atlaspsů2.vyd.qxp_Sestava111.03.267:41Stránka5
Úvod Tak vy jste se rozhodli pořídit si psa? Nebo o takové možnosti zatím jen v koutku duše uvažujete? Či alespoň sníte, že třeba jednou, v daleké budoucnosti… A nejspíš by to měl být pes čistokrevný, tedy představitel nějakého konkrétního plemene? Neříkejte, že ne, jinak by se vám tento atlas psích plemen nejspíš vůbec nedostal do ruky. Ale jak si vybrat? Vždyť psích plemen existuje ke čtyřem stovkám, a to ještě mluvíme jen o těch oficiálně uznaných. Že už máte nějakou předběžnou představu? Že se vám líbí svalnatý šedý krasavec výmarský ohař, kterého si pořídili vaši známí, nebo ti malí roztomilí raslíci, tedy Russell teriéři, kteří vám každý den dovádějí na trávníku pod okny? O to bedlivěji byste si měli prostudovat knížku, kterou právě držíte v ruce. Ne pouze prolistovat a pokochat se obrázky, ale opravdu důkladně pročíst! Důvodů je více, především se ale díky tomu můžete vyvarovat mnoha nepříjemností v budoucnosti. Lidé se při výběru psa stále nejvíce řídí tím, co se jim líbí, případně co je zrovna v módě. Ale zbarvení, srst, ba ani velikost nejsou těmi klíčovými faktory, které rozhodnou o tom, zda vaše soužití se čtyřnohým přítelem bude opravdu šťastné. Nejdůležitější ze všeho je CHOVÁNÍ, které lze sice zčásti ovlivnit výchovou psa a životními podmínkami, ale do značné míry je vrozené, protože bylo u jednotlivých plemen cíleným chovatelským výběrem upevňováno často po dlouhá staletí. Psi byli v minulosti až na výjimky považováni za užitková zvířata, byli chováni proto, aby plnili nějakou jasně danou pracovní úlohu. Vzhled byl důležitý jen do té míry, nakolik umožňoval optimální pracovní využití v daných podmínkách. Psi v horách měli srst hustou a dlouhou, aby je chránila před chladem a nepřízní počasí, psi v polopouštích a stepích byli krátkosrstí. Psi střežící stáda před vlky a medvědy museli být velcí a mohutní, psi pronásledující „škodnou“ v norách malí a krátkonozí. Jinak to bylo víceméně každému jedno. i osobnost dnešních psů, kteří se třeba už po několik generací nevěnují svému původnímu pracovnímu poslání, stále do značné míry utváří jejich dědičná výbava. Od teriérů se očekávalo, že budou dávit myši a potkany na potkání, že bez váhání a bez ohledu na následky vklouznou za liškou do hluboké nory. Honácký pes musel být schopen tvrdě se prosadit vůči nebezpečným kopytům a ostrým rohům. Pastevecký pes, ponechaný v noci o samotě se stádem, nemohl přemýšlet, zda se k němu ve tmě plíží přítel či nepřítel – musel okamžitě a rázně zasáhnout, protože každé zaváhání by se jemu i svěřeným ovečkám mohlo stát osudným. Smečka honičů měla za úkol za hlasitého štěkotu sledovat zvěř, aby ji lovci mohli následovat, a nenechat se od toho odradit nikým a ničím. Časy se ovšem změnily – jen málokterý pes má dnes to štěstí, že se může věnovat práci, pro kterou byl stvořen. Už nepotřebujeme agresivní hlídače, náruživé lovce ani ostré daviče. Ne, my chceme pejsky milé, přátelské, poslušné, ovladatelné, sociálně snášenlivé. Sice nám lichotí, když náš čtyřnohý průvodce na veřej-
5