenda jí zamávala. Pak se otočila ke mně. „A vy se určitě taky těšíte, až se vrátíte k výzkumu.“
Na konci každého školního roku jsme s Matthewem brali děti do Anglie a letní měsíce jsme trávili ve svém domě ve Woodstocku. Bylo to jen pár kilometrů od Oxfordu, takže jsem měla pohodlný přístup do Bodleyovy knihovny a Matthew mohl pracovat ve své tiché laboratoři na Oxfordské univerzitě, kde ho nerušili ani kolegové, ani postgraduální studenti. Becca a její bratr Pip tam mohli prozkoumávat obrovské plochy pozemků, lézt po stovkách stromů a hrát si v domě plném podivuhodných pokladů a knih, které je zabavily během nevyhnutelných letních lijáků. Občas jsme si dopřáli dlouhý lenošivý víkend ve Francii u Matthewovy matky Ysabeau, a ještě častěji jsme se vídali s Marcusem a Phoebe, kteří pobývali po část léta v Londýně.
Nemohla jsem se dočkat, až sednu do letadla a nechám Yale, New Haven a letní semestr za sebou. Lákala mě vyhlídka na nový výzkumný projekt zaměřený na manželky a sestry zakládajících členů Královské společnosti, a strašně jsem se těšila, až vezmu do rukou vzácné knihy a rukopisy.
„Předpokládám, že toho do zítřka máte ještě spoustu na práci,“ řekla Brenda.
Tak to odhadla přesně. Neměli jsme sbaleno, pokojové rostliny byly pořád v domě, nikoli úhledně vyrovnané na zadní verandě, aby je sousedi mohli chodit zalévat, a než budeme moct odjet, musím vyprat minimálně tři várky prádla.
„Zkontrolovala jsem vaši dosílku. Pokud jde o newhavenský poštovní úřad, jste připravení k odletu,“ uzavřela Brenda náš rozhovor. „Moc děkuju,“ řekla jsem, převzala od Beccy Tamsy a strčila ji nohama napřed do své tašky, k došlé poště, která dorazila na univerzitu.
„Dobře se s Pipem bavte, Becco, a uvidíme se v srpnu,“ řekla Brenda mé dceři a urovnala si široký popruh poštovní brašny.
„Ahoj!“ křikla Becca a zamávala na rozloučenou.
Pohladila jsem ji po lesklých vláscích, modročerných a měňavých jako vraní křídlo. Becca byla celý Matthew – samé dlouhé linie a kontrasty, bledá kůže a výrazná obočí. Měli i podobné povahy, zahrnující jakousi sebejistou odtažitost, která mohla v každičkém okamžiku vybuchnout silnými emocemi. Zato Pip se podobal mně. Nedělalo mu problém vyjadřovat své city, snadno se rozplakal, měl moji bytelnou postavu, světlé vlasy s měděnými pramínky a hrstku pih na nose.
„Vážně máme hromadu práce, broučku,“ povzdechla jsem si. „A nejdřív ze všeho se musíme postarat o Ardwinnu a Apolla a roztřídit všechnu tu poštu.“
A potom bude třeba uvést dům do dokonalého pořádku, což představovalo náročný úkol. Můj domek na Court Street byl příliš malý, aby se do něj vešel upír, čarodějnice, dvě Zářivě zrozené děti, gryf a fenka skotského jeleního psa. Matthewův syn Marcus nám tedy nabídl svoje výstavné sídlo na Orange Street. Koupil ho těsně před občanskou válkou, když začal studovat medicínu na Yale a v módě byl mahagon a formální společenské události. Každičká plocha v domě byla leštěná, vyřezávaná nebo obojí. Strašlivě těžko se udržoval v čistotě a prostorné místnosti se příliš rychle plnily nepořádkem moderního života.
Ukázalo se však, že navzdory své rozlehlosti a formálnímu zařízení je dům překvapivě vhodný pro rodinný život, neboť měl rozlehlé kryté verandy, kde si děti mohly za deštivého počasí hrát, zadní dvůr skrytý pohledům lidí, kde se k dětem mohli při hře přidat i Apollo, Philipův gryf a familiár, a Ardwinna, moje fenka skotského jeleního psa, a taky nesčetné pokoje v přízemí, které byly kdysi přidělovány obyvatelům na základě pohlaví a funkce. Zpočátku mi Marcusův dům připadal pro naši hrstku upírů a čarodějnic příliš
velkolepý, ale rodiny mají sklon obsáhnout celý prostor, který dostanou k dispozici. Původně jsme to považovali za dočasné řešení, ale už jsme tam trvale bydleli celé roky.
Becca, která byla vnímavá vůči proměnám mých nálad, vycítila, že míra mojí úzkosti stoupá.
„Neboj, mami. Já ti pomůžu.“ Z kapsy na boku vytáhla kazoo v modré barvě Yale, které našla v kanceláři, a usoudila, že mě povzbudí, když nám bude posledních pár kroků vyhrávat, než dojdeme domů. Prazvláštní bečivé tóny nástroje vyplašily ptáky usazené na okolních stromech. Podrážděně zapleskali křídly a vyletěli do vzduchu v hejnu temných stínů a rozhořčeného skřehotání, jímž protestovali proti narušení své ospalé odpolední rutiny.
Zastínila jsem si oči, fascinovaná vířícím, rozplývajícím se oblakem černých ptáků, který se zvedal a klesal na proudech vlhkého vzduchu. Beccu ten pohled taky uchvátil, vykulené oči měla plné úžasu.
Jeden pták se z formace odtrhl a jeho stín padl na naše spojené ruce. Silueta ptačí hlavy a zahnutého zobáku se na cestě protáhla, jako by ukazovala k hlavním dveřím.
Zničehonic mě zamrazilo a já se zachvěla. Chtěla jsem zjistit, co způsobilo pokles teploty, a tak jsem se zvědavě zadívala vzhůru v očekávání, že uvidím mračna zastiňující zářivé slunce.
Místo toho se zdálo, jako by ze světa zmizela veškerá barva. Světlá omítka domu, zelený baldachýn stromoví, modré skvrnky vysokých kvetoucích ostrožek a kosatců lemujících cestu – všechno to nabralo odstíny šedé jako vybledlá fotografie mlžného Londýna ve čtyřicátých letech. I perspektiva se změnila: dům se zdál příliš vysoký a široký a stromy příliš nízké. Obvyklé zelené vůně léta nahradil pronikavý pach petrichoru, s podtónem síry. Běžné zvuky čtvrti – doprava, zpěv ptáků, hučení sekaček – zněly příliš hlasitě, stejně jako bušení mého srdce, když se přese mě přelila vlna tísnivosti.
Žíly mi zaplavila moc, štiplavá a hrozivá, v reakci na příval magické energie, který nás udržoval v tomhle bezbarvém rubáši. Přitáhla jsem Beccu k sobě a zaclonila ji vlastním tělem.
Osamělý pták, který nám plul nad hlavami, se náhle zřítil na zem a zůstal ležet před námi, křídla roztažená a hlavu ohnutou ke
16
straně v úhlu, z nějž bylo poznat, že si při nárazu zlámal vaz. Jeho zahnutý, ebenově černý zobák a odstávající peří na hrdle mi prozradily, že je to krkavec.
Ohlušilo mě šumění ptačích křídel, jak si jeho společníci posedali na větve nedalekého stromu, tmavé skvrny v přízračném světě, které z něj ostře vystupovaly, jako série obrysů vystřižených z černého papíru. Nebyla tam jen hrstka krkavců, přiletěly jich tucty.
Hlavou se mi honilo všechno, co jsem věděla o krkavcích a jejich významu – magickém, mystickém i alchymickém. Krkavci, poslové mezi mrtvými a živými, často symbolizovali první krok alchymické transformace vedoucí ke kameni mudrců.
V některých tradicích jsou krkavci spojováni s věšteckou mocí.
Nedokázala jsem si představit, co může znamenat, když před vámi jeden padne mrtvý k zemi – ale rozhodně to nemohlo být příznivé znamení.
Po dlažbě pod tělem mrtvého krkavce se šířila kaluž krve, šarlatové a husté. Zatímco ptáka opouštěla životní síla, do našeho okolí zvolna sákly zpět barvy. Bečiny džínové šortky znovu zmodraly.
Snítky s květy na mé halence nabraly růžové a zářivě žluté odstíny. Kosatce byly zase indigové jako obvykle.
„Ten pták je mrtvý, že jo?“ Becca se z mého objetí zadívala na krkavce, který nehybně ležel před námi, s otevřenýma nevidoucíma očima. Vtáhla do nosu pach jeho krve a po tváři se jí mihl hladový výraz, takže náhle vypadala velmi upírsky. Becca se už v nemluvněcím věku dožadovala krve, a přestože její bažení se časem utlumilo, měďnatý pach krve v ní stále probouzel hlad.
„Ano.“ Krvavá skvrna to potvrzovala a nemělo smysl popírat pravdu.
„Když ten ptáček umřel, proč umřely i barvy?“ Becca měla oči stejně vytřeštěné jako mrtvý pták. V jejich hlubinách se objevila tmavá jiskra, jakou jsem u ní ještě nikdy neviděla.
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se opatrně, neboť jsem nechtěla rozředit její reakci vlastním přístupem k odpoledním událostem.
„Všechno zešedivělo jako popel v krbu,“ vysvětlila Becca. „Tys to neviděla?“
Přikývla jsem, ale překvapilo mě, že si toho dcera taky všimla. Bečin pozorovací talent překonával jen ten Matthewův, ale na
rozdíl od Pipa obvykle nebývala vyladěná na magické síly, které kolem ní vířily.
„Byla to magie?“ přemítala Becca. „Nebylo to cítit jako tvoje magie, mami.“
„Ano, zlato, myslím, že to byla magie,“ odpověděla jsem.
Ať už naši newhavenskou čtvrť navštívila jakákoli magie, v mezičase se vytratila. Přesto jsem si přála být bezpečně v domě, pryč od mrtvého ptáka a temného stínu, který vrhl na mě a na moji dceru.
Než jsem stihla postrčit Beccu směrem ke dveřím, hejno krkavců usazených na stromech spustilo truchlivý chór. Jejich píseň se skládala z bolestných výkřiků, bublavého skřehotání a chraptivého krákání. Jeden mimořádně velký krkavec se vznesl do vzduchu. Pomalý, těžký tlukot jeho křídel ostatní ptáky umlčel. Krkavec otevřel zobák a z něj se vyřinul zvuk zvonů, pronikavý, dunivý, a nahradil předchozí volání žalu a zoufalství.
Mohutný krkavec bezpečně přistál na dlažbě před námi, zlehka a jistě. Jeho peří se lesklo hlubokou černí s náznakem nejtemnější modré, která mi připomínala Bečiny vlasy, a krk se mu zčepýřil, až to vypadalo, jako by měl černý nákrčník. Klapl hrozivým zobákem a naklonil hlavu ke straně.
Becca to gesto opětovala. Váhavě k ptákovi přistoupila.
„Opatrně,“ zamumlala jsem, protože jsem si nebyla jistá jeho úmysly.
Krkavci ve stromech vydali hlasité krá krá , jako by je rozhořčila domněnka, že by mohli ublížit dítěti.
Becca přidřepla k mrtvému krkavci. Jeho živý druh párkrát poskočil na obou nohách, aby zmenšil vzdálenost mezi nimi, a potom si to začal vykračovat sem a tam a bublavě skřehotal. Vytáhl mrtvému ptákovi cosi ze zobáku a upustil to před mou dceru.
Necinklo to jako kov, ale kruhový tvar naznačoval, že jde o prstýnek – byť takový, který by pasoval jen na velmi útlý prstík.
„Nesahej na to!“ vykřikla jsem. Moje teta Sarah Bishopová mě učila nikdy se nedotýkat neidentifikovaných magických předmětů a já jsem ji většinou poslechla.
Naše dcera byla mnohem nezávislejší.
„Děkuju,“ řekla Becca krkavci a natáhla si prsten přes klouby.
Když si ho nasazovala na prst, nechával za sebou stopu krve zemřelého ptáka.
Krkavec zaskřehotal odpověď a Becca pozorně naslouchala a přikyvovala, jako by mu rozuměla. Tamsy se na krkavce dívala z mojí tašky a každou chvilku pomalu mrkla, jako by se snažila vymžikat si z očí ospalky.
Zatímco Becca hovořila s krkavcem, zabrněl mě levý palec a místečko mezi obočím, což mi prozradilo, že ta divná magie nezmizela. Pouze se proměnila v něco jiného, stejně cizího. Pokusila jsem se prozkoumat její povahu, vysílala jsem pátravá vlákna v naději, že ji identifikuju, ale byla kouřová a kalná, bez zřetelných záměrů či jakékoli rozpoznatelné uzlové struktury. Taky byla divně cítit: jako nesourodá směs mořské soli, borovice, dřišťálu a síry.
„Mrzí mě, že tvoje kamarádka umřela,“ řekla Becca, když krkavec konečně zmlkl. „Určitě je ti to líto.“
Krkavec pokyvoval hlavou do rytmu k hrdelním zvukům, které působily, že se mu peří na krku ježilo ještě víc, jako dikobrazí ostny.
„Pohřbíme ji na dvoře.“ Becca si udělala křížek na srdci, přesně jak ji to naučil Matthew. „Slibuju.“
Bečina slavnostní přísaha představovala pro někoho tak mladého velký závazek. Vzhledem ke kouzlům, která se kolem nás rozvíjela, nepřiletěli krkavci na Orange Street náhodou.
Někdo je sem poslal a přinesli dar pro mou dceru. Já jsem však už dávno zjistila, a dost bolestivým způsobem, že magické dary mají vždycky nějaké háčky.
„Co kdybychom šly dovnitř a dopřály těm ptákům chvilku s jejich kamarádkou?“ navrhla jsem vlídně, protože jsem si pořád přála být raději za zavřenými dveřmi než venku a zranitelná vůči všemu, co tohle složité kouzlo spouštělo, ať už to bylo cokoli. Natáhla jsem ruku a Becca se jí chopila.
„To nemůžeme! Musíme tu zůstat, dokud jí její přátelé nezazpívají k poslednímu letu, mami,“ vysvětlila mi a zvedla se.
Jako na povel spustili krkavci usazení na stromě další tesknou píseň. Tahle rachotila jako kosti o dřevo a byla plná žalu a touhy. Bylo velkou výsadou smět naslouchat vnitřnímu životu těchto nádherných ptáků. Sevřelo se mi hrdlo, neboť jsem i já pocítila jejich ztrátu.
19
Zatímco ptáci zpívali, Becca mi sevřela ruku pevněji. Z očí se jí řinuly slzy jako hráchy, a přestože se je snažila potlačit, mísily se s krví mrtvého krkavce a v tmavnoucí skvrně kolem mrtvolky vytvářely průsvitné slané kalužinky.
Ptáci vyletěli do vzduchu, jejich truchlivá melodie se proměnila v tóny plné naděje a vzduch se opět naplnil vyzváněním zvonů. Letěli výš a výš, pak zavířili nad svou padlou sestrou a jejich peří se mihotalo nadzemským leskem.
„Děkuju, že jsi předal její zprávu,“ řekla Becca osamělému krkavci, který zůstal. „Nezapomenu na ni.“
Krkavec několikrát mocně máchnul křídly a přidal se ke svému hejnu – vzpomněla jsem si, že hejnu krkavců se kdysi říkávalo nelaskavost, ale to mi připadalo v přímém rozporu s tím, co jsem právě viděla. Společně stoupali stále výš, až z nich nezůstalo víc než černé tečky na obloze.
„Co ti ten pták předal za zprávu, Becco?“ zeptala jsem se a ustaraně se zadívala na mrtvého krkavce.
„Řekl mi, že je načase vrátit se domů, a dal mi tohle.“ Becca ke mně natáhla levý ukazováček.
Prohlédla jsem si ten prsten tak důkladně, jak to šlo, vzhledem k tomu, že byl od krve a od bláta. Místy byl zčernalý stářím, místy bílý jako kost. Povrch měl dírkovaný a otvory byl provlečený nějaký hrubý tmavý motouzek.
„Ale vždyť už jsme doma. Je hrozně smutné, že jeho kamarádka umřela, když vyřizovala zprávu, kterou jsme nepotřebovaly.“ Becce se zase zalily oči slzami, když ke mně zvedla pohled. „Můžu za to, že umřela?“
„Ovšem že ne.“ Přitáhla jsem si ji blíž. „Krkavčice prostě jen špatně odhadla vzdálenost od země.“
Becca popotáhla.
„No tak,“ řekla jsem pevně. „Dovnitř.“
„Ale ten ptáček –,“ namítla Becca a vzepřela se mi plnou vahou.
„Tvůj otec se o něj postará,“ ujistila jsem ji.
Do světa se sice vrátily barvy a zvuky a do nosu mi pronikaly vůně newhavenského léta místo té zvláštní pryskyřičné směsi, která obklopovala krkavce, ale nebylo pochyb, že se dneska na Orange Street něco stalo. Něco magického, co bylo zároveň tísnivé a cizí.
Jakmile jsme se ocitly v chladné hale s mramorovou podlahou a vysokým stropem, tiše jsem vydechla a opřela se o zavřené dveře. Přecpaná taška mi sklouzla z ramene a přidala se k poště u mých nohou, kterou Brenda předtím vhodila dovnitř škvírou s mosazným krytem. Tamsy se vykutálela ven a Becca se pro ni rozběhla.
Potom se mi podívala přímo do očí. Byla ostražitá a jen máloco uniklo její pozornosti, ať už to byla myška, která hledala na zahradě potravu, nebo proměnlivé emoce lidí kolem ní.
„Nepotřebuješ šálek čaje?“ zeptala se.
Všichni v rodině věděli, že nejrychlejší způsob, jak mi uhladit naježené peří, je strčit mi do jedné ruky knihu a do druhé šálek čaje.
„Rozhodně ano!“ zasmála jsem se. „A ty vypadáš, že by ti přišla vhod svačinka. Burákové máslo a nakrájené jablíčko?“
To byla Bečina oblíbená laskomina – křupavé půlměsíčky jablek představovaly dokonalou přísadu, kterou mohla namáčet do krémovité, slané pomazánky.
„Ano, prosím,“ odpověděla Becca vážně, pořád pod vlivem krkavcovy smrti.
Posbírala jsem obálky i tašku a vydaly jsme se do kuchyně. Tahle prosluněná místnost v zadní části domu byla mým nejoblíbenějším útočištěm v Marcusově sídle, které bylo jinak celé vytapetované a důkladně čalouněné. Jelikož účelem upírské kuchyně je sloužit k útěše, nikoli k přípravě a konzumaci jídla, často bývá navrhována na základě estetických měřítek, a nikoli praktických potřeb kuchařů. V důsledku toho působila kuchyň spíše jako obývací pokoj, byla v ní spousta míst k sezení a teplé, vlídné světlo. Skříňky měly příjemnou šedozelenou barvu a uchovaly si prosklená horní dvířka, za nimiž bylo vidět nádobí a bohatá sbírka sklenic na víno, které se na slunci blyštěly.
Ardwinna a Apollo měli vyhrazenou někdejší šicí dílnu hned vedle kuchyně. Apolla krylo maskovací kouzlo, které jsem pro něj navrhla a díky němuž vypadal jako velký plavý labradorský retrívr. Pozdravili nás vlastním sborem štěkotu a frkání.
„Co kdybys vzala zvířata ven?“ navrhla jsem Becce, která mě pořád pozorně sledovala. Když jsem odkládala poštu a tašku na kuchyňský stůl, klepaly se mi ruce. Teprve teď, když přízračná chvíle
„Dobře, mami.“ Becca otevřela dveře a odvedla Ardwinnu a Apolla na dvorek, aby si protáhli nohy a prověřili zprávy, které tam mohla zanechat ostatní zvěř ze sousedství.
Odnesla jsem konvici ke dřezu a v duchu se stále zaobírala krkavcovým darem a podivným vzkazem o návratu domů. Natolik jsem se ponořila do snahy rozpomenout se na každou podrobnost té tajemné magie, která nás obklopila, až jsem zapomněla sundat z konvice víko a voda do něj narazila tak prudce, že postříkala mě, kuchyňskou linku i okno. Utřela jsem mokré skvrny, natočila vodu správně a postavila konvici na sporák. Pak jsem vytáhla misku na Bečinu svačinku a ze zásuvky vyndala nůž. Pořád jsem ale byla tak ztracená v myšlenkách, že jsem si při krájení jablka málem uřízla špičku prstu.
Než si pes a gryf očichali každou rostlinu a strom v zahradě, úspěšně jsem nakrájela ovoce, nandala do misky několik lžiček burákového másla a uvařila si šálek čaje na povzbuzení.
„Umyj si ruce, než si sedneš ke stolu,“ připomněla jsem Becce, když se vrátila dovnitř, protože jsem nechtěla, aby se něco z odpolední krve a špíny dostalo do vysoce reaktivního krevního oběhu mé dcery.
Celá naše pětice se rozmístila kolem mohutného, zubem času ohlodaného kusu nábytku, který v době, kdy dům postavili, sloužil jako kuchyňský ostrůvek, řeznický špalek i pracovní plocha. Nyní jsme k němu usedali k rodinným jídlům raději než ve formální jídelně. Tamsy byla usazená ve vysoké židličce, s nechápavým výrazem se svažovala k jedné straně a z chodidla jí visela botka s přezkou. Ardwinna se stočila co nejblíž k Becce pro případ, že by jejím směrem zabloudil prstík umazaný od burákového másla nebo nakousnutý plátek jablka, zatímco Apollo se uvelebil tak, aby měl jedním žlutohnědým okem výhled do haly, v očekávání Pipova návratu.
Mého syna a jeho gryfa pevně spojovalo tajemné pouto, které se vytváří mezi tkalci – čarodějnicemi jako Pip a já, schopnými vytvářet nová kouzla – a jejich magickými společníky, kteří je podporují na cestě magií. Mým familiárem byla ohňodračice a dodnes mě
22 s ptáky pominula a moje tělo se zbavovalo adrenalinu, mi došlo, v jakém jsem byla napětí.
zabolelo u srdce, kdykoli jsem na Corru pomyslela. Propustila jsem ji ze služby, poté co mi pomohla zachránit Matthewův život.
Becca žádnou takovou bytost po boku neměla. Nebyli jsme si jistí, kdy se objeví, případně jestli vůbec. Magie naší dcery se nerozvíjela tak překotně jako ta Pipova, což Matthewovi ani mně nevadilo. Becca měla pronikavé upírské instinkty a skvělé lovecké schopnosti. Přesto bylo třeba, abych v létě věnovala větší pozornost jejímu čarodějnickému vývoji. Posledních několik let jsem byla tak vytížená povinnostmi na Yale, že jsem skoro nečarovala.
Becca chvilku vyhodnocovala moje emoce a zjevně dospěla k závěru, že už je to lepší, protože se pustila do jídla a neřekla ani slovo o Yale, Brendě nebo mrtvém krkavci na cestě před domem. Prolistovala jsem poštu doručenou na Orange Street. Většinou šlo o účty, které bylo třeba před odjezdem zaplatit.
Během třídění jsem čas od času vrhla dlouhý pohled na prsten na Bečině prstu. Nyní, když ho už nepokrývala krev a špína, bylo vidět, že je jemně vyřezávaný. Byl vyrobený z kosti, ačkoli jsem nepoznala z jaké. Černá nit protažená otvory mu dodávala strukturu a barvu a zdůrazňovala mistrovskou řezbářskou práci. A byla jím propletená také magie a já si přála prozkoumat ji důkladněji.
„Můžu se podívat na tvůj prstýnek?“ zeptala jsem se.
„Jasně.“ Becca za prsten zatáhla, ale ten se ani nehnul. Než jsem ji stihla zarazit, strčila si prst do pusy, navlhčila ho a pak zase zatáhla. „Zaseknul se.“
„Ukaž, já to zkusím,“ vybídla jsem ji. Natáhla prst ke mně. Jeho špička jiskřila a zářila.
„Koukni, mami!“ Becca naskakovala nadšením. „Hoří mi prst, zrovna jako tobě, když čaruješ!“
„To vidím,“ odpověděla jsem klidným hlasem, přestože se mi srdce rozbušilo zděšením. Dotkla jsem se prstenu v naději, že odhalím jeho tajemství, a světlo na špičce Bečina prstu pohaslo. Magie vězela v prstenu a prsten vězel na Bečině prstu.
„Můžu na tátu a Pipa počkat v knihovně?“ zeptala se Becca, kterou už obtěžovalo, kolik pozornosti jí věnuju. V knihovně měla uložené barevné papíry, fixky, pastelky a všechny drobnosti, které používala na své výtvarné projekty, a daleko radši by si hrála s nimi, než trčela v kuchyni se mnou.
„Jasně že můžeš,“ ujistila jsem ji a pustila její prst. „Namaluješ obrázek toho, co jsi viděla na Yale, abys ho mohla ukázat tátovi a Pipovi, až se vrátí?“
Becca zvedla Tamsy a zavrtěla hlavou. „Nakreslím obrázek té krkavčice – abych nezapomněla na ni ani na její zprávu.“ Becca byla mimořádně odolné dítě, ale smrt toho ptáka na ni silně zapůsobila.
„Dobře, zlato.“ Snažila jsem se mluvit bezstarostně. „Za chvíli přijdu za tebou.“
Becca odběhla do knihovny a já upíjela čaj a hleděla do jeho hlubin, jako bych z nich mohla vyčíst, co mělo znamenat to hejno krkavců, jejich podivné chování, Bečina ještě podivnější reakce a prsten, který se nedá sundat.
Že by se konečně probouzela Bečina magie? Budu mít za pár let na krku dva dospívající tkalce, nejen jednoho? Matthew bude mít určitě podobné otázky, až venku objeví ptačí mrtvolku. Prozatím jsem pro něj neměla žádné odpovědi – ani pro sebe.
S povzdechem jsem se vrátila k poště. Účty. Letáky. Další účty.
Rychle jsem je shrnula na prázdnou židli k recyklaci. Zarazila jsem se, když se moje prsty dotkly tlusté, smetanově zbarvené obálky s italskými známkami.
Tohle nebyla nevyžádaná pošta. Byl to dopis od Kongregace, vládnoucí rady, která dohlížela na záležitosti bytostí v často nepřátelském lidském světě.
Když jsem vzala tu tlustou obálku do rukou, vzpomněla jsem si na svou kancelář v Benátkách a na to, jak jsem v ní pracovala, abych začlenila do Kongregace démony, čarodějnice i upíry, rozvrátila pevný řád a porušila tradici, že radě by měl vždy předsedat člen Matthewovy širší rodiny. Dneska devítičlennou radu vedla moje přítelkyně Agatha Wilsonová – démonka, jež přišla s mnoha kreativními řešeními věčných problémů Kongregace. Osoba, která obsadila křeslo de Clermontových po mně, také představovala narušení někdejších zvyklostí. Rodinu zastupoval upír Fernando Gonçalves – druh uctívaného a dávno mrtvého Hugha de Clermonta –, nikoli Matthew nebo jeho starší bratr Baldwin. Otočila jsem obálku v očekávání, že spatřím vír černého, stříbrného a oranžového vosku s oficiální pečetí Kongregace, kterou
tvořil trojúhelník obsahující slunce, hvězdu a měsíc. Tato pečeť však byla celá stříbrná a uprostřed měla nemrkající oko.
Vševidoucí oko představovalo osobní symbol Sidonie Von Borckeové, jedné ze tří čarodějnic v Kongregaci. Byla metlou mojí existence už předtím, než mě Baldwin jmenoval zástupkyní de Clermontových v Kongregaci. Dokud jsem byla členkou rady, Sidonie si vytyčila za osobní cíl házet mi při každé příležitosti klacky pod nohy.
Obrnila jsem se před další špatnou zprávou, rozlomila jsem pečeť a otevřela obálku. Zevnitř se vznesl závan růže a cedrového dřeva. Vytáhla jsem typický dopisní papír s mramorovanými okraji, který vyrobil maestro marmorizzatore v dílně, kde si Kongregace kupovala papírenské zboží už od šedesátých let devatenáctého století. Dopis začínal:
Vážená profesorko Bishopová a profesore Clairmonte, jak víte, posuzujeme nadání a schopnosti všech dětí, v jejichž rodové linii se vyskytuje vyšší magie. Jelikož oba rodiče profesorky Bishopové pocházejí z takových rodů, považujeme za naléhavé provést posouzení vašich potomků co nejdříve.
Sidonie se pletla. Ano, moje matka Rebecca se v dospívání a rané dospělosti trochu zaobírala vyšší, temnější magií. Se svým rivalem a mou nemesis Peterem Knoxem se poprvé setkala na nějaké akci Kongregace pro adepty vyšší magie. Avšak můj otec Stephen Proctor měl pozoruhodně chabý magický talent. Můj otec byl tkadlec, stejně jako já, a nedokázal používat kouzla vytvořená jinými. Teta Sarah mi prozradila, že táta se o řemeslo nezajímal, a o jeho pokročilé formy už vůbec ne. A pokud jde o jeho předky, vůdkyně madisonského covenu Vivian Harrisonová soudila, že mezi Proctorovými se žádná skutečně talentovaná čarodějnice nenarodila už po generace.
Ozvu se vám v srpnu, abychom domluvili přezkoumání na počátku podzimu, předtím, než Rebecca Bishop-Clairmontová a Philip Bishop-Clairmont dosáhnou v listopadu věku sedmi let. Se srdečným pozdravem, Sidonie Von Borckeová
Navzdory horku jsem se zachvěla. Roztříštěná vzpomínka na zkoumání, jemuž mě podrobil Peter Knox, mě pořád dokázala vyvést z míry. Přijel do Cambridge, když mi bylo sedm, a moji rodiče – kteří nepochybně obdrželi podobný dopis – mě před jeho příjezdem uhranuli, svázali mou moc do uzlů a odstranili moje vzpomínky na dětskou magii, aby mě uchránili před zájmem Kongregace. Teprve když jsem našla Knihu života a potkala Matthewa, pouta vytvořená rodiči se uvolnila a moje vzpomínky na ty temné dny se začaly zvolna vracet, spolu s magií.
Ale navzdory zoufalým opatřením mých rodičů se v Knoxovi probudila zvědavost a Kongregace vyhmátla v naší domácnosti něco zvláštního, protože o pár týdnů později odjeli máma s tátou do Nigérie, aby se tam věnovali výzkumu rituální magie a odvedli pozornost ode mě. Oba tam zemřeli, za záhadných okolností, které jsem dosud úplně nepochopila, ačkoli je zjevné, že Peter Knox a jeho spojenci v tom sehráli svou roli. Po smrti rodičů jsem musela ohledávat obrysy vlastní moci bez jejich pomoci či vedení.
„Ne,“ prohlásila jsem rázně. „V žádném případě.“
Kongregace nebude zkoumat magické schopnosti dvojčat, aby je mohla využít, jak se o to Peter Knox neúspěšně pokusil se mnou. Benátské čarodějnice nezískají přístup k informacím o magickém potenciálu mých dětí. Vydám se ke Kongregaci sama a vyřídím to se Sidonií a ostatními čarodějnicemi.
Obrátila jsem tašku a vysypala peněženku a všechno, co jsem donesla z kanceláře, na kuchyňský stůl, čímž jsem rozmetala právě roztříděnou poštu a veškerou svou předchozí práci. Můj telefon se jako obvykle propadl až na dno. Nyní ležel na vrcholku malé hory univerzitní pošty, kterou jsem ještě neprobrala.
Matthewovo číslo jsem měla na rychlém vytáčení hned jako první. Tlačítko na displeji jsem stiskla větší silou, než bylo nezbytně nutné.
„Ahoj!“ Matthew promluvil vřele a já okamžitě ucítila podporu ve svém odhodlání ochránit Beccu a Pipa před Sidonií a jejími parťáky z Kongregace. „Jsi doma?“
„Ano. A potřebuju, abys taky přijel,“ řekla jsem. „Jdou po dětech.“
„Kdo?“ zeptal se Matthew a jeho tón byl náhle ostrý jako břitva.
„Kongregace. Přišel nám dopis,“ odpověděla jsem. „Chtějí otestovat jejich magické nadání. Musíš vzít Beccu a Pipa do Old Lodge, zatímco já pojedu do Benátek a vyřídím to.“
„Zpomal, Diano.“ Matthew se mě snažil uklidnit, ale já si uvědomovala naléhavost situace a jeho slova neměla velkou váhu.
„Když dopustíme, aby Sidonie děti otestovala, čarodějnice z Kongregace zjistí, že je Pip tkadlec,“ vykřikla jsem. „A možná i vycítí, jestli děti mají var krve.“
Var krve byl prokletím upírů. Šlo o dědičné genetické onemocnění, které propukalo, když se smísila démonská, lidská a upírská krev. Projevoval se neovladatelným hněvem, násilím a touhou po krvi. Matthew varem krve trpěl, stejně jako jeho pravnuk Jack. Matthew odmítl udělat dětem testy, které by potvrdily, jestli zdědily jeho genetickou mutaci.
„Nemůžu Beccu a Pipa uhranout,“ vyhrkla jsem, a při těch slovech se mi lámalo srdce i hlas. „Nemůžu, Matthewe. Myslela jsem, že ano, kdyby to bylo nutné, ale teď –“
„Jsem na cestě,“ prohlásil Matthew a já uslyšela cinkot jeho klíčů, když si sbíral v laboratoři věci.
Spojení se přerušilo.
V tichu, které po telefonátu následovalo, jsem si palčivě uvědomovala, jak daleko je v domě Becca ode mě. Potřebovala jsem ji mít nablízku, a tak jsem shrábla obsah své tašky do náruče. Univerzitní poštou se můžu probrat stejně dobře v knihovně jako v kuchyni.
Marcusova působivá, dřevem obložená knihovna nám sloužila jako rodinný obývací pokoj, klidné místo v zadní části domu, odlehlé od ulice. Z oken se nabízel výhled do zahrady, stěny lemovaly knihy, nechyběl tam útulný krb a dlouhý stůl podobný těm ve Sterlingově knihovně.
Becca vzhlédla od kreslení a zaclonila obrázek rukou, aby ho uchránila před mým pohledem. „Nedívej se, mami. Ještě to nemám hotové.“
„Nebudu,“ slíbila jsem a složila svůj náklad na druhý konec stolu. „Slibuju.“
Ačkoli jsem byla v pokušení mrknout se na Bečin výtvor, raději jsem se pohroužila do závějí papírů, abych našla diář a mohla začít plánovat cestu do Benátek. Matthew mě požádal, abych počkala,
ale ničemu neuškodí, když se podívám na termíny a zkusím vymyslet, jak bychom mohli upravit letní plány.
Zahlédla jsem ten tenký sešitek a vytáhla ho z hromady. Zpod něj vyčuhovala obálka s mým jménem, zaslaná na katedru historie Yaleovy univerzity. Adresa odesilatele byla vyražena modrými písmeny v levém horním rohu: Profesorka G. E. Proctorová, Ravenswood, Ipswich, Massachusetts.
Zírala jsem na zpáteční adresu a nevěřila vlastním očím. Profesorka? Proctorová? Ravenswood? Ipswich? Sarah mě ujistila, že všichni moji nejbližší příbuzní ze strany Proctorových jsou po smrti. Ale ze známky vyplývalo, že dopis byl odeslán před třemi dny. Pokud jsem věděla, duchové k poštovním službám Spojených států přístup nemají.
Vytáhla jsem dopis, strčila prst pod chlopeň a čistě roztrhla obálku podél horní hrany. Vyřinula se z ní stejná vůně petrichoru a síry, jaké jsem si všimla venku s těmi krkavci. Tlustá karta uvnitř nesla formální nadpis: Osobní korespondence G. E. Proctorové. Pod ním byly tři řádky napsané kurzivním, nakloněným rukopisem, který se v amerických školách dávno nevyučoval.
Je načase, aby ses vrátila domů, Diano.
Tvoje prateta,
Gwyneth Proctorová
Byla to stejná zpráva, jakou Becce předali krkavci.
Nemohla být náhoda, že obě zprávy dorazily ze dvou různých zdrojů v den, kdy jsem dostala hrozivý dopis od Kongregace. Poslala snad tahle moje záhadná prateta krkavce pro případ, že by se její pozvánka ztratila na poště? A mohlo by mít pozvání do Ipswiche něco společného s Kongregací?
„Profesorka Gwyneth Proctorová.“ Přejela jsem po jejím jméně prstem. O příbuzných z otcovy strany jsem nevěděla téměř nic a překvapilo mě, že jsou mezi nimi akademičky. Podívala jsem se, jestli není v obálce ještě něco. Obrátila jsem ji a ven vyklouzla hrací karta. Někdo na ni nakreslil šestilístek, nejoblíbenější apotropaický symbol, který se používal k ochraně lidí před čarodějnicemi a magií. Vypadal jako jednoduchá kytička se
28
šesti okvětními lístky. Pořád byla vidět drobná dírka v místě, kam se zapíchnul hrot kružítka.
Chopila jsem se karty a tkalcovská vlákna v mé levé ruce ožila. Tkalci obvykle mívali svazek barevných vláken, která jim pomáhala vytvářet nová kouzla navázaná na odpovídající síly vetkané do vesmíru. Já jsem ta svá vstřebala stejně jako tajemnou Knihu života, stala se součástí mého těla i mé magie. Vlákna se už celé roky neprojevila, ale dnešní události je probudily.
Když jsem kartu otočila, uviděla jsem dřevořezbu muže v tmavém oblečení a bytelných botách s přezkami, kráčejícího po tmavé stezce lemované nízkou trávou. Nad hlavou se mu stahovala mračna a jednu ruku měl nataženou, jako by ukazoval směr. Obrázek byl vystřižený z nějakého časopisu či knihy a na kartu ho někdo nalepil.
Domů, pošeptal mi čarodějnický šestý smysl, když jsem se dívala na tu nataženou ruku.
Z obálky vypadl ještě jeden papírek a snesl se mi do klína. Malý a tenký jako hedvábí, úhledně přeložený napolovic. V přehybu byl měkký, odřený, jako by ho někdo mnohokrát otvíral a zavíral.
Na něm byla tužkokresba dvou spojených rukou, na něž padal stín krkavce. Jedna ruka patřila dítěti. Ta druhá byla dospělá a na prstě měla jemně vypracovaný prsten.
Můj prsten. Philippe de Clermont ho daroval Matthewově matce Ysabeau. Ona ho na oplátku věnovala mně a já ho od té doby nosila. Zadívala jsem se na svou levou ruku a porovnala vzácný šperk s tužkokresbou. Podobnosti mezi nimi byly nepřehlédnutelné –drobné ručky svírající srdce s diamantem umístěným uprostřed. Prohlédla jsem si ten papír a pátrala po dalších stopách, které by mi mohly prozradit, kdo to nakreslil a kdy. Rebecca a Diana, stálo na zadní straně, vedle iniciál MFP a data 1972.
Nebylo možné, aby kresba vzniklá před desítkami let, ještě před mým narozením, zachycovala tak podrobně něco, co se stalo teprve dnes odpoledne.
Tkalcovská vlákna na mé levačce vystoupila na povrch, táhla se mi od konečků prstů přes dlaň k zápěstí, v bílých, zlatých, stříbrných a černých pramíncích. Na vnitřní straně zápěstí mi vystoupil kruhový symbol vytkaný z vláken: uroboros, had s ocasem v tlamě.
Byl to symbol rodiny de Clermontových a také zpodobnění desátého uzlu tvoření a zkázy, který dokázalo svázat jen velmi málo tkalců. Byly to barvy vyšší, temnější magie. Podívala jsem se na svou pravou ruku, kde se obvykle, když se probudila moje moc, objevovaly barvy řemesla – hnědá, žlutá, modrá, červená a zelená.
Nebylo po nich ani stopy. Karta a kresba, které Gwyneth Proctorová poslala, upoutaly pozornost pouze vláken vyšší magie, kterou jsem používala jen zřídka.
Vytáhla jsem z kapsy zmuchlaný dopis od Sidonie a podržela ho vedle pratetiny stručné zprávy. V jedné ruce jsem držela vyhlídku na nebezpečí a ohrožení rodiny. V té druhé jsem cítila tenkou záchrannou linku naděje a možností.
Podívala jsem se na obrázek, který vznikl v roce 1972 a zachycoval ruku mé dcery v mojí dlani, se stínem krkavčích křídel vrženým jako požehnání nad místo, kde se naše těla dotýkala. Ucítila jsem bodnutí pronikavé touhy po něčem, co jsem nedokázala pojmenovat, a po místě, o němž jsem dosud nikdy neslyšela, kde na mě čeká prateta jménem Gwyneth Proctorová.
Sevřela jsem prsty a uroboros na mém zápěstí se pohnul, maličko se mi pod kůží zavlnil, zatímco vzduch kolem mě se rozjasnil mihotavými barvami vyšší magie.
Nepojedu do Anglie ani do Benátek. Ještě ne. Nejdřív pojedu domů. Do Ravenswoodu.