9788028411299

OBSAH

Krása zakletá do lesů a skal

Bystřicko

Havlíčkova

Krása zakletá do lesů a skal

Skaliska bizarních tvarů, hluboké, zdánlivě nekonečné lesy, řeky a říčky v balvanitých korytech i klidné hladiny rybníků, osluněné stráně i stinné louky s cennou květenou, aleje protínající krajinu i památné stromy opředené bizarními příběhy – to všechno tvoří harmonicky vyváženou kulturní krajinu, podle města Žďár nad Sázavou nazývanou Žďárské vrchy. Poměrně značná nadmořská výška (od 490 do 836 m) způsobila, že lidé sem začali pronikat o  něco později než do nížinných oblastí. Do nitra divoké kopcovité krajiny přicházeli hlavně podél řek, zakládali tu první města a osady, dolovali kovy, káceli stromy, pálili dřevěné uhlí a také vybírali poplatky na významných kupeckých stezkách, spojujících Čechy a Moravu. Protože přes Žďárské vrchy vedla odvěká hranice mezi těmito dvěma historickými zeměmi. A vede dodnes, kdy se o jejich území dělí dva kraje – Vysočina a Pardubický.

Hybnou silou první kolonizační vlny byly kláštery – hlavně klášter ve Žďáru nad Sázavou, založený v roce 1252, o málo později i šlechtická dominia. Ve druhé kolonizační vlně na přelomu 15. a 16. století byly zakládány železářské a sklářské hutě, rybníky, panské velkostatky. V poslední vlně tzv. pasekářské kolonizace byly osídleny i odlehlejší lokality.

Produkce zdejšího železářství vrcholila v 19. století, kdy byla druhá největší v českých zemích, ve stejné době zažívalo konjunkturu také místní sklářství, jehož výrobky se vyvážely prakticky do celé Evropy. Nic ale netrvá věčně; ložiska (nepříliš kvalitní) rudy se časem vyčerpala, výrazně ubylo lesů a tím i paliva nezbytného pro provoz železářských i sklářských hutí. Svět postupně přecházel na uhlí a koks, jehož zdroje však byly pro Žďárské vrchy příliš daleko… Sklářství a železářství z větší části zanikly, postupně si sem však našel cestu jiný průmysl a s ním se ruku v  ruce rozvíjela i rekreace. Na ochranu zdejší přírody a krajiny před negativními vlivy těchto fenoménů byla v roce 1970 zřízena chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy, jejíž součástí je zhruba 50 zvláště chráněných území.

Nesporným fenoménem Žďárských vrchů jsou mohutná skalní seskupení, tvořená převážně rulami a ortorulami, jejichž konečnou podobu formovalo mrazové zvětrávání ve starších čtvrtohorách. Najdeme je hlavně na vrcholcích kopců, odkud se místy v podobě skalní hradby vydávají na cestu dolů po svazích, společnost jim často dělají i kamenná moře. Na skalních stěnách jsou vidět voštiny, pseudoškrapy, skalní výklenky, někde i puklinové jeskyně a skalní tunely. K nejhezčím a nejromantičtějším patří Devět skal, Bílá skála, Malinská skála, Dráteničky, Pasecká skála, Prosíčka, Štarkov či Zkamenělý zámek. Na temenech některých skalních bloků vznikly zvětráváním skalní mísy, místně zvané perničky, spojené s pověstmi o krvavých pohanských rituálech (Čtyři palice, Milovské a Rybenské Perničky).

Nejvyšší vrcholy popisované oblasti přesahují nadmořskou výšku 800 metrů. V  samém srdci Žďárských vrchů se tyčí hora Devět skal (836 m). Kdyby byla vyrostla ještě o 71 centimetr, mohla být

nejvyšším bodem celé Českomoravské vrchoviny. Ale nestalo se, a tak se tímto primátem pyšní Javořice u Mrákotína. Ke známým a hojně navštěvovaným vrcholům patří také Buchtův kopec (813 m), Žákova hora (810 m), Křovina (830 m), Pasecká (823 m), Malinská (813 m) a Lisovská (802 m) skála.

Na svazích Žďárských vrchů pramení i řada řek, které se odtud vydávají všemi směry na českou i moravskou stranu. Zatímco Sázava patří společně s Chrudimkou a Doubravou do úmoří Severního moře, míří vody Svratky a Oslavy k moři Černému. Přes zdejší kopce totiž probíhá hlavní evropské rozvodí Labe–Dunaj, proto se o některých místech s trochou nadsázky říká, že z každé strany střechy zdejších domů teče voda do jiného moře.

Nádherná krajina Žďárských vrchů však návštěvníky neláká jen svou přírodou. Celkový dojem umocňuje i řada pamětihodností. Nejhlubší stopu tu zanechal vynikající architekt Jan Blažej Santini Aichl – jeho vrcholným dílem je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, zařazený na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, i některé další stavby v okolí. Tisíce návštěvníků každoročně láká i blízký žďárský zámek, vzniklý přestavbou bývalého kláštera cisterciáků, nedávno se pro veřejnost otevřel i půvabný lovecký zámeček Karlštejn. Unikátní stavební památkou je městské opevnění v Poličce, jedno z nejlépe dochovaných u nás i v celé Evropě, krásně

zrekonstruované a zpřístupněné veřejnosti. Netradičním způsobem obohatil Žďársko i náš současník, žďárský rodák Michal Olšiak, který tu na různá místa ve volné přírodě umístil řadu specifických soch zvířat a bájných tvorů, vytvořených neopakovatelným stylem. Neodmyslitelnou součástí zdejší krajiny je také rázovitá lidová architektura, zastoupená nejen známými soubory staveb na Veselém Kopci a v Hlinsku (Betlém), ale mj. i usedlostmi, chalupami, stodolami prakticky v každé vesnici. V Křižánkách, Krátké, Svobodných Hamrech, Telecím nebo v Širokém Dole můžeme obdivovat typické roubenky Horácka s bedněnými skládanými štíty, kabřinci, záklopovými prkny a bíle spárovaným roubením.

„A vzduch dá se tam líbat,“ napsal jeden z návštěvníků-básníků do pamětní knihy dnes již zavřené hospůdky v horské osadě Samotín. Jako by tím chtěl vyjádřit, proč právě Vysočina je především krajem malířů, básníků, skladatelů, sochařů a prozaiků. Inspiraci zde nacházeli spisovatelé Petr Křička, Alois a Vilém Mrštíkovi, Karel Václav Rais, Jan Karafiát, Teréza Nováková, hudební skladatelé Bohuslav Martinů a Jaroslav Křička, sochaři Jan Štursa, Vincenc Makovský, malíři František Kaván, Antonín Slavíček, Jan Zrzavý, Rudolf Kremlička a mnozí další. Oblast má i bohatou sportovní tradici, zejména v zimních sportech – jmenujme alespoň známý lyžařský areál v Novém Městě na Moravě nebo kolébku českého rychlobruslení ve Svratce.

Při toulkách zdejším krajem jsem si nejednou představoval, jaké by to bylo, kdybych se mohl vrátit v čase o nějakých sto padesát, dvě stě let a na vlastní oči vidět, jak tehdejší Vysočina a život v ní vypadaly. Kdybych mohl pozorovat při práci zdejší skláře nebo hutníky, denně vytvářející drobné zázraky z rudy nebo křemenného písku, ochutnat jejich kávu z melty v otlučených bandaskách, vtáhnout nosem vůni kouře, stoupajícího z desítek, možná i stovek milířů z pečlivě naskládaných polen, které se pomalu, ale jistě měnily na dřevěné uhlí, bez něhož by se všechny ty okolní sklárny a železárny neobešly.

U všeho bych ale být nemusel. Klidně bych oželel květnový den, kdy celá Evropa slavila vítězství nad zlem ve druhé světové válce, ale na některé obce Vysočiny dál dopadaly z nebe bomby, které ničily a zabíjely. Protože války mají svá, bohužel jiná pravidla než normální svět a lidé, kteří v něm žijí.

Ne, při tom bych vážně být nemusel. V. S.

Město na Libické stezce

Je poměrně významnou silniční křižovatkou, prochází přes něj frekventovaná železniční trať z Pardubic do Havlíčkova Brodu, přesto si myslím, že většina lidí by měla s hledáním Ždírce nad Doubravou na mapě značné problémy. Ani tragédie, která Ždírecké postihla na samém konci druhé světové války, se neřadí k těm, které by pravidelně zaplňovaly stránky novin.

Malé město na křižovatce historických zemských cest v širokém a plochém údolí Doubravy na rozhraní Žďárských vrchů a Železných hor bylo zřejmě založeno jako kolonizační osada na konci 14. století, kdy bylo povoleno vykácet do té doby husté a neprostupné lesy při historické hranici Čech a Moravy a na vzniklých mýtinách zakládat osady. Veškeré kácení probíhalo ručně, místy byly části lesa pro usnadnění práce vypáleny – vyžďářeny či vyždířeny ohněm –a takto vzniklé pozemky přeměněny na pole, louky a stavební místa. Podle této činnosti byla zdejší nově vzniklá osada nazvaná Ždírec. Noví osadníci dostali mimo jiné za úkol udržovat Libickou (či Liběckou) stezku, důležitou spojnici mezi Čechami a Moravou, která tudy procházela a na které se zde vybíralo mýto. Vedla přímo přes dvůr panské hospody, postavené (spolu

s kovárnou) jako vůbec první objekt. O vzniku obce nejsou žádné doklady. První písemná zmínka o ní je z roku 1399 a druhá z roku 1502.

Spálené dějiny

Za to, že o historii obce je toho známo dost málo, může neobvyklá událost. Jak vyplývá z dochovaných záznamů, poté, co roku 1900 zemřel v pořadí čtvrtý starosta František Frühbauer, vdova po něm vynesla obecní archiv za stodolu a tam jej z neznámých důvodů spálila. Tak byl zničen veškerý písemný materiál o dějinách Ždírce.

Ves patřila k panství Krucemburk, od roku 1677 k Polné. Až do konce druhé světové války byl Ždírec jen málo významným sídlem, jehož obyvatelé (bylo jich asi 800 ve 120 domech) se živili hlavně zemědělstvím a tkalcovstvím. V poválečném období se díky dobrým pracovním možnostem počet obyvatel zvyšoval. V roce 1995 dostal Ždírec nad Doubravou znak a v lednu 2000 byl povýšen na město, k němuž patří šest osad a které se i dnes vcelku dynamicky rozvíjí. Významnější umělecké památky bychom tu ale hledali marně; zčásti za to mohou tragické události ze závěru druhé světové války.

Ždírec nad Doubravou – vyhlídka na bývalém vodojemu

Zkáza přišla z nebes

Bylo jaro 1945, toužebně očekávaná svoboda už klepala na dveře. Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci, jeho vojska hromadně ustupovala a lidé oslavovali konec války. Radovali se také obyvatelé Ždírce nad Doubravou, ale jen krátce. Netušili, jakou krvavou lázeň jim osud přichystal. Ždírec se stal v závěrečné fázi vál ky důležitou křižovatkou, kde se shromaž ďovala ustupující vojska wehrmachtu. Po dle některých údajů projelo v květnu obcí více než sto tisíc vojáků, kteří kvapně utí kali před Rudou armádou, aby se co nej rychleji dostali do zajetí Američanů. Ruso vé se jim v útěku snažili zabránit, a to za jakoukoli cenu. Dne 8. května 1945 se na silnicích kolem Ždírce stále zvyšoval počet sil ně ozbrojených německých vojáků, prchají cích směrem k Havlíčkovu Brodu a Čáslavi. Letci luftwaffe shazovali letáky, ve kterých Němce vyzývali, aby se nevzdávali, pro tože válka ještě neskončila a kapitulace není možná. Následující den před půl dvanáctou proletělo nad Ždírcem rus ké průzkumné letadlo, na které Něm ci u Nového Ranska zaútočili z kulo metů a protiletadlových děl. Pak se na jihovýchodním obzoru objevilo devět sovětských bombardérů. Němci, kteří

účinky jejich náletů dobře znali, se rozprchli do všech směrů, a to i s tanky, obrněnými, nákladními a osobními auty. Zoufalý útěk měl jediný cíl – zachránit si život. S nimi se rozutekli i někteří místní. Většina ale zůstala ve svých domech, skryla se ve sklepích nebo pod klenbami a někteří dokonce vyběhli z domů a s neskrývanou radostí na letadla mávali. Po chvíli však ke svému zděšení zjistili, že z nich

Ždírec zasáhly hned dvě bombardovací vlny, které přišly s odstupem asi dvaceti minut. Druhý nálet, ještě horší než první, doprovázely stíhačky, které zem zasypávaly střelami z palubních kulometů. Dalších dvacet minut pak trvalo, než se zvedl oblak kouře a červeného prachu; na řadě míst hořelo. Celkem Ždírec nad Doubravou zasáhlo na 230 pum; zhruba třetina z nich naštěstí nevybuchla. I tak byly následky katastrofální: ti, kteří přežili, vyhrabali z trosek 23 mrtvé ve věku od tří do 77 let, dalších 40 lidí bylo zraněno, zahynulo i 20 Němců. Celkem 29 domů bylo srovnáno se zemí nebo nahrazeno hlubokými krátery, dalších 70 zůstalo neobyvatelných a u ostatních byla poškozena okna a střechy. To, co nezničily

bomby, rozstřílely kulomety. Zem pokrývaly trosky, mrtvoly hospodářských zvířat, zničeny byly cesty, poškozeny prameny ve studních, vyvrácené stromy, nešla elektřina. Podobný osud potkal i nedaleký Krucemburk. Nečekaný nálet Sovětů postihl i Svratku, Svratouch, Velké Meziříčí, Velkou Bíteš, Nové Město na Moravě, Hrotovice či Křižanov.

Jizvy se zacelily

Po skončení války neviděla část Ždíreckých další možnost života v obci, proto se několik rodin ještě v roce 1945 vystěhovalo do pohraničí. Na konci roku tak zůstalo ve městě necelých 600 obyvatel. Ti se pustili do odstraňování následků bombardování a do výstavby nových domů. Poté, co zacelili rány z konce války, pokračovali v dalším zvelebování obce, oživit se jim podařilo i místní průmysl. Současný Ždírec je známý mimo jiné průmyslovou zónou. Od roku 1997 si zde své areály vybudovaly 23 firmy z oboru dřevařství, stavebnictví, potravinářských technologií, strojírenství a zpracování plastů, ve kterých našly zaměstnání stovky lidí. Dnešní město je centrem dřevařského průmyslu České republiky.

Jak bylo řečeno už v úvodu, významnější památky bychom tu hledali marně. V místní části Údavy při silnici na Trhovou Kamenici je pěkná roubená chalupa čp. 6 a zděná restaurace U Pecinů. Jižně od města za řekou Doubravou, mezi

rybníky Svobodným a Pobočným, můžeme každoročně začátkem jara obdivovat snad největší kolonii bledulí na Vysočině.

Z řady zajímavých rodáků stojí rozhodně za zmínku členové zdejšího „leteckého hnízda“ –letec Antonín Culek (1886–1944), držitel Československého válečného kříže in memoriam, popravený nacisty, Alois Kubát (1920–1994), letec ve Velké Británii, účastník bojů o Tobruk, po válce pronásledovaný komunisty, a Josef Kubát (1923–1944), příslušník 311. československé bombardovací perutě ve Velké Británii, který zahynul s celou posádkou u letiště Predannack při startu k bojovému letu nad Biskajským zálivem. Ve své době významnou osobností byl i František Bačkovský (1854–1908), český knihkupec, nakladatel, spisovatel a badatel, ze Ždírce pocházel také Josef Šedivý, dlouholetý primář Ústřední vojenské nemocnice v Praze a osobní lékař prezidenta Ludvíka Svobody.

A na závěr jedna zajímavost: nad silnicí mezi Ždírcem a místní částí Kohoutov, severovýchodně od města, stojí vodojem z roku 1947. Svému účelu přestal sloužit v roce 1993, bez užitku ale nezůstal; v roce 2013 byl upraven na vyhlídkovou věž, přístupnou po vnějším kovovém schodišti, která nabízí především výhled na město.

Knížectví roubenek

Místní částí Ždírce je Stružinec, malebná chalupářská a chatařská vesnička obklopená lesy. Má jen asi tři desítky stálých obyvatel, pyšní se však vlastní železniční zastávkou. Na prostorné návsi stojí šest metrů vysoká dřevěná lidová zvonička, obklopená pěticí památných lip. Traduje se, že byly vysázeny v roce 1908 k šedesátému výročí panování císaře Františka Josefa. Mají kmeny s obvodem 240–365 centimetrů a dosahují výšky asi třicet metrů. Pěkné zákoutí dotváří kamenný kříž v ohrádce. Jedna ze dvou pamětních desek na zdi sousední hasičské zbrojnice připomíná Jaroslava Balouna, zastřeleného 26. ledna 1945 u hájenky v lokalitě Ruda při trestné akci německého vojska a bezpečnostních sil proti partyzánům.

Ves Chlum při silnici ze Ždírce nad Doubravou do Hlinska by se dala nazvat, když ne královstvím, tak alespoň knížectvím roubenek. K nejhezčím patří vzorně udržovaná usedlost čp. 77 s roubeným výměnkem v blízkosti

křižovatky na východním konci vsi, v jejíž zahradě stojí malebná dřevěná zvonička zdobená dřevěnou lidovou sochou sv. Floriána, dvojice roubených chalup čp. 11 a 74, roubený dům čp. 47 se stodolou a sroubek u čp. 90. O tom, že tradičním způsobem se dá stavět i dnes, svědčí novodobý roubený dům čp. 160 na severním okraji vsi, na místě, odkud se otevírá báječný výhled daleko do kraje. Dřevěná je také pěkná stupňovitá zvonice u kostela, bedněná prkny, se šindelovými střechami. Ve zvonovém patře jsou zavěšeny tři malé zvony; v minulosti tu údajně býval i zvonek s nápisem v azbuce, který sem měla přivézt ruská vojska v napoleonských válkách. Bezvěžový kostel sv. Petra a Pavla s volutovým štítem nad průčelím a polokruhovým presbytářem je barokní z druhé poloviny 17. století. V Chlumu najdeme i zámeček, dnes prostou patrovou budovu s hladkými fasádami a mansardovou střechou, kterou dal postavit v letech 1733–1753 královéhradecký biskup Jan Josef Vratislav z Mitrovic. Pro pobyt biskupů, kteří ves vlastnili od roku 1664, byly určeny místnosti v prvním patře, kde se dodnes zachovala původní štuková výzdoba; ostatní prostory sloužily jako byty pro hospodářské úředníky. Roku 1835 biskupství předalo zámek obci Chlum, která sem umístila školní třídu a později mateřskou školku. Město Hlinsko, pod které Chlum spadá, plánuje zámeček opravit a zřídit tu multifunkční centrum; zatím však zůstává jen u záměru.

Městečko umělců

Když se řekne Krucemburk, milovník výtvarného umění si jistě vybaví jméno Jan Zrzavý (1890–1977). Malíř, grafik, ilustrátor a scénograf, představitel avantgardy s nezaměnitelným rukopisem, toto městečko, rodiště svého otce, mnohokrát zvěčnil ve svých obrazech. Miloval je natolik, že si Krucemburk zvolil i za místo posledního odpočinku. Hrob malíře, jeho matky a bratra v jižní části zdejšího hřbitova tvoří půlkruhově zakončený náhrobní kámen s reliéfem kříže, jehož výtvarná podoba je dílem umělce samotného. Dnes připomíná Zrzavého i pamětní síň na náměstí s bohatou obrazovou dokumentací a reprodukcemi jeho významných děl.

Zrzavý však nebyl sám. Krucemburk okouzlil i další umělce, jako byli architekt Josef Gočár, sochaři Jan Štursa a Vincenc Makovský. V roce 1906 byl v Krucemburku na prázdninovém pobytu profesor T. G. Masaryk se svou rodinou; pobyt využil k pořádání přednášek v městečku i okolí.

připomíná v roce 1321, podle jiných zdrojů již v roce 1241, kdy měl ve zdejší tvrzi, vybudované k ochraně Liběcké (Libické) stezky, najít úkryt před Tatary, tehdy sužujícími Moravu, mincmistr Adam z Brna.

Rytíři, nebo mincmistr?

Městys Krucemburk leží jen asi dva kilometry od Ždírce, na frekventované silnici z Chrudimi do Žďáru nad Sázavou. Písemně se poprvé

O vzniku obce existují dvě verze. Podle té první ji jako hornickou osadu u ložisek stříbrné rudy založil řád německých rytířů, kterému zdejší území, označované jako Slubický les, daroval bohatý velmož Jan z Polné. Darovací smlouvu potvrdil král Václav I. na Křivoklátě. Němečtí rytíři zde před rokem 1240 založili osadu s tvrzí zvanou Kreuzberg (Křížový vrch). Podle druhé verze stál u jejího zrodu mincmistr Karel Jindřich, který razil z přibyslavského stříbra mince zvané brakteáty; zdejší krajinu měl vlastnit v letech 1247–1261. Protože pocházel Kreuzbergu v Durynsku, pojmenoval po něm i nově založenou osadu a tvrz. Jméno bylo později zkomoleno na Krucemburk.

V roce 1321 přešel Krucemburk do rukou zemského maršálka Jindřicha z Lipé. Další majitel rytíř Epík z Hrádku jej dal v roce 1385 povýšit na městečko a do znaku mu udělil svůj erb – tři stříbrné vlčí zuby v červeném poli. V roce 1474 koupil Krucemburk rytíř Mikuláš Střela z Rokyc, vojenský hejtman krále Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského. Jeho rod se zasloužil o zdárný rozvoj městečka. Střelové však byli protestanti, proto poslední z nich Purkhard po prohrané bitvě na Bílé hoře o majetek přišel. Po

jeho smrti však dala vdova Sabina přednost hmotnému zajištění před náboženským vyznáním – i se svými dvěma syny přestoupila na katolickou víru, takže jim císař majetek vrátil a syny povýšil na svobodné pány. Třicetiletá válka, zejména tažení švédské armády, jejíž jednotky plenily zdejší kraj, Krucemburk tragicky poznamenala: zničen a vypálen byl zámek, vzniklý přestavbou původní tvrze, fara, kostel a mnoho domů. Proto někteří obyvatelé Krucemburk opustili a jejich hospodářství zůstala pustá. Úpadek dokonal velký požár v roce 1651.

Krucemburk, pamětní síň Jana Zrzavého

v krucemburském katolickém kostele sv. Mikuláše. Blízkými přáteli Binkových byli sochař Jan Štursa a architekt Josef Gočár, kteří pro ně navrhli rodinnou hrobku se sochařskou výzdobou.

V roce 1677 koupil krucemburské panství kníže Ferdinand z Dietrichštejna, který obnovil kostel i faru, ale zámek nechal v troskách. O opětovné povznesení městečka a jeho prosperitu se zasloužili hlavně zdejší šikovní řemeslníci a obchodníci. Významnou roli hrála koželužská manufaktura, kterou v roce 1728 na místě zaniklého zámku založila významná rodina Skřivanů; koželužna pak byla v provozu více než dvě stě padesát let. Později se jejím majitelem stala spřízněná rodina Binkova, z níž vzešlo několik významných osobností: Josef Binko, průkopník české fotografie, Ivan Binko, autor knih o koželužství, Dušan Binko, rovněž fotograf, podnikatel a milovník umění, a akademický malíř Jiří Binko, mimo jiné autor vitrají

Přátelství až za oddací list

Přátelství mezi bratry Josefem a Dušanem Binkovými a Josefem Gočárem bylo zpečetěno poněkud neobvyklým způsobem: všichni tři si vzali za manželky tři sestry Chladovy, dcery zámeckého sládka, později primátora Pardubic. Marie Gočárová bydlela za první světové války, když její manžel narukoval, u sestry Terezie v Červené vile v Krucemburku, Josef Gočár s rodinou zde později trávil letní měsíce.

V nové době pokračovala v tradici koželužské výroby Koželužna Krucemburk, po roce 1989 navrácená původním majitelům. Roku 2004 však byla výroba zastavena a koželužna zanikla.

A znovu ta válka!

Vysočina byla po staletí krajem „zaťatých“ evangelíků, kteří v tajnosti, ale z hlubokého přesvědčení zůstávali věrní víře svých otců a dědů. Nejinak tomu bylo i v Krucemburku. Proto není divu, že tu nedlouho po vyhlášení tolerančního patentu (1781) vznikl evangelický luterský sbor, jako vůbec první v Čechách,

v roce 1840 byl postaven nový evangelický kostel v pozdně empírovém slohu. Na evangelickém hřbitově je pomník obětem druhé světové války od Vincence Makovského (1900–1966). Tento žák Jana Štursy měl v Krucemburku prarodiče Zvolánkovy, k nimž jezdíval na prázdniny.

V 19. století se městečko čile rozvíjelo, vznikaly nové výrobní podniky, stavělo se, kvetl společenský ruch, zakládaly se spolky. V roce 1871 začaly jezdit vlaky na trati Německý Brod – Ždírec – Rosice nad Labem; městečku se sice koleje vyhnuly, protože však v té době mělo větší význam než nedaleký Ždírec, dostala ždírecká železniční stanice jméno Ždírec-Krucemburk. Rozvoj nedokázal zastavit ani zhoubný požár v roce 1893, kterému padla za oběť více než polovina domů a téměř tisícovka obyvatel zůstala bez střechy nad hlavou. Příznivý vývoj násilně ukončila až dr uhá světová válka a nacistická okupace. V lednu 1945 byl Krucemburk obklíčen vojsky SS a gestapem a začalo zatýkání obyvatel, kteří spolupracovali s partyzány. Stejně jako sousední Ždírec byl i Krucemburk postižen 9. května 1945 těžkým náletem sovětských bombardérů, který si vyžádal životy 26 občanů, mnoho dalších bylo zraněno a vznikly obrovské materiální škody. V roce 1949 byl Krucemburk kvůli německému původu názvu proti vůli většiny obyvatel přejmenován na počeštělou Křížovou, po referendu v roce 1993 se vrátil původní historický název a v roce 2006 i status městyse.

Ten si dodnes uchoval pravidelné uspořádání s rozlehlým náměstím, obklopeným venkovskými přízemními a patrovými domy z konce 18. a 19. století, s  jednoduchými fasádami, někde i s vjezdovými branami. Uprostřed pod dvojicí lip stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého z počátku 18. století, nad ní pomník padlým z obou světových válek. Jeho součástí je špička dělostřeleckého náboje, odlitá za první světové války ve Starém Ransku, a opodál stojící „krucemburské dělo“. V blízkosti bývalé koželužny, prapůvodně středověké tvrze a zámku, najdeme zajímavou dvojici staveb – Bílou vilu Ladislava Binka z let 1907–1908 a Červenou vilu jeho bratra Josefa z let 1908–1909; Červenou vilu projektoval architekt Josef Gočár, který se podílel i na úpravě sousední Bílé vily. Červená vila, první samostatné Gočárovo dílo, byla postavena jako idealizace venkovské chalupy, obytné prostory se inspirovaly stylem anglického domu. Na výzdobě se podílel Jan Štursa, na úpravě lomenice sochař Vojtěch Sucharda.

Dominantou městyse je katolický kostel sv. Mikuláše, jehož počátky spadají již do 13. století. Dokládá to spodek věže a sakristie, vybudované v románském slohu; loď a presbytář jsou

pozdně gotické z 15. století. V roce 1697 byl celý kostel na náklady Ferdinanda z Dietrichštejna barokně přestavěn. Mimořádně hodnotný je pískovcový náhrobek rytíře Mikuláše

Střely z Rokyc z roku 1543, stejně jako pozdně gotická čtyřboká křtitelnice na osmihranné noze. Ze sléváren ve Starém Ransku pocházejí litinové náhrobníky z let 1829 a 1835. Fara čp. 17 za kostelem byla postavena roku 1697 jako přízemní, v roce 1752 přibylo další podlaží s mansardovou střechou.

Kříže a křížky

Nejvyšší bod nad Krucemburkem se nazývá Křížový vrch (659 m) a také celá krajina je ve znamení křížů. Právě kříže a litinové náhrobky jsou i důkazem umění starých slévačů z dnes již zaniklých železáren ve Starém Ransku. V okolí však stojí i řada křížů kamenných a dřevěných.

Známé jsou především tři dřevěné kříže, které byly z podnětu faráře Josefa Vrby vztyčeny v roce 1778 na návrší nad Krucemburkem jako trvalý symbol městečka, mnohokrát obnovované. O něco dál, při cestě v březovém hájku, označuje žulový pomník s křížkem místo, kde byl v roce 1926 zavražděn katolický farář Antonín Rohlík. Jeho mrtvé tělo bylo nalezeno v neděli 26. září kolem sedmé hodiny ranní. Místní lékař určil nejprve jako příčinu smrti selhání srdce. Večer při převlékání se ale ukázalo, že zemřel násilnou smrtí, výstřelem z ručnice: v jeho těle bylo nalezeno asi 50 broků. Podezřelým ze zločinu úkladné vraždy byl nejdřív farářův synovec, který svému strýci vedl dva roky hospodářství, u soudu byl ale zproštěn viny. Skutečný pachatel byl zjištěn až po několika desetiletích, kdy se k činu přiznal jeden z bývalých krucemburských četnických strážmistrů.

Slávu odvál čas

Dnes tu vládne čistá příroda, všude kolem je klid a mír, balzám na pocuchané nervy. Už dávno tu nebuší kladiva, nezvoní kovadliny, nedýmají pece, po cestách nerachotí povozy a neozývá se klapání kopyt. Hladiny rybníků v naprostém tichu brázdí majestátní labutě a kachny, větřík natřásá listí na stromech starobylé aleje. A přitom ještě v době ne tak dávné bývalo Staré Ransko, dnes osada městyse Krucemburk, významnou hornickou obcí a jedním z center železářské výroby v Čechách. První železný hamr, založený pány z Ronova, se v těchto místech připomíná již ve 14. století. Osada, v níž stával, se tehdy jmenovala Ronwald a byla ze všech stran obklopena pomezním pralesem, oddělujícím Čechy a Moravu. Vyrábělo se tu surové železo, které se dále zkujňovalo v hamrech. Nejprve se tavilo v primitivních pecích, později v pecích dýmačkách. Prvním vrcholem místního železářství byla druhá polovina 17. století

za knížete Ferdinanda Dietrichštejna, kdy se tu železná ruda, získávaná z ložisek pod Ranskou horou (dnes kopec Ranský Babylon), zpracovávala ve velkém. Ronwaldská neboli Ranská huť byla tehdy zaměřena jak na výrobu civilní, tak i vojenskou. Vyráběly se v ní hospodářské nářadí i střelivo, zejména dělové koule a granáty. Vše ale zhatila větrná bouře v zimě 1740, která zlikvidovala lesy široko daleko. Vysoké pece začaly trpět nedostatkem paliva a kolem roku 1756 musely být hutě uzavřeny.

Na obnovu hornické i hutnické činnosti si Staré Ransko muselo počkat až do začátku 19. století. Tehdy tu z rozhodnutí Dietrichštejnů postupně vyrostly čtyři vysoké pece, také soustružnické dílny, kovárna, modelárna a vrtárna. Ranecké železárny vytvořily se železárnami v Polničce společný podnik, který patřil k největším a nejvýznamnějším v Rakousku-Uhersku. Ve výrobním programu měly mimo jiné vodovodní a plynové potrubí nebo kolejnice. Zpracovávala se železná ruda, zejména limonit a hematit, získávaná v okolních lokalitách – ve třech dolech a jedenácti povrchových nalezištích. Největší rozkvět nastal kolem roku 1850, kdy tady pracovalo asi 1 500 lidí a za rok se přetavilo až 5 000 tun rudy. Přesto hutě znovu neodvratně směřovaly k zániku a znovu za to mohl nedostatek dřeva, nutného pro výrobu dřevěného

uhlí, spolu s neochotou majitelů akceptovat nové způsoby výroby železa. Rudná ložiska byla navíc už téměř vytěžena. Dovoz rudy a uhlí po železnici byl drahý, a tak postupně docházelo k úpadku železáren. Nejprve byla ukončena výroba v Polničce, v roce 1886 došlo k uzavření raneckých železáren i k ukončení těžby v dolech; vzápětí byly všechny výrobní objekty do základů zbořeny. Tak skončila téměř pět set let stará železářská tradice Starého Ranska. Ještě před úplným zánikem huti (v roce 1872) si zřídil Josef Janáček na Ransku strojnickou dílnu, ze které vznikl strojírenský podnik včetně slévárny. Továrnu, která po znárodnění patřila pod různé podniky, dnes vlastní firma BeHo, spol. s r. o., která v tradici strojírenské výroby pokračuje.

Silnice ze Starého Ranska k Pobočnému rybníku, zřízená v roce 1815 pro potřeby železáren, byla během několika následujících let osázena asi 500 metrů dlouhou alejí. Dnes ji tvoří 156 stromů, především javorů, ale i jasanů a lip. Více se o rybnících a přírodních rezervacích v okolí Starého Ranska dozvíme v kapitole Havlíčkova Borová a okolí.

Na státní silnici č. 37, v nevelké vzdálenosti od sebe, leží jako korálky navlečené na šňůře město a dva městyse. Třetí se jmenuje Vojnův Městec a od prvního Ždírce nad Doubravou ho

dělí necelých pět kilometrů. Patří k nejstarším obcím Žďárských vrchů; připomíná se již v roce 1293. Vznikl tedy již před tímto datem, a to zásluhou žďárského cisterciáckého kláštera, který si tu zřídil dvůr. Klášter a město Žďár nad Sázavou ovlivňovaly jeho osudy i v dalších staletích. Zajímavé je, že obec několikrát změnila jméno. V roce 1357 ji jako městečko Münprech (městečkem se stala někdy kolem poloviny 14. století) získali do dědičného nájmu Vojnové ze Štětí, po nichž se od třicátých let 15. století začala nazývat Vojnův Městec. Jan Vojna ze Štětí byl poslední, kdo sídlil na zdejší tvrzi. Tu nejspíš vypálili husité či vojsko Matyáše Korvína za česko-uherských válek; zůstaly z ní jen základy u Městeckého potoka. Městečku se nevyhnuli ani Švédové, kteří do zdejšího kraje vrhli v roce 1643. V době morové epidemie v roce 1710 tady působila jedna z karanténních stanic. V roce 1826 koupil Vojnův Městec František Josef z Dietrichštejna, po jeho smrti statek přešel k Přibyslavi. V roce 1910 dosáhl Vojnův Městec nejvyššího počtu obyvatel – 1 436. Dnes má zhruba polovinu. V roce 2007 byl obci navrácen status městyse.

Hoří!

Hranice z vysmolených polen hořela na návrší nad městečkem jasným plamenem. Učitel a kronikář František Šabaka hovořil o mučednické

smrti mistra Jana Husa a téměř celá obec bez dechu naslouchala jeho zaníceným slovům. Bylo 5. července 1922, hodina před půlnocí. Nikdo netušil, že jde o událost vpravdě symbolickou, že červený kohout, dosud klidně spící na půdě jednoho ze zdejších domků, se za několik hodin probudí a roztáhne nad obcí svá křídla. Následující den deset minut před desátou hodinou večerní se do ticha nastupující noci ozvalo poplašné volání: „Hoří!“ V té chvíli už část obce zvaná Na Tvrzi tonula v plamenech. Hořet začalo u paní Veselé v domku čp. 81 a plameny, sycené velkým suchem a silnou vichřicí, pohltily během deseti minut jedenáct obytných domů. Domy, vystavěné převážně z přírodních, snadno hořlavých materiálů, se rychle proměnily ve žhnoucí pochodně, připomínající planoucí vatru z předešlého večera; žár byl tak velký, že se k nim prakticky nedalo přistoupit. Na vynášení nábytku a jiného majetku nebylo ani pomyšlení, zachraňovaly se hlavně lidské životy. Celkem 11 domů shořelo na popel, mnoho rodin přišlo téměř o všechno. Jak je však psáno v obecní kronice, „pohořelým“ přispěli spoluobčané, okolní obce i stát.

Nejpamátnější budovou v obci je zřejmě Němečkova hospoda čp. 8 v rohu náměstí. Řečeno dnešní mluvou jednalo se o objekt víceúčelový, polyfunkční. Monumentálně vyhlížející patrová budova s mansardovou střechou a bočními přízemními křídly s obloukovitými atikami byla původně rychtou, ve které se odbývaly i soudy. Zároveň sloužila i jako rezidence žďárských cisterciáků, kteří sem k soudům přijížděli; v patře pro ně bylo vždy připraveno několik pokojů, zatímco prostory v přízemí zaujala krčma a obydlí rychtáře. Později se rychta stala oblíbeným formanským zájezdním hostincem, po zániku formanské živnosti „hostincem pana Němečka“. Tradice spojuje architekturu budovy

Vojnův Městec – socha sv. Jana Nepomuckého na náměstí

s Janem Blažejem Santinim, který pro žďárský klášter pracoval. Fakta tomu ale odporují: rychta byla postavena v roce 1673, zatímco slavný barokní architekt se narodil až o čtyři roky později. Pozdější Santiniho přestavba nebo úprava však vyloučena není.

Němečkův hostinec se obrací do náměstí nově opraveným průčelím, novotou svítí i fasády nedalekého kostela sv. Ondřeje, původně gotického ze 14. století, z větší části nově vystavěného v pozdním baroku v roce 1770 a roku 1791 doplněného o věž. Na ní jsou zavěšeny dva cenné pozdně gotické zvony z let 1505 a 1536. Na přelomu 20. a 21. století prošel kostel celkovou rekonstrukcí, během níž získal i nové varhany. V interiéru zaujme hlavně barokní sousoší piety a socha Boha Otce.

Vojnoměstecký betlém

Chloubou zdejšího kostela je nový farní betlém, dnes již tradiční ozdoba místních Vánoc, který se veřejnosti poprvé představil v roce 2001. Je dílem mnoha nadšenců, kteří mu věnovali svou invenci, zručnost, energii i čas. Na počátku byl nápad místního občana Jana Štůly, kterému dal

podobu konkrétního velkorysého návrhu jeho známý, varhaník z Červeného Kostelce Josef Matyska. Betlém je koncipován jako pohled do noci se zářícími jesličkami, v dálce s Vojnovým Městcem ztrácejícím se v tmavě modré noční obloze. Na ploše 250 × 125 centimetrů je rozmístěno celkem 37 figur zpodobňujících lidské a  zvířecí postavy z českého venkova i postavy biblické. Jedinečnost dodávají jesličkám kulisy, na kterých jsou vyobrazena městecká stavení a domy. Figurky z lipového dřeva vyřezal František Mička, řezbář z Polničky, a to v devadesáti letech svého věku! Bohužel, štědrovečerní premiéry betléma se již nedožil. Reliéf betléma pro osazení figur zhotovil Jiří Čermák, kulisy namaloval Karel Malivánek ml. Jejich dominantou je městecký kostel, fragment vojnoměsteckého náměstí s Němečkovým hostincem a hřbitovní kaple.

Na vzorně upraveném náměstí stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1732. Na začátku devadesátých let 20. století byla restaurována, o několik let později ji ale poškodil vandal. Nějakou dobu pak stál svatý Jan na podstavci sám; andělíček, který mu po staletí seděl u nohou, byl pro jistotu uložen na radnici,

kde trpělivě čekal, až doba bude památkám více nakloněna. Ta už zřejmě nastala, protože okřídlené nebeské stvoření je už zase na svém místě.

Fanouškům sportu a hokeje zvlášť je určena informace, že zdejším rodákem byl Jaroslav Jiřík (1939–2011), hokejový reprezentant a první Evropan, který si zahrál v National Hockey League (NHL).

Severovýchodně od městečka nad údolím bezejmenného potoka je zajímavá botanická lokalita – rozsáhlá mírně svažitá louka s rozptýlenými dřevinami, převážně břízami a smrky, které dotvářejí její malebný ráz. Lokalita se jmenuje Suché kopce a je chráněná jako přírodní památka o rozloze 13,4 hektaru. Jméno je ale poněkud zavádějící, protože jde naopak o vlhké rašelinné louky s řadou pramenišť. Místní říkají loukám Střelnice – podle skutečné vojenské střelnice, která bývala ve východní části území ještě v osmdesátých letech 20. století a dodnes ji připomínají val a zákopy. Rostou tady orchideje prstnatec Fuchsův a májový a vemeník dvoulistý, kterým evidentně svědčí pravidelné kosení luk; zejména vemeník se úspěšně šíří i na polokulturní louky v okolí. Z dalších zvláště chráněných druhů tu můžeme najít všivec lesní a bahenní, zábělník bahenní, kozlík dvoudomý,

vlochyni, starček potoční, rosnatku okrouhlolistou a toliji bahenní. Na loukách hnízdí ohrožené druhy ptáků – křepelka polní, bramborníček hnědý a ťuhýk obecný, daří se tu i zmiji obecné.

Rozsáhlé lesní porosty, ležící severním a východním směrem od Vojnova Městce, jsou skutečnou oázou klidu a nabízejí mnoho zajímavých výletních cílů. V jihozápadním svahu Kamenného vrchu při Městeckém potoce, v nadmořské výšce 693 metry, leží horská osada Nová Huť, ze všech stran obklopená lesy; podle tvrzení domorodců není vidět ze žádného kopce v okolí. Má jen 13 čísel popisných a většina domů dnes slouží k rekreaci; stálé obyvatele bychom spočítali na prstech jedné ruky. Vznikla v roce 1799, kdy kapacita sklárny v Mariánské Huti u Herálce nestačila pokrývat poptávku; proto založili její majitelé další sklářskou huť, označovanou jako Nová. Pracovalo tu přes 20 dělníků, kteří vyráběli tabulové sklo. Při huti vznikly postupně domky, navzájem si dost podobné – přízemní zděné s polovalbovými střechami a bedněnými štíty, v nichž bydleli taviči, tabuláři, pecaři i nádeníci. Sklárna na Nové Huti byla zrušena roku 1835, a to pro nedostatek paliva, které ve stále větším množství spotřebovávali železné hutě v Polničce a ve Starém Ransku.

Centrum partyzánů

V zimě 1944–1945 se odlehlá a špatně přístupná Nová Huť stala jedním z hlavních center partyzánského hnutí na Vysočině. Místní lidé, většinou rodiny chudých lesních dělníků, stejně jako mnozí obyvatelé Vojnova Městce a Krucemburku, pomáhali hlavně jedné z nejaktivnějších skupin, která tehdy na území Protektorátu Čechy a Morava působila – parašutistické skupině Mistr Jan Hus, nad českým územím vysazené 26. října 1944. Postupně operovala na Vysočině, Kutnohorsku, Chrudimsku a Žďársku. (Její jméno nese i tříkilometrová modře značená turistická cesta, která spojuje Novou Huť s Vojnovým Městcem.) Svůj úkryt si partyzáni zřídili v hlubokém lese severně od vrcholu Kamenného vrchu. Dnes už je bunkr, který prý míval rozměry asi čtyřikrát čtyři metry, zcela zničený.

Zastřelen nešťastnou náhodou

Dramatické události z konce druhé světové války dnes připomíná pomníček s nápisovou deskou na křižovatce u osady, u lesní cesty směrem k Vojnovu Městci pak i upravený hrob vojáka Ivana. Celé jeho jméno nikdo nezná. Zřejmě

šlo o zajatce, který utekl a přidal se k partyzánům. Smutné byly okolnosti, za kterých zemřel. Padl totiž nešťastnou náhodou při střetu dvou partyzánských skupin, které na sebe začali střílet v domnění, že mají proti sobě německé vojáky. Ke hrobu potom dlouhá léta pravidelně, vždy 9. května, chodily z Vojnova Městce průvody.

Partyzáni využívali i pomoci některých rodin z Vojnova Městce a Krucemburku. Jejich přechodným domovem byly například hospodářské usedlosti rolníka Šešulky, manželů Balkových nebo nadlesního Němce. V lednu 1945 však byla místa jejich občasného pobytu prozrazena, obě obce obklíčeny gestapem a začalo zatýkání. Žádný ze zatčených však při nelidských výsleších nic a nikoho neprozradil. Na tři desítky občanů Vojnova Městce pak bylo odvlečeno do Terezína, odkud se všichni po osvobození vrátili domů. Z dvaceti čtyř zatčených obyvatel Krucemburku jich polovina výslechy a utrpení vězení v Terezíně nepřežila.

Ale ještě zpět na Kamenný vrch: v lesích na jeho západním svahu, nad bývalým písníkem